Cíl Zero

Pustil propisku a přiskočil k Francisovi, který se pokoušel vtasit svou zbraň. Odklapnout, tasit, odjistit, zamířit – reakce starého strážného byly pomalé a stály ho několik drahocenných sekund, které jednoduše neměl k dispozici.

Rais mu uštědřil dvě rány, jednu směrem nahoru těsně pod pupek, okamžitě následovanou druhou přesně na solar plexus. První ho přinutila zprudka se nadechnout, zatímco druhá mu vyrazila dech a ten náhlý, šokující efekt, který to mělo na zmatené tělo, bylo rozmazané vidění a někdy ztráta vědomí.

Francis zaklopýtal a klesl na kolena. Rais se prosmýkl za něj a jedním plynulým pohybem zlomil strážníkovi vaz.

Luca se držel za krk, ze kterého mu nezadržitelně tekla krev, a vydával ze sebe bublavé zvuky. Rais to sledoval a počítal do jedenácti vteřin, dokud muž neztratil vědomí. Bez zastavení krvácení zemře ani ne do minuty.

Rychle oba strážníky zbavil zbraní a položil je na postel. Další část jeho plánu nebude jednoduchá; musel se proplížit chodbou, aniž by ho někdo spatřil, dostat se k šatně a najít si nějaké oblečení. Nemohl nemocnici opustit ve Francisově nezaměnitelné uniformě nebo v té, kterou měl na sobě zkrvavený Luca.

Někde na konci chodby zaslechl mužský hlas a ztuhl.

Byl to ten druhý policista, Elias. Tak brzy? Raisovi se začalo úzkostně stahovat hrdlo. Pak uslyšel druhý hlas – noční sestra Elena. Elias si nejspíš odpustil pauzu na cigaretu, aby si mohl popovídat s tou hezkou mladou sestřičkou a teď oba mířili chodbou k jeho pokoji, kolem kterého projdou během několika málo vteřin.

Byl by radši, kdyby Elenu nemusel zabíjet. Ale pokud by si měl vybrat mezi svým a jejím životem, zemřít by musela ona.

Rais popadl jednu ze zbraní, které položil na postel. Byl to Sig P220, černý, ráže.45. Vzal ji do levé ruky. Váha zbraně mu připadala známá a vítaná, jako bývalá milenka. Pravou rukou vzal otevřenou část pout. A pak čekal.

Hlasy na chodbě utichly.

„Luco?“ zavolal Elias. „Francisi?“ Mladý policista odklapl popruh pouzdra na zbraň, položil na ni ruku a vešel do potemnělého pokoje. Elena se plížila za ním.

Když Elias uviděl dva mrtvé muže na zemi, oči se mu rozšířily hrůzou.

Rais zasekl hák otevřeného klepeta zboku do krku mladého muže a pak jím trhl vzad. Kov se mu zakousl do zápěstí a rány na jeho zádech zahořely, ale snažil se tu bolest ignorovat, když mladému muži vytrhl hrdlo z krku. Vystříklo ohromné množství krve, která začala zabijákovi stékat po předloktí.

Levou rukou přitiskl Sig na Elenino čelo.

„Nekřič,“ řekl rychle a tiše. „Nepokoušej se vykřiknout. Budeš zticha a přežiješ. Jenom pípni a zemřeš. Rozumíš?“

Eleně z hrdla uniklo malé zapísknutí, když se pokoušela udusit výkřik, který se jí z něj dral. Přikývla, ale oči se jí zalily slzami. Elias dopadl obličejem na dlážděnou podlahu.

Prohlédl si ji od hlavy k patě. Byla drobná, ale její šaty byly volné a v pase elastické. „Vysvleč se,“ řekl jí.

Elena otevřela ústa hrůzou.

Rais si odfrkl. Jejímu zmatení však rozuměl; konec konců byl stále nahý. „Nejsem tenhle typ monstra,“ ujistil ji. „Potřebuju oblečení. A nebudu to opakovat.“

Mladičká žena si roztřeseně přetáhla přes hlavu horní část oděvu a pak shodila na zem kalhoty. Přetáhla je přes bílé nemocniční boty, kterými stála v kaluži Eliasovy krve.

Rais je vzal a nešikovně si je jednou rukou oblékl; ve druhé stále držel Sig, kterým mířil na Elenu. Nemocniční oděv byl vcelku pohodlný a kalhoty trochu krátké, ale budou stačit. Zastrčil si zbraň dozadu za pás kalhot a druhou si vzal z postele.

Elena tam stála jen ve spodním prádle a rukama si objímala tělo. Rais si toho všiml, sebral svou nemocniční košili a podal jí ji. „Zakryj se. Pak si lehni na postel.“ Když udělala, co po ní chtěl, našel u Lucova opasku svazek klíčů a odemkl si druhé klepeto pout. Pak přehodil řetěz kolem jednoho ze železných zábradlí a spoutal Eleně ruce.

Klíčky položil na nejzazší konec nočního stolku mimo její dosah. „Jakmile budu pryč, někdo sem přijde a pomůže ti,“ řekl jí. „Ale nejdřív mám pár otázek. Potřebuju, abys ke mně byla naprosto upřímná, protože jestli nebudeš, vrátím se sem a zabiju tě. Rozumíš?“

Horlivě přikývla, po tvářích se jí kutálely slzy.

„Kolik dalších sester je dnes na tomhle oddělení?“

„P-prosím, neubližujte jim,“ zakoktala se.

„Eleno. Kolik dalších sester je dnes na tomhle oddělení?“ zopakoval.

„D-dvě…,“ popotáhla. „Thomas a Mia. Ale Tom má teď přestávku. Bude dole.“

„Dobře.“ Karta se jménem, kterou měl připnutou na hábitu, měla zhruba velikost kreditní karty. Na ní byla malá fotka Eleny a na druhé straně po celé délce černý pruh. „Je tohle oddělení v noci zamčené? A tvoje karta, funguje jako klíč?“

Přikývla a znovu popotáhla.

„Dobře.“ Zastrčil si druhou zbraň za opasek nemocničního oděvu a klekl si k Eliasovu tělu. Pak mu sundal obě boty a nazul si je. Byly celkem těsné, ale k útěku mu postačí. „Poslední otázka. Víš, čím sem přijel Francis? Ten noční hlídač?“ Rukou pokynul k tělu muže v bílé uniformě.

„Ne-nejsem si jistá. Myslím… myslím, že pickupem.“

Rais prošacoval Francisovy kapsy a z jedné vytáhl klíče. Bylo na nich tlačítko pro dálkové odemykání. To mu jen pomůže auto najít. „Děkuju za upřímnost,“ řekl jí. Pak utrhl pruh z okraje nemocniční přikrývky a nacpal jí ho do pusy.

Chodba byla prázdná a silně osvětlená. zatímco se jí Rais plížil, v jedné ruce pevně držel Sig, ale nechával ho skrytý za zády. Na konci chodba ústila v širší prostor s pultem ve tvaru podkovy, která sloužil pro zdravotní sestry. Za ním na něj čekal východ. Za počítačem seděla zády k němu žena s kulatými brýlemi a tmavými vlasy vyčesanými do drdolu.

„Otoč se, prosím,“ řekl jí.

Žena se polekaně otočila a její oči padly na jejich pacienta/vězně v nemocničním oděvu, s jednou rukou od krve a se zbraní namířenou na ni. Ztratila dech a vypoulila oči.

„Ty musíš být Mia,“ řekl Rais. Ženě bylo s největší pravděpodobností čtyřicet, byla korpulentní a pod doširoka otevřenýma očima měla tmavé kruhy. „Ruce nad hlavu.“

Udělala, co jí říkal.

„Co se stalo s Francisem?“ zeptala se tiše.

„Francis je mrtvý,“ řekl Rais apaticky. „Pokud se k němu chceš přidat, stačí udělat něco unáhleného. Pokud chceš žít, pozorně poslouchej. Teď odejdu tamtěmi dveřmi. Jakmile se za mnou zavřou, pomalu napočítáš do třiceti. Pak se vydáš do mého pokoje. Elena žije, ale bude potřebovat tvou pomoc. Potom můžeš udělat cokoliv, co vás učili dělat v situaci, jako je tahle. Rozumíš?“

Sestra jednou pevně přikývla.

„Můžeš mi dát slovo, že se budeš přesně řídit mými pokyny? Ženy obvykle nezabíjím, když se tomu můžu vyhnout.“

Znovu přikývla, pomaleji.

„Dobře.“ Obešel ostrůvek, mezitím vytáhl kartičku z obalu připevněného na prsou jeho trička a projel s ní skrz skener napravo od dveří. Malá kontrolka přeblikla z červené na zelenou a zámek cvaknul. Rais zatlačil do dveří a otevřel je. Ještě jednou se ohlédl na Miu, která se ani nepohnula a jen sledovala, jak se za ním zavírají dveře.

A pak se dal do běhu.

Proběhl chodbou a mezitím si Sig opět zastrčil vzadu za pásek. Po dvou seběhl schody do prvního patra, rozrazil boční dveře a vyběhl ven do švýcarské noci. Jako studená ranní sprcha ho ovanul chladný vzduch a na chvíli si dovolil zastavit, aby se mohl volně nadechnout.

Nohy se mu třásly a hrozilo, že mu znovu vypovědí službu. Adrenalin z útěku rychle vyprchával a svaly měl pořád příliš zesláblé. Vytáhl z kapsy trička klíčky od Francisova auta a stiskl červené tlačítko. Alarm u SUV začal vřískat a světla se rozblikala. Rais ho rychle vypnul a rozběhl se k autu.

Věděl, že budou tohle auto hledat, ale sám ho dlouho používat nebude. Brzy mu nezbyde nic jiného, než se ho zbavit, najít nové oblečení a s ránem zamíří směrem k Hauptpostu, kde najde všechno, co potřebuje, aby mohl uniknout ze Švýcarska pod falešnou identitou.

A jakmile toho bude schopný, najde a zabije Kenta Steela.

Čtvrtá kapitola

Sotva Reid vyjel z příjezdové cesty před jeho domem, aby se setkal s Mariou, už volal Thompsonovi, aby dával pozor na jejich dům. „Rozhodl jsem se, že dám dnes večer holkám trochu prostoru,“ vysvětlil. „Nebudu pryč dlouho. Ale přesto, mohl byste mi na ně dávat pozor, kdyby se něco semlelo?“

„Jasná věc,“ souhlasil stařík.

„A, no, pokud by se dělo něco podezřelého, samozřejmě tam zajděte.“

„Jistě, Reide.“

„Však víte, pokud byste je neviděl nebo tak, můžete zaklepat na dveře nebo zavolat na pevnou linku…“

Thompson se zachechtal. „Nedělej si starosti, je mi to jasný. Jsou to teenageři. Čas od času potřebují trochu prostoru. Užij si rande.“

Pod bdělým dohledem pana Thompsona a s Mayiným odhodláním prokázat svou zodpovědnost si Reid myslel, že se může trochu uvolnit, jelikož věděl, že jeho dcery budou v bezpečí. Jedna jeho část samozřejmě věděla, že to byl jen další příklad jeho pokusu zaměstnat svou mysl. Tak jako tak o tom bude celý večer přemýšlet.

Musel využít GPS mapu na telefonu, aby to místo našel. Ještě stále se v Alexandrii a jejím okolí tolik nevyznal, ale Maria ano – díky tomu, že Langley a velitelství CIA bylo od ní nedaleko. Přesto však zvolila místo, na kterém taky nikdy nebyla. Nejspíš to udělala proto, aby, jak se říká, měl každý stejné podmínky.

Na cestě na místo setkání minul dvě odbočky, ačkoliv mu hlas z navigace říkal, kterou cestou se dát a kdy. Přemýšlel nad tím divným zábleskem z minulosti, který se mu už dvakrát objevil – nejdřív, když se ho Maya zeptala, jestli o něm Kate věděla, a pak, když ucítil kolínskou, kterou jeho zesnulá žena měla ráda. Hlodalo mu to v podvědomí, takže i když se snažil věnovat pozornost instrukcím z navigace, nikdy mu to nevydrželo dlouho.

Důvod, proč to celé bylo tak bizarní, byl, že každá vzpomínka na Kate byla v jeho mysli dokonale živá. Na rozdíl od Kenta Steela ho ona nikdy neopustila; pamatoval si, jak ji poznal. Pamatoval si na každé jejich rande. Pamatoval si na dovolené a na jejich první dům. Pamatoval si na jejich svatbu a narození jejich dcer. Dokonce si pamatoval i jejich hádky – nebo si to alespoň myslel.

Představa toho, že mohl jakkoliv malou část Kate ztratit, jím otřásla. Ten paměťový supresor měl prokazatelně vedlejší účinky, jako byly příležitostné bolesti hlavy přivozené neústupnou vzpomínkou – byla to experimentální procedura a způsob, jakým mu ten čip odstranili, měl do chirurgického zákroku daleko.

Co když mi vzali víc než jen vzpomínky na agenta Zero?

Ta myšlenka se mu ani trochu nelíbila. Celé to působilo jako domino; před nějakou dobou uvažoval o tom, jestli nemohl ztratit i nějaké vzpomínky na své dcery. A ještě horší na tom bylo, že neměl nejmenší šanci dozvědět se pravdu, aniž by si nechal zcela vrátit paměť.

Bylo toho na něj moc a cítil, že se mu v hlavě začíná rodit nová bolest. Aby se ozptýlil, zapnul rádio a zesílil zvuk.

Když zajel na parkoviště za restaurací, slunce už zapadalo. Byla to restaurace typu gastropub a jmenovala se Sklepení. Měl pár minut zpoždění. Rychle vystoupil z auta a poklusem oběhl budovu k přednímu vchodu.

Pak ztuhl na místě.

Maria Johanssonová byla Američanka se švédskými předky a mimo CIA byla veřejnosti známá jako účetní z Baltimoru – ačkoliv Reid si myslel, že by dobře uspěla spíš jako modelka pro titulky časopisů nebo alespoň na plakáty. Byla jen o pár centimetrů nižší než on, který měřil sto osmdesát, a měla dlouhé, rovné blond vlasy, které jí ve vlnách spadaly přes ramena. Její oči měly barvu břidlice, ale její pohled byl nějakým způsobem intenzivní. Stála venku ve dvanácti stupních v jednoduchých šatech námořnické modré barvy s volným véčkovým výstřihem a bílým šálem přes ramena.

Zahlédla ho přicházet a rty se jí začaly roztahovat do úsměvu. „Čau. To už je let.“

„Já… páni,“ vyhrkl. „Myslím, ehm… vypadáš skvěle.“ Hlavou mu probleskla myšlenka, že Mariu nikdy předtím neviděl nalíčenou. Modré oční stíny jí ladily s šaty a její oči díky nim téměř zářily.

„Taky nevypadáš špatně,“ přikývla uznale nad jeho oděvem. „Nepůjdeme dovnitř?“

Díky, Mayo, pomyslel si. „Jo, jasně.“ Sáhl po klice, otevřel dveře a přidržel je pro ni. „Ještě předtím mám jednu otázku. Co je sakra ‚gastropub‘?“

Maria se zasmála. „Řekla bych, že něčemu takovému by se dalo říkat zapadlý bar, jen s lepším jídlem.“

„Jasně.“

Uvnitř bylo útulno, jen možná trochu málo prostoru. Zdi byly cihlové, bez omítky, a nad hlavou jim čněly dřevěné trámy. Ze stropu visely retro žárovky, které vydávaly teplé tlumené světlo a vytvářely tak příjemnou atmosféru.

Proč jsem nervózní? pomyslel si, když se posadili. Znal tuhle ženu. Společně zabránili mezinárodní teroristické organizaci v zavraždění stovek, možná tisíců lidí. Ale tohle bylo jiné; tohle nebyla operace nebo mise. Tohle bylo pro potěšení. A to stačilo k tomu, aby v tom byl rozdíl.

Poznej ji, zazněla mu v hlavě Mayina slova. Buď zajímavý.

„Takže, jak to jde v práci?“ zeptal se nakonec. V duchu si nad svým vlažným pokusem jen frustrovaně povzdechl.

Maria pozvedla jeden koutek. „Měl bys vědět, že o tom vážně mluvit nemůžu.“

„Jasně,“ řekl. „Jak jinak.“ Maria byla aktivní agentkou CIA. I kdyby byl on sám v akci, nemohla by s ním sdílet podrobnosti své operace, pokud by také nebyl její součástí.

„A co ty?“ zeptala se. „Jak to jde v nové práci?“

„Není to zlý,“ přiznal. „Jenom pomáhám, takže je to na poloviční úvazek, pár lekcí týdně. Nějaké známkování a tak. Ale není to bůhví jak zajímavé.“

„A holky? Jak se mají?“

„Ehm… zvládají to,“ řekl Reid. „Sara o tom, co se stalo, vůbec nemluví. A Maya, ta právě…“ Zarazil se, než stačil vyzradit příliš. Důvěřoval Marie, ale současně nechtěl přiznat, že Maya velmi přesně uhodla, co je Reid zač a do čeho je zapletený. Tváře mu zrůžověly a místo toho řekl: „Popichovala mě. Že jdu dnes na rande.“

„A ne snad?“ zeptala se Maria zčistajasna.

Reid cítil, jak mu tváře znovu zahořely. „Jo. Řekl bych, že jo.“

Znovu se usmála. Vypadalo to, že si jeho nesmělost užívá. V akci jako Kent Steele dokázal být sebevědomý, zdatný a rozvážný. Ale tady, ve skutečném světě, se cítil stejně neobratně, jak by se po dvou letech celibátu cítil kdokoliv jiný.

„A co ty?“ zeptala se. „Jak to zvládáš?“

„Jde to,“ řekl, „dobře.“ Jen co to vyslovil, zalitoval toho. Copak se snad od své dcery právě nenaučil, že upřímnost je nejlepší prostředek? „To byla lež,“ řekl hned. „Myslím, že to není úplně růžové. Snažím se zaměstnávat zbytečnými úkoly a hledám výmluvy, protože když se zastavím, byť jen na chvilku, a jsem sám se svými myšlenkami, vzpomenu si na jejich jména. Vidím jejich tváře, Mario. A nemůžu si pomoct, ale myslím si, že jsem neudělal dost, abych tomu zabránil.“

Věděla přesně, na co naráží – těch devět lidí, kteří zemřeli při výbuchu té jediné nálože, kterou Amun odpálil v Davosu. Maria se natáhla přes stůl a vzala ho za ruku. Její dotek mu paží vyslal příjemné mravenčení a uklidnil jeho nervy. Její prsty byly teplé a jemné.

„To je realita, které se musíme podívat zpříma do očí,“ řekla. „Nemůžeme zachránit všechny. Vím, že si nepamatuješ všechno jako Zero, ale pokud ano, věděl bys to.“

„Možná, že to nechci vědět,“ řekl tiše.

„Rozumím. Pořád se můžeme snažit. Ale myslet si, že můžeš spasit celý svět, je šílenství. Devět životů, Kente. Stalo se to a nejde to vzít zpět. Ale mohly to být stovky. Mohly to být tisíce. Takhle so na to musíš dívat.“

„A co když to nedokážu?“

„Pak… si najdi nějaký koníček, možná? Já pletu.“

Nedokázal se ubránit smíchu. „Pleteš?“ Nedokázal si při tom Mariu představit. Jak používá pletací jehlice ke zmrzačení nějakého vzbouřence? To jistě. Ale skutečné pletení?

Hrdě pozvedla bradu. „Ano, pletu. Nesměj se mi. Nedávno jsem upletla přikrývku, která je měkčí než cokoliv, co jsi v životě cítil. Co se ale snažím říct, je, že si máš najít koníček. Něco, co ti zaměstná jak ruce, tak hlavu. A co tvoje paměť? Nějaký pokrok?“

Povzdechl si. „Ne tak docela. Nedělo se toho tolik, abych ji mohl procvičit. Pořád je to dost zašmodrchané.“ Odložil menu na stůl a protáhl si ruce. „Ale když už jsi to zmínila… Dneska se mi stalo něco zvláštního. Vrátil se mi útržek vzpomínky. O Kate.“

„Aha?“ Maria se kousla do rtu.

„Jo.“ Dlouhou chvíli byl zticha. „Mezi mnou a Kate, než odešla… bylo všechno v pořádku, ne?“

Mariiny břidlicově šedé oči se zaklesly do těch jeho. „Ano. Podle toho, co vím, to mezi vámi bylo vždycky skvělé. Opravdu tě milovala. A ty ji.“

Bylo pro něj těžké vystát její pohled. „Jo. Dobře.“ Sám sobě se zasmál. „Proboha, posloucháš mě? Jsem na rande a mluvím o své zesnulé ženě. Prosím tě, neříkej o tom mé dceři.“

„No tak.“ Její prsty přes stůl znovu našly ty jeho. „To je v pořádku, Kente. Chápu to. Je to pro tebe celé nové a zvláštní. Nejsem tady tak docela odborník, takže… nějak to spolu zvládneme.“

Její prsty stále spočívaly na těch jeho. Byl to příjemný pocit. Ne, víc než to – bylo to tak správně. Nervózně se uchechtl, ale jeho úsměv se vytratil, když si něco uvědomil; že ho Maria stále oslovovala Kente.

„Copak je?“ zeptala se.

„Ale nic. Jen jsem se zamyslel… ani nevím, jestli je Maria Johanssonová tvoje pravé jméno.“

Maria nesměle pokrčila rameny. „Mohlo by být.“

„To není fér,“ zaprotestoval. „Ty znáš moje.“

„Však neříkám, že to není moje pravé jméno.“ Užívala si to, hrála si s ním. „Vždycky mi můžeš říkat agent Marigold, pokud budeš chtít.“

Zasmál se. Marigold bylo krycí jméno, stejně jako jeho Zero. Připadalo mu téměř směšné používat krycí jména, když se znali osobně – pak si ale uvědomil, že jméno Zero v mnohých, se kterými se setkal, vyvolávalo strach.

„Jaké bylo Reidiggerovo krycí jméno?“ zeptal se Reid tiše. Téměř ho ta otázka bolela. Alan Reidigger byl Kentův nejlepší přítel – ne, pomyslel si Reid, byl to můj nejlepší přítel – a nekonečně věrný člověk. Jediným problémem bylo, že si o něm Reid skoro nic nepamatoval. Všechny vzpomínky na Reidiggera zmizely po implantací paměťového supresoru, který mu Alan zajistil.

„Nepamatuješ si to?“ Maria se nad tou myšlenkou mile usmála. „Alan ti dal přezdívku Zero, věděl jsi to? A ty jsi mu dal jeho. Bože můj, na tu noc jsem nevzpomínala roky. Byli jsme v Abú Dhabí, myslím, vraceli jsme se z operace a opili se v nějakém hotelovém baru. Řekl ti ‚Ground Zero‘ – tak se říká místu, kde vybuchla atomová bomba, protože jsi za sebou většinou nechával pěkný binec. To se pak zkrátilo jen na Zero a to ti zůstalo. A ty jsi mu říkal —“

Zazvonil telefon a přerušil její vyprávění. Reid se instinktivně podíval na svůj vlastní mobil, který ležel na stole, a čekal, že na displeji uvidí Mayino číslo.

„Jen klid,“ řekla, „to jsem já. Prostě to ignoruj…“ Podívala se na svůj telefon a obočí se jí znepokojeně stáhlo. „Vlastně, tohle je z práce. Vteřinku.“ Zvedla telefon. „Ano? M-hm.“ Její zasmušilý pohled se zvedl a setkal se s Reidovým. Dívala se mu do očí a obličej se jí ještě víc stahoval. Ať už jí ten druhý člověk říkal cokoliv, očividně to nebylo nic dobrého. „Rozumím. Dobře. Díky.“ Zavěsila.

„Vypadáš ustaraně,“ poznamenal. „Já vím, já vím, nemůžeš mluvit o práci a tak —“

„Utekl,“ zašeptala. „Ten zabiják ze Sionu, ten v nemocnici. Kente, dostal se ven před ani ne hodinou.“

„Rais?“ řekl Reid ohromeně. Na čele mu okamžitě vyrazil studený pot. „Jak?“

„Neznám podrobnosti,“ řekla chvatně a strčila telefon zpátky do psaníčka. „Mrzí mě to, Kente, ale musím jít.“

„Jasně,“ řekl tiše. „Rozumím.“ Po pravdě se sám cítil na míle daleko od jejich útulného stolku v malé restauraci. Ten zabiják, kterého Reid nechal napospas smrti – a to ne jednou, ale rovnou dvakrát – byl stále naživu a teď i na svobodě.

Maria vstala a než odešla, naklonila se přes stůl a přitiskla své rty na jeho. „Brzo si to zopakujeme, slibuju. Ale teď, povinnost volá.“

„Jistě,“ řekl. „Běž a najdi ho. A Mario? Buď opatrná. Je nebezpečný.“

„To já taky.“ Mrkla na něj a spěšně vyšla ven z restaurace.

Reid tam dlouhou chvíli sám jen tak seděl. Když přišla servírka, ani neslyšel, co říkala. Jen neurčitě mávl rukou, aby jí dal najevo, že je v pořádku. K tomu však měl daleko. Ani necítil ten závan nostalgie, když ho Maria políbila. Jediné, co cítil, byl uzel strachu, který se mu stahoval v břiše.

Muž, který věřil, že jeho osudem je zabít Kenta Steela, utekl.

Pátá kapitola

Adrian Cheval byl navzdory tomu, že večer již značně pokročil, stále vzhůru. Seděl na stoličce v kuchyni a zamlženýma očima zíral do notebooku, který měl před sebou, zatímco jeho prsty divoce pobíhaly po klávesnici.

Zastavil se jen na nepatrnou chvilku a uslyšel, jak z podkroví schází Claudette. Její bosé nohy tiše ťapkaly po kobercem potažených schodech. Jejich byt v Marseille byl malý ale útulný a nacházel se na konci tiché ulice pouhých pět minut chůze od pobřeží.

Jen o chvíli později periferním viděním zahlédl její drobnou figuru a ohnivě rudé vlasy. Položila mu ruce na ramena a přejela s nimi nahoru a pak dolů po jeho hrudi, až jí hlava spočinula na jeho lopatkách. „Mon chéri,“ zapředla. „Lásko. Nemůžu spát.“

„Ani já ne,“ odpověděl tiše francouzsky. „Musím toho hodně dodělat.“

Jemně ho kousla do ušního lalůčku. „Pověz mi o tom.“

Adrian ukázal na monitor, na kterém byla vyobrazená cyklická dvoušroubovice RNA varioly major – viru, který většina lidí znala pod názvem pravé neštovice. „Tenhle druh ze Sibiře je… neuvěřitelný. Nikdy jsem nic takového neviděl. Podle mých výpočtů bude jeho virulence ohromná. Jsem přesvědčen, že jediná věc, která mu mohla zabránit ve vyhlazení lidstva před tisíci lety, byla doba ledová.“

„Novodobá Potopa.“ Claudette mu tiše vzdychla do ucha. „Za jak dlouho to bude připravené?“

„Musím tenhle druh zmutovat a zároveň zachovat jeho stabilitu a sílu,“ vysvětlil. „Nic jednoduchého, ale je to nezbytné. WHO jistě získala vzorky toho samého viru před pěti měsíci; nepochybuji, že už pracují na vakcíně, pokud ji už nedokončili. Náš virus musí být dostatečně unikátní na to, aby na něj jejich vakcína nefungovala.“ Takový proces se nazýval smrtící mutagenezí. Šlo o manipulaci s RNA vzorků viru, které získal na Sibiři, aby zvýšil virulenci a snížil inkubační dobu. Podle svých výpočtů Adrian předpokládal, že míra mortality zmutovaného viru variola major může dosáhnout až osmasedmdesáti procent – což bylo téměř třikrát tolik, co dokázaly přirozeně se vyskytující pravé neštovice, které byly Světovou zdravotnickou organizací vymýceny v roce 1980.

Po svém návratu ze Sibiře Adrian nejdříve navštívil Stockholm a použil občanku zesnulého studenta Renaulta, aby se dostal do univerzitních budov, kde se ujistil, že vzorky byly během jeho práce neaktivní. Nemohl se však pod identitou někoho jiného zdržovat dlouho, takže ukradl veškeré nezbytné vybavení a vrátil se do Marseille. Svou laboratoř si založil v nepoužívaném sklepě pod obchodem jednoho krejčího tři bloky od jejich bytu; ten milý starý krejčí věřil, že Adrian byl genetik, zkoumal lidskou DNA a nic jiného, a Adrian nechával dveře zamčené na visací zámek, když tam zrovna nebyl.

„Imám Khalil bude mít radost,“ vydechla mu Claudette do ucha.

„Ano,“ souhlasil Adrian tiše. „Bude mít radost.“

Většina žen by pravděpodobně nebyla zrovna nadšená, kdyby zjistila, že jejich druhá polovička pracuje se substancí natolik těkavou, jako je prudce nakažlivý druh pravých neštovic – ale Claudette nebyla jako většina žen. Byla vysoká pouhých sto šedesát dva centimetrů a vedle Adrianovy sto osmdesát centimetrů vysoké postavy vypadala drobně. Její vlasy měly barvu ohně a oči měla hluboké a zelené jako ta nejhustší džungle, se vznětlivou jiskrou.

Poznali se teprve před rokem, když byl Adrian úplně na dně. Právě ho vyloučili ze Stockholmské univerzity za pokus o získání vzorků vzácného enteroviru; toho samého, který teprve o pár týdnů dříve ukončil život jeho matky. V té době byl Adrian odhodlaný – dokonce posedlý – vyvinout lék, aby už nikdo netrpěl tak jako ona. Ale na fakultě ho odhalili a následně vyloučili.

Claudette ho našla v zapadlé ulici v kaluži vlastního zoufalství a zvratků, působením alkoholu napůl v bezvědomí. Vzala ho domů, umyla ho a dala mu pít. Druhého rána se Adrian probudil a uviděl na své posteli sedět překrásnou ženu, která mu s úsměvem řekla: „Vím přesně, co potřebuješ.“

Otočil se na kuchyňské stoličce, by jí byl tváří v tvář, a začal jí přejíždět rukama po zádech. I když seděl, byl téměř stejně vysoký jako ona. „Je zajímavé, že jsi zmínila Potopu,“ poznamenal. „Víš, někteří vzdělanci věří, že Potopa světa se skutečně stala, možná dokonce před zhruba sedmi až osmi tisíci lety… což je téměř v té samé době, kdy vznikl tenhle druh viru. Možná, že Potopa byla jen metaforou a byl to právě tenhle virus, který očistil svět od jeho hříchu.“