F. L. Věk (Díl čtvrtý)

„A já bych snad taky na něm nechtěla zvejdělčit.“

„Tak když, děti, nechcete, aby vám to mělo překážet – já jen myslila, když to je Francův syn – Copak bysme mu k obědu —“ Stará Jetmarka se podívala na Barušku.

„Do hospody ho přece nenecháme,“ hartusivě přisvědčovala Baruška, „něco ustrojte.“

„Nudlovou polívčičku, maso a pak třeba pečínku špekem protýkanou.“

„A co po mase —“

„Mélšpajs,“ doplnila Máli mírně, skoro něžně, „vědí, třeba —“

„No to si udělejte, já už jdu.“ Baruška vzala za kliku.

„A co, Baruško, kdyby přišel dřív a říkal zas —“

„Ó ten už neřekne —,“ tvrdila Máli, sedajíc k rámu s vyšíváním.

„Dotěra není.“ Baruška se u dveří obrátila. „Kdyby to mohlo být, ale když —“ Nedořekla, znělo to však určitě. Otevřela a vykročila do předsíně a tou ven —

Věk vyšel s dojmem, tady že nepochodil. Nebylo mu to jedno, neboť z toho, co viděl, soudil, že není u tety tak, jak se domýšlel, že by tu Vašík byl dobře opatřen. Nejlíp u staré tety. Ta se Věkovi zalíbila. Nezměnila se, zůstala jí stará příchylnost přátelská. Ale dcery – a zvláště Baruška! Máli jen asi pro to psaní hned se tak nevyslovila jako sestra. Bylo vidět, že mu dost nevěřila, a tuší, že to psaní má. Vašíka nechtějí. Mrzelo ho to a uvažoval, co teď, co tu. První nezdar nedával mu hrubě chuti na cestu do koleje. Ale šel, aby, když už takovou cestu vážil, zvěděl a přesvědčil se, jak by bylo tam.

U fortny zazvonil, a když šedivý fortnýř v černých punčochách a ve střevících mu otevřel, vstoupil na chodbu kolem kvadratury, upravené na zahrádku dost chudou. Byla již pustá a pestřila se jen spadalým listím křovin a kalinového stromku. Zastal v ní suchého kněze piaristu v sutaně. Od něho zvěděl, že páter Damas není doma, že dnes ráno odjel a že se vrátí až zítra nebo pozejtří; pan páter rektor že je asi doma, buď nahoře, nebo vzadu v zahradě.

Dva klerikové, červení a silní, bez klobouku, které potkal na širokých dřevěných schodech, vedoucích do patra, zjistili Věkovi, že je pan páter rektor doma, ne v zahradě. Hlučný jejich hovor nesl se za ním zdola od tiché kvadratury nahoru do dlouhé, vybílené chodby. Celou chodbou bílé dvéře vedle dveří a tu ty, jak klerikové vyznačili, k bytu pátera prefekta.

P. German Hradecký, rektor koleje, prefekt gymnasia a ředitel městské školy, litomyšlský rodák, velký, vážný, ne v sutaně, nýbrž v černém kabátě domácím, v botách vysokých, lesklých holení, s černou sametovou čepičkou na temeni hlavy, přijal Věka velmi důstojně, zvážněl však, když se Věk prohlásil, že býval také žákem piaristským. Na toto prohlášení spustil rektor také hned po německu a chvíli hovořil, pak opět česky a dál míchané. Ptal se na Věkový bývalé profesory, na Dobrušku, na požár. Stran Vašíka pronesl obavu, bude-li jen dost v němčině honěný, obstojí-li při zkoušce.

„Je to kříž, reverendissime, s tou němčinou,“ povzdechl Věk vážně, „co chlapců, a s dobrou hlavou, vázne pro němčinu ve studiích, co se nasouží, ba leckterý se pro ni ani do škol nedostane; to kdyby směl v mateřském jazyku —“

„Co jich napadá!“ vykřikl rektor a máchl rukou; zableskla se v ní stříbrná tabatěrka, již právě vzal se stolu. „Das sagen Sie, ein studierter Mann? Co by byli bez němčiny, řekněme jen v jejich kšeftu – Und dann mit Verbreitung der deutschen Sprache breitet sich von selbst die Bildung im Lande immer mehr aus. Kde by ji vzali v mateřštině, jak povídali. Und dann, die Kenntnis der deutschen Sprache verschafft den Kanzeleien, Dikasterien, dem Soldaten und Adelstande Leute, die sie sonst in dem Auslande suchen mussten, a to teď naši Čecháčkové zastanou. A stran toho trápení —,“ usmál se, „to není všude stejně. Jak se kde učí. Když se jejich synáček učil, tak to snad půjde, a když by to nešlo, máme tu Stadtschul, tam si dávají naši páni na němčině záležet. Tak jen synáčka přivedou, a co může, ať se ještě učí. Jdou spánembohem. Ich empfehle mich —“

Věk vyšel z koleje zaražen, ač byl vlídněji přijat, nežli by se byl dle řeči sestřenic nadál. K tetě hned nešel. Vracel se oklikou, zamyšlen. Dojem z koleje dosud nevyzněl. Pořád ještě byl u rektora, jak hned začal po německu, když uslyšel, že je Věk studovaný, a znělo to jako pochluba, když řekl, že si tu dávají na němčině záležet. Tu snad víc nežli kde jinde je němčina grunt všeho a bez ní nic. Jak Vašík obstojí – As bytem také tak – Samá nesnáz. Vzpomněl na ženu, jak ta by teď ještě víc domlouvala. Má skoro pravdu. Aby ho dal k cizím – Je sem daleko, v Hradci by mohli spíše dohlédnout. To kdyby byl u tety – Ale když ty staré panny —

U tety se ho nemohly dočkat. Máli už vyšla na síň vyhlédnout do ulice, nejde-li, když matka přes tu chvíli a pak už s nepokojem se po něm ptala. Když se Máli vrátila, prostírala stará Jetmarová v pokoji na stůl, zamyšleně si pozvukujíc vzdychavě ve dvou tónech „hh“ a zase „jo jo“ – Máli poznala po té jednotvárné samomluvě, že maminku něco tíží. Tušila, že to kvůli bratranci z Dobrušky, kterého se ona sama tak lekla a který si ji záhy získal svou šetrností, když se nepřihlásil s psaním pátera Kornela, které bylo jen jí psáno, a nějako jiné listy, jim všem. Kdyby teď- když —

Jetmarka se zalekla, když uslyšela, že „Františka“ není vidět.

„A to on snad už ani nepřijde, snad se rozhněval, když – To jste – bože, vždyť bych já – jaképak také strachy, vždyť bych ráda všecko udala a stačila bych, ba bodejť! A on takový hodný – Co by nebožtík Franc, bože, bože! Jeho vnoučka, tak ho zrovna odstrčit.“

„Ale ty starosti, co by měli!“

„Starosti! A co teď bez starostí! Ty šiješ, vyšíváš, a při tom bys ostala a Baruška taky při svém, a já bych to ráda dělala, bylo by mně veseleji, měla bych jako vnoučka —“ Vyhrkla v tom proudu. Umlkla však náhle, jako by se lekla, co to řekla.

Máli na ni upřeně, užasle pohlédla, okamžik mlčela, pak jako by še hájila, řekla tišším hlasem: „Copak já, mutrle, já bych, mně by ten hošík nepřekážel, a on, bratranec, se zdá hodný!“

„Tak, no tak, Malinko, tak beruško, vidíš – Ale když Baruška – Ta kdyby – ale já jí neřeknu, aby pak – A František snad přece přijde, musím nudličky zavařit,“ a šukavě rychlým krokem jako myška pospíchala za sklenou přehradu do kuchyně.

Máli sedla k rámu, vyšívala však roztržitě a po okamžiky hleděla v zamyšlení před se. Pak ji Baruška vyrušila, vrátivši se ze stodoly. „Už přišel?“ ptala se dost dychtivě. „Ještě ne, a maminka má už strach.“

„Proč?“

„Že snad už nepřijde.“

„Bodejť!“

„Ale toho studentka by ráda. Řekla, že by ho, jen poslouchej, řekla, že by ho měla jako vnoučka.“ To mluvila volněji, upírajíc oči na Barušku, jež jakoby nevěříc opáčila:

„Vnoučka?“ A prudce vyhrkla. „Snad se jí po něm nestýská!“

„Teď už myslím, že stýská. Kdo si pomyslil! Ale nic jí neříkej, nech ji, ona chudák, jak jí to slovo uklouzlo, se zrovna lekla. Ale ono, Baruško, víš, je to snad pravda.“

„S tím vnoučkem. Tak jí ho dej!“ Baruška se chtěla usmát, řekla to však ostře. „A toho hocha ani nezná.“

„Ale je z Dobrušky, měla by s kým o ní hovořit.“

„A o strýci Francovi.“ Baruška se zlostně usmála.

Vstoupil Věk. Vtom také stará Jetmarová vyšla z kuchyně, zardělá, s vařečkou v ruce. Věka vítala radostně, domlouvajíc, co tak pozdě, že už dlouho čekají.

Pověděl, že se zdržel, jak pochodil v koleji, že byl také v hospodě se vyrovnat.

„Snad bys už nechtěl jet!“

Oznámil, že odjede za chvíli, že se mu nahodila příležitost do Mýta. Máli se zarazila, stará Jetmarová se lekla, Baruška udiveně naň upřela oči.

„A co s kvartýrem?“ zeptala se.

„Rozmyslil jsem si to. Když jsem neměl u vás štěstí, tu mne napadlo, že když by hoch měl být u cizích, že by bylo líp, když bych ho měl blíž, víc na očích, a žena by byla také radši. A ty cesty —“

„Tak bys ho do Litomyšle ani nedal!“ lekla se Jetmarová.

„Už asi ne.“

„No no,“ ostře, ale s úsměvem chlácholila Baruška, „hned trucy, pane bratrance!“

„To ne, ale —“

„Ale vždyť já bych ho chtěla!“ vyhrkla stařena.

„A já jen kvůli mutrle tuhle myslila —“

„A jen ta zlá Barka, jenom ta brání!“ Baruška pohodila pravicí. „Teď to ostane na ni, bodejť! No vědí, maminko, já kvůli nim, ale až se budou zlobit, až hošek nebude chtít poslouchat —“

„Nasolíte mu jich!“ vpadl Věk s úsměvem.

„Tak nic mazlit, pane bratrance!“ diktovala Baruška.

„O to žádám.“

„A tak už nic utíkat – plášť pěkně dolů!“ poroučela. Máli usmívajíc se mírně dodala, že příležitost počká, a stará Jetmarka rozradovaná, hledíc z jednoho na druhého, přisvědčovala, až pojednou vzpomněla: „A polívčička už je a všecko, pečínka by vysmahla.“ Stařensky rychle se otočivši, pospíchala do kuchyně.

Ta chvíle je všechny sblížila. Za oběda jednali už jako dobří známí, hovor se rozehříval. Slovo měla Baruška. Než více nežli ji pozoroval Věk Máli. Předtím dost skoupá na slovo, víc pozorujíc v napětí a nejistotě, uspokojila se patrně Věkovým jednáním.

Po obědě musil s Baruškou na dvorek, do chléva, na krávy se podívat, pak ze dvorka po několika schodech tarasem do zahrady táhnoucí se za domem, odkudž bylo viděti ku hřbitovu a do polí. Ukazovala mu, kterým směrem mají role; i stodolu dál stranou ukázala, čtvrt té krajné že jest jejich a že mají ještě čtvrt druhé stodoly na druhé straně, za horní branou. Vše v hospodářství mu ukázala a pověděla o nebožtíku strejčkovi, starém mládenci, po němž dědily.

Když se vrátili, byla druhá pocta, kafíčko, již připravena. Při něm jednalo se nejvíc o Vašíčkovi a jeho příchodu. Věk nebyl s Máli ani na okamžik o samotě. Kmitlo se mu, aby jí psaní P. Kornela nějak tajně podstrčil. Nerozhodl se však, a nebylo také příležitosti.

Smrákalo se, když vyjel od Černého medvěda, míře do Vysokého Mýta a odtud do Prahy.

IV. O CHUDÉM KUCHAŘI, STARÉM KAPLANOVI A JINÝCH ZNÁMÝCH

Ignácius Geypek vycházíval denně s košíkem na ruce do trhu jako za onoho času, kdy byl kuchařem obrstvachtmistra, „barona“ Materny z Květnice. S košem chodil, třebaže jen maličko kupoval, trochu zeleniny, nebo kousek masa, řepu, nebo mírčičku mouky, vajíčko. Chodil tak ze zvyku i pro starou svou slávu, aby sousedé nemyslili.

Doma pak často si zasedl ke své staré kuchařské knize, třebaže míval obyčejně v kuchyni jako by vymetl; slabikoval si z těch tuhých listů a říkal všelijaké předpisy, obyčejně nákladných, skvostných jídel, nejvíce masitých. Stránky, jednající o moučných a sladkých, jak se dělají „Czukr Prezl“, „glazírowany kasstany“, „czokoladowy Dort“ a podobné, přemítal rychleji. Nebylť zvláštní milovník moučných vyjma „tilorské knedle“; a pak ty stránky tolik poroučely a předpisovaly, samý běl a tolik vajec, tolik másla! Vším jen plýtvaly.

Takové věci teď toho podzimu (roku čtvrtého), když byly tak drahé, tak nekřesťansky drahé! Ani už si knedlík nevařil; nemohl. Mouka jako zlatý prach čím dále tím dražší a již ani nebylo dost, ani chleba. Sedláci nevozili nic na trh, mlynáři neměli skoro co mlít, pekaři co péci. Bochníčky chleba hubly a chudly a byly dražší jako všecko pečivo a mouka.

Ceypek chodíval trhem, košík na ruce, přehlížel, přeptával se vážně na to ono, vracel se s prázdnou domů, zastavoval se u poloprázdných krupařských krámů, s ošumělou černou mašlí v týle, cvoček v uchu, přihnutější, hubenější, díval se na houfky hladových lidí, jak očima zrovna hltali bochníčky chleba s bílou spodní kůrkou, vypečený, lákavý, jak otrhané děti hladem zsinalé zastavovaly se u krámků a budek s pečivem, nebo jak dychtivě hleděly za preclíkářem, na jeho tyč vzhůru trčící, plnou zlatých nebo makem modrých preclíků.

Litoval hladové, ač jemu samému se sliny sbíhaly a někdy mu i ve střevech zakručelo. Pak tím ostřeji huboval, když se potkal se známými, když se hned dostali na drahotu a nouzi, huboval na pekaře a nejvíc na vydřiduchy obilní handlíře. Co vídal a co na svých vycházkách trhových přeslechl, vypravoval páteru Vrbovi, když ho navštívil nebo když páter Vrba přišel k němu s dvaatřicíti loupežníky v šosové kapse.

Ceypek vypravoval a líčil, jak je zle, jak už je všechno rozkvašeno, jak nadávají obzvláště policejnímu direktoru, hraběti Vratislavu, ted už že není proti vysokým cenám obilním, co zdědil čimelické panství, dřív že dokročil, ale teď že sám prodává, a o zlatý, o dva prý dráž.

P. Vrba ostře přizvukoval, pak ostřeji, když mu šla zlá karta, když prohrával, když Ceypek, pokmituje prsty volné ruky a špule zvadlé rty (pískat už jako jindy nemohl), hnal ho jako do chobotu.

Přestal však prsty pokmitovat a zarážel se, když P. Vrba dopálen pouštěl se do vojska, nač ho tolik ku Praze sehnali, že už skoro dvacet let nebylo tak velkého polního ležení jako teď, to že musilo být, v té drahotě, bodejť, celou českou armádu, až z Moravy že musily regimenty sem do ležení (bylo u Vysočan a Hloubětína), tolik vojska, tolik generálů, že té vojny bylo dosud málo, to se ví, a kdo to zaplatí, kdo a – a – kdyby se raději starali o chleba, aby nebyla taková nouze, a takhle, to že se tím vojskem všecko ještě víc zdraží, bodejť – a samý papír, samé bankocedule, kousek stříbra nikde – a zlato, dukát – haha – to že jen pro generály.

Ceypek se odvážil a zastal se vojska, až přišlo do tuha, až na hru zapomněli nebo musili začíti znovu. Někdy pro to vojsko Ceypek ani nepřišel, jak bylo ujednáno, nebo nebyl doma, když ho P. Vrba v plášti, v čepici, o holi navštívil. To bylo v polovici září, když císař s císařovnou přijeli do libeňského zámku a pak do Prahy na Hrad, když bylo tolik vojanské parády, když ulicemi hřímala hudba v čele pěších i jízdných, v šedých, bílých pláštích, v čákách i v helmicích.

V ty dny se starý Ceypek někdy zatoulal jako mladý pobuda, aby uviděl vojsko, u něhož tolik dlouhých let sloužil, až do šedin, aby uviděl ten onen pluk, s nímž stával v ohni, i svůj regiment, ovšem tenkráte každý pod jiným jménem nežli dnes. Teď říkali Gemingen, Stuart, Kolovrat, Franc Kinský, tenkrát byly to pluky Aremberg, Biberstein, Jordis, Kulm-bach, teď pojížděli merveldští huláni, za jeho časů ještě žádných nebylo, blankenštejnští husaři jmenovali se Esterházy a „klenaukurasíři“ sekali tenkráte ještě v třírohých Woboucích, a ne v helmách.

Jednou se pustil až k Domu invalidů, kde měli dělostřelci své ležení a vozatajstvo. Vrátil se až odpoledne unaven, takže sotva nohama (v gamaších) pletl, a ještě dostal od P. Vrby, jenž právě k němu přišel s dvaatřicíti loupežníky, a to zbrusu novými. Ti staří, usmolení, s rozmazanými kníry, s nohama do hnědá ohmatanými, odpočívali jako památka na nebožtíka faráře Hejnu v zásuvce černého stolu vedle všelijakých výpisů a memorabilií.

P. Vrba zostra mu domluvil, ale hned přitom karty vytahoval a z pláště kus másla a bochánek chleba, že to dostal, že to je čerstvé, aby vzal. Tak skoro pokaždé s něčím přišel a také pokaždé Ceypka něčím uctil, když Ceypek přišel do jeho bytu na Dobytčím trhu. Když ho neuctil hned, strčil mu při odchodu to ono „do kuchyně“, jak říkal, že ho musí podmazat, aby byl milosrdnější, aby v kartách tolik nedorážel a všecko mu nepřebíjel.

Starý kaplan dařil starého kuchaře, jak mohl, věda dobře, že mu nejen nezbývá, ale že se mu i často nedostává, a nezavřel ani pak své ruky, když už i sám se začal uskrovňovat, jak všemu přidražilo, a nejvíce chlebu a mouce.

Proto tím častěji broukal na vojsko, nač ta cvičení, nač to polní ležení, co to spolkne peněz, co se jich vyhází, co tisíc tisíců, že kdyby je raději dali na chléb chudým a potřebným. Huboval před Ceypkem, huboval a víc v duchu, když chodě městem přehlížel, jak všude u každého krámu s potravinami stojí vyzáblá drahota, jak zahání hladové ubožáky i takové, kteří jindy nouze nemívali.

Byl ze selského kořene, z robotného lidu, pamatovalo se mu, měl respekt před pány, ale pro lid měl srdce vždy a v tuto dobu byl při všech, kteří měli hlad a nouzi. Byl při nich, přizvukoval v duchu, když kolem, v domě, v sousedství, po ulicích slýchal stesk a výrazy nevole, když hlasitě láli a nadávali městské správě, policejnímu direktorovi, že se včas nepostarali, aby do Prahy dovezeno sdostatek obilí, aby bylo dost mouky a chleba.

Rozuměl tomu a přisvědčoval, když lid ukazoval na vojsko ulicemi procházející, když mračně hleděli na panské kočáry s premovanými kočími a lokaji, a nic ho nepohoršil výjev, který spatřil v Staré aleji, když šel ke kapucínům, kdež měl známého kněze. Z hostince U tří lip vyšel právě policejní direktor, hrabě Vratislav, malý, nepatrný mužík v parádním klobouku s rohy k uším, jenž mu seděl jako hora na malé hlavě, nad drobným tělem v lesklé uniformě s vysokým límcem. Čím byl menší, tím výše nesl bradu a tím důstojněji nakračoval, jako by na něm všecko záleželo, oči upřeny ke kočáru, jenž na něj čekal.

Jak vyšel z průjezdu hotelu, kdež byl navštívit nějakého vyslance, jako by se výr ukázal. Na chodníku i přes ulici na druhém se zastavovali, ukazovali si na něj, a nežli se kdo nadál, už se shlukl za ním houfek hladových lidí bez práce i řemeslníků, pomocníků. Jako by v nich rázem chytlo. Rozjitřili se pohledem na policejního direktora, jejž nejvíc obviňovali, a zprava zleva, z pozadí lítaly za ním tu temnější, tam ostřejší poznámky a pokřiky:

„O dva dráž! O dva dráž!“

„Jak se naparuje!“

„Chleba! Chleba!“

Jak koně trhli a kočár se hnul, hodil někdo hlasitě za hrabětem jeho přezdívku: „Prčický!“ A z druhé strany: „Prčický! O dva dráž!“

„O dva dráž, Prčický!“

P. Vrba stál mlčky a usmíval se. V očích mu zasvítilo tajnou radostí a souhlasem, přál to pánu a v duchu škodolibé“ a s uspokojením přisvědčoval:

„Tumáš, tumáš! To ti patří!“

S úsměškem se díval za hrabětem, jak sedí, jak se krčí, jak mu spadly nos a brada, jak jeho ouřední bouřka schýlila se dopředu a zapadla nějak do ramen.

Na svých pochůzkách si také dobře toho všiml, když jeli ulicemi dvorské kočáry, provázené jízdnou stráží v bílých pláštích, v kloboucích s plápo-lavým peřím, že lid se mlčky zastavuje, že bez hlesu se po nich ohlíží, že nouzí sklíčen je zaražen, zamlklý.

Slyšel o tom už v Krameriově Expedici, jak o tom mluvili, a že si toho sám císař už povšiml a řekl to nejvyššímu purkrabí. Povídali také, že hrabě Chotek, purkrabí, při té příležitosti panovníkovi vypověděl, jak je, jaký nedostatek, jaká nouze, a že panovník se zasmušil a řekl: „To se musí pomoci.“

Ten skvostný dvorský průvod plný třpytu viděl P. Vrba v klidné záři slunečného dne podzimního a zakrátko jej zahlédl také v třeslavém, rudém světle pochodní. Bylo v sobotu, patnáctého září navečer před Stavovským divadlem, kde cedule hlásila operu Sargino. Namanul se tam, vraceje se od kapucínů, ale nemínil před divadlem ostat, i když uslyšel, že přijede dvůr, nejvyšší purkrabí a všecko panstvo. Než nevyváži hned z tlačenice, a jak šla její vlna, donesla ho blízko k portálu, ke skupině, kteréž jakýsi mladík švihácký v žemlovém svrchníku s límci vykládal, to že je krása, ta nová „kardina“, od včerejška že teprve visí, ale on že ji už viděl, krása, v Drážďanech že je malována, ale den Entwurf že udělal zdejší Akademie-direktor Bergler.

„Krása!“ vykřikoval emfaticky a chlubivě, jako by byla jeho dílem, to že je figur! „Theseus und die Musen —,“ mateřština mu nestačila, německy vykládal, co je na přední nové oponě, Theseus a Múzy a géniové pražských měst a český lev na postamentu, a ti géniové že zvou Múzy a Thesea, aby se tu, jako v pražském divadle, usadili. A vzadu že je vidět závist.

„Na, halt wie im Theater,“ vzkřikl hrubší hlas a kolem smích a „bravo!“ P. Vrba už neslyšel, tlače se dál, aby tu snad neuvázl. Ale uvázl. Zástup byl jako zeď; ale také zas chmurně zamlklý. Kolem temný šum, nikde však radostný rozruch, nikde nedočkavé, dychtivé očekávání. Maně si vzpomněl, jak bylo před dvanácti lety před korunovací a o ní, jak krále Leopolda všude, všude, kdež se jen okázal, vítali s radostí a plni nadšení. A pak tenkrát večer, když tu stál s Zieglerem, když Suvorov přijížděl – Kolem se hradba hnula, vlna od rynku Železnou ulicí dorazila. Kočáry zahrčely, rudá zář pochodní, jak je nesli běhouni před povozy, kvapila nad spoustou čepic, klobouků, čepců i šátků, rozlila se po chmurných průčelích ulice i po divadle. P. Vrba zahlédl hlavy koní v blýsknavém postroji, kočí a sluhy na kozlících a vzadu na stupátkách nad tou spoustou hlav. Kočár za kočárem dojížděl, panstvo sestupovalo, pro tlačenici však nezahlédl P. Vrba leč jen parádní klobouky, úřední, generálské, blesk zlatě vyšitých límců a epolet. V předních řadách vyrazilo: „Vivat!“, ale dál zástup zamlklý. Těžký mrak tísně dusil vše.

P. Vrba prosmýkal se na volnější místo, dříve nežli všecky kočáry předjely. Než sotva se vydral, stanul. Stará jakási paní v čepci a v šátku přes ramena táhla, zrovna před ním, za ruku kloučka asi pětiletého. I v tom nejasném osvětlení všiml si P. Vrba, že je hošík jako opička, s divným kašketem na kudrnaté hlavě, se strakatou šerpou kolem pasu. A křičel a tahal starou paní všecku již udýchanou, a volal zlostně, velitelsky:

„Babi, babi, já nechci domů!“

„Ale Jean, ach Hanzi, já už nemůžu —,“ vydechovala, „oni by nás tu umačkali.“ To paní Butteauová chlácholila svého vnoučka, Betynina synka. Ten však nedbal, neslyšel, a jen ji umíněně tahal za ruku, pak už za sukni a křičel, že musí, že chce, že chce —

P. Vrba se neudržel. Nevěděl, kdo to je, ale přímo na ni zavolal:

„Paní, metličku na to klouče —“

„Ach das liebe Kind, es ist —,“ hájila zardělá, dech popadajíc.

P. Vrba víc nezaslechl. Přihnal se proud z rozcházejícího se zástupu, roztrhli je, stará paní mu zmizela i Jean, to milé dítě; ale jeho umíněný, zlostně rozechvěný hlas pronikavě bylo ještě na okamžik slyšeti.

„Já bych ho, spratka, zkrotil,“ zlobil se P. Vrba, „ale co taková stará v opičí lásce —“

V pondělí po té sobotě vyšel odpoledne z domu navštívit Krameria v Expedici v Dominikánské ulici. Pravidelně tam chodíval v pátek kvůli majiteli Expedice i kvůli jeho společnosti, kterou tam v ten den zpravidla nacházel, jádro vlasteneckého šiku pražského, měšťany i literáty, kněze, doktory i študenty. Několik jich tu vždycky zastal. Se všemi se znal, s některými se i rychle a přátelsky sblížil. Přicházeliť všichni k jednomu ohni a hřáli se jedním nadšením.

Tu se i s doktorem Heldem vídal, když Held ho nemusil toho léta a podzimu navštěvován v jeho bytu, poněvadž „brabenci“ jako by na kaplana zapomněli, obzvláště na jeho kolena. P. Vrba měl z doktora radost, když viděl a slýchal, jak se mu výborně daří, když ho chválili, jaký je znamenitý lékař, jak ho volají do vznešených domů i šlechtických paláců. A přitom ho nemohl sám dost vynachválit, jak je sprostný a nestydí se sám se přihlásit vzpomínkou, jak student jim, P. Vrbovi a nebožtíku panu faráři Hejnovi, hrával na housle a jak mu tenkráte přicházela vhod odměna za to.

P. Vrbu také zvláště těšilo, když se v Expedici setkal s nástupcem Pelclovým, profesorem Nejedlým, nyní už také veškerých práv doktorem. Urostlý, štíhlý pán ani ne třicetiletý, ve všem elegantní, jenž měl takové známosti mezi „urozenstvem“, jehož překladu části Iliady se obdivoval, jehož předmluvu o lásce k vlasti přidanou ku překladu Gessnerovy Smrti Ábelovy čítal s pohnutím, mu imponoval.

P. Vrba se pokaždé těšil na tyto schůzky, o nichž míval už své místo na židli vedle zadního regálu plného knih, obyčejně vedle měšťanů Kvadráta a Soukupa nebo doktora Vrabce, kdež při nich stával také Amort, učitel od Sv. Štěpána, kdež k nim přisedal Rulík, když zavítal z Hradčan s J. Koželuhem, regentem chori u Sv. Víta. Někdy přišel dominikánský provinciál Šantl, někdy opat Škoda ze „Slovan“, profesor Němeček, přítel Mozartův.

S těmi všemi i jinými se dobře snášel. Jako by v rodině, mezi bratry seděl. Všichni jako jednoho srdce. Mívali jednu radost z každé nové knihy, z každého nového vlastence, když jej někdo z nich zjistil, ohlásil nebo přivedl, z každého studenta, jenž přišel a mezi ně se dával. Z těch nejhorli-vějších byl Ziegler, kučeravý teolog jiskrných očí, jenž P. Vrbu občas i v jeho bytě navštívil.

Jen jednoho z tohoto kruhu se P. Vrba nějak bál, ač vzhlížel k němu s uznáním za to, že jsa stavu vladyckého, muž urozený, tak vřele se hlásí ke svému národu. Vřele a směle. Když oni vzdychali a tesknili, on se zlobil i nadával, když opatrně tlumili hlas a ohlíželi se, on spouštěl plným hlasem přímo a směle.

Ale byl „josefinist“, jistě tajný „jakubín“ a divoký nepřítel jezovitů, ač kdysi jejich chovanec, je ze všeho vinil, že oni Čechům všecko způsobili, všecky ztráty, všecko ponížení a pronásledování, ba i to, že byla za Marie Terezie zrušena česká míra a váha, že namísto velkých staročeských pinet se musí měřit na rakouské mázy.

Kdykoliv Jeník rytíř z Bratříc, setník na odpočinku, nyní v občanském obleku, vstoupil do Expedice do kruhu vlastenců, statný, osmačtyřicetiletý, kučeravých vlasů, v nichž dosud ani jediný se neprobělával, jako by ostrý stín tam padl. Tak se zdálo P. Vrbovi, ač ostatní rytíře či „pana barona“, jak ho titulovali, rádi a uctivě vítali. P. Vrba také, ale zároveň s obavou, že zase něco začne o jezovitech nebo že bude vzpomínat na císaře Josefa a velebit ho.