Cíl Zero

Reid si řekl, že dnes, téměř celý měsíc poté, co se nastěhovali, už si dá věci do pořádku a konečně si všechno v pracovně vybalí.

Nedostal se dál než k otevření jedné krabice. Ale byl to dobrý začátek.

Autobus nikdy nemá zpoždění, pomyslel si. Vždycky je tady mezi dvacátou třetí a dvacátou pátou minutou po třetí hodině. A už je patnáct třicet jedna.

Volám jim.

Popadl ze stolu telefon a vytočil Mayino číslo. Během vyzvánění přecházel z místa na místo a pokoušel se nepřemýšlen nad všemi těmi strašlivými věcmi, které se mohly jeho dcerám na cestě ze školy stát.

Hovor spadl do hlasové schránky.

Reid seběhl ze schodů do předsíně a oblékl si lehkou bundu; březen byl ve Virginii o poznání příjemnější než v New Yorku, ale stále bylo chladno. S klíčky od auta v ruce přešel k panelu na zdi a zadal čtyřmístný kód, aby zapnul alarm do aktivního režimu. Cestu, kterou autobus jezdil, znal nazpaměť; mohl po ní jet až do školy, pokud bude muset a…

Jen co otevřel vchodové dveře, u obrubníku na konci příjezdové cesty s kvílením brzd zastavil jasně žlutý autobus.

„Přistižen,“ zamumlal Reid. Nemohl se jen tak schovat zpátky do domu. Bezpochyby ho už viděly. Jeho dvě dospívající dcery vystoupily z autobusu, který následně odjel, a vydaly se po chodníku k domu. Zastavily až u vchodových dveří, které Reid blokoval.

„Ahoj holky,“ řekl tak zvesela, jak jen to dokázal. „Jak bylo ve škole?“

Starší z jeho dcer, Maya, ho počastovala podezřívavým pohledem a založila si ruce na prsou. „Kampak jdeš?“

„Hmm… pro poštu,“ řekl.

„A k tomu potřebuješ klíče od auta,“ odtušila a pokynula k jeho pěsti, ve které svíral klíče od jejich stříbrného SUV. „Zkus to znovu.“

Jo, pomyslel si, přistižen. „Autobus přijel pozdě. Víš, co jsem ti říkal. Pokud dorazíte později, máš mi zavolat. A proč jsi mi nezvedala telefon? Zkoušel jsem ti volat —“

„Šest minut, tati,“ zakroutila Maya hlavou. „Šest minut není ‚pozdě‘. Šest minut znamená hustý provoz. Na jedné ulici byla drobná dopravní nehoda.“

Ukročil stranou a pustil je do domu. Jeho mladší dcera Sara ho letmo objala a tiše pozdravila: „Ahoj tati.“

„Ahoj, zlato.“ Reid za nimi zavřel dveře, zamknul a pomocí kódu znovu aktivoval bezpečnostní systém. Až pak se otočil zpět na Mayu. „Hustý provoz nebo ne, chci, abys mi vždycky dala vědět, když se zpozdíte.“

„Zbytečně vyšiluješ,“ zabručela.

„Prosím?“ zamrkal překvapeně. „Myslím, že si pleteš vyšilování se starostlivostí.“

„Ale no tak,“ odsekla Maya. „Týdny nás nespouštíš z očí. Od doby, co ses vrátil, jsi jako posedlý.“

Jako vždy měla pravdu. Reid byl vždycky ochranitelský otec a když jeho žena a jejich matka před dvěma lety zemřela, tenhle jeho instinkt se zdvojnásobil. Ale před čtyřmi týdny se z něho stal extrémně ochranářský rodič, který ze svých dětí nespouští zrak a (aby byl upřímný) je dokonce trochu panovačný.

To však přiznat nehodlal.

„Moje milá, zlatá dcerko,“ začal naoko hubovat, „postupně nám dospíváš a budeš se muset dozvědět jeden tvrdý fakt – že někdy se prostě pleteš. A právě teď se pleteš.“ Křivě se usmál, ale ona nikoliv. K uvolnění napětí mezi sebou a svými dcerami měl ve zvyku používat humor, ale Maya ho tentokrát přešla.

„Když myslíš.“ Prošla předsíní a vydala se do kuchyně. Bylo jí šestnáct a na svůj věk byla ohromně inteligentní – někdy se dokonce zdálo, že pro své vlastní dobro až příliš. Měla Reidovy tmavé vlasy a cit pro dramatičnost, v poslední době se však zdálo, že začíná mít sklony k pubertální úzkosti, nebo minimálně k náladovosti… povětšinou způsobené kombinací Reidova nepřetržitého dohlížení a zcela zjevného faktu, že jim neřekl pravdu o tom, co přesně se stalo před měsícem.

Sara, mladší z jeho dvou dcer, se vydala nahoru po schodech. „Jdu si udělat úkoly,“ řekla tiše.

Reid zůstal v předsíni sám. Povzdechl si a opřel se o bílou zeď. Kvůli jeho dcerkám ho bodalo u srdce. Saře bylo čtrnáct let, byla sladká a plná života, ale kdykoliv začali mluvit o tom, co se stalo v únoru, ztichla nebo rychle opustila místnost. Jednoduše se jí o tom nechtělo mluvit. Před několika dny se jí Reid pokusil nabídnout, že jí domluví schůzku s terapeutem, neutrální třetí stranou, se kterou si bude moct promluvit. (Samozřejmě by to byl doktor zaměstnaný u CIA.) Sara odmítla se stručným „ne, díky“ a odběhla z místnosti, než se Reid zmohl na další slovo.

Nenáviděl se za to, že před svými dětmi musí skrývat pravdu, ale bylo to nutné. Kromě agentury a Interpolu nesměl nikdo znát skutečnost – že před necelým měsícem znovu nabyl část své paměti jako agent CIA pod krycím jménem Kent Steele, mezi přáteli a kolegy znám také jako agent Zero. Kvůli experimentálnímu paměťovému supresoru, který mu implantovali do hlavy, Reid téměř na dva roky ztratil veškeré vzpomínky na to, že by kdy byl agent Kent Steele. Pak mu však to zařízení vytrhli z lebky.

Většina vzpomínek na život Kenta Steela byla stále ztracená. Byly tam, zamčené v nějakém zapadlém šuplíku v jeho hlavě, ze kterého tu a tam něco uniklo jako z protékajícího kohoutku, obvykle po nějakém vizuálním nebo verbálním podnětu. Brutální způsob, jakým mu paměťový supresor vytrhli z hlavy, mu provedl něco s limbickým systémem a kvůli tomu se mu vzpomínky nevrátily všechny najednou – a Reid za to byl skutečně rád. Na základě toho mála, které věděl o svém životě jako agent Zero, si nebyl tak docela jistý, že chce, aby se mu všechny vzpomínky vrátily. Jeho největší obavou bylo, že by se mu mohlo vybavit něco, na co nechtěl vzpomínat, něco, čeho litoval, nebo žr by si vzpomněl na nějaký příšerný čin, s vědomím kterého by Reid Lawson jednoduše nedokázal žít.

Kromě toho byl od těch událostí v únoru velice zaneprázdněný. CIA mu pomohla přemístit jeho rodinu. Po návratu do Spojených států ho spolu s dcerami poslali do Alexandrie ve Virginii, jen kousek od hlavního města Washingtonu. Agentura mu pomohla zajistit pozici pomocného profesora na Georgetownské univerzitě.

Od té doby byl v jednom kole: musel dcerám zařídit nástup do školy, zvykat si na novou práci a stěhovat se do nového domu ve Virginii. Reid se však všemi možnými způsoby snažil rozptýlit, takže si pro sebe vytvářel všemožné aktivity. Vymaloval pokoje. Vylepšoval jejich spotřebiče. Koupil nový nábytek a nové školní uniformy pro děvčata. To všechno si mohl teď dovolit; CIA mu vyplatila tučnou částku za jeho účast v zastavení teroristické organizace jménem Amun. Bylo to víc, než si za rok vydělal jako profesor. Peníze mu však přicházely v měsíčních obnosech, aby to nikdo blíže nezkoumal. Výplata, která mu přicházela na účet, se na první pohled tvářila jako odměna za konzultace od falešné nakladatelské společnosti, která tvrdila, že chystá sérii historických učebnic.

Mezi všemi těmi penězi a ohromnou spoustou času – v současnosti přednášel jen na několika lekcích týdně – se Reid snažil zaměstnat, jak nejvíc to šlo. Jelikož pokud se zastavil, byť jen na okamžik, znamenalo to pro něj začít přemýšlet a přemýšlet znamenalo připomínat si různé věci, mezi něž nepatřily jen střípky ztracených vzpomínek, ale také jiné, stejnou měrou nepříjemné věci.

Jako třeba těch devět jmen, která si zapamatoval. Těch devět tváří, které se mu vryly do paměti. Těch devět životů, které vyhasly kvůli tomu, že selhal.

„Ne,“ zašeptal si pro sebe tiše, zatímco stál sám v předsíni svého nového domu. „Tohle nemáš zapotřebí.“ Nechtěl si to připomínat, ne teď. Namísto toho zamířil do kuchyně, kde Maya zrovna pročesávala ledničku a hledala něco k jídlu.

„Asi objednám pizzu,“ oznámil. Když nic neodpověděla, dodal: „Co říkáš?“

S povzdechem zavřela ledničku a opřela se o ni. „Je to fajn,“ řekla jednoduše. Pak se rozhlédla kolem. „Tahle kuchyň vypadá líp. Líbí se mi to střešní okno. A zahrada je taky větší.“

Reid se usmál. „Myslel jsem tu pizzu.“

„Já vím,“ odvětila a pokrčila rameny. „Jen mi připadá, že v poslední době preferuješ vyhýbat se danému tématu, tak si říkám, proč to nedělat taky.“

Reid sebou při jejím neomaleném tónu trhl. Víc než jednou už se z něj snažila dostat informace o tom, co se stalo, když zmizel, ale jejich konverzace vždycky končila stejně: on tvrdil, že jeho krycí historka je pravdivá, zatímco ona se naštvala, protože věděla, že jí lže. Pak to vždycky zhruba na týden nechala být a následně se celý ten začarovaný kruh opakoval.

„K takovému postoji není důvod, Mayo,“ řekl.

„Jdu zkontrolovat Saru.“ Maya se otočila nap podpatku a odešla z kuchyně. Jen o chvilku později ji slyšel vycházet nahoru po schodech.

Frustrovaně si promnul kořen nosu. V takových chvílích mu Kate chyběla nejvíc. Vždycky věděla, co říct. Věděla by si rady se dvěma dospívajícími děvčaty, která si prošly tím, čím si prošly jeho dvě dcery.

Jeho odhodlání udržovat je v nevědomosti pomalu sláblo. Nedokázal se přimět k tomu, aby jim znovu odrecitoval krycí historku, kterou mu podstrčila CIA a nakázala mu, aby ji řekl své rodině a kolegům, kdyby se ho ptali, kam na týden zmizel. Celá historka zněla následovně: u jeho dveří zazvonili federální agenti a žádali ho o pomoc při důležitém případu. Jako profesor na prestižní univerzitě byl Reid v ideální pozici, aby jim pomohl s výzkumem. Z toho, co jeho dcery věděly, strávil většinu toho týdne v konferenční místnosti, hloubal nad knihami a zíral do počítače. To bylo vše, co jim mohl říct, a detaily si musel nechat pro sebe.

Rozhodně jim nemohl povědět o své přísně tajné minulosti jako agent Zero, nebo o tom, že pomohl zabránil Amunu v bombovém útoku na Světové ekonomické fórum v Davosu ve Švýcarsku. Nemohl jim říct, že v průběhu několika málo dní vlastníma rukama zabil víc než tucet, z nichž každý byl známým teroristou.

Musel se držet té neurčité krycí historky. Nejen kvůli CIA, ale také v zájmu bezpečí svých děvčat. Zatímco byl pryč a pobíhal jako potrhlý po celé Evropě, jeho dvě dcery byly nuceny opustit New York a strávit několik dní samotné, než je vyzvedla CIA a odvedla je do úkrytu. Moc nechybělo a málem je unesla dvojice fanatiků od Amunu, což byla myšlenka, kvůli které Reidovi i teď vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, protože to znamenalo, že teroristická organizace má své členy rozeseté i po Spojených státech. Jeho ochranitelská povaha se tím ještě víc prohloubila.

Děvčatům řekl, že ti dva chlapi, kteří na ně začali dotírat, byli členové místního gangu, který unášel děti z okolí. Sara vypadala, že takovému příběhu moc nevěří, ale přijala ho s přesvědčením, že její otec by jí přece nikdy nelhal (kvůli čemuž se Reid cítil ještě víc mizerně). V kombinaci s jejím totálním odporem k celému tématu to stačilo k tomu, aby o tom už nemluvila a posunula se v životě dál.

Maya byla naopak extrémně skeptická. Nejenže byla dostatečně chytrá na to, aby jí to došlo, ale byla během toho martyria s Reidem v kontaktu přes Skype a očividně si sama dala dohromady dostatek informací, aby na jejich základě mohla tvořit nějaké závěry. Byla svědkem toho, jak rukou agenta Watsona zemřeli dva fanatici a od té doby se úplně změnila.

Reid neměl nejmenší ponětí, co s tím dělat. Proto se jen snažil pokračovat v životě co nejvíc normálním způsobem.

Reid vytáhl telefon a zavolal do pizzerie kousek od jejich domu, aby objednal dvě střední pizzy; jednu s extra sýrem (Sařina oblíbená) a druhou s párkem a zelenou paprikou (Mayina oblíbená).

Jen co zavěsil, uslyšel na schodech kroky. Maya se vrátila zpátky do kuchyně. „Sara si šla zdřímnout.“

„Zase?“ Vypadalo to, že Sara spala během dne v poslední době celkem často. „Copak v noci nespí?“

Maya pokrčila rameny. „Netuším. Možná by ses jí mohl zeptat.“

„To jsem zkoušel. Nic mi nechce říct.“

„Možná je to proto, že nechápe, co se vlastně stalo,“ navrhla Maya.

„Řekl jsem vám oběma, co se stalo.“ Nenuť mě to říkat znovu, pomyslel si zoufale. Prosím, nenuť mě ti znovu lhát do očí.

„Možná má strach,“ tlačila na něj dál Maya. „Možná, že ví, že její otec, kterému by měla bezpodmínečně věřit, jí lže do —“

„Mayo Joanne,“ varoval ji Reid, „dávej pozor na to, co vypouštíš z pusy…“

„Možná, že není sama!“ Nevypadalo to, že by se Maya chtěla stáhnout. Tentokrát ne. „Možná, že mám taky strach.“

„Tady jsme v bezpečí,“ řekl jí Reid pevně a snažil se při tom znít co nejvíc přesvědčivě, ačkoliv tomu sám úplně nevěřil. Za očima mu začínala tepat bolest. Vytáhl ze skříňky sklenici a napustil do ní studenou vodu z kohoutku.

„Jasně, a taky jsme si mysleli, že jsme v bezpečí v New Yorku,“ odpálila ho Maya. „Možná, že kdybychom věděly, o co skutečně šlo, všechno by bylo jednodušší. Ale ne.“ Ať už to byla jeho neschopnost nechat je dvacet minut o samotě, nebo její podezření o tom, co se stalo, nezáleželo na tom. Chtěla znát odpovědi. „Víš moc dobře, čím jsme si prošly. Ale já nemám nejmenší tušení, co se stalo tobě!“ Teď už téměř křičela. „Kde jsi byl, co jsi dělal, jak jsi přišel k těm zraněním —“

„Mayo, přísahám, že…“ Reid postavil sklenici na kuchyňskou linku a vztyčil varovně prst jejím směrem.

„Přísaháš, že co?“ utnula ho. „Že budeš mluvit pravdu? Tak mi ji prostě pověz!“

„Nemůžu ti říct pravdu!“ vykřikl. Při tom rozhodil rukama. Jedna paže zavadila o sklenici s vodou a shodila ji z desky.

Reid neměl čas se nad tím zamýšlet nebo hloubat. Jeho instinkty zareagovaly za něj a jedním plynulým pohybem se sehnul až ke kolenům a chytil sklenici ve vzduchu, než se stačila roztříštit o zem.

Okamžitě toho zalitoval a zprudka se nadechl, když ve sklenici jen šplouchlo a vystříkla z ní jediná kapka.

Maya zírala s očima dokořán, ačkoliv nevěděl, jestli v důsledku jeho slov nebo toho, co právě udělal. Tohle bylo poprvé, co ho viděla takhle se pohybovat – a vůbec poprvé, co nahlas přiznal, že to, co jim tvrdil, nebylo to, co se ve skutečnosti stalo. Nezáleželo na tom, jestli o tom věděla, nebo jestli ho jen podezřívala, že neříká pravdu. Uklouzlo mu to a teď už to nemohl vzít zpět.

„Jen reflex,“ řekl rychle.

Maya si pomalu založila ruce na prsou, jedno obočí pozdvižené a rty pevně semknuté. Znal ten pohled; byl to vyčítavý pohled, který zdědila přímo po své matce. „Saru a tetu Lindu jsi možná převezl, ale já ti to nespolknu ani náhodou.“

Reid zavřel oči a povzdechl si. Jednou do něj zasekla háček a už ho nepustí, takže ztišil hlas a dal se do vysvětlování.

„Poslouchej, Mayo. Jsi velice inteligentní – definitivně dostatečně na to, aby sis mohla odvodit, co se stalo,“ řekl. „Nejdůležitější věc, kterou musíš pochopit, je, že vědět o některých věcech může být nebezpečné. Jde o potenciální nebezpečí, které vám hrozilo ten týden, co jsem byl pryč. A mohlo by vám hrozit celou dobu, kdybyste věděly všechno. Nemůžu ti říct, jestli máš pravdu nebo se pleteš. Nic nepotvrdím, ani nepopřu. Takže pro teď, řekněme… můžeš věřit všem závěrům, ke kterým jsi došla, jen pokud slíbíš, že si je necháš pro sebe.“

Maya pomalu přikývla. Zběžně zkontrolovala, jestli Sara nesešla dolů do předsíně a neposlouchá, a pak spustila: „Nejsi jenom profesor. S někým pracuješ, s někým na vládní úrovni – FBI, možná CIA —“

„Proboha, Mayo, říkal jsem, ať si to necháš pro sebe!“ zúpěl Reid.

„Ta záležitost s Olympiádou a pak to fórum v Davosu,“ naléhala dál, „měl jsi s tím něco společného.“

„Říkal jsem, že nepotvrdím, ani nepopřu nic —“

„A ta teroristická organizace, o které se pořád mluví ve zprávách, Amun. Pomohl jsi je zastavit?“

Reid se odvrátil a vyhlédl z malého okna ven na jejich zahradu. Teď už bylo pozdě. Nemusel nic potvrzovat ani vyvracet. Měl to vepsané v obličeji.

„Tohle není hra, Mayo. Je to vážná věc a kdyby špatní lidé věděli, že o tom víš —“

„Věděla o tom máma?“

Ze všech těch otázek, na které se mohla zeptat, byla tohle rána pod pás. Na dlouhou chvíli se odmlčel. Jeho nejstarší dcera znovu prokázala, jak je chytrá, možná až příliš na úkor jejího vlastního dobra.

„Nemyslím si,“ řekl tiše.

„A to, jak jsi dřív hodně cestoval,“ řekla Maya, „nebyl jsi na konferencích a nepřednášel jako hostující profesor, že ne?“

„Ne, to ne.“

„Pak jsi s tím na nějakou dobu přestal. Bylo to potom… co se stalo mámě?“

„Ano. Ale pak mě potřebovali zpátky.“ To byla alespoň částečná pravda a necítil se kvůli tomu jako lhář – a také doufal, že postačí k uspokojení Mayiny zvědavosti.

Otočil se zpět k ní. Zírala na dlážděnou podlahu, obočí stažené. Očividně se chtěla zeptat ještě na víc věcí. Doufal, že to neudělá.

„Ještě jedna otázka.“ Její hlas nebyl hlasitější než šepot. „Má tohle všechno co dělat s… s máminou smrtí?“

„Proboha. Ne, Mayo. Jistě že ne.“ Rychle přešel místnost a vzal ji do silného objetí. „Nepřemýšlej o tom takhle. To, co se stalo mámě, mělo zdravotní důvod. Mohlo se to stát komukoliv. Nemělo to… nemělo to s tímhle vším nic společného.“

„Myslím, že jsem to tušila,“ řekla tiše. „Jen jsem se prostě musela zeptat…“

„To je v pořádku.“ Tohle byla poslední věc, na kterou chtěl, aby myslela; že smrt Kate byla nějak spojená s jeho tajemným druhým životem.

Něco mu prolétlo myslí – výjev. Vzpomínka na minulost.

Povědomá kuchyně. Jejich domov ve Virginii, než se přestěhovali do New Yorku. Předtím, než zemřela. Kate stojí před tebou, přesně tak krásná, jak si ji pamatuješ – ale obočí má stažené, pohled tvrdý. Zlobí se. Rukama ukazuje na něco na stole…

Reid udělal krok vzad a vymanil se tak z Mayina objětí. Za čelem mu po té neurčité vzpomínce začala tepat tupá bolest. Čas od času se mu jeho mozek snažil připomenout něco z jeho minulosti, něco, co bylo stále zamčené někde hluboko a jediné, co mu po tomhle násilném zásahu zbylo, byla migréna, tupá bolest za očima. Tentokrát to však bylo jiné, zvláštnější; tahle vzpomínka byla zcela jistě o Kate, o nějaké jejich hádce, na kterou si nemohl vzpomenout.

„Jsi v pohodě, tati?“ zeptala se Maya.

Najednou zazvonil zvonek u dveří a oba je vylekal.

„Ehm, jo,“ řekl tiše. „Jsem v pohodě. To bude ta pizza.“ Podíval se na hodinky a zamračil se. „To bylo rychlé. Hned jsem zpátky.“ Prošel předsíní a nahlédl přes kukátko. Venku stál mladý muž s tmavými vousy a napůl nepřítomným pohledem. Na sobě měl červenou polokošili s logem pizzerie.

Přesto se Reid ohlédl přes rameno, jestli se Maya nedívá, a pak pomalu strčil ruku do kapsy tmavě hnědé letecké bundy, která visela na háčku vedle dveří. V kapse byl schovaný nabitý Glock 22. Odklapl pojistku a zastrčil si ho za pásek svých kalhot. Až pak otevřel dveře.

„Pizza pro pana Lawsona,“ řekl monotónně poslíček.

„Jo, to jsem já. Kolik jsem dlužný?“

Chlapík si přendal obě krabice do jedné ruky a sáhl si do zadní kapsy. Reid udělal instinktivně to samé.

Koutkem oka zahlédl pohyb a jeho pohled zatěkal vlevo. Přes jeho trávník rychlým krokem přecházel muž s vojenským sestřihem – nejpodstatnějším detailem však bylo, že se mu u boku pohupovalo pouzdro se zbraní. A jeho dlaň spočívala na rukojeti.

Druhá kapitola

Reid pozvedl paži jako policista, když zastavuje auto.

„To je v pořádku, pane Thompsone,“ zavolal. „Jen pizza.“

Postarší muž s prošedivělými, u hlavy zastřiženými vlasy a mírným pupkem, se na trávníku před jeho domem zastavil. Poslíček pizzy se ohlédl přes rameno a vůbec poprvé dal najevo nějaké emoce – jeho oči se šokovaně rozšířily, když si všiml zbraně a ruky, která na ní spočívala.

„Jsi si jistý, Reide?“ Pan Thompson si poslíčka podezřívavě měřil.

„Jsem.“

Chlapík s pizzou ze zadní kapsy pomalu vytáhl účtenku. „Ehm, bude to za osmnáct dolarů, řekl vyjeveně.

Reid mu dal dvacet a vzal si od něj krabice. „Drobné si nechte.“

Poslíčkovi to nemusel říkat dvakrát. Odběhl zpátky ke svému čekajícímu autu, naskočil a odsvištěl pryč. Pan Thompson to celé s přimhouřenýma očima sledoval.

„Děkuji, pane Thompsone,“ řekl Reid, „ale byla to jen pizza.“

„Ten chlápek se mi nelíbil,“ zavrčel Reidův soused. Reid měl toho staříka rád – ačkoliv si myslel, že se pan Thompson zhostil své nové role dávat pozor na rodinu Lawsonových s příliš velkou vášní. Přesto však Reid pro tuto roli preferoval někoho přehnaně horlivého, než aby byl příliš laxní.

„Opatrnosti není nikdy dosti,“ dodal Thompson. „Jak se mají děvčata?“

„Dobře, dobře,“ usmál se Reid mile. „Ale, ehm… skutečně tohle s sebou musíte nosit na každém kroku, každému na očích?“ Pokynul ke zbrani typu Smith & Wesson u Thompsonova boku.

Postarší muž vypadal zmateně. „No… jistě. Moje dny u CHP už skončily a ve Virginii je nošení zbraně legální.“

„…Jistě.“ Reid se přinutil k úsměvu. „Jak jinak. Ještě jednou díky, pane Thompsone. Dám vám vědět, pokud bych něco potřeboval.“

Thompson přikývl a odklusal přes trávník zpátky ke svému domu. Zástupce ředitele Cartwright Reida ujistil, že tenhle stařík je velice zdatný; Thompson byl agent CIA v důchodu, a ačkoliv nebyl v akci už víc než dvě desetiletí, očividně byl šťastný – možná dokonce trochu dychtivý – že může být znovu k užitku.

Reid si povzdechl a zavřel za sebou dveře. Zamknul je a znovu aktivoval bezpečnostní panel (což se začínalo stávat jeho rituálem pokaždé, když otevřel nebo zavřel dveře). Pak se otočil a spatřil Mayu, která stála za ním v předsíni.

„Co tohle mělo znamenat?“ zeptala se.

„Ale nic. Pan Thompson tě pozdravuje.“

Maya si znovu založila ruce. „A to jsem si myslela, že jsme tak pokročili.“

„Ale no tak,“ řekl Reid s posměškem. „Thompson je jenom neškodný stařík —“

„Neškodný? Neudělá krok bez pistole,“ protestovala Maya. „A nemysli si, že jsem si nevšimla, jak nás pozoruje z okna. Jako by nás špehoval —“ Brada jí mírně poklesla. „Proboha, to je to, co děláš? A pan Thompson je taky špeh?“

„Ježíši, Mayo, nejsem špeh…“

Jasně, pomyslel si, to je vlastně přesně to, co jsi…

„Nemůžu tomu uvěřit!“ zvolala. „Proto ho necháváš dělat nám chůvu, když někam jdeš?“

„Ano,“ přiznal tiše. Nemusel jí říkat pravdu, o kterou se neprosila, ale dál už nemělo smysl snažit se před ní cokoliv skrývat, když dokázala věci tak přesně odhadnout.

Čekal, že se bude zlobit a znovu ho začne obviňovat, ale namísto toho jen zakroutila hlavou a zašeptala: „Neskutečné. Můj táta je tajný agent a náš pomatený soused je bodyguard.“ Pak ho k jeho překvapení objala kolem krku a málem mu shodila krabice s pizzou z ruky. „Vím, že mi nemůžeš říct všechno. Jen jsem chtěla znát alespoň částečnou pravdu.“

„Jasně, jasně,“ zamumlal. „Jenom riskuju mezinárodní bezpečnost, abych byl dobrým tátou. Teď běž probudit svou sestru, než ta pizza vychladne. A Mayo? Saře ani slovo.“

Vešel do kuchyně, vytáhl pár talířů a nějaké ubrousky a nalil tři sklenice limonády. O chvíli později se do kuchyně přišourala Sara a rukou si při tom protírala oči.

„Ahoj, tati,“ zahuhňala.

„Ahoj, zlato. Posaď se. Jak jsi na tom se spánkem? Spíš v noci dobře?“

„M-hm,“ zamručela neurčitě. Sara utrhla plátek pizzy, ukousla špičku a začala ji pomalu, nepřítomně žvýkat.

Měl o ni starost, ale snažil se to nedávat příliš najevo. Namísto toho sám odtrhl trojúhelník pizzy s párkem a paprikou. Už byl na půl cesty k jeho ústům, když mu ho Maya najednou vytrhla z ruky.

„Co si myslíš, že děláš?“ dožadovala se.

„…Jím? Nebo se snažím.“

„Ehm, ne. Máš rande, zapomněl jsi?“

„Cože? Ne, až zítra…,“ odmlčel se nejistě. „Ale ne, je to dnes večer, že?“ Málem se plácl dlaní do čela.

„To teda je,“ řekla Maya s plnou pusou.

„Navíc to není rande. Je to jen večeře s kamarádkou.“

Maya pokrčila rameny. „Jak chceš. Ale pokud se teď nepůjdeš nachystat, přijdeš na tuhle ‚večeři s kamarádkou‘ pozdě.“

Podíval se na hodinky. Měla pravdu; v pět se měl setkat s Mariou.

„No tak, běž, huš. Převleč se.“ Doslova ho vyhnala z kuchyně a on se vydal nahoru po schodech.

S tím vším, co se v poslední době dělo a spolu s faktem, že se snažil vyhýbat vlastním myšlenkám, málem zapomněl na svůj slib sejít se s Mariou. Během posledních čtyř týdnů se několikrát pokusili domluvit na schůzce, ale vždycky do toho buď jednomu nebo druhému něco vlezlo – ačkoliv, aby byl k sobě upřímný, většinou to byl on, kdo se musel omluvit. Mariu už to očividně už přestalo bavit a nejenže naplánovala jejich setkání, ale také vybrala místo na půl cesty z Alexandrie i z Baltimoru, kde žila. Jediné, co musel udělat, bylo slíbit, že přijde.

Chyběla mu. Chybělo mu být s ní. Nebyly jenom partneři v rámci agentury; měli společnou historii, ale Reid si většinu z ní nepamatoval. Ve skutečnosti znal sotva pár střípků. Jediné, co věděl, bylo, že když byla poblíž, měl zcela zřetelný pocit, že je ve společnosti někoho, kdo se o něj zajímal – přítel, někdo, komu mohl důvěřovat, možná dokonce víc než to.

Došel ke skříni a vytáhl z ní oděv, který se podle něj pro takovou příležitost hodil. Měl rád klasický styl, ačkoliv si byl vědom toho, že byl jeho šatník svým stylem minimálně o deset let starší než on sám. Oblékl si klasické kalhoty se svislými záhyby, kostkovanou košili a tvídové sako s koženými záplatami na loktech.