F. L. Věk (Díl čtvrtý)

Věka to mrzelo, neboť pohatil se mu všechen rozpočet; nebylo však pomoci. Dal tedy zatím náloži ti na svůj povoz železné zboží, které si vybral u K. W. Schimona. Když naložili, zajel vůz zase do nádvoří Zlatého bažanta. Věk sám dal se rovnou k České expedici. Věděl, že dnes v sobotu nebude tak tam plno jako o pátečních schůzkách. A bylo tam méně, nežli se nadál. Jenom Krameria samého zastal, v jeho nevelké pisárně, a lekl se ho.

Vypadal stařeji, nějak uvadle, nezdravě. Ve tváři byl chorobně žlutý. Také více přimhuřoval slabý zrak; jak Věka poznal, rád ho uviděl, upřímně uvítal. Doba tiše snášejícího se soumraku byla jim chvílí vzájemné přátelské sdílnosti. Věk poděkoval za podporu pohořelým, již Kramerius jim ve svých novinách poskytl, a odpověděl na jeho dotazy. Pak si Kramerius na Věkovu otázku posteskl na zdraví, že od té doby, co měl před třemi roky otevřenou nohu, že nechce být jak náleží dobře, že noha se přes čas ozve a jinak také že tady není, jak by mělo být. Ukázal v místo jater. „Co říká doktor Held,“ vzpomněl ihned Věk.

„Ach, milý Held pořád jednu vede: chodit, chodit a ven, na čerstvé povětří, ne pořád sedět tu v tom sklepě, a ne tolik pracovat. Můj pane králi! Vědí sám, co je handl; na mých bedrách je všechno. A teď ještě ty starosti se stěhováním.“

„Cože!“

„Ano, vlastenče, Expedice zas musí pryč. Za čtrnáct dní budeme už odtud. Paní domácí dala výpověď, protože chystá dům pro syna.“

„A kam —“

„Do Bartolomějské ulice, č. 394, k Červenému srdci, tam jsem najal. Ach, to stěhování, a nejhůř s knihami —,“ maně ukázal po plných regálech. „Je jich, teď se málo prodá. Tu panující drahotu nejdříve a nejvíc ucítila kniha, obzvlášť česká. Boháči a urozenstvo nejsou mými kupci.“

Věk ze své zkušenosti živě přisvědčil.

„A kniha je,“ pokračoval Kramerius, zapomínaje na chorobu, „naše hlavní obrana. Teď skoro jediná.“

„Pravda, když školy jsou proti nám. Teď to semeno za Marie Terezie a za Josefa zaseté začíná nést ovoce.“ Věk dotkl se i Litomyšle, hovoru, který měl s prefektem gymnasia a filosofie P. Hradeckým. Kramerius vážně pokyvoval hlavou. „Ba, mění se to,“ povzdechl, „a hrubě. Já znal ještě učené Čechy, kteří neuměli německy, a teď budou učení Čechové, kteří nebudou umět česky.“

„A je to vidět všude, jak se německý jazyk vzmáhá.“

„Ale náš vedle něho nesehne!“ kvapně odvětil Kramerius a živěji sebou hnul v své tmavé lenošce. „Milovníků jeho přibývá, to vím. Obzvlášť velebím stolici českého jazyka; je, jak jsme doufali a se těšili, pravou baštou. A co našil náš cordatus Bohemus, také’vzchází, také nepadlo na kámen. Ti, které on probudil, burcují jiné. Zdalipak slyšeli,“ vzpomněl, „jak profesor Jungmann v Litoměřicích vyučuje dobrovolně českému jazyku. Slyšeli o tom? V hradeckém semináři po něm to dělá Rautenkranc, v kněžstvu bude znalost mateřštiny, to je, ó to je! A tady na Akademickém gymnasiu učí Thám, Ignác.“

„A co Václav —,“ optal se Věk dychtivě.

Kramerius mávl rukou.

„Bůh milý ví. Je venku, pořád u těch aktérů, a nevede se mu, to se ví.“

„Nespisuje —“

„Nic, ani pérem nehne; jako by kámen do vody zapadl. Věčná škoda. Nu, a ten profesor Jungmann, abych nezamluvil, přeložil z englického vznešenou báseň Ztracený ráj, teď ji prý dohotovil, jak včera pan profesor Nejedlý nám vypravoval. Divil se, to že je oříšek, ta báseň, to že potřeba veršovnické obratnosti. – Pro mnohé čtenáře sic že nebude, ale zvede-li se, to že by byla oslava českého Parnasu. A je ještě mladý ten pan Jungmann. S námi staršími jde to již z kopce,“ chtěl zažertovat, mluvil však vážně. Hned však pozvedl chýlící se hlavu a jako oživen zvučněji řekl, hledě na Věka. „Dělníků přibývá, jiní přicházejí a bohdá lepší! Ono přec jen svítá, vlastenče; mraků sice dost —“

A dál se procházeli vlastenskou vinicí. Kramerius mluvil o nových jejích dělnících. Věk ptal se na staré známé; uslyšel o Vydrovi, že s ním hůř, jaká to jsou muka pro muže, duševní práci tak zvyklého. Věk ho litoval a připomenul, jak už na jaře u něho bylo smutno, když ho s P. Vrbou navštívil, neřkuli teď. Pojednou se mu mihl jiný nemocný. Na Dobrovského se optal.

„O to si náš Held všeho uznání zasloužil, a také tím své jméno v Praze, zvláště u vznešených, prohlásil. Však jsme o tom mluvili, pamatuji se, jak bylo s panem Dobrovským zle. A všecko se, jak doktor Held řekl, osvědčilo. Abbé už ani jednou od těch dob nezuřil, a jsou to již dvě léta. Pravda, pomatenost nadobro neodešla. Ale to se už pozná, to začne rozdávat, je veselý, nebo se podpisuje a udělá trojhran k tomu, někdy také trojku do něho, obyčejně červeným inkoustem. A tuhle namočil papíry, také své rukopisy přitom, a začal jimi drhnout podlahu.“

„O propána —“

„To bylo to nejhorší, ale jinak je tichý, nic, žádné bouřky. Vůbec je lip. To je vidět z toho, že už není ve svém zahradním domě. Jezdí po venkově, u vrchnosti je, všude ho zvou. Na zimu přijíždí do Prahy. Teď už tu brzo bude.“

„A pracuje?“

„Pořád.“

„Held má tedy jméno.“

„A praxe. Někdy až naříká. To vědí, Ordinarius u Milosrdných a pak chodit po městě —“

„Kdy bych ho asi zastal.“

„Nejspíš polední dobou, při obědě. Slyším, že bývá u Tří lip.“

„Na Příkopech?! A to chodí až z Malé Strany?“

„Ó tam už nebydlí. Teď má kvartýr v Sirkové ulici, ale povídal, že se mu tam nelíbí, že se bude stěhovat. Tedy v poledne, protože odpoledne – ale bodejť,“ připomínal si Kramerius, „zítra snad i odpoledne, vždyť je neděle. Nepůjde-li do divadla.“

Věk se v duchu zastyděl, že si na české představení dosud ani nevzpomněl.

„Zítra by měli také jít,“ domlouval Kramerius, „císař dnes přijel z Boleslavská a zítra se podívá na českou hru.“

„Na české divadlo?“

„Ano, už je to jisté. Na Štvánovu veselou hru Šťastný Kašpárek.“

„Nemohli něco jiného vybrat?“

„Ó to nejde jenom tak!“ Kramerius mávl rukou. „To musí být shora, z gubernia schválení. Také se rádi obveselí.“

„Zvláště teď v těch smutných časích,“ řekl Věk trpce a vstal. „Tedy Sirková ulice, a prosím, v kterém numeře?“

„Číslo dvousté padesáté první.“

„Knihy tentokráte neobjednám,“ Věk se přitom zasmušil, „u nás teď —“

„Vím, vím, milý vlastenče, ale kalendáře jim pošlu.“

„Jen polovičku.“

„Ne, tolik jako jindy. Co prodají, dobře, ostatní rozdají. A kdyby nic neprodali, také dobře. A my, drahý vlastenče,“ dodal, když přijímal Věkovu ruku, „abychom se podruhé lip sešli. Oni v lepším postavení, aby se jim zas dobře vedlo, a já – v lepším zdraví.“ Usmál se i povzdechl.

„Doufejme, že bude líp. Oni se pozdravějí. Nejsou starý.“

„Nejsem. Pětačtyřicet let není žádné stáří. Ale – A práce tolik přede mnou! Co všecko bych chtěl vykonat!“ Mluvil smutně, až Věka dojalo. Chtěl těšit, Kramerius však pohnul dlaní a zeptal se, obraceje: „A jim je?“

„Pětatřicet.“

„Pánbůh jich zachovej v tom zdraví.“

Věk odešel s myslí trudnější, nežli sem šel. Myslil na Krameria, jaká by byla rána, kdyby ten —

Nazejtří zastal nového pacienta. P. Vrba, kterého dopoledne navštívil, byl v posteli. Ulehl toho dne ráno. V tu chvíli však, když Věk stanul u jeho lože, zapomínal na „brabence“, kteří se včera přihlásili. Věk musil nejprve o sobě a Dobrušce vypravovat, a P. Vrba naslouchal a vyptával se s upřímným účastenstvím. Pak začal také stěžovat, ne na své zdraví, nýbrž na zlé časy, jak je všechno tou drahotou zaraženo, že letos skoro nic neprodal, když je o sousto zle, a on sám že nemohl také tolik knih rozdat jako jindy, také pro tu drahotu, že ji také cítí, že už musil sáhnout na kapitálek po nebožtíku panu faráři Hejnovi.

„Ale,“ začínal veseleji, „taky pořád naříkám, a zatím jsem furiant, furiantství provádím, mám kuchaře, už nekupuju z hospody, kuchaře mám, svého, vlastního, a jakého, to by neuhodli – baronského! Po baronovi, po obrstvachtmistrovi z Květnice, pamatují se na starého Ceypka?“

„Ten, co jich obehrával —“ Věk se usmál.

„A obehrává dosud, šelma. Ale vaří mně, dopoledne je vždycky tu. A není to dražší, veřejí, nežli z hospody, a je to lepší, ó lepší, to si někdy pochutnám; tyrolské knedlíky, kdyby jednou ochutnali – a – a,“ chtěl říci, že se kuchař přitom také nají, že to také dělá kvůli němu, když na starého Ceypka nedostatek dost uhodil. Ale nepověděl.

„A mají společnost, nejsou tak sám,“ podotkl Věk.

„To také pravda. Návštěv mám poskrovnu. Pan doktor Held, ten nemůže, nemá kdy. Ještě že Ziegler, vědí, ten teolog —“

„Co je u profesora Vydry.“

„Ten. A zrovna před chvílí odešel. O z toho mám radost, z toho něco bude. A našinec! Kdejaká knížka vyjde, všecko skoupí. A přitom hebrejsky, chaldejsky a jiné řeči, a už s panem Dobrovským! Seznámili se nahoře, na Strahově, v bibliotéce, k panu abbéovi dochází, když tu je; však se ho už nemůže ani dočkat, je teď v Měsících pan abbé. A co, zůstanou tu na oběd —,“ zval pojednou.

Věk se poděkoval, že by rád, ale že musí hledat doktora Helda. Chvíli ještě poseděl, pohovořili o „vlastenských důležitostech“; také o Vydrovi Věk uslyšel, jak ho P. Vrba shledal při poslední návštěvě, že hůř, ó hůř, nežli když byli spolu, s Věkem, na jaře Vydru navštívit. Také Ceypka Věk uviděl, jak přišel v nedělní kamizole a s nedělní, černou mašlí v týle, v bělostné zástěře, přeptat se něco stran jídla.

„A viděli-li císaře,“ vzpomněl P. Vrba, „a co říkají tomu novému titulu?“ Nedočkav se odpovědi, v proudu pověděl, že profesor Vydra o něm nic neví, ten že má jen českého krále. Hned zas jinam odskakoval, rozhovořil se, jak ukazovali ostatky sv. Jana, on že se tam také dostal, ale co bylo, ale že by dal nevímco za to, že je uviděl, že se mohl u nich pomodlit, a za nebožtíka pana faráře že se tam také pomodlil.

Věk mlčky poslouchal a neozval se, ani když se páter odmlčel. Ten, jak se rozehřál, hned si toho nevšiml, a pak také se hned pochlubil, že také viděl českou lajbgardu.

„Českou?! Á kde —“

„Na Hradě, nahoře. Když jsem už byl u Sv. Víta, obcházel jsem také vchod ku královským komnatám, a tu jsem uviděl dva z té české gardy, jak nám o ní pan Kramerius povídal. Dva jsem viděl, šli kolem, oba jako svíce, urostlí, chlapíci jako malovaní, klobouk s peřím na hlavě.“

„A jak jinak.“

„Ó slušelo jim to, bílý fráček s červeným vyložením, epolety, žlutý pás, úzké kalhoty, bílé jako sníh, vysoké černé boty, ostruhy, šavli, přes prsa řemen, na něm taštičku, na řemeni řetízek jako zlatý —“

„To si je jak náleží prohlédli —“

„A jakpak ne, českou lajbgardu, tj. českou tělesnou stráž královu!“

Od P. Vrby, s nímž se srdečně rozloučil, šel Věk rovnou na Příkopy ku Třem lipám, poněvadž už nastalo poledne. Do hostinské místnosti však nevkročil. Ostýchal se i pro svůj oblek, i že počítal. Přeptal se na Helda, a když uslyšel, že není v jídelně, čekal venku.

Čekal a v duchu si přál, aby raději nepřišel, aby s ním nemusil do toho nóbl hostince. Má-li doktor svou společnost – Kdoví jak by mu bylo vhod – Divná ostýchavost Věka pojednou napadla. I na svůj plášť se zase podíval, jak je sprostný —

Nedočkav se Helda, šel do Sirkové ulice, do bytu doktorova. Nedošel však. Zrovna u Staré rychty někdo’na něj zavolal a hlásil se k němu. Sám doktor Held v krásném hřebíčkovém svrchníku, s několika límci, v lesklém kastorovém klobouce, v rukavičkách, hůl v ruce, úzké nohavice v lesklých botách s holínkami, elegantní pán, dobrý třicátník, tmavých, lehce kadeřavých vlasů, s licousky na spáncích, jasných, pronikavých očí pod obočím pěkně klenutým. Věk se až začervenal, jak ho překvapilo a těšilo, že se doktor k němu sám a tak přátelsky hlásil.

Když Held uslyšel, že se Věk chtěl u něho stavit a že mu jedno, kam by šli, vzal ho pod paždí a řekl:

„Tak se podíváme do divadla. Císař přijede.“

„Dostaneme-li místo.“

„Je pravda, proto si pospěšme, je čas.“

Hovor jejich byl těkavý, o Dobrušce, o cestě, o Krameriovi, na kterého se Věk zeptal, že se mu nelíbil.

„Nechce poslouchat,“ Heldova tvář se zachmuřila, jako by o tom nerad slyšel. „A není to jen tak – Im Gegenteil, sehr ernst. Játra —“

Věk se z účastenství i pozornosti také zeptal na Heldova bratra Ignáce, v Rusku zapadlého, nedošla-li snad od jara nějaká zpráva.

„Mélanges de Musique, jeho Komposition, jak jsem ti na jaře povídal, a dost, víc nic, nic – ach —,“ mávl rukou, „toho já už neuvidím.“

Minuli kostel sv. Havla, docházeli ke Kotcům. Prostorem k Stavovskému divadlu hrnul se strakatý proud lidí.

„Ti všichni nepůjdou do divadla,“ řekl Held, „chtějí uvidět dvůr.“

„Ale už dlouho tu nebude.“

„Snad ještě týden. Ještě bude bál u knížete Lichtenštejna, pak ein Fest beim Oberstburggrafen, a také na Karlštejn se chce císař podívat.“

„A o českém jazyku nic.“ Held se podíval na Věka, žertuje-li, a zvolal: „Ani pomyšlení. Co tě napadá!“

Vtom je zastavil vážný, suchý muž narudlých vlasů, jenž doktora velmi uctivě pozdravil a na Věka oči upíral, jako by ho znal; nemohl si však vzpomenouti.

„Ach, pan učitel!“ vítal se s ním doktor vesele, „pan učitel Lumenda, vlastenec.“

„Vždyť jsme spolu seděli na Staré rychtě!“ vzpomněl si Věk, „a pan starý Hamous —“

„Ano, ano; ráčej odpustit, já hned – trochu vadí zrak, a to už je – a že jsem zastavil. Páni ráčejí do divadla. Šel jsem, ale marně —“

„Všecko obsazeno.“

„Ani místečka – a bude dnes takové slavné divadlo! Zeměpán a celý dvůr —“

Pohovořili ještě chvilku, a když učitel Lumenda odešel, navrhl doktor Held, že by se Věk mohl u něho stavit, aby viděl jeho byt, a pak že půjdou do kaíirny. Vraceli se. Za několik kroků smekl Held, děkuje za pozdravení jakémusi elegantnímu pánovi, jenž kráčel jako prkenný na krátkých nohou; měl cop ještě pudrovaný a dost silně. Věk se zeptal, kdo je.

„To je mladší hrabě Stampach. Auf den wirft die Therese Saller verliebte Blicke, um seine Aufmerksamkeit von der Mamselle Zelenka abzuziehen, oder,“ usmál se zlomyslně, „sie wenigstens mit ihr zu teilen. To víš, takový hrabě, a peněz má dost —“ Zastavil se a zvolal:

„A mamselle Butteau – panna Betyna, víš-li pak, že je zas tu!“

„Tak už ne v Drážďanech.“

„O už od jara, loví v Praze staré kapry a chytá hejly.“

„To je stará asi ráda —“

„Ale vždyť s ní ani není. Stará ostává sama s vnoučkem.“

„Betyna nemá ani své dítě u sebe?!“ Held se dal do smíchu a zas vykročil.

„Ten klouček by jí nejvíc překážel. Copak by amanti – Panna Butteau!“

„Matka jí také asi překáží.“

„Takhle ne. Nesmí k ní, ani hoch – do jejího kvartýru nesmějí. Ona jen k nim někdy přijde. Stará se mi svěřila. Mrzí ji to, ale ještě ji omlouvá.“

„Bývá u tebe?“

„Často; s nemocí ne, to víš. Ale jsem Theaterfreund, a takové ona navštěvuje, a herce a herkyně. Tuhle si mně Liebich stěžoval, tys ho asi ještě neviděl, oh, ein genialer Mann. Už ho taky dvakrát navštívila; stará Butteauová každého najde.“

„A co Thám – ? Ptal jsi se —“

„Ptám se pokaždé, ale vždycky jedno. Je u těch aktérů; ale u Šantrocha už ne, u jiné společnosti, u nějakého Němce. Byli v Čechách, teď se snad potloukají někde v Rakousích, ale kde právě, nevím.“

„Ona také?“

„Thámová? Také. Kam by šla. Ten klacek ji nechal, ten tu sháněl jiné.“ „Je tu ještě?“

„Tu jsme doma —“ Held ukázal na starý dům v Sirkové ulici. „Není, ale nedávno tu ještě byl,“ navazoval, vstupuje do síně, „ale nevím, kam se poděl.“

Jak stoupali do schodů, zeptal se Věk, píše-li Thám někomu.

„Nic, nikomu a kusy už také ne. Co napsal, všecky kusy, má bratr Karel. Tuhle jsem s ním mluvil. Je prý toho celá bedna. – Tady napravo; hned otevru.“

Vstoupili do bytu, jenž byl větší a pohodlnější nežli malostranský. Věk ho pochválil.

„Ale neostanu tady. Hledám něco se zahrádkou.“

„Já myslil něco většího; že neostaneš sám.“

„O sám, sám! Medikus v mých letech – Přehlížím tolik – ach – vidím do toho jinak nežli jiní und freilich nichts rosig.“

Vtom Věk stanul u krásného klavíru přítelova; jako by na řeč zapomněl, bezděky se na něj zahleděl. Vzpomněl na svůj, a jak bývalo – Tvář se na okamžik zasmušila. Held stihl ten stín a uhodl.

„Klavír ti také shořel —“

„Shořel, housle, všecky instrumenty, ani struny neostalo. A nač také – Kdo by teď mohl myslit na muziku.“

VI. F. VĚK ZAVEZE SYNA DO ŠKOL

Held nic neřekl, ale na okamžik se před se zahleděl, pak se otočil a vešel kvapně do druhého pokoje. Věk slyšel klíčky chrastit, zásuvku otevřít, papír šustět. Když Held se opět k němu vrátil, nesl v ruce balíček bankoce-dulí. Bylo jich za dvě stě. Šetrně i srdečně je nabídl půjčkou Věkovi. Věk se zarděl a nechtěl přijmouti, v ten okamžik že nepotřebuje, kredit že má, až by bylo hůř, že by – Neubránil se však a musil peníze vzít.

Druhý den odpoledne odjel s povozem, na němž dopravil plátno. Vezl si na něm zboží od K. W. Schimona i od M. J. Stojespalla, kterého dopoledne stihl v obchodě. Nebyl tak ochotný jako Schimon, ale když Věk uplatil část z peněz, které stržil za plátna, slíbil, že počká, a dal i nové zboží na úvěr. K tomuto nákladu přibyla ještě bedna, kterou před samým odjezdem poslala paní Schimonová se vzkazem, to že posílá paní Věkové do nové kuchyně.

Věka to velmi těšilo, i ta laskavost velkokupcové, i že se vyplní tajné ženino přání. Sám darů nevezl jako jindy, vyjma zimní čepce ženě a Lidušce a kus sukna, a nové housle Vašíkovi. Věděl, že žena ani tolik nečeká a že ji nejvíce potěší zprávou, že našel tak hodné, ochotné lidi, že bude moci zaříditi krám, že začnou zas obchod; a zpráva o příbuzných, o tetě a jejích dcerách, jak Vašík bude u nich dobře opatřen, ji upokojí a smíří s dalekou Litomyšlí.

Za říjnového soumraku dojížděl suchou cestou k Dobrušce. Povoz se zbožím jel kus za ním. Potkal před městečkem děti, jak ted poslední dva dny mu chodily naproti. I žena přišla, nebo se již o něj strachovala. Uslyšel, že se za tu dobu odstěhovali do nového domu, ale aby se nelekal, připravovala ho Věková, že to tam ještě chudé, nábytek, náčiní, v světnici, v kuchyni. Sám musil už cestou podati zprávu nejdřív o příbuzných; Vašíček ji čekal s tajnou úzkostí jako ortel. Píchlo ho, že půjde do Litomyšle. Toužil v duchu, aby se dostal do Hradce, aby byl matce blíž. Proto byl zarmoucen a první chvíli nedotkly se ho konejšivě krůpěje otcovy útěchy, že tetičky jsou tuze hodné, zvláště stará, a že mu veze pěkné nové housle.

Věk stavil se u kmotra a pak, stmívalo se, bral se s ženou a dětmi do nového, nehotového stavení. Když z podsíně překračoval práh, maně nahlas a vroucně povzdechl: „Pánbůh nám dej štěstí a zdraví.“

Už seděli chvíli po večeři v zděné světnici jen nejnutnějším a prostým nábytkem opatřené, u stolu, na němž hořela lojová svíčka, už pověděl o pražských kupcích a známých a zvláště o Heldovi, a ženě samotné také o Betyně, když venku zarachotila fůra s nákladem, jež právě dojela. Věk nedal už skládati, jen jednu bednu dal přinésti, jak označil, a balík s dary. Líbily se, ale když Věk otevřel bednu od paní Schimonové, o níž dosud ani slovem se nezmínil, a z bedny se rudě zalesklo kuchyňské nové náčiní, pánve, kotlík, formy na bábovky, když zasvítily cínové lžíce, talíře, také cínové i bílé, polévané s pestrým malováním, zarděla se Věková překvapením a v tom radostném pohnutí nevěděla co dřív, zdali děkovat, či domluvit muži, cože tak utrácí, to že nemělo, nemuselo být – Ale pak jen velebila paní Schimonovou.

Tak byl první večer v novém bytu veselý. Ráno pak nastala radostná práce: zařizování krámu. Pult už byl hotov, i dřevění zelení draci se nad ním vznášeli a nové, lesklé váhy z nich visely. Do nových zelených škatul třídili zboží, u dveří stál železný hmoždíř na tlučení kávy a koření, sud sirobu vedle něho. Ze dveří, ozdobených růžencem žlutých limounů s tmavozelenými listy, visely biče, násadky, strakaté houně, v pozadí a na druhé straně rovnali kujné železo i různé hospodářské náčiní.

Do čtrnácti dnů, za kterých se na ostatní stavbě v hořejším ponebí pracovalo, jak jen bylo v tu pozdní dobu možná, byl krám celkem zařízen. V tu dobu také chystala Věková truhličku Vašíkovi. Zavzdychala, když do ní ukládala prádlo, i nad Vašíkem, jehož tajný neklid dobře viděla, jeho rostoucí zármutek z nastávajícího rozchodu.

Věk všecko při své práci a starosti pozoroval, zvláště synka, jak ty poslední dny málo vychází, jak že je skoro pořád u matky; vzpomněl, jak sám byl v tom věku ohromen zprávou, že musí do Prahy, jak se tenkrát odplížil do koutka, jak se pak staral na ten odjezd, jak na něj doléhalo poslední dny, jak mu nebožka matka vařila, co on rád, jako teď žena Vašíkovi —

Chvílemi chytala i jej tíha z blížícího se rozloučení i starost, jak bude se zkouškou a pak ve studiích. Dumně ho dojímalo, jak lidský život se vrací, opakuje, obnovuje s mrakem i světlem, jak po krátkém, bezstarostném jaru přiženou se mraky smutku a starosti, jak přijdou pak také mlhy pochyb a jaké snad bouře, jak bude mladá duše proudem zmítána, aby nakonec po mnohém zklamání chladnouc se optala, nač to všechno, nač, aby nadto ještě jednou trnula a v novém koloběhu to procítila svou haluzí, znovu prožila ve svých dětech —

A bylo i dál jak u něho v tom věku. Devětadvacátého října časně ráno, za šera, zastavil povoz pod plachtou před podsíní Věková domu; do vozu vynesla Kačka s čeledínem Vašíkovu truhličku. Věk viděl, jak žena dělá Vašíčkovi, který den předtím plačky se rozloučil u kmotříčka a se známými, na čelo křížky, jak ho chytla a sama plačíc ho těšila, jak Vašík ji objal a Lidku, jak nevidí pro slzy na cestu —

Až k vozu s ním šly a do vozu jenom Věk. Hoch se přikrčil do koutka v nové čepici, v novém plášti z šedého sukna, a chvíli plakal. Za městečkem ustal. Ještě měl otce u sebe, a nový svět se před ním otvíral. Do Litomyšle dojeli až druhého dne odpoledne, neboť Věk se tak nehnal, jako když tam jel sám; ani nemohl kvůli Vašíkovi.

U Jetmarových už na ně čekali. Vašíka, jenž byl dlouhou jízdou v sych-ravu roztřesen a nad velkým městem, jakým se mu zdála Litomyšl s branami, zámkem a dlouhým náměstím, jako u vidění, chytla stará Jetmarová hned na síni přede dveřmi do bytu. Slyšel její radostné vykřiknutí, ucítil polibky jejích zapadlých, měkkých rtů, dotek její uvadlé tváře. Pak se ocitl v šeré předsíni s rudými záblesky měděného nádobí na stěnách, uzřel skleněnou stěnu, a když jí prošel, tu teprve uviděl v plném světle stařenku, jejímž výkřikům a slovům v svém napětí a vzrušení dobře nerozuměl. Jako by se mu zjevila nebožka babička, na niž se dost jasně pamatoval.

Vtom stanula před ním Máli, štíhlá, v bělostném, lehkém šátku křížem přes ňadra, taková vystrojená, nedělní, jak mu připadala, a mluvila na něj laskavě a tak mírně, jako by se bála hlasitěji promluviti. Strach z něho spadl, jak jej tak pěkně uvítaly.

Barušky se však lekl, když se pak přihrnula do světnice a když si ho, jak jí ruku políbil jako Máli a staré tetě, před sebe postavila, pronikavě prohlédla a ostře promluvila: „Tak to je ten studentek – Ale poslouchat, učit se a ne zlobit, mám už metlu, pantatínek o ní ví – No mlč —,“ pohladila mu hlavu i tvář, „ono to půjde, viď, a zkouška taky – A teď se pojď podívat na svou rezidenci.“

Vedla ho do vedlejšího pokojíka, dost úzkého, o jednom okně.

„Vidíš, tady se budeš učit a tady spát, sem si dáš truhličku —,“ ukazovala na stolek blíž okna, na postel v pozadí pokoje. Než víc nežli na stolek a na lože obracel Vašík oči na oltářík na starém, vykládaném prádelníku z tvrdého dřeva u zdi, pokrytém bělostnou, vyšívanou rouškou. Stála na něm soška Panny Marie v brokátových tuhých šatečkách s Ježíškem také tak vystrojeným. Nad jejich vyzlacenými korunami vznášel se oblouk dělaných růží a v nich dva andělíčkové živě polychromovaní tak jako růžová tvář Matky boží i jejího synáčka. Vpravo vlevo blyštěly se cínové svíčky jako stříbrné a z nich trčely bělostné voskovice s bílými ještě, nepřipálenými knoty, každá s kytičkou vprostřed. Bylo tu tak všecko čisté, bílé a klidně ticho jako v kostele.

Pak do proudu zapadl, jak ho Věk vyvedl do města, když všecko vyřídil z domova, vzkazy od ženy a stran truhličky a houslí, když staré Jetmarové zatím zhruba pověděl, jak je v Dobrušce, jak se měl v Praze. Šli podsíní proudem lidí, hlavně studentů, velkých, malých, jak hlučně a šumné se procházeli podsíní dolů nahoru, kolem krámů, kolem krámků s ošatkami plnými ovoce, různých hrušek, růžových, zlatých jablek a vábného pečiva.

Věk tudy vedl Vašíka a dále kolem pošty a zámku ku koleji a gymnasiu, kdež rovněž bylo jako v oule od samých studentů v kabátech, v šedých, tmavých pláštích, v čepicích i kloboukách, v pantalónech i v kožených nohavicích, malých i dorostlých s licousky, s holí v ruce.

Věk vyložil Vašíkovi, ti že už odbyli gymnasium, že jsou v nejvyšších třídách, ve filosofii. Vašík hleděl na ně s obdivem; ale pak v něm hrklo, když z gymnasia velkými dveřmi vyšli dva páni, jeden větší, druhý menší, oba v tmavomodrých pláštích s límcem, když houfce studentů se před nimi rozestupovaly, když jim všichni uctivě smekali, když uslyšel, že ten větší je sám pan prefekt a ten menší, červený, v nejlepším věku, že je páter Prokop Pokorný, profesor principií, jak se Věk přeptal, toho že bude mít, bude-li přijat.