Cíl Zero

Claudette se mu zasmála. „Tvé neustálé snahy sjednotit vědu se spiritualitou mi nejsou vůbec cizí.“ Zlehka vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho na čelo. „Ale stále nechápeš, že někdy je víra vše, co potřebuješ.“

Víra je vše, co potřebuješ. Přesně tenhle lék mu předepsala před rokem, když se probudil ze svého opileckého snění. Přijala ho a dovolila mu zůstat v jejím bytě, přesně v tom samém, který teď společně obývali. Než Adrian potkal Claudette, nevěřil v lásku na první pohled, ale jí se podařilo ovládnout jeho způsob myšlení. V průběhu několika měsíců ho seznámila s dogmaty Imáma Khalila, islámského svatého muže ze Sýrie. Nepovažoval se za sunnitu ani za šíitu, ale jednoduše vyznával Boha – dokonce do takové míry, že dovoloval své skromné sektě následovatelů, aby Ho nazývali, jak se jim zachce, jelikož Khalil věřil, že vztah každé osoby se svým stvořitelem je veskrze osobní. Khalil svého boha nazýval Alláh.

„Pojď si už lehnout,“ řekla mu Claudette a hladila ho po bradě hřbetem ruky. „Potřebuješ si odpočinout. Ale nejdřív… je ten vzorek připravený?“

„Ten vzorek,“ přikývl Adrian, „ano, mám ho.“

V nerezové krabičce se symbolem biologického nebezpečí byla mezi dvěma pěnovými kostkami uhnízděná jediná malinkatá skleněná ampulka, ne větší než nehet, ve které byl neprodyšně uzavřený aktivní virus. Samotná krabička pak nenápadně stála na lince v jejich kuchyni.

„Dobře,“ zapředla Claudette. „Protože čekáme hosty.“

„Teď?“ Adrian sundal ruce z jejího kříže. Nečekal, že se to stane tak brzy. „V tuhle hodinu?“ Byly téměř dvě hodiny ráno.

„Každou chvíli,“ řekla. „Složili jsme slib, má lásko, a musíme ho dodržet.“

„Ano,“ zašeptal Adrian. Měla pravdu, jako vždy. Sliby se nesmí porušit. „Jistě.“

Když se u dveří ozvalo strohé, těžké zaklepání, oba poskočili.

Claudette rychle odcupitala ke dveřím. Řetízek nechala zajištěný a pootevřela je jen na pár centimetrů. Adrian ji následoval a nahlédl jí přes rameno. Na druhé straně uviděl dva muže. Ani jeden nevypadal přátelsky. Neznal jejich jména a smýšlel o nich jen jako o „těch Arabech“ – ačkoliv podle toho, co věděl, mohli být Kurdové nebo dokonce Turkové.

Jeden z nich Claudette něco rychle arabsky řekl. Adrian nerozuměl; jeho arabština byla přinejlepším chabá, omezená na pár frází, které ho Claudette naučila, ale ona jednou přikývla, odjistila řetízek a nechala je vstoupit.

Oba byli vcelku mladí, něco přes třicet let, snědé tváře jim zastiňoval okázalý porost vousů. Na sobě měli klasické evropské oblečení, džíny a trika a světlé bundy vhodné pro chladný noční vzduch; Imám Khalil po svých vyznavačích nepožadoval žádný náboženský úbor. Ve skutečnosti po svém přesunu ze Sýrie preferoval, aby jeho lidé splynuli s davem, kdykoliv to bylo možné – z důvodů, kterým Adrian dobře rozuměl, vzhledem k tomu, pro co se tady ti dva muži zastavili.

„Chevale.“ Jeden ze Syřanů kývl na Adriana téměř se zbožnou úctou. „Dopředu? Řekni.“ Mluvil extrémně špatnou francouzštinou.

„Dopředu?“ zopakoval Adrian zmateně.

„Chtěl se tě zeptat, jak jsi pokročil,“ řekla Claudette jemně.

Adrian se usmál. „Jeho francouzština je příšerná.“

„Stejně jako tvoje arabština,“ opáčila Claudette.

Na tom něco bude, pomyslel si Adrian. „Řekni mu, že pokrok chce čas. Tahle práce vyžaduje pečlivost a trpělivost. Ale postupuji dobře.“

Claudette přetlumočila jeho zprávu do arabštiny a dvojice Arabů uznale přikývla.

„Malý kousek?“ zeptal se druhý muž. Vypadalo to, že si svou francouzštinu chtějí procvičit na něm.

„Přišli si pro vzorek,“ řekl Claudette Adrianovi, ačkoliv si to z kontextu už sám odvodil. „Dojdeš pro něj?“ Bylo mu jasné, že Claudette nemá nejmenší zájem dotknout se vzorkovnice, ať už byla zajištěná nebo ne.

Adrian přikývl, ale nepohnul se. „Zeptej se jich, proč nepřišel Khalil osobně.“

Claudette se kousla do rtu a jemně se dotkla jeho ruky. „Drahý,“ řekla tiše, „jsem si jistá, že je zaměstnaný jinde —“

„Co může být důležitější než tohle?“ naléhal Adrian. Zcela očekával, že Khalil dorazí osobně.

Claudette položila otázku v arabštině. Dvojice Syřanů se zamračila a vyměnili si pohledy, než odpověděli.

„Říkají, že dnes v noci navštívil nemohoucího,“ řekla Claudette Adrianovi francouzsky, „modlí se za jeho oproštění od fyzického světa.“

Adrianova mysl na chvíli přeskočila k jeho matce, pouhých pár dnů před její smrtí. Ležela na posteli s očima otevřenýma ale bez ponětí o světe. Vlivem léků byla sotva při vědomí; bez nich by zažívala neutuchající muka, s nimi však byla téměř v kómatu. Během těch týdnů, kdy se blížila svému konci, neměla nejmenší ponětí o světě kolem sebe. Často se u jejího lože modlil, aby se uzdravila, ačkoliv čím víc se blížila svému odchodu, tím častěji se jeho modlitby měnily a zjistil, že si přeje jen to, aby byl její konec rychlý a bezbolestný.

„Co s ním bude dělat?“ zeptal se Adrian. „S tím vzorkem?“

„Ujistí se, že tvá mutace funguje,“ řekla Claudette jednoduše. „Víš to.“

„Ano, ale…,“ Adrian se odmlčel. Věděl, že neměl právo zpochybňovat Imámův záměr, náhle měl však silné nutkání to vědět. „Otestuje to soukromě? Někde na odlehlém místě? Je nezbytné, abychom se neodhalili příliš brzy. Zbytek dávky ještě není připravený…“

Claudette rychle něco řekla dvojici Syřanů, pak vzala Adriana za ruku a zavedla ho do kuchyně. „Lásko,“ řekla tiše, „jsi na pochybách. Mluv se mnou.“

Adrian si povzdechl. „Ano,“ přiznal. „Tohle je jen miniaturní vzorek, ne tak stabilní, jako budou další. Co když to nebude fungovat?“

„Bude.“ Claudette kolem něj ovinula ruce. „Věřím v tebe, stejně jako Imám Khalil. Tahle příležitost je pro tebe jako dar. Jsi požehnaný, Adriane.“

Jsi požehnaný. Stejná slova Khalil použil, když se poprvé setkali. Před třemi měsíci vzala Claudette Adriana na výlet do Řecka. Khalil, stejně jako mnoho dalších Syřanů, byl uprchlík – ne však politický, žádný vedlejší produkt válkou zpustošeného národa. Byl náboženským uprchlíkem, kterého sunnité i šíité pronásledovali pro jeho idealistické názory. Znamením Khalilovy spirituality bylo spojení islámských dogmat a některých esoterických filozofických vlivů od Drúzů, jako je pravdomluvnost a převtělování duše.

Adrian svatého muže potkal v hotelu v Aténách. Imám Khalil byl příjemný člověk s milým úsměvem, nosil hnědý oblek, černé vlasy a vousy měl učesané a upravené. Mladý Francouz byl mírně zaskočen, když ho při jejich prvním setkání Imám požádal, aby se s ním pomodlil. Společně se usadili na kobereček směrem k Mekce a tiše se modlili. Kolem Imáma se rozprostíral klid jako neviditelná aura, mír, který Adrian nezažil od doby, kdy byl malý kluk a jeho tehdy zdravá matka ho držela v objetí.

Po modlitbě si oba muži sedli k vodní dýmce a čaji a Khalil se rozhovořil o své ideologii. Rozmlouvali o tom, jak je důležité být sám k sobě upřímný; Khalil věřil, že jediný způsob, jak může lidstvo odčinit své hříchy, je absolutní upřímnost, která umožní duši, aby se reinkarnovala v čistou bytost. Ptal se Adriana na mnoho otázek týkajících se vědy i spirituality. Ptal se na jeho matku a slíbil mu, že někde na této zemi se jeho matka už dávno znovu zrodila, čistá, krásná a zdravá. Mladému Francouzovi to přineslo mír.

Pak Khalil mluvil o Imámu Mahdim, Spasiteli, a posledním z Imámů, svatém muži. Mahdi bude tím, s kterým přijde Soudný den a zbaví svět všeho zla. Khalil věřil, že k tomu dojde velmi brzy a po Mahdiho spáse přijde utopie; každé stvoření v celém vesmíru bude bezchybné, ryzí a čisté.

Oba muži spolu seděli několik hodin dlouho do noci a když Adrianovi začínalo připadat, jako by měl mysl zamlženou podobným kouřem, který se rozprostíral všude kolem něj, konečně se zeptal na otázku, která mu vrtala hlavou.

„Jsi to ty, Khalile?“ zeptal se svatého muže. „Jsi Mahdi?“

Imám Khalil se nad tím široce usmál. Vzal Adrianovy ruce do svých dlaní a řekl jemně: „Ne, synu. Ty jím jsi. Jsi požehnaný. Vidím to tak jasně, jako vidím tvůj obličej.“

Jsem požehnaný. V kuchyni v jejich bytě v Marseille Adrian přitiskl své rty na Claudettino čelo. Měla pravdu; dali Khalilovi slib a museli ho dodržet. Vzal ocelovou krabičku z kuchyňské linky a přinesl ji čekajícím Arabům. Odklapl víko a zvedl horní pěnovou kostku, aby jim ukázal maličkou, neprodyšně uzavřenou skleněnou ampulku, která byla usazená uvnitř.

Nevypadalo to, že by v ní něco bylo – a v tom spočíval jeden z důvodů, proč se jednalo o jednu z nejnebezpečnějších substancí na světě.

„Drahá,“ řekl Adrian, když vrátil pěnovou kostku zpátky a zajistil víko. „Potřebuji, abys jim zřetelně řekla, že se za žádných okolností nesmějí téhle lahvičky dotýkat. Je nutné s ní zacházet s nejvyšší opatrností.“

Claudette přetlumočila jeho zprávu do arabštiny. Najednou Syřan, který krabičku držel, vypadal o dost víc znepokojeně než před chvílí. Druhý z mužů směrem k Adrianovi děkovně přikývl a zašeptal v arabštině zašeptal frázi, které Adrian dobře rozuměl – „Mír budiž s tebou a milost Alláhova“ – a bez dalšího slova oba muži odešli.

Jakmile byli pryč, Claudette otočila dodatečným zámkem a zajistila řetízek. Pak se se zasněným, spokojeným výrazem na tváři otočila ke svému milenci.

Adrian však stál nehnutě, s kamennou tváří.

„Lásko?“ řekla opatrně.

„Co jsem to udělal?“ zašeptal. Odpověď už znal; dal smrtící virus do rukou dvou cizinců, namísto do rukou Imáma Khalila. „Co když mu to nedoručí? Co když to upustí nebo otevřou nebo —“

„Má lásko.“ Claudette mu ovinula ruce kolem pasu a přitiskla mu tvář na hruď. „Jsou to Imámovi stoupenci. Budou postupovat opatrně a donesou to přesně tam, kam mají. Měj víru. Právě jsi udělal první krok k tomu, změnit svět v lepší místo. Ty jsi Mahdi. Na to nikdy nezapomínej.“

„Ano,“ řekl jemně. „Jistě. Máš pravdu, jako vždy. A já to musím dokončit.“ Pokud jeho mutace nebude fungovat, jak by měla, nebo pokud nevytvoří kompletní dávku, neměl pochyb, že bude zklamáním nejen v očích Khalilových, ale také v očích Claudette. Bez ní by se zhroutil. Potřeboval ji, jako potřeboval vzduch, jídlo nebo slunce.

Přesto si však nemohl pomoct a přemýšlel, co s tím vzorkem udělají – jestli ho Imám Khalil otestuje soukromě, na nějakém vzdáleném místě, nebo jestli ho vypustí na veřejnost.

To však nejspíš velmi brzy zjistí.

Šestá kapitola

„Tati, nemusíš mě pokaždé vodit až ke dveřím,“ stěžovala si Maya, když přecházeli Dahlgrenské nádvoří směrem k Healy Hall na kampusu Georgetownské univerzity.

„Vím, že nemusím,“ řekl Reid. „Ale chci. Co je, stydíš se snad za to, že tě někdo uvidí s tátou?“

„O tom to není,“ zamumlala Maya. Cesta sem byla tichá. Maya celou dobu jen zamyšleně zírala z okna, zatímco Reid se neúspěšně snažil vymyslet něco, o čem by mohli mluvit.

Maya dodělávala třetí ročník střední školy, ale vyzkoušela si už kurzy pro pokročilé a několikrát týdně už chodila na přednášky na Georgetownském kampusu. Před začátkem studia na univerzitě to byl dobrý krok a na žádosti o přijetí to vypadalo dobře – obzvláště když Georgetown byla její první volba. Reid trval na tom, že bude Mayu do školy nejen vozit, ale že ji také vždy zavede do třídy.

Předchozí večer, když byla Maria nucena jejich rande předčasně ukončit, Reid spěchal domů za svými dcerami. Byl extrémně rozrušený, když slyšel tu novinu, že Rais utekl – prsty se mu na volantu celou dobu třásly – ale přinutil se zůstat v klidu a snažil se nad tím přemýšlet logicky. CIA už ho pronásledovala a pravděpodobně také Interpol. Znal protokol pro takovou situaci; každé letiště budou sledovat a na každé větší cestě ze Sionu budou vztyčeny zátarasy. A Raisovi už nezbyli žádní spojenci, na které by se mohl obrátit.

Mimo to ten zabiják unikl ve Švýcarsku, což bylo kolem šesti a půl tisíce kilometrů daleko. Od Kenta Steela ho dělila polovina kontinentu a celý oceán.

Přesto však věděl, že se bude cítit o dost lépe, až obdrží potvrzení, že Raise znovu zadrželi. Věřil Mariiným schopnostem, ale přál si, aby měl tu možnost ji požádat, ať ho o svém pokroku pravidelně informuje.

On a Maya došli ke vchodu do Healy Hall a Reid zaváhal. „Dobře, takže se uvidíme, až skončíte?“

Podezíravě se na něj podívala. „Nechceš mě snad zavést až dovnitř?“

„Dnes ne.“ Měl pocit, že tuší, proč byla Maya celé ráno tak tichá. Předešlý večer jí dal špetku nezávislosti, ale dnes byl zase zpátky ve starých kolejích. Musel si připomenout, že už není malá holčička. „Poslyš, vím, že jsem tě v poslední době trošku držel zkrátka…“

„Trošku?“ Maya si odfrkla.

„…A omlouvám se za to. Jsi schopná, vynalézavá a inteligentní mladá žena. A jenom chceš být trochu nezávislá. Rozumím tomu. Moje ochranářská povaha je můj problém, ne tvůj. Nic z toho není tvoje chyba.“

Maya se pokusila skrýt úsměv, který se jí dral na rty. „Řekl jsi právě něco jako ‚můžu za to já, ne ty‘?“

Přikývl. „Přesně tak, protože je to pravda. Nedokázal bych si odpustit, kdyby se ti něco stalo, když bych tady nebyl.“

„Ale nemůžeš tady být vždycky,“ řekla, „bez ohledu na to, jak moc se budeš snažit. A já potřebuju být schopná vypořádat se s problémy sama.“

„Máš pravdu. Budu se snažit trochu stáhnout.“

Pozvedla jedno obočí. „Slibuješ?“

„Slibuju.“

„Dobře.“ Natáhla se na špičkách a políbila ho na tvář. „Uvidíme se pak.“ Zamířila ke dveřím, ale pak ji ještě něco napadlo. „Víš, možná by neuškodilo, kdybych se naučila střílet ze zbraně, jen pro případ nouze…“

Zvedl prst jejím směrem. „Nepřeháněj to.“

Křivě se usmála a zmizela v hale. Reid se pár minut jen tak potuloval kolem. Bože, jeho dcerky rostly příliš rychle. Za dva roky bude Maya oficiálně dospělá. Brzo přijdou auta, placení vysoké a… dřív nebo později kluci. Díkybohu na tohle zatím ještě nedošlo.

Když mířil ke Copley Hall, rozptyloval se obdivováním architektury kampusu. Nebyl si jistý, jestli ho někdy vůbec omrzí, jen se tak procházet po univerzitě a užívat si pohled na budovy z osmnáctého a devatenáctého století, z nichž mnohé byly postavené ve Románském slohu, který ve středověku vládl Evropě. Na kráse tomu všemu dodával fakt, že byla polovina března a ve Virginii se v tuto dobu měnilo počasí, takže teploty stoupaly na deset, místy až patnáct stupňů, když bylo skutečně hezky.

Jeho role pomocného profesora obvykle spočívala v tom, že přednášel pro menší třídy o pětadvaceti až třiceti studentech, kteří byli primárně zaměření na historii. Zaměřoval se na přednášky o válkách a čas od času zaskakoval za profesora Hildebrandta, který měl definitívu a často cestoval kvůli knize, kterou psal.

Nebo je možná tajným členem CIA, zauvažoval Reid.

„Dobré ráno,“ řekl hlasitě, když vešel do třídy. Většina studentů už byla na svých místech, když dorazil, takže pospíchal dopředu, postavil svou brašnu na stůl a shodil ze sebe své tvídové sako. „Jdu o pár minut později, takže se na to hned vrhneme.“ Byl to skvělý pocit, být znovu ve třídě. Tady byl ve svém živlu – alespoň v jednom z nich. „Určitě mi někdo z vás řekne, co bylo s ohledem na počet mrtvých tou nejvíc zničující událostí v historii Evropy?“

„Druhá světová válka,“ řekl někdo okamžitě.

„Jedna z nejhorších celosvětově, to jistě,“ odpověděl Reid, „ale Rusko na tom v tomto ohledu bylo hůře než zbytek Evropy, co se týče čísel. Co dalšího mi řeknete?“

„Mongolský vpád do Evropy,“ řekla bruneta s culíkem.

„Další dobrý odhad, ale vy všichni přemýšlíte jen o ozbrojených konfliktech. Co mám na myslí já, je mnohem méně antropogenní; víc biologické.“

„Černá smrt,“ zamumlal blonďák v první řadě.

„Ano, správně, pane…?“

„Wright,“ odpověděl kluk.

Reid se usmál. „Takže pan Wright? Hezké jméno.“

Kluk se ostýchavě usmál a zakroutil hlavou.

„Ano, pan Wright má pravdu – černá smrt. Pandemie dýmějového moru vypukla ve Střední Asii, prohnala se po Hedvábné stezce, byla dovlečena do Evropy krysami na palubách obchodních lodí a ve čtrnáctém století zabila odhadem sedmdesát pět až dvě stě milionů lidí.“ Chvíli jen přecházel, aby zdůraznil, co právě řekl. „V tom je velká disproporce, no ne? Jak mohou být tahle čísla tak daleko od sebe?“

Bruneta ve třetí řadě mírně zvedla ruku. „Protože před sedmi sty lety neměli kancelář pro sčítání lidu?“

Reid a několik dalších studentů se zasmáli. „No, jistě, to je pravda. Ale je to z části také proto, jak rychle se mor šířil. A tím myslím, že více než třetina populace Evropy vymřela během dvou let. Abych vás uvedl do perspektivy, bylo by to, jako by vyhladili celé východní pobřeží a Kalifornii.“ Opřel se o svůj stůl a založil si ruce. „Vím, co si teď myslíte. ‚Profesore Lawsone, nejste vy náhodou ten chlápek, co má přijít a mluvit tu o válce?‘ Ano, a právě teď se k tomu dostanu.

„Někdo zmínil Mongolský vpád do Evropy. Čingischán krátkou dobu vládl tomu největšímu souvislému impériu v celé historii a během let, kdy mor řádil v Asii, jeho síly táhly na západní Evropu. Čingischánovi je připisováno prvenství v použití něčeho, co dnes klasifikujeme jako biologickou válku; pokud se mu nějaké město nechtělo podvolit, jeho armáda katapultovala morem nakažená těla přes hradby a pak… jim stačilo jen chvíli počkat.“

Pan Wright, ten blonďatý kluk v přední řadě, znechuceně ohrnul nos. „To nemůže být pravda.“

„Je to pravda, ujišťuji vás. Obléhání Kafy, kterou dnes známe jako Krym, 1346. Vidíte, rádi bychom si mysleli, že něco jako biologická válka je nový koncept, ale nikoliv. Než jsme měli tanky, drony, jaderné hlavice nebo dokonce střelné zbraně v moderním slova smyslu, měli jsme, ehm… oni měli, ehm…“

„K čemu máš tohle, Reide?“ ptá se vyčítavě. V jejích očích je víc strachu než zloby.

Při zmínce slova „zbraně“ mu myslí náhle probleskla vzpomínka – ta samá jako předtím, ale teď jasnější. V kuchyni v jejich bývalém domě ve Virginii. Kate něco našla, když uklízela prach z jedné větrací šachty.

Na stole leží zbraň – malá, stříbrná devítimilimetrová LC9. Kate na ni ukazuje jako na něco prokletého. „K čemu máš tohle, Reide?“

„To je… jen na ochranu,“ lžeš.

„Ochranu? Víš vůbec, jak to používat? Co kdyby to našla některá z holek?“

„Nenašly by —“

„Víš, jak všetečná dokáže Maya být. Proboha, ani nechci vědět, jak jsi k tomu přišel. Tuhle věc v našem domě nechci. Prosím, zbav se toho.“

„Jistě. Promiň, Katie.“ Katie – jméno, které si pro ni schováváš, když je rozzlobená.

Nesměle sebereš zbraň ze stolu, jako bys nevěděl, jak s ní zacházet.

Poté, co odejde do práce, musíš shromáždit ještě dalších jedenáct, které máš schované různě po domě. Najít pro ně lepší místo.

„Profesore?“ blonďatý kluk se na Reida znepokojeně podíval. „Jste v pohodě?“

„Hmm… jistě.“ Reid se narovnal a odkašlal si. Prsty ho bolely; když ho ta vzpomínka zasáhla, pevně stiskl okraj stolu. „Jistě, omlouvám se.“

Teď už o tom nebylo pochyb. Byl si jistý, že ztratil alespoň jednu vzpomínku na Kate.

„Hmm… omlouvám se, ale najednou se necítím moc dobře,“ řekl třídě. „Jen mě to nějak zasáhlo. Pro dnešek, uh, pro dnešek to tu zabalíme. Dám vám něco na přečtení a vrátíme se k tomu v pondělí.“

Ruce se mu třásly, když jim odříkával čísla stránek. Na čele mu vyrazil pot, zatímco studenti odcházeli z místnosti. U jeho stolu se zastavila hnědovlasá dívka ze třetí řady. „Nevypadáte moc dobře, profesore Lawsone. Nemám někoho zavolat?“

Za očima mu začínala pulzovat bolest, ale přinutil se k úsměvu, o kterém doufal, že vypadal mile. „Ne, děkuji. Budu v pořádku. Jen si potřebuji odpočinout.“

„Dobře. Ať je vám líp, profesore.“ Také odešla ze třídy.

Jakmile byl o samotě, prohrabal se šuplíkem svého stolu, našel plato aspirinu, ze kterého vyloupl jeden prášek a zapil ho vodou, kterou nosil v tašce.

Opřel se v křesle a počkal, až se mu zpomalí tep. Ta vzpomínka na něj neměla jen mentální nebo emocionální dopad – měla také zřetelný fyzický efekt. Z myšlenky, že mohl ztratit jakoukoliv část vzpomínek na Kate, když už mu ji osud ze života vzal, se mu dělalo zle.

Po několika minutách začala nevolnost ustupovat, ale myšlenky mu stále vířily hlavou jako roj včel. Nemohl se už dál vymlouvat; musel se rozhodnout. Bude si muset ujasnit, co hodlá dál dělat. Doma měl v krabici ve své kanceláři schovaný dopis, ve kterém přesně stálo, za kým může jít, když bude potřebovat pomoc – za švýcarským doktorem jménem Guyer, neurochirurgem, který mu do hlavy nainstaloval paměťový supresor. Pokud by mu měl někdo pomoct dostat zpátky své vzpomínky, byl by to on. Reid byl poslední měsíc na vážkách, jestli by se měl či neměl alespoň pokusit získat zpátky celou svou paměť.

Ale části s jeho ženou byly pryč a on neměl jediný způsob, jak zjistit, co dalšího mu s pomocí supresoru sebrali.

Teď už byl připravený.

Sedmá kapitola

„Podívej se na mě,“ řekl Imám Khalil arabsky. „Prosím.“

Vzal chlapce za ramena v otcovském gestu a zlehka poklekl, aby mu byl tváří v tvář. „Podívej se na mě,“ řekl znovu. Nebyl to rozkaz, ale jemná žádost.

Omar měl problém dívat se Khalilovi přímo do očí. Namísto toho se mu díval na bradu, na jeho zastřižený černý plnovous pečlivě oholený pod krkem. Díval se na klopy jeho tmavě hnědého obleku, v žádném případě drahého, ale přesto luxusnějšího než veškeré oblečení, které Omar kdy nosil. Postarší muž příjemně voněl a mluvil s chlapcem jako se sobě rovným, s respektem větším, než jaký mu kdy kdo projevil. Ze všech těchto důvodů se Omar nedokázal přimět pohlédnout Khalilovi do očí.

„Omare, víš, kdo je to mučedník?“ zeptal se. Jeho hlas byl jasný, avšak ne hlasitý. Chlapec ho nikdy neslyšel křičet.

Omar zakroutil hlavou. „Ne, Imáme Khalile.“

„Mučedník je jistý druh hrdiny. Ale je víc než to; je hrdinou, který se úplně oddá dané věci. Mučedníka si pamatují. Mučedníka oslavují. Tebe, Omare, tebe budou oslavovat. Tebe si budou pamatovat. Tebe budou navždy milovat. A víš proč?“

Omar mírně přikývl, ale nepromluvil. Věřil v Imámovo učení, držel se ho jako záchranného lana, teď ještě dokonce víc, když v bombovém útoku zemřela jeho rodina. Dokonce i poté, co byl disidenty donucen opustit Sýrii. Měl však problém uvěřit tomu, co mu Imám Khalil teprve před pár dny sdělil.

„Jsi požehnaný,“ řekl Khalil. „Podívej se na mě, Omare.“ S nemalým těžkostmi Omar vzhlédl a jeho pohled našel Khalilovy hnědé oči, měkké a přátelské, ale svým způsobem intenzivní. „Ty jsi Mahdi, poslední z Imámů. Spasitel, který tento svět očistí od hříchu. Jsi zachránce, Omare. Rozumíš?“

„Ano, Imáme.“

„A věříš tomu, Omare?“

Chlapec si nebyl úplně jistý, jestli ano. Necítil se výjimečně, ani důležitě, ani požehnaný Alláhem, ale přesto odpověděl: „Ano, Imáme. Věřím tomu.“

„Alláh ke mně promluvil,“ řekl Khalil měkce, „a řekl mi, co musíme udělat. Pamatuješ si, co máš udělat?“

Omar přikývl. Jeho mise byla vcelku jednoduchá, ačkoliv Khalil se ujistil, aby chlapec neměl nejmenší pochybnosti o tom, co to znamená pro něj.

„Dobře. Dobře.“ Khalil se zeširoka usmál. Jeho zuby byly dokonale bílé a pod jasným svitem slunce zářily. „Než se rozejdeme, Omare, prokážeš mi tu čest a pomodlíš se se mnou?“

Khalil pozdvihl ruku a Omar ji uchopil. Byla teplá a hladká. Imám zavřel oči a jeho rty se začaly pohybovat tichými slovy.

„Imáme?“ řekl Omar téměř šeptem. „Neměli bychom se otočit k Mekce?“

Khalil se znovu široce usmál. „Dnes ne, Omare. Náš pravý a jediný Bůh mi dal své svolení; dnes mohu stát tváří k tobě.“

Oba tam chvíli jen stáli a tiše se modlili, otočení čelem k sobě. Omar cítil, jak mu na obličej dopadají teplé sluneční paprsky a na tichou minutu, která následovala, si pomyslel, že něco ucítil, jako by ho po tváři hladily neviditelné prsty samotného Boha.

Khalil byl v polokleku a oba stáli ve stínu malého bílého letadla. Dovnitř se vešli jen čtyři lidé a nad křídly mělo vrtule. Omar takhle blízko letadla ještě nikdy nebyl – a tohle letělo z Řecka do Španělska, což bylo také vůbec poprvé, co Omar v nějakém letadle seděl.

„Děkuji ti za to.“ Khalil vymanil ruce z chlapcova sevření. „Nyní musím jít, stejně jako ty. Alláh tě doprovázej, Omare, mír s Ním a mír s tebou.“ Starší muž se na něj ještě jednou usmál a pak se otočil a nastoupil po krátké rampě do letadla.

Motory se nejdřív se skučením nastartovaly a pak přešly v hlasitý řev. Omar o pár kroků ustoupil a letadlo se rozjelo po malé ranveji. Sledoval ho, jak nabírá rychlost, rychleji a rychleji, až se zvedlo do vzduchu a nakonec úplně zmizelo.

Když Omar osaměl, vzhlédl a užíval si paprsky dopadající na jeho obličej. Bylo teplo, tepleji, než obvykle v tomto ročním období bývá. Pak se vydal na šest a půl kilometru dlouhou pěší túru, která ho zavede do Barcelony. Cestou si sáhl do kapsy a jeho prsty se zlehka, ochranitelsky ovinuly kolem maličké skleněné ampule.