Když v rozkaz nebe Britů zemse vznesla z azurových vod,tu svobody jí úpisem,to andělský pěl chorovod:Vládni, Britsko, mořem, Britnesmí nikdy otrok být!Kde národ jak Tvůj požehnán?Tyranům každý kořistí!Ty velká, rozkvítá tvůj lánvšem k postrachu a závisti.Vládni, Britsko, mořem, Britnesmí nikdy otrok být!Ty vznešenější vstaneš zasvždy po útoku ciziny,mrak s bouří tebou nezatřás,tě zpevnil jak dub otčiny.Vládni, Britsko, mořem, Britnesmí nikdy otrok být!Tyranství neschvať tebe spár,když zhroutit chce tě jeho vztek,to šlechetnější vzbuď jen žárv zdar tobě – jemu v úpadek.Vládni, Britsko, mořem, Britnesmí nikdy otrok být!Tvým květ venkovských niv jest všech,tvým bující všech obchod měst,Tvým celé moře, každý břeh,jejž jímá, všecko tvojím jest!Vládni, Britsko, mořem, Britnesmí nikdy otrok být!Sbor Mus hle, s písní Svobodyje šťastných břehů Tvojich host,ó výspo vděku, lahody,kde krásy strážcem statečnost!Vládni, Britsko, mořem, Britnesmí nikdy otrok být!

Hymna

(Epilog „Počasů“)Ta, jež se mění, Otče, přírodajest božství Tvého háv. Rok proudícíje plný tebe! V Máji líbeznémtvá kráčí krása, něžnosť tvá i láska.Luh svítí v dál, jest balsam měkký vzduch,les usmívá se, hory echy znía každý smysl, srdce radost jest.Tvá sláva spěje v Léta měsícíchjet plny s teplem světla. Vyplněnírok pije z tvého slunce kypícía hlas tvůj v řeči hromu zazníváa často z rána, v poledne i večerve bouři hvozdů, v bystřin hlaholech.Tvá dobrota v Jeseni bezmeznávše k svátku, co tu žije, k plesu zve.A v Zimě v mračen vichřic průvoduse blížíš mocný, bouře valí se,tma vznešená! Na křídlech vánicehřmíš probouzeje úctu tvorů všech,v jho Přírodu spneš dechem severáku.Ó tajuplné kolo! Božské síly,a bezdné hloubky! Jednoduchý obraz,v němž tolik pele, tolik uměnía krásy s něhou na souzvuk se pojí!Stín nepozorovaně splývá v stína všecko tvoří spolu ladný celekvíc unášejíc, čím se rozvinuje!Však tupě bloudě člověk bez vědomítě nevidí ni mocnou ruku tu,jež stále činná tiché sféry valíjen v taji tká a kouříc vylévátu krásnou náplň Jaro šatícíze slunce horký vylévajíc den.Vše tvory živí, bouře rozdáváa jak se země změnou zmlazuvše sílu žití plesem proniká!Hleď, Přírodo! Co duši má a dechve volném chrámu šíré oblohy,Jej pouze zbožňuj! Jeden žhoucí zpěvproň zvedni se! Vy zvučné sbory věštcůJej chvalte chladem, jímž vlá Jeho dech,Jej oslavujte v pustých úvalech,kde na skalisku chvějná boroviceve hnědém stínu vážnou zbožnost vzbouzí.A vy, jež hřmíte v notách divějšíchsvět děsíce, v dál odnášejte k nebiten bouřný zpěv a rcete, kdo vás poslal!Vy zdroje chválou Jeho s bystřinamiv dál hlučte, bych ji slyšel, zadumánkdyž bloudívám po vašich březích sám!Vy rvavé v smělém spádu ručeje,vy mírné proudy, jejichž zrcadlase kroutí v dol, a ty obrovské,ty, jež jsi samo v sobě divů svět!Jej velebte, Jenž, kterak se mu zlíbí,vás žene v odboj a vás konější!Svůj smíchejte dech, trávy, plody, květy,ať k tomu stoupá, jehož sluncem pnetese výš a jehož štětec barvu dáváa vůni dech! Vy nakloňte se, hvozdy,vy šumte, klasná pole! Vylijtesvůj tichý zpěv do žence hrudi, sámkdyž domů jde při luně veselé!Vy strážci Nebes, ve snu, bez starostikdyž dřímá Zem, ó vzplaňte sladčeji,vy souhvězdí! co vaši andělév paprsky bijí lyr vám stříbrných.Dne velký zdroji! Svého Tvůrce tyzde nejvěrnější zrcadlo, jež v dálod světa k světu žití moře šíříš,svým každým svitem jeho chválu pišdo Vesmíru! Hřmí… Tiché lidstvo buď,než dozní tato hymna z mraku v mrak.Teď jásejte, ó vršky! s mechem lesyať bečí skot váš, hlasný jeho řevať plní údol! Velký Pastýř jdea s ním jde jeho říš, kde bolů není.Vy vstaňte, háje, písní zazněte,vy lesy všecky a když činný dense sklání spánku nechaje svět mdlý,ty nejluznější ptáčku, Filomelo,okouzli stíny, noc jej chválit uč!Ty, celý vesmír usmívá se na Tě,ty všeho spolu hlava, jazyk, srdcetu hymnu korunuj! Měst hlučných davese shlukni a ku vážným varhanámtvůj zazni zpěv a prostup hlubé tónysvým proudem v jejich pausách slavnostních,jak od žáru se nítí žár a vzrůstáse k němu všechněch celý zvedni sbor!Však raději-li dlíte v stínu křovin,buď chrámem vaším každý tichý háj,kde flétny pastýřův a dívek zpěvs básníka písní, s dechem serafůJej chválí, počasy jak střídá rok.A mně ten drahý úkol zapomníti,ty nepuč, květe, nivo, nezardi sepod slunce žehem, úsměv Jeseněmi cizí buď, ty Zimo ke mně vícse z chladného již nebliž Východu,chci slova vzdáti se i obraznosti,ty, mrtvé plesu, ustaň, srdce, bít!V kraj nejzazší nechť zanese mne osudzelené země, k řekám bez jmena,na západ, Indie kde prahoryv zář slunce barví, jehož slední svitk Atlantu archipelům zaléhá,mně jedno! Bůh jest, vládne napořádve hluché poušti jako vřavou měst,kde tvoří život, radost musí být!A slavná když mi přijde hodinav let ku budoucím světům kynoucí,rád poslechnu a nové divy rádchci v nové síle pěti, nelze žít,kde Všehomíra nesměje se láska,vše ony světy držíc s jejich syny,zlo zdánlivé vždy v dobro obracejíca toto k lepšímu, vždy k lepšímuv pochodu bez mezí! Však sám se ztrácímv Něm, který Světlo nevýslovné jest,chval výmluvné jej ticho přemítáním!

II. RICHARD GLOVER

Duch admirála Hosiera

Když u břehů Porta-Bellav proudů pohře líbeznéflotta naše klidně dlelai vše vlajky vítězné,slávy pln když Vernon sedělŠpaněl porážkou jsa zpit,v Anglie když úspěch hledělloďstvu vzdor nepřestal pít:Náhle zazněl všech tu plesemmořem hrozný křik a řev,každé srdce tuhlo děsem,duchů strašný stál tu zjev;každý smutném ve hamakumísto rubáše zde stálupíraje, hrůzu v zraku,k břehu, nepřátel kde val.Hosiera stín statečnéhoprohlížel tu bledý voj,v měsíce, jejž svitu mdléhozrodil mořských proudů roj.Šlehlo to vln do směsice,Burforda kde plachty dřív,s ním sbor duchů tři tisíceVernonu v ráz v pozdrav kýv.„Slyš, ó, slyš! Hosiera tebeuražený zdraví stín,slávy kde jsi stekl nebe,s hanbou klesl do hlubin.V zříceninách Porto-Bello,na náš pomysli však skon,nechť laur věnčí tvoje čelo,v slávy ples náš vpadne ston.Viz ten stínů sbor, jenž kvílív slzách, vlnami vpřed hnán,Anglie to hoši byli,každý čacký kapitán!Bledá smutná druž ta smělásbor mých námořníků jest,viz, jak v hrůze vraští čela,slyšíce tu děsnou zvěst.Dvacet lodí v moci mojípřed Španělským městem tím,rozkaz, vyhnouti se boji,nepříteli vítězstvím.Že jsem v proudy moře dravénevrh je, kde slávy cíl,srdce touze zavřel žhavé,Španěl pýchu nezbořil!Vítězství mé zaručeno.Dvacet lodí bylo mých,cos ty v štěstí lepší věno,Vernone, jen s šesti stih!Nikdy by tu jejich valyv hanbu naši nezřely,nikdy by zde v mořské dálireci moji nemřeli.Se svými bych galejemipyšný vítěz vjel tam, pán,třeba soudu hlasy všemivelezrádcem jmenován.Pad’ bych, národ by řek’ celý:„On hrál jako pravý Brit!“Nežli výčitek sklán žely,jak moh rázem hrdě mřít!Přejem všickni ti tvou slávu,zdravíme tvých zbraní zdar,vzpomeň však na tuto zprávu,Hosiera chvěj tebou zmar!S tisíci on slavných rekůpodleh zhoubným výparům,v nemoci kles, v bídy vleku,a ne v boje slavný šum.Tož se svými davy všemivěčný v srdci živě hlodvlhkými zde peřejemipěnou bílou stoupám z vod.Hanba pálí nás, těch valůmy jsme zahanbená stráž,kvil náš vždycky ve vln žalupůlnocí znít rozeznáš!Sbor náš v lůno moře ztracenbez klidu tak musí lkát,Anglie až břehům vrácen,očistu nám musíš dát!Vrah když zkrocen, řež kde lítá,a ty druhům navrácen,pomsti pád můj i pád Brita,jenž zde věčně zneuctěn!“

III. THOMAS GRAY

Elegie psaná na hřbitově vesnickém

Zvon večerní uspává mroucí den,a stádo bučíc v chlív se cestou dává,ku vísce rolník potácí se zmdlena temnotám a mně svět přenechává.Do matných obrysů kol splývá zem,kraj slavnostní se halí ve mlčení,brouk bzučí sem tam v letu těkavém,zvon ospalý stáj skolébává v snění.Jen s věže v břečtan zdi své halícíkvil sovy zní ku měsíci v té tíši,když náhle chodce noha bloudícíse jejího tkne hnízda v pusté říši.Ve stínu drsných jilmů, v osykáchkde v suchých pahrbcích se vlní země,svých úzkých cel tu těsných ve stěnáchspí vísky prostí otci sen svůj jemně.Je z rána luk a polí vonný dech,roh pastýře, zpěv kohouta v den boží,ni vlaštovky zpěv od doškových střechvíc nevzbudí z jich přehlubokých loží.Krb planoucí víc neuvítá jich,ni ku večeři žena účinlivá,ni otce návrat dětí veselýchdruž ryčná vždy a polibků vždy chtivá.Jich kosou sežat kolem mnohý lán,co tvrdých hrud jich rozdrtily pluhy,do pole jimi vesele skot hnán,co hvozdů sklátil jejich topor tuhý!V jich prosté veselí, v los, trud a tížmlč, ctižádosti šklebe pohrdavý,i velkosti, stůj stranou, raděj slyš,co krátká chudých kronika ti praví.Zde erbů chlouba, moci nádheraa všecko, s krásou blahobyt co dává,má chvíli jisté zhouby, veškeráv hrob ústí zvolna ale jistě sláva.Tož pýcho, za vinu to neklaď jim,že památka jich rovů bez trofejí,kde dómu klenby skrz kadidla dýmse chvalozpěvy hromovými chvějí.Můž’ socha s urnou, kam je nápis vryt,dech, který prchl, tělu vrátit znovu?můž’ prázdnou chvalou duch se oživit,smrt sluch přát ledný pochlebnému slovu?Spí v zanedbané této prsti snadhruď mnohá, nebeským jež ohněm vřela,i ruka, mocně vést jež mohla státneb v nadšení by do strun lyry hřměla.Jim nedopřála ani věda čístz té knihy, bohata jež lupem času,a nouzí schvácen vzlet jich ctný a čist,zdroj ducha zamrz hmotném ve zápasu.Vždyť mnohý nejčistější drahokamspí, v nezbádaných tůních moře zticha,květ mnohý v stržích kvete, nikdy znám,a sladkou vůni v pustý kraj kol dýchá.Kýs selský Hampden spí zde sladkým snem,před nímž se musil místní tyran třásti,zde mnohý Milton neslavný a němi Cromwell, nevinen jenž krví vlasti.Jim nepřáno si potlesk vynutitna sněmích, zhrdat hrozbou, zdeptat bídu,v zem šťastnou plný hojnosti roh líta číst své děje v očích svého lidu.Leč jako malý byl jich k ctnostem vzmach,tak omezen kruh zločinů a zrady,bříst k trůnům nemožno skrz krev a prach,ni mřížemi třást bez soucitu tady.Hlod svědomí si nehalili v smích,stud hanby též ne líčidlem v své líci,a nekupili nádheru a pychkadidlem, Mus jež vzato obětnicí.Měst vřavě, davu zpitých vzdálenájich z cesty prostá nezbloudila přání,jen stezkou, která stínem halenašli zatím neuznáni v odříkání.Jich kostem proti urážkám je štítkříž vratký vztyčen k upomínce bolem,a prostým rýmem, hrubou řezbou rytdaň vzdechů od těch žádá, kdo jdou kolem.Jim neumělá Musa jmeno, rokna místo pochvaly a nářku vryla,neb ze svatého písma málo slok,by umírat je klidně naučila.Neb komu hrozí zapomnění plen,zda štěstí vratkého, být živ, rád vzdá se?Svit opouští, jímž chabý smál se denzda v loučení zrak neobrací zase?Za srdcem duše mroucí touží cit,daň slzí žádá si zrak v umírání,hlas přírody i z hrobu slyšíš znít,ba v popeli zříš tiché její plání.Leč ty, jenž prostých mrtvých pamětlivv těch řádcích slavíš jejich prosté žití,zda v zbožné tuše rosou lásky živse na tvém losu kdo též v soucit vznítí?Snad řekne jednou pastýř, šedý kmet:Jej vídal jsem, jak za úsvitu ránaspěl chvatným krokem rosy niče sledby zřel, jak sluncem lesní mýť je tkána.Kde sukovatý onen shrblý bukspleť kořenů svých fantastických vine,spočíval v poledne, vln žvavý zvukposlouchal zdroje, který dole plyne.Jej na kraji jsem lesa večer stih,jak v tváři s pohrdem cos šepotajespěl bledý, schýlen v dumách neznámýchve srdci trud neb marné lásky taje.Však jednou bez něj zřel jsem vršku sklon,svah milý prázdný, buk byl osiřelý,a druhý zaplál den, kam znikl on?Mýť bez něho i mlází po den celý.Dne třetího s pohřebním zpěvem spěltam cestou od kostela průvod malý,sem pojď a přečti, čísti umíš, žel,co bílý hloh zde na kamenu halí:NápisZde v lůnu země leží mladá skráň,jež slávy ani štěstí nepoznala,v kolébce Musa usmála se naň,však těžkomyslnost jej svojím zvala.Měl dobré srdce, duši upřímnou,a hojnou odměnu mu Nebe přálo,dal chudině vše, co měl, slzu svou,co přál si, druha, Nebe jemu dalo.Po ctnostech jeho dál se nechtěj ptát,nech lichých stezk, jichž tkla se jeho noha,je v chvějné naději nech spočívatna srdci jeho Otče, jeho Boha.

IV. TOBIÁŠ SMOLLET

Slzy Skotska

Kvil, bědné Skotsko, napořád,tvůj ztracen mír, tvůj vavřín svad,tvých synů dav, skryt trofejemiteď pobit leží v rodné zemi,hostinná střecha do kolacizince k dveřím nevolá,ve troskách leží celá zem,jsouc ukrutnosti pomníkem.Tvůj statkář kam se ohledne,zří trosky válkou přebědné,zří na ženu i na syna,v hruď tluče se, vše proklíná.tvůj pastýř bohat spoustou stád,dnes v ovčíně svém trpí hlad,tvé dívky kálí v zoufání,tvé dítky hynou na pláni.Co platna sláva, u věhlasuže přemohla: zkázu času?že všady byla slavenaa bez poskvrny vznešená?Tvůj čacký teď je spoután duch,tvá šíje sehnuta je v kruh,tě cizí nikdy nestih meč,jen občanů tvých svár a seč.Při písních v zvuku šalmajíti krásní dnové nevzplají,víc nezjasní kvas veselýtvůj zimní večer setmělý,tvůj každý zpěv je smutku kvil,tvůj každý zvuk se v nářek slil,co polem v tísni mlhovése plíží zbitých stínové.Ó děsný lós! Ó bědný deni vnukům k hanbě, vnukům v sten,syn proti svému otci stál,a syna otec ranou sklál!a boj když zmlkl bez mezí,to nestačilo vítězi,kdo nah či ztracen – padnout musí,ať oheň či meč vraždy zkusí!Tvé zbožné matky stepí jdouv smrt odsouzené ukrutnou,jich tváře vítr šlehá zlý,jíst! křičí dětí zástup mdlý.Kde chléb, kde střecha, přítel kde?Se stíny svými noc již jde,a matky slzu utírajípro děti své – a umírají.Krev dokud proudí v žilách mojich,cit v upomínek živ jest rojích,chci vlasti los i hrozný trestv synovské hrudi věrně nést,a nepřátel ať hrozí řady,můj verš, pln lásky, hlásá všady:Kvil, bědné Skotsko napořád,tvůj ztracen mír, tvůj vavřín svad!

V. OLIVER GOLDSMITH

Upomínka

Ó vzpomínko, jak zjev tvůj klame,jak vtíráš se, zbytečný host,když ztratili jsme blaho známé,je mukou tebou minulost.Jak svět jsi, tlačíš potlačené,tvůj úsměv množí jen jich žel,ty vnikáš v srdce poraněnéjak škodolibý nepřítel.

Naděje

Ó, naději ve smutku chvílise vzdává s touhou každý rád,při každé ráně v hruď jež cílí,se vzbouzíš s vírou napořád.Ty světlo jsi, jež jasně vzplane,na úzké stezce v živlů vztek,čím roste noc, tma větší vstane,tím světlejší tvůj paprslek!

VI. JOHN CUNNINGHAM

Předvečer prvního májePln lásky luny paprslekse v tichou noc sem vkrádá,hrá s vlnou, v světla měkký vděkse ve odrazu vkládá.Ó, spánku, k boháči v chvat spěj,v tvém zřídka zdřímne klínu,co pastýři ve máje rejjdou s Katou z Aberdeenu.Na skráních růže děvčatana lučině bdí v trávě,než jitra brána do zlatavzplá v příjezd Máje v slávě.I slyším dívek šept a zvěst.Co Máj? V ráz zbledne v stínu,tak sotva vonný, sličný jestjak Kata z Aberdeenu.Tož bijte v zvučné cymbály,a zbuďte spící háje,v ples ptáčci v hnízdech – do dáliať v sen zpěv milce hraje!Hle, skřivan dal se oklamata vzlét z osení klínu,ty blázne! Jitro nezříš plátjen Katu z Aberdeenu!Nuž zatančme si na luhu,kde o půlnoci vílyrej spřádají, druh ke druhu,zpěv o lásce zni milý!Máj růžný královnu chce mít,ji volte v olší stínu!Z pastýřů hrdel slyš to znít:Toť Kata z Aberdeenu!

VII. WILLIAM COWPER

Verše, které mohl psát Alexandr Setkirk v době samty na ostrově Juan Fernandez.

Jsem vládce všeho, co tu zřím,to právo nikdo neupře mi,od středu k vlnám vzbouřenýmjá vládnu zvěří, ptáky všemi.Ó samoto, kde kouzlo tvoje,jež viděl mudrc v tváři tvé?spíš v hluku žít, kde lidí roje,než v samotě té strašlivé!Jsem svazků člověčenstva prost,svou cestu sám již skončit musím,mně hudba řeči – cizí hosti má leká mne, jak ji zkusím.Tlum zvěře, jenž tu nivou těká,mne lhostejně zří v dumách mých,je síla moje nepoleká,mne uráží spíš krotkost jich.Společnost, láska za údělnám s přátelstvím jsou nebem dány.Kéž holubic bych křídla měl,jak užíval bych jejich many!Trud, péče – rázem po nich veta,kde náboženství, pravda, ctnost,jak moudrost z úst bych čerpal kmetaa z mládeže her veselost!Ký, náboženství, poklad jense v nebeském tvém světě kreje!Před cenou tvou mizí jak sen,co zlatem se a stříbrem skvěje.Však běda, slavné zvonů zněníse nerozlehlo v skalách těch,zde klidu svatvečera není,zde umíráčku nezněl vzdech.Vy větry, jichž jsem hříčkou byl,v poušť moji neste křídlem divýmjen vlídné slovo, sladký kvilze země, již víc neuvidím.Zda v myšlenkách a zbožném přáníse ob čas rozpomene druh,či snad již druha nemám ani,jejž vidět víc mi nedá Bůh?Jak myšlenky blesk rychlý přec!Vždyť srovnávaný s jeho chvatemjest i sám vichr leniveci světla šíp v svém letu zlatém.Když na svou rodnou myslím zemi,již okamžikem duch tam dlí,však rozvahou hned stanu němýku berle spoután zoufalství.Ku hnízdu letí racek zpět,zvěř v brloh svůj se večer ztrácíi zde má míru chvíli svět…Můj krok se v prázdnou chatu vrací.Však láska boží ta bdí všudy,jí síla vzplá myšlenkám všem,jí úsměv obetkává trudyže smíříš se – i s osudem.

Láska k vlasti

(Zlomek z II. knihy básně „Tha Task“)Mám, Anglie, tě rád i přes tvé vady,o vlasti má! A pokud jeden kout,kde ceněn dědů mrav i obyčeje,má láska neumře. Tvé podnebíať nestále se mění, vlhké hnedmhou sychravou a hned zas mrazivé,já nezaměním přec tvé kalné nebe,tvé nivy bezkvětné za Franciekraj révyplný ni za Ausoniive loubí myrt se zlatem oranžů.Třást sněmovnou a metat s tribunyblesk v nepřátel tvých řady, nebylomou nikdy metou v řečích bouřlivých.Však cítím zdar tvůj, mohu sdíletitvůj ples i trudy stejně hluboce,jak z horlitelů oněch každý tam.Tvůj cítím každý přehmat, pohrdouzřím na ženkýla, jehož pouhý pohledjest hanbou zemi, kterou tak mám rád.

Marii

Rok dvacátý v svůj spěje cíl,co obzor náš se v mraky skryl,kéž by to poslední již byl,Marie má!Tvůj duch se smuší unaven,tvá slabost vzrůstá den co den,kdo schvátil tě? Můj osud jen,Marie má!Tvé jehly, druhdy lesk a třpyt,jimž nepřála jsi nikdy klid,ve skříni rez již začal krýt,Marie má!Však za svým stále přičinlivájdeš ochotná a vlídná, snivá,tvůj zrak mdlí, vůle neumdlívá,Marie má!Přec dům co žádá, obstaráš,vždy magické to kouzlo máš,jímž moje srdce opřádáš,Marie má!Zní neurčit a tich tvůj hlasjak ze spaní, však stejně zaszní láskou jako v mládí čas,Marie má!Tvůj bílý vlas, dřív hnědý takmá větší půvab pro můj zrak,než jitra zář když šlehne v mrak,Marie má!Jej kdyby oko nevidělo,co pak by pro mne půvab mělo,rci, nač by slunce vycházelo?Marie má!Tvá ruka v náš sklon věrná družv stisk mojí ruky slábne juž,však přece tiskne mou, jak můž’,Marie má!Již prchla síla, pružnost boků,tě vodit dlužno v každém kroku,však láska přec ti svítí v oku,Marie má!A milovat i ve chorobě,cit v stáří mít jak v mládí době,jest láskou vždy, tu též dám tobě,Marie má!Však ač to uznávám vždy rád,můj smutek na tebe, vím, pad,že místo smíchu musíš lkát,Marie má!Vím, kdyby osud můj mne shnětjak druhdy, pod tíží mých běd,tvé srdce též by puklo v sled,Marie má!

VIII. JOHN WOLCOT

Píseň

Ó dívko, štěstěny nech smích,ni Sirén luzné neslyš pění,v strž trudů strhnou tebe zlých,jichž písně potom konce není!Co hromady ti zlata pak,zda stačí na to stádo strastí?Lesk, jejž potom tvůj uzří zrak,to není slunce z duší vlasti!Jen lásce služ, toť královnavšech slastí, její vzdej se moci,den radostí ti zarovnáa požehná vše zjevy noci!

Madrigal

Když Láska s Věrností se sešly v ráz,jak vesele pastýř tu pěl!Jak okřídlený veské dívce časa blaha pln do dálky spěl!Však Láska z údolu slz prchla hned,a Věrnost promluvila naposled.A brzy zjevila se Žárlivost,jak plíží se ku vratům z vrat,a Nedůvěra s bledou tváří host,jak očima koulí, sluch bystří v chvat;neb Láska z údolu slz prchla hned,a Věrnost promluvila naposled.Ach, neuzříme hodinu tu již,jež unesla v nadšení nás!Jak stéká potok těžce pracně níž,jenž vesel trysk v krystalný jas!Ba, Láska z údolu slz prchla hned,a Věrnost promluvila naposled!

Polibku

Ó dítě lásky, nad něž není,ó rci, proč prcháš v okamženíó polibku, tak v ráz a hned,než užil tebe ret?Však jdi, proč vzdychám, co se chvějia na rety se dívám jejíi na měsíc, jenž v růžích plá,tam tisíc zrovna takých zrá.

IX. JOHN LANGHORNE

Nápis na dvéře bibliotéky

Ty, jenž chceš směle přestoupitpráh, kde jest velkých mrtvých byt,vstup s volným, čistým duchem sem,ne pedantův, chův otrokem!Nech pověru vše dávno býti,co hlupstvím trávilo tvé žití.Co rozum nepochopí, nech,zde myslit učit se měj spěch!Hleď vnořiti se okem láskya s pílí v tyto tlusté svazky,však slepě nevěř v každou lež,neb autoři jsou lidé též.Máš filosofii snad rád,dál, tamo kyne její sad!Má sladká Musa s tebou hráti,rač vedle si jen vybírati!Je náboženství péčí tvou?Knih zhrdlo řečí šalebnouty hledej v dílech přírody,sled ctnosti, věd a svobody.

X. JAMES MACPHERSON

Oslovení večernice

(Z písní o Selmě)
Ó hvězdo klesající noci!Jak lůzně na západě pláš!Svou zářnou hlavu zvedáš z oblakůa po pahrbcích kráčíš nádherná!Rci, nač se díváš v údolí?Již větrů bouře dozněla,Hluk bystřice sem z dálky zaléháa příboj o dálný se tříští tes.Na slabých křídlech mura poletuje,ruch letu jejího zní polem v dál.Rci, nač se díváš, světlo spanilé?Ty usměješ se a již mizíš zas,kol tebe s plesem víří zástup vln,ty koupají tvé kštice milostné.Buď s bohem, paprsku ty mlčící,Ty světlo v duši Ossiana vzplaň!

Pohřební zpěv Darthuly

Jak smutná jsi, dívko z Cothy!(sto Cairbara bardů pělo).Vlá ticho u modrých proudů Selmy,již klesl Truthillův rod.Kdy vstaneš zas v své kráse?Ty první z Erinu dívek?Jest v hrobě sen tvůj dlouhýa jitro vzdálené.Víc nezjeví se slunce tvému lůžkua neřekne ti: Vstaň, ó Darthulo!Ty první z žen! Ó vstaň!Již povstal vánek jarní,již kvítí hlavou tiše na zelených stráních,již hvozdů pučící se vlní listí.Ó vrať se, slunce, zpátkyjat spící a dcera Kolly,víc nepřijde v své krásevíc nepohne se v stopách líbeznosti svojí!

Vinvela a Shilrik

Vinvela

Můj miláček jest pahorků syn.On stíhá prchající zvěř.Psi jeho šedí funí kolem něhoa luku jeho tetiva zní větrem.Zda spočíváš u zdroje skály,zda v hluku bystřin sníš?Hle třtinou klátí vítr,mha letí po pahorku.Chci nezřena se dostat k svému hochu,chci u skály jej vidět.Já, miláčku, tě zřela poprvéu stověkého dubu u Brauno;ty z honby jsi se vracel štíhlý,pláls krásou mezi druhy svými.

Shilrik

Ký hlas to slyším?Jak větru letnímu jest podoben!U klátících se neležím já třtina neslyším zvuk zdroje skalního.Ó Vinvelo, jdu odtud dalekodo bojů s Fingalem.Mne víc se nedočkají moji psi,víc nevystoupím na ten pahorek.Víc neuvidím tebe s výše hory,jak procházíš se krásná u řekyjak duha nebes krásnáa jako na západu vinách měsíc.

Vinvela

Až odejdeš, ó Shilriku,pak sama zbudu na pahorku zde!Zvěř klidna na pahorku zůstanea pást se bude v trávě pokojně,ji vítr nepoleká víc,ni šumící strom.Tvůj zmizel lovec,dlí na poli hrobů.Ó cizinci, vy synové vln,ó ušetřte mi Shilrika!

Shilrik

A padnu-li na bojišti,vztyč, Vinvelo, pak vysoko můj hrob!ať šedé balvany a navršená zeměmne příštím označují časům.Když lovec spočine pak na pahorkua vytáhne svůj oběd o poledni,at řekne: „Jakýs bojovník zde leží!“a sláva má žít bude jeho chválou.Ó Vinvelo, mne pamatuj,až budu ležet v hloubi pod zemí!

Vinvela

Chci vzpomínati tebe, Shilriku!Ach, klesne v boji Shilrik můj!Co počnu, lásko má, až odejdeš?Já budu bloudit těmi pahorkyi mlčenlivým tímto údolím,tam klidu tvého místo vyhledámse z honu vracejíc.Ach, padne Shilrik můj, však bude živv mé upomínce Shilrik milený!

Z Fingala

Jak větrů sto když vstane z Morvenu,jak zdroje letí se sta pahorků,jak mraky nebem spějí za sebou,jak temné moře tepe pustin břeh,tak hlasné děsně Leny na stepise střetla obě vojska nepřátel.Zněl nářek lidu kolem po vrších,jsa hromu v tiché noci podobenkdyž mraky jeho zuří nad Konou,a tisíc duchů křičí divocea najednou do větrů bouřících.V své síle celé velký Fingal hřměl,tak děsný Trenmora jak velký duch,když s Morvem ve víru se zatočí,by uviděl tam děti pýchy své.Na srázech duby zněly ohlasem,a skály před ním řítily se v prach.Jen zpola viděn jako v noci bleskon po pahorcích kráčel pomalu;Ó mého otce ruku kryla krev,když moře svého vzbudil třpytný lesk.Na boje mladosti své vzpomínal,a během jeho spustošená pláň.Tu Ryno šel, jak ohnivý byl sloup,a Gaula temné bylo obočí.Vyrazil Fergus s nohou vichřice,jak skála dolů sestoup Ossian.Nad krále silou jak jsem zajásal!Co smrtí razilo mé rámě kol,neb strašlivý byl mého meče lesk.Skráň moje nebyla tak šedivá,a věkem ruka má se netřásla,můj zrak uzavřen nebyl temnotou,a v běhu neklopýtla noha má.Kdo mrtvoly zde lidu spočítá?kdo umrlé vše velké hrdiny?Když Fingal ve svém vzteku roznícenpotíral šmahem syny Lochlinu?Od pahorku ku pahorku zněl kvil,až přikryla svým pláštěm všecko noc.A bledí hrůzou, jako v stádu zvěřse shromaždily děti Lochlinuna stepi u Leny, u Lubaruvln seděli my, zvuku plesných harfjsme naslouchali…

1 2 3 >

На страницу:

Перейти

1 из 3

Другие книги автора

Noc na Karlštejně

Jaroslav Vrchlický