Moderní básníci angličtí

Zlomek ze Selmy

Když přijdou horské bouře,když severák výš zvedá vlny,na zvučící břeh sednua zadívám se na osudnou skálu.A často v sklonu lunyzřím duchy svojich dětípůl živí, kterak spějíve smutné shodě spolu.

Ze zpěvu Minony

Mlč chvilku, ó větře!Na chvilku stichni, ó proude!Ať hlas můj slyšeti je vůkol,ať poutník můj mne slyší!Můj Salgare, to Colma volá tebe!Zde strom je, zde je skála.Ó Salgare, má lásko,zde jsem!Proč odkládáš svůj příchod?Hleď, objevil se měsíc,proud v údolí se leskne,ční šedivé kol skály.Však nevidím jej na nich,psi jeho nejdou před ním,a nehlásají štěkem jeho příchod.Zde musím sedět sama!Však kdo jsou ti, již mrtvi leží v stepi?Můj miláček, mí bratři?Ó mluvte, druzi moji!Bez odpovědi čekám.Ó mluvte, já jsem sama.Má duše trýzněna je bázní.Jsou mrtví, běda!Jich meče rudé bitvou.Ó bratře můj, ó bratře,proč Salgara mi zabil's?Ó Salgare,proč zabil's mého bratra?Mně oba byli jste drazí!Co říci k vaší chvále?Ó krásný byl jsi na pahorcích mezi tisíci,on strašlivý byl v řeži.Ó odpovězte, mluvte!Má slyšte lkání,vy děti mé lásky!Jsou tiší, tiší pro vždy!Jich ňadra chladná jsou jak hlína!Ach, od pahorků skalných,ach, od vrcholu bouřící té horyvy duše mrtvých mluvte!Já nebudu se hrozit!Kam v klid mám odejíti?Ve které sluji hor vás najít mohu?Ni slabounkého hlasu nerozeznám větrem,ni polovičné odpovědi v huku bouře!Já sedím zde v svém hoři,na jitro čekám v slzách!Hrob vykopejte, vy přátelé mrtvých,však nezavírejte ho, nežli přijdu.Mé žití jak mizí,jak zůstati zde mohu?Zde zůstati chci s druhyu proudu, blíže zuřící té skály.Když noc je na pahorku,a vítr vstane v stepi,můj duch v něm bude státia oplakávati smrt mojich přátel.Mne uslyší již lovec v chatě svojí,ač hlasu mého leká se, jej rád má,neb sladce znít můj musí hlas za druhy,již Kolmě drazí byli!

Zpěv Ossianův

Proč truchlíš, Fingalův zrozenče?Proč duši tvou zatmívá mrak?Ti tam jsou vůdcové pravěku,bez slávy svojí zanikli.I vzejdou děti příštích časů,a nové vzejde pokolení lidí.Jste vlnám mořským rovni, národové,jsou rovni listí lesnatého Morvenu,v hučivém nárazu větví mizía nových listů rodsvou zelenou pozvedá hlavu.Tvá krása, Ryno, měla trvání?Tvá síla vydržela, Oskare, vozů?Sám Fingal odešel,a síně jeho rodičůkrok reků zapomněly.Měl's zůstat, starý Barde,když stateční ti všichni odešli?Však zůstane má slávaa poroste jak duby Morvenu,jež v bouři hrdě rozpínají hlavya radují se větrů příboji.

Vzpomínka zpěvu z pravěku

Jen udeř v struny zpěvu, synu Alpinův.Spí útěcha v tvé harfě vzduchové?Na Ossiana truchlícího,kterému mlha duši halí,ji vylij!Já barde, slyším tě v své noci,jen vydrž hrát na dvojné struně své,slast smutku sluší Ossianuve hnědých jeho letech.Klesť zelená tam na pahorcích duchůsvou hlavu kolébajíc v hlasech noci,já neslyším tvůj hlas,šat duchů neslyším, jak vane v listí.Je často slyšet kroky mrtvýchna vzduchu ve vířící bouři,když pluje měsíc z východu,štít bledý šírem nebes táhnoucí.Ullin a Carril a Raono,ty zašlé hlasy pradávných dnů,vás ve tmách Selmy slyšet,jak zvedlo by to duši mé písně!Vás, zpěvu syny neslyším,ve kterých obydlích mraků váš klid?Zda v harfu dunivou bijetev šeř jitra zahalenou,kde zvučící vychází sluncez modrohlavých vln?

Oslovení slunce

Ó ty, jež se valíš nebemdo kola jak vůdce štít,odkud jas tvých paprsků,odkud světla tvého věčnost, slunce?V plné kráse vycházíš,hvězdy běh svůj tají před tebou,měsíc bledne na nebi,v západní se halí mračno.Drahou svou jdeš sám.Kdo tak smělý, přiblížit se k tobě?Duby řítí se i skaliskastářím s výšin Carnských v hloubmořský příval roste, padá,luna ukrývá se v nebi,ty však samo vítězněstkvíš se v lesku, věčné světlo!Bouř-li zastiňuje svět,děsným hromem, ostrým bleskem,v kráse stejné zříš ty v odboj všeho,v hromech vzduchu dál se usmívajíc.Mně však zašlo světlo tvé,neuzřím víc tvoji tvář,střeš-li zlaté kštice svojekol po mračnech na východě,chvíš-li se, kde západ jest,kolem pochmurných bran moře,mně se ve všem příliš podobáš.Silný věk máš, onen slabý.S nebes splývají nám léta,putujíce svorně k cíli,ó tož těš se, slunce, tomu,mládí, síla když ti kvete!Pochmurné a nevlídné je stáříjako luny matné světlo,jež se mraky dívá v pole,mhami Caru když zatmívá se,plání severní jdou větry,chodec smuten, jimiž jen se plíží…

Fragment z boje

(Carthon)Cleramona srdce ranilo to slovo,na svého on syna mlčky pad,vojsko chmurně stálo kolempo rovině ani hles.Přišla noc a měsíc na východěv smutné bojiště se díval.Stáli zněmlí, bez pohnutí.Mlčící tak stojí les,na Gomalu, jenž svou hlavu zvedá,bouře hluk když dozněl v dáli,planinou když jeseň tmí se.

Měsíci

Krásné jsi, ó dítě nebes,milá tvář tvá mlčící,luzně vycházíš a hvězdyspějí mokrou drahou tvou,ku východu mraky těšítvoje sladká přítomnost.Měsíci, tvůj svit jak snoubístříbrem jejich tmavé lemy,kdo je roven v nebi tobě,mlčící ty světlo noci!Studem v blíži tvé vše hvězdyvzplanou, nepočetný davvšecky odvracejí v dálzraků svojich jiskření.Kam pak ale odcházíš,když se na tvém obličejirozestře tma do kola?Máš snad tichou kdesi jizbu,jako Ossian přebývášve hlubokém stínu smutku?Spadly s nebes výsostidolů sličné sestry tvoje,není víc těch, které s teboutěšily se v tiché noci?Ano, luzné světlo ty,spadly tvoje sestry, spadly,a ty o ně truchlíš stále.Jednou však též spadneš sám,opustíš svou modrou dráhu,jíž teď kráčíš po nebi.Hvězdy potom zvednou hlavy,ty, jež tvoje přítomnoststudem plnila, ty v plesuzajásají! Leskem pláš teď,nuže tak se s nebes bransvého nebe na mne dívej.Větře, rozděl tmavý mrak,aby dítě tiché nocis výše své v svět mohlo hledět,aby zaleskly se hvozdy,ocean by v jasném světlevln svých moh se valit dál!

XI. CHARLES DIBDIN

Tom Bowling

Tom Bowling, chuďas – pouhý trup —z všech nejlepší to muž,řev bouře neuslyší, v lupkles dravé smrti juž.Vzor krásy mužné, srdcem dítěa měkký na mou čest,své povinnosti konal hbitě;teď se vším hotov jest.Vždy dostál slovu, takou ctnostjsi věru zřídka zřel,a přátel dobrých, statných dosta hezkou ženu měl.A písní uměl veselých,rád hlásal jejich zvěst,teď plesný hlahol v smutek ztich,Tom se vším hotov jest.Však neklesne Tom ve záhubu,mu vítr dobrý přán,až povel: „Všichni na palubu!“dá všeho kapitán.Smrt – král i lodník jejíž lup, —neschvátí Toma v pěst,nechť ve hlubinách leží trup,duch hotov, volný jest!

XII. JOHN LOGAN

Píseň kukačce

Zdar, krásný hoste podlesí,zdar čacký posle jara,o hnízdo tvé se jarní nebe,o zpěv tvůj hvozd se stará.Jak zkvetou první chudobky,tvůj zazní jistě hlas,zda hvězda tebe vede k náma určuje tvůj čas?Zdar, čacký hoste, kvítí všejá s tebou stejně vítám,tvou hudbu v ptačím prozpěvujá lačným uchem chytám.Když školák zajde do lesapro prvosenky květ,jak naslouchá, to jara hlas,jej nápodobí hned.Však hrách když kvésti začíná,opouštíš zpěvné luhy,host výroční, ty jara zvěstpřenášíš v úval druhý.Ó ptáku, svěží vždy tvůj luha nebe tvé vždy jas,tvá léta zimy neznají,ni trud tvůj zpěvný hlas.Kéž lítat můžem pospoluvždy čilým křídlem v luhy,kol světa spolu rok co rok,vždy jara býti druhy!

XIII. LADY BARNARD

Starý Robin Grey

Když přijdou ovce domů a krávy jsou již v stáji,když v spánku v celém světě si lidé oddychají,mně srdce těžká bolest se vylévá v slz toku;můj starý netuší to, spí pevně po mém boku.Mne rád měl mladý Jakub, chtěl nevěstou mne zváti,však pouze korunu moh za věno mi dáti,boj koruny vzplál s librou, na moře Jakub šel,„Tvým oboje, věř, bude!“ mi na rozchodu děl.A sotva na moři byl, rok právě dokonává,můj otec zlomil ruku, nám ukradena kráva,a matka nemocná, pryč Jakub ve vln shluku,tu přišel starý Robin a žádal o mou ruku.Příst nemohla víc matka, měl otec klidu třeba,já dřela dnem i nocí a nevydřela chleba,tu věděl Robin rady, zrak slzou zamlžený:„Jim k vůli dej mi ruku, buď chotí mojí, Jenny!“Ne! – pravilo mně srdce, to dál šlo za Jakobem,žel, bouřné větry duly a moře jeho hrobema s lodí zhynul Jakub a nebe spásy nedá,nač ještě žít bych měla? Ó běda mi, ó běda!A otec stále mluvil a matka němá stále,leč jak mi zřela v oko, hruď pukala mi v žale,tu ruku mou mu dali, mé srdce bylo v mořia mužem mým se Robin stal, běda! k mému hoři.Tak prchl čtvrtý týden, co ženou mu jsem byla,u dveří na patníku jsem zamyšlená snila,duch Jakubův stál u mne – moh věru on to býti,než promluvil, řka: Drahá, pojď za choť chci tě vzíti!To jsme si povídali, ó shledání, ó žel!Já polibek mu dala a řekla, by zas šel;já chtěla mrtva býti, však byla v smrt jen bledá,já mladá, plna síly, jsem štkala jen, ó běda!Teď chodím jak duch kolem, nemyslím na předení,hřích, myslit na Jakuba, s ním zabývat se v snění,chci hodnou ženou býti, se starat o vše jemně,vždyť starý Robin Gray se chová vlídně ke mně.Ó dlouhá byla zima, v žeh slza moje plála,a zoufalství to bylo, co klidem já jsem zvala,že blednu? Nezřela jsem víc do zrcádka ani,že bylo od Jakuba – ó hořké vzpomínání!Můj otec zasmušil se, zlá nemoc matku kruší,však nejvíc o Robina mi sahalo to k duši,nechť neřekl ni slova, však tvář ta neoklame,jak haluz byl, o kterou se divý příboj láme.On uleh do postele a nejed, nepil již,jen vzdychal ob čas „Její tím umenším já tíž!“A v oko díval se mi, mne pokladem svým zval,a jakby konec všeho, sousedy zavolal.Děl: „Velká moje vina, však pravdu zřím v tu dobu,a lítost proto brzy mi dopomůže k hrobu,jen když to dobře skončí, smrt osvobodí hned,to mladé, věrné srdce ze svazku, jenž pln běd.Já ucházel se o ni, vždy přišel zas a znova,rád viděn od rodičů, ne! byla její slova,o lásce Jakubově jsem nevěděl, dím vám,bych přinutil ji, běda! já krávu ukrad sám!Což já se o to staral, jen tys mi udělalaa mezi námi, snil jsem, jen tato kráva stála.„Ta dokavad nás živí, tvá bývala to slova,já nebudu, věř, nikdy, ach, žena Robinova!“Však nemoc byla v domě, ni chleba večer, ráno,mně podala tu ruku, nechť srdce rozedráno,já chorobné zřel srdce – ó proč jsem ruku vzal?ach, taká vina sije i v dobrou půdu žal.To netrvalo dlouho, mně brzy vzešlo světlo,když nevrátil se Jakub a hoře Jenny zhnětloa začala mi blednout, však věrná vždy a ryzía já to všecko viděl – jak dobře vše to zmizí!„Zda není tady Jakub?“ – A Jakub zde byl v skutku.„Tož milujte se hodně, co mohu, pravil v smutku,vám dám, ty mladý muži, vem dvůr a dům a stáje,jež neměla mou býti, ta nyní žena tvá je!“My slíbali mu ruku již chladnou v sledním snění,děl Jakub: „Před Bohem že našel odpuštění,dí jeho tichý úsměv, kterak odolati,kde ziskem, věnem všeho lze tebe Jenny zváti?“My truchlili pak dlouho, pláč smáčel naše líce,však jasná slza v oku, já neznala se více,srdce lehké bylo jak v nebi ptáka let,bol všecken za mnou, snem jen vše bída zašlých let.Tak nesvítilo slunce v dnech nejkrásnějšich ani.Jakuba jsem ženou… Co říci? Jaké přání?U krbu starouškové, u prsu hoch se smějea Jakub rád mne má, jak jen si srdce přeje!

XIV. THOMAS CHATTERTON

Resignace

Hrom, jímž tvé nebe, Bože, zní,jenž i ten zemský atom zříš,já vzývám, štíte poslední,skloň milostiv se ke mně blíž!Hádankám tmavým vůle tvojíi stínu rajských světel tvých,podléhá lidský duch v zlém boji,však Věčný co chce, – není hřích.Ó na mne v chvíli pokušenía v úzkostech a ve slzách,svou dobrotou ztiš vášní vření,svou láskou, smírem zmírni strach!Když mimo tebe v srdci vřelocos zpupného, čím bují zmar,tvé oko v nebezpeč mou zřelo,tvé lásky přehlédniž to žár!Tož srdce, nač lkáš v zoufalosti?Nač v temnu zní tvůj smutný hlas?Svor dumy odhoď, k blaženostiBůh přece všecky stvořil nás!Žel, srdce moje lidsky cítí,viz slzu mou a slyš můj vzdech,že otráveno jest mé žití,to cítím v sledních zápasech!Však resignovat chci z vší síly,za každou ránu dík vzdát jen,ať ztichne srdce vzdech, jenž kvílí,pryč, slzo, jíž hled zasmušen!Plášť chmurný, jímž chce noc mne krýti ducha bez vší naděje,ten spadni, Bože, v jitra svit,jenž slunce tvé mi odkreje!

Žalozpěv minstrelův

Ó v nářky moje vpadněte,ať tekou horkých slzí zdroje,v rej nohou v svátek nehněte,vše noc ať shltí v stíny svoje!Můj milý jižšel v hrobu tišspí dole pod vrbou.Jak zimní noc byl jeho vlas,sníh na jaře tvář jeho svěží,a růžná jako zory jas,ten půvab nyní v hrobě leží.Můj milý jižšel v hrobu tišspí dole pod vrbou.Hlas jeho sladce jak drozd pěla tanec, myšlenka tak hřímá,bubínek jeho zvučně zněl…ach, pod vrbou teď tiše dřímá.Můj milý jižšel v hrobu tišspí dole pod vrbou.Slyš, šumí křídlo havranní,tam údolí kde skála svírá,tmou bloudí můra po plánia skřekem zaznívá hlas výra.Můj milý jižšel v hrobu tišspí dole pod vrbou.Viz, bledý luny lesk se kmit,však bělejší jest rubáš bílý,a bělejší než jitra svitnež zář, kdy večer se již chýlí.Můj milý jižšel v hrobu tišspí dole pod vrbou.Na hrobu věrné lásky mése nemá jediný květ vznésti,co těcha mi té duše ctné,má chladná smrť víc nezná štěstí.Můj milý jižšel v hrobu tišspí dole pod vrbou.Kde svaté jeho tělo tlí,chci plané růže nasázeti,zde celá moje bytost dlí,sem, víly, pojďte v tanec spěti!Můj milý jižšel v hrobu tišspí dole pod vrbou.Zraněna ostrým trnem jichhrob krví srdce zrosím vřelou,co života mi ples a smích?žert dne a tanec v chvíli ztmělou?Můj milý jižšel v hrobu tišspí dole pod vrbou.Vln víly, rákos na stráni,mne vemte v hloubku svou,jdu k tobě, drahý, v zoufání…A byla pod vodou…Můj milý jižšel v hrobu tišspí dole pod vrbou…

XV. GEORGE CRABBE

Srovnání

Přátelství zlato vytříbené jemně,vždy větší jeho cena v časea láska, ruda, která v klínu zeměve panenské své bují kráse.Přátelství z let se do let může vésti,vždy stejné, věř, se nepromění,boj mnohý krutý musí láska vésti,však roztaví se ve plameni.

Božství

Ó božství, uč nás, ty, jež smyslů nocívždy smrtelníky vodíš světla mocí,jímž naše naděj i náš strach se řídí,vše trudy nést i válčit s pýchou lidí,se modlit v hoři, hanu zapomnítia s celým světem v rovné lásce žíti.

Noc

Kol noci ticho střízlivévzduch halí v mlčenía každý dech od břehů všechzve slavně k modlení.Ó Pane, ducha mého řiďdál svatou drahou sám,kyň tvorstvu, by mne učilo,jak modliti se mám!

XVI. ROBERT BURNS

Svou Haničku mám rád!

Ať kde chce vichr duje si,já toužím na západ,mé dobré děvče bydlí tam,ta, již mám nejvíc rád!Tam šumí les, zdroj tká svůj plesa mnohý ční tam chlum,však v noc i den jest Jean můj sen,Jean nevyjde z mých dum.Já zřím ji v rodné květině,ta něha, kouzlo, jas!Ji v ptačím slyším prozpěvu,vzduch kol to její hlas!A každá jarní květina,luh, keř, hvozd, zdroje šumi ptačí zpěv jest příčina:Jean nevyjde z mých dum.

Údolí Ballochmyle

Catrinské zvolna žloutnou lesy,u jezer vadne sirý květ,skřivánčí brázdou nezní plesy,a v přírodu žal tichý slét.V těch hájích Marie kdys pělav své krásy tenkrát vrcholi,a tichá lesní echa zněla:Buď s bohem, drahé údolí!Na zimních záhonech, ó kvítí,vzpláš svěžím květem jara zas,kde vadne vše, tam bude zníti,ó ptáčata, váš sladký hlas!Žel, pro mne vše se ztápí v šeru,pták v lese, kvítko na poli,ó s bohem, luzné stráně Ayru,buď s bohem, drahé údolí!

Pojď na má ňadra spočinout!

Pojď na má ňadra spočinout,rci, rozchod pro nás není,rád zdeptám vše jak prach a troud,pych světa, slávu, jmění;A řekneš-li, že v tvojí, Jeannie,je totéž psáno hruď,cíl života jest dosažený,co živ jsem, mojí buď!Tvým vděkem vším ku ňadrům svýmmá všecko tebe stisknout,víc od nebes já za ten plesneždám, než blahem výsknout!Při očích tvých, tak modravých,se přísahou chví hruď,polibkem svým to spečetím,a pro vždy mojí buď!

Dvorný tkadlec

Kde Cart má v moři cíl svých cest,strom bujet zříš a kvítí kvést,hoch pěkný pro mne živ tam jest,a on je dvorný tkadlec.Já měla devět hochů snad,ten prsten nes, ten pentle, šat,o srdce začla jsem se bát,tož dostal je můj tkadlec.Psal otec smlouvu svatební,pro bohatého napsal ji,leč hruď je vše, dlaň patří k ní,a tak ji má můj tkadlec.Pták s písní dokud brázdí vzduch,a včel je slyšet v kvítí ruch,a v pršce usmívá se luh,mým jest jen dvorný tkadlec.

Modlitba před smrtí

Ty Neznám! Mocná Příčinomých nadějí, mých strachů!před nímž snad v chvíli nejbližšíse octnu, vyrván prachu.Ó, jestli žití po stezkáchse v blud mé srdce dalo,a leccos dí to v srdci mém,že tak se často stalo.Ty víš, že takto stvořil's mnei s vášněmi i pudy,že svůdný hlas jich svedl mne,až zabředl jsem v bludy.Kde lidskou pouze křehkostíjsem dopustil se viny,Ty lásko, vše ztaj milostía stop to v noční stíny!A kde jsem hřešil úmyslem,tam těchy pro mne není,jen že Jsi dobrý, dobrotěže slastí odpuštění!

XVII. SAMUEL ROGERS

Na starý dub

Sám, bez stínů zde stojíš dnes,tvůj svatý kolem nezní šum,a nedávno sám, celý les,zněl s vrcholů tvých, orla plesa dole vlčí tlum!Sem v brnění rek mnohý leh,co vichr jeho chochol rval,a bouří když sem zapad vzdech,tam z věže pusté, lek se, v spěchskráň křížem znamenal.Pak s pluhem, jasný nastal čas,tu s věnci dívky, s hudbou ves,co travou pěšin táhlo as,kde pastýř dívce v máje kvasvrcholky smrčků nes!Jsi otcem lesních hlubin, vstalybezčetné hrdě ve tvém šeru,ve žaludech tvých které spaly,a pak se v úhly světa hnalyve ducha novou sferu!Sem v noci starý Druid spěl,k těm patřil mocným ku snětem,zde čaroval, zde v dumách bděla příšerně v noc hymny pělku lidským obětem.Jen suché témě, holá sněť,teď v noční nebe čníš,kol bledý měsíc svítí teď,na mrtvolu, jež klestě změť,propadla zmaru již.

Na smrt lorda Barona

Co naposledy jsme se viděli,on zažil mnoho. Pět jen krátkých rokůsvé dílo dokonalo. Husté kšticejiž sšedly mu, nic z lorda nezbývalo,jenž z Sestu v Abyd plul. Však jeho hlaszněl sladce posud, myšlénka jak bleskmu z očí tryskala slov nečekajíc.Tak seděli jsme dlouho do nocia hovořili – šťastná hodina,jež svedla nás! – a ráno s červánkemjsme slézali hřbet drsných Apennin.Zřím jasně posud, kterak zlaté sluncesvým svitem šlehlo do hlubokých stržíu cesty naší a jak cestou v horáchskrz fiky divoké a vlašské dubyse jeho pestrý průvod zatáčel,z nich Battista byl první, v Benátkáchna stříbrem tkané mořské hladiněmu sloužil tak, až veslo odhodil,by za ním do světa šel, jenž tak dlouhones čestný odznak gondolira v doměbenátských nobili, muž spolehlivý.Pak ty, ne více v síle mládí, krásy,ty věrný černochu, až v slední chvílijenž dveře jeho hlídal’s, a jenž teďřveš bolestí skrz Missolunghi pustéjak bloudíš ulice.Opustil právěto město slávy mořském na pobřeží,kde z posvátného hrobu Dantova,jak dokazuje mnohý jeho verš,ssál nadšení, kde v luny sousvětlíjel piniemi s úzdou spuštěnouaž oku ztratil se – zde vídal často– neb co nevidí oko básníka? —rytíře ducha, pekelných psů hona kořist, rozsápání, bujné kvasyv děs zvrácené. Tu látku miloval,však jiné pozděj přišly na řadu,věž mnohá se skal štítu sražena,kdys chlouba, pýcha rytířského věkuse vyhoupla a zmizela, býk mnohýv jhu nebo bez jha, v krasší zatím dnyco vzpjal se jeho duch. Vše zapomněno,ples, minulost bez mraků, přítomnosti budoucnost tu před ním.Nyní spí,v sluch stejně zní mu hana jako chvála,jest hluchý v smrti. Ano, Byrone,tys odešel jak hvězda s nebe sletía zapadá a přec i v pádu svémvše oslňuje matouc. Srdce tvévšak bylo ctné a velké, ctné v své zhrdě,však z nízkých věcí, nebylo v něm nicco podlé, otrocké. Když obraznostbezpráví snášeného tebe hnětla,tě nutíc k skutkům, jichž pak litoval’s,kdož neví – jistě málokdo jak já —jak vděčný srdcem byls, jak vnímavý!Ne v žití šťasten, šťastný teď jsi v smrti!Tys došel cíle, umřel’s v zemi té,jíž roznítil se v mládí kdys tvůj duch,pad’s v Helladě a za jak slavnou věc!Z těch, kteří tenkrát jeli vedle tebesi nepomyslil žádný, že tak brzy,tak v smutku budem sedět u tebe,že národ v smutku svoje slavnostina tryznu změní ve hřímání děl,když jitro osvětlilo, smrtelnéhoco zbylo po tobě, přes moře, zem,když rány zněly v počtu tvojich let,tvých bolestí i plesů!Odešel Jsi!Jej nechte spát, jej netkněte se vícve hrobě jeho! Neb kdo z nás všech tadyjak on pokoušen v prvních letech mládí,kdy nezkažený hor syn krajem těkal,kdo jako on duch plamenný, číš jemužk rtům přitlačila rozkoš mnohem dřív,než bradu jeho pokryl první vous,kdo z nás všech mohl o sobě by říci,že nebyl by tak zbloudil – a snad víc?

XVIII. WILLIAM LISLE BOWLES

Čas

Ó čase, jenž svou jemnou ruku kladešna všecky trudy, každou ránu hoje,jenž skolébáš mdlé srdce do úkoje,a tiše zoufalé mu chvíle kradeš!Tys poslední má naděj a já mním,až utišíš mé všecky slzy žárné,jež tekly pro mé milování marné,že v červánky se klidně zahledímNa všecky žaly, které přešly jižjak ve slunci, přes něž dešť letní splývá,na večer pozdě samotář pták zpívá,víc na křídlech necítí deště tíž.Však jaký as je srdce zármutek,jež od tebe jen doufá spásy lék!

Vzpomínka

Zpět k rodnému zřím ostrovu,ač drahný tomu čas,tvůj vidím úsměv poznovu,tvé písně slyším zas.Než v druži dívek naleznuach, podobnou ti jen,tak mladou, svěží jako v snu,jak mnohý prchne den!Když vidí dívčí idealv myšlénkách duše zor,ten obraz fantasií vzplálodstínů měkkých vzor.Chci vhroužiti se v obraz tenv té tváře milý rys,a v úsměv říci spokojen:„Tu dívku znal jsem kdys!“

XIX. WILLIAM BLAKE

Jaru

Ty, s kadeří jenž plnou rosy hledíšskrz jasná okna jitra k nám, ó obraťsvé oči andělské na výspu naši,sem v západ, kde tě zdraví plným sborem!Vše hory mluví spolu a co mluví,to poslouchají doly, s touhou očik tvým zářným praporům se točí, k našimjiž prsům obrať svaté svoje nohy!Sem s východních již vrchů! Našim větrůmnech slíbat vonný šat svůj, nech nás pítidech svůj jak z rána tak i večer, vylejsvé perly na kraj spráhlý, jenž tě touží!Jej prsty svými vyzdob spanilými,své polibky na jeho ňadra vtiskni,vlož zlatý vínek svůj mu na skráň nyvou,jež pro tebe své kštice upravila!

Letu

Ty, údolím jenž naším spěješ v síle,skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců,stlum oheň šírých nozder jich, ty Létojsi často u nás rozbilo stan zlatýa spalo pod našimi duby, žasemlíc snědá jala nás i vlas tvůj bujný.Jak v stínech hustých slýchali jsme častotvůj hlas, když Poledne na zářném vozev hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojůse posaď v údolích, v mech, na pokrajičistého zřídla hedvábný šat odloža uvrhni se do šumících proudů!Náš kraj miluje léto v jeho slávě!Jsou slavní naši pěvci, kteří bijív stříbrné loutny, bujnější mláď našenad jihu pastýře, jsou krasší dívky,jež tančit umějí. Dost máme písníi nástrojů, ech sladkých, vody čistéjak nebe, laurů dost, jež brání žáru.

Jeseni

Ó Jeseni, ty obtížená plody,ty sytá hroznů krví, stůj a zůstaň,pod střechou mou se posaď, odpočiň si,tvůj hlas ať zazní s píšťalou mou v souzvuka všecky roku dcery tančit budou,o květech zpívej nám, o plodech píseň!„Své vděky poupě slunci otevíráa láska jeho žilami již kypí,skráň Jitra kol je ověnčena květya kvítím skromný Večer skráň si stíní,až bujné Léto do písně se pustía mráčky květy na hlavu mu vsypou.Pel ovoce jest bytem vzdušných duchů,na lehkých křídlech kolébá se Radostpo zahradě neb do stromů si sedá.“Tak pěla krásná Jeseň, když si sedla,pak zvedla se, pás stáhla si, za horypak prchla, zlaté nechajíc nám břímě.

Zimě

Svou demantova bránu zavři, Zimo!Tvůj sever jest, tam pochmurný svůj palácjsi postavila v mlze. Naše střechyty neotřásej třeskem svého vozu.Mne neslyší. Kovová kola jejíhřmí nad hlubinou, odpoutala bouřes ocele žebry, nelzc zrak mi zvednout,neb ovládá svět celý svojím žezlem.Ten strašný netvor po skalách se valí,ty pod ním chví se, všecko tuhne pod nímv mlčení truchlém, poslední šat země,jejž strh jí, v ruce mrzne a s ním život.Na štítech trůní hor, tu darmo křičív dál plavec. Ubohý, jenž s bouří v boji,než usměje se nebe zas a netvorve slujích zmizí, pod Heklou jež zejí.

Večernici

Andělé večera ty s krásnou kšticí,teď na horách co slunce odpočívá,své lásky zažhni pochodeň a zářnýsi nasaď vínek svůj, nám v lože směj se!Nám na lásku! A shrnuv clonu nebes,tu modrou, rosy nakap v kalich kvítívšem, v předčasný sen, kdo zavřeli oči.Na vodách tvých ať usne zefyr tiše,kaž ticho třpytným okem svým a umyjšer stříbrem. Brzo, jistě brzo padneš,pak bude zuřit vlk a hustým lesemlvů oči kmitnou. Pastvy našich lučintvá skropí svatá rosa, pak ó chraň jesvým vlivem mocným, sladká večernice!

Jitru

Ó svatá dívko, v nejčistější bělostty oděna, ach, otevř zlaté bránya vyjdi z nich, šer probuď, který v nebispí posud, světlo ve Východu jizbáchať vládne tebou, přines rosu sladkou,jež vždycky přichází s dnem, jenž se budí.Ó zářné Jitro, Slunce pozdrav, ze snujež probouzí se jako lovec k honbě,slez okřídlenou patou naše vrchy!

XX. ROBERT BLOOMFIELD

Růžová Hanička

Kdys z jara u zdroje, jenž v kvítístem šedých křemenů si hrál,blíž hlohu, který stříbrem svítí,vln rej až k hlavě mé se vzpjal,tu růžné přišlo dítě ke mně,ó modrých očí luzný vděk!„Jak daří se?“ mi dělo jemněpřes potok skočíc nazpátek.Já viděl vodu dále spěti,však obraz její v duši tkvěl,žil odtud mojí ve paměti,ji zřít, jí žehnat já jsem chtěl.Já stih ji, mech kde bujel měkkýa tymian u našich noh,však s kvítím mech Haničky vděkytvář růžnou sotva předčít moh.A v háji viděl jsem ji zase,i v údolí a v houštině,kdy bledý měsíc v zářném jasese stápěl v mraků družině.Ji zřím, jak v kloboučku svém stojía k nebi naše sliby jdou,já uvítal ji v chatě svojía růžná Hanička je mou.