Psohlavci

i otáčel vlasatou svou hlavu po ostatních krajanech. Jiskra Řehůřek, jenž stál v pozadí, dobře pozoroval, že rychtář opatrně a pomaloučku opouští své stanoviště a že se snaží, aby se dostal ke svým, kterým snad chce něco napovědět nebo pošeptat, že však velikou překážkou v tom je mu hlídka, hranatý kyrysník v černém pancíři, držící obnažený, mohutný palaš.

Staří sousedé násilím sem zavedení hleděli na pány upřeně, někteří ne bez zaraženosti. Většina však sice chmurně, ale klidně očekávala, co nastane, zvláště Matěj Přibek, jenž všechny o hlavu převyšoval. Hůře bylo starému otci. Kmeta stání namáhalo a sednouti si nebylo možná. Jedinou úlevou byla mu mohutná, stará čekana, o niž se žilovité jeho ruce opíraly.

Jen mladý Kozina byl nějak nepokojný; tu na pány zraky své upřel, tu na Syku, a hned se zas ohlédl, pak hlavou zakýval, ne na ženu, ale na matku. Zpozorovala a dotlačila se až k němu. Vtom, jak pánové ustali v hovoru, začal koutský správce Koš na pokynutí svého pána hřmotným hlasem, úsečně sedlákům čísti z nějaké listiny.

Stará Kozinová však prvních slov jeho neslyšela. Bylať v ten okamžik jako vyjevena. Několik slovíček synových ji tak vzrušilo.

»Mámo, páni nejdú pro mne, hale pro majestáty,« šeptem a chvatem jí pověděl. »Dobře jste je hukrýli?«

To řekl a více nic. Stará Kozinová však měla toho dost.

On ví, že jsou majestáty u ní! Kdo mu to řekl? Syka jistě ne. Tedy je pozoroval tenkráte. A mlčel, jako dub mlčel. Až teď, že má o ně strach. Ty myšlenky mihly se šedou hlavou staré Chodky. »Co dělat, co myslí?«

Zrak její pln úžasu tkvěl na statném synovi. On však se již neobrátil, ale pozorně naslouchal, co Koš, stoje zrovna jako sloup, přísným hlasem předčítal. Ve světnici panovalo hluboké ticho. Koutský správce připomenul, že po ohavné a zuřivé rebelii selské před dvanácti lety vydán byl nejvyšší patent, kterým byly všechny výsady a privilegia před tím povstáním vydané zrušeny a zkasírovány, protože všecky spory a soudy poddaných s vrchností

skrze tyto svobody a privilegia vznikly a původ svůj měly. Nicméně že tu tam, jakož i v těchto chodských vesnicích psaných těch práv, ačkoliv už neplatných, nevydali, jsouce toho bláhového domnění, jako by jimi ještě něco mohli vyříditi, ano že, jakož se právě v této vesnici stalo, mnozí robotní lidé násilí se dopouštějí a ruky své na ouředníky Jeho Milosti urozeného pana Lammingera, hejtmana kraje Plzeňského, nanejvýše trestuhodným způsobem vztáhli, na stará práva a majestáty se odvolávajíce.

Nicméně že Jeho Milost v laskavosti své a milosti ráčí pro tentokráte odpustiti vzpurným a zapomenuvším se Janu Sladkému, nazvanému Kozinovi, a těm, kteří mu pomáhali, že však jakožto hejtman kraje Plzeňského ve jménu nejmilostivější vlády přísně naříditi a poroučeti ráčí, nabyv toho přesvědčení, že jen ta domnělá privilegia toho byla příčinou, aby tyto jmenované majestáty a pergameny, kterých nikde jinde, jak vyšetřeno, není, jen tu v Oujezdě, aby všechny do jednoho bez průtahu a dobrovolně byly vydány, jinak že mocí svého úřadu všechny neposlušné a odporné donutí a co nejpřísněji potrestá. – Pravice Košova, rozkaz ten držící, poklesla. Správce upřel své pichlavé oči na sedláky, jako by se chtěl přesvědčit, jak slova jeho účinkovala.

Lamminger jakoby lhostejně naslouchal, přehlížeje přitom chladně Chody před ním stojící. Častěji však než na kohokoliv z nich upřel svůj zrak na mladého Kozinu.

Jakmile Koš dočetl, nastalo na okamžik hluboké, mrtvé ticho. Účinek čteného rozkazu byl patrný. Ti, které prve vojsko, řinčení obnažené zbraně i důstojníci s krajským hejtmanem tak nenadále se zjevivším zarazili, upřeli zraky s úzkostným napětím ke stolu, k trhanovskému pánu.

Kozina však ohlédl se po Sykovi, jako by čekal, že »prokurátor« se ozve. Ale ten mlčel. Mladý hospodář dlouho se nerozmýšlel a promluvil:

»Tuto je pravda, co pan správčí čtali, že jsem se rval s panskými pacholky i se správčím, hale správčí káceli mi znamenanú lípu, ha tu jsem bránil ha bránit mušel. Co jsem na svý nohy stál, bula hinta

lípa kozinovská, teky za nebožtíka táty, dědka, ba i pradědka, jak tuti staří dobře vedí. Proto děkuju za milost, hale já jsem se neprovinil. Ha vo tutich majestátech – šak páni sami dobře vědí, že ešče platí. Platí ha budú platit, protože vo tý selcký rebolucí my Chodováci buli jsme ticho, hani jsme rukú nehnuli, ha tak tuten rozkaz zez Vídně neplatí vo našich právích, hale jen v tich vsích v kraji, hde se sedláci búřili.«

První slova pronesl Kozina zvolna, jako by je hledal, nebo váhal je promluviti; ale pak se mu rozproudila řeč přirozenou výmluvností a mluvil živě, s přesvědčením. Na lících proskočil mu ruměnec a oči se mu leskly. Odpověd jeho více teď působila nežli ten ostrý hejtmanův rozkaz, který byl Koš přečetl. Na prsa přítomných Chodů velikou tíhu uvalil, než Kozinova řeč všem uvolnila, mračno rozehnala. Syka pln úžasu upřel oči na smělého mluvčího, kteréhož do dneška neměl za hodna důvěry ve věcech vážných. Starý Přibek pokyvoval bílou hlavou, syn jeho, ušklíbnuv se, pohlédl ze správce na Lammingera, jako by říci chtěl: »Nadarmo ta chytrá léčka, nepůjdeme do tenat!« Ostatní pak, kteří hlavy věšeli, vztyčili je.

Ale běložluté řasy Lammingerových očí zase zamrkaly a nezakryly pohledu, jenž zasvítil prudkou zlostí. Oba důstojníci, nemálo překvapeni, pohlédli ze smělého řečníka na krajského hejtmana.

Ten, ovládnuv nejprudší své pohnutí, promluvil: »Slyšeli jste nejvyšší rozkaz. Radím vám, abyste poslechli. Kdo neuposlechne, bude pokládán za rebela a buřiče; podle toho bude s ním naloženo a dobře víte, jak zatvrzelí buřiči byli nedávno potrestáni.«

Na přízvuku jeho bylo znát, že český jazyk není jeho mateřštinou. Domluviv několik slov, pokynul správi Košovi a ten jal se jednoho po druhém z Chodů vyptávat, ví—li o majestátech a kde jsou. První stařeček, napolo slepý, odvětil:

»Milosti, nevím.«

Zrovna tak druhý, třetí, a rovněž tak starý Přibek odpověděl. Pak došlo na jeho velikého syna. Klidně pohlédl správcovi

do zarudlé, rozhněvané tváře a pravil: »Nevím, ha kdybych teky věděl, mlčíl bych.«

Správce, zaklev polonahlas, stanul u mladého Koziny a usmál se posupně, když i ten své »nevím« rozhodně pověděl, jakož pak i poslední – rychtář Syka.

Lammingerovo pihovaté líce pobledlo. Oba důstojníci, neústupností sedláků popuzeni, jali se k němu polonahlas, zprudka promlouvat. On však, postoupiv něco málo vpřed, promluvil hlasem už se třesoucím: »Ty své staré papíry a pergameny přece vydáte, ale až bude pozdě, až poslední halíř a sousto vezme vojsko, které tu zůstane, až vy všichni, co tu stojíte, budete v železech a jeden z vás nebo dva na šibenici!«

Pohlédl na mladého Kozinu, který ani teď očí svých před pánem nesklopil.

Lamminger domluviv, pokynul vojákovi, aby podal pláště, a řekl pak správci Košovi hlasitě již na odchodu:

»Teď konejte svou povinnost, máte plnou moc.«

Stará Kozinová toho všeho již neslyšela ani neviděla. Prve hned, jak správce Koš jal se čísti o těch majestátech, odevzdala Pavlíka jeho matce, a proklouznuvši vojáky a lidem, brala se chvatem domů do statku. Za chvíli pak, když se zase vracela, potkala u samých vrat Řehůřka Jiskru, jenž vrazil do dvora jako divý.

»Co se díje?« ptala se stařena.

»Zle je. Syka mi chtíl něco povědět, hale nebulo možná. Jen tulik jsem zaslech, že budú ve statcích hledat, habych ti tuto, selka, řek. Hani bych bul ven nepřišel, hale nynčko hin se tlačili, hdyž tuti oficíři ha tranovský pán na kůň vsedali.«

» Pryč jeli?«

»Pryč, do Tranova, hale vojsko vostálo, ha ten správčí zez Kúta zle hrozí Sykovi ha Janovi.«

Stařenou to škublo.

»Ha co chce?«

»Co by chtíl, majestáty. Hu Suků huž hledají, všecko rub na líc – tuti vojáci, ha Hančí hin běduje.«

»Ha Jan?«

»Kerak dub.«

»Kerak dub.«

Kozinová již dále nemluvila. Jako mladice pustila se k rychtě. Hluk a křik už opodál bylo slyšeti. Houf vesničanů před rychtou byl neobyčejně pohnut. Dobíhajíc, zahlédla ženu jednu, která, vyběhnuvši ze stavení, rukama lomila vykřikujíc:

»Panenko Marja, co se tuto děje! Uj, nechčasný ženy! Kozinová!—« vykřikla zhlédnuvši stařenu, »chutě běž, syna tě hin mordujú!«

V prostorné světnici rychtářově bylo v tu chvíli volněji, zato úzko na pohled. Páni odjeli a něco kyrysníků s nimi průvodem.

Když stařena vrazila všecka vzrušená do světnice, zahlédla smutné divadlo. V koutě stál Matěj Přibek, provazy svázaný, vedle svého starého otce. U nich stála Manka, tulíc k sobě Kozinova vyděšeného Pavlíka, kdežto matka jeho, vinouc Hanálku k svým ňadrům, klečela před koutským správcem, prosíc o milost pro svého muže. Stranou v druhém koutě doráželi dva kyrysníci plochými šavlemi na rychtáře Syku, aby pověděl. Totéž do té chvíle dělo se mladému Kozinovi, až věrná jeho žena na okamžik přerušila to katanství, jež na něm páchali.

»Hančí, staň, hani nepros, nepovolím v ničom,« volal Kozina, ale vtom už mu selhal hlas, jak zahlédl starou matku svou, právě chvatně vkročivší.

Stařena, majíc šedivé vlasy nad čelem pocuchány, stanula jako ohromena. Viděla týraného syna, viděla, jak obvazek mu z hlavy stržen a jak z rány sotva zacelené krev po skráni se řine – a vtom snacha všecka bledá, všecka od sebe k ní přiskočila, probůh ji prosíc, aby Janovi domluvila, aby na děti a na sebe pamatoval.

»Hani slova, mámo – zařekla jste se – rukú dáním. Neposlúchajte Hančí,« volal Kozina, jenž se zalekl, že by matka sama teď snad vyzradila, co před ním stále tak tajila.

Stará Kozinová stála okamžik jako strnulá; v srdci jejím Chodka s matkou zápasila. Pak se obrátila po Sykovi a vykřikla:

»Lychtáři, syna mi humlátí.«

»Syko, hani tobě, hani mi hlavu neroztřepí. Nech ženský bědovat,« volal Kozina.

Kyrysníci na pokynutí správcovo ustali. Sám pak, obrátiv se ke Kozinové, pravil:

»Ty stará, víš o všem. Mluv a měj rozum, abys zachránila syna, jinak, víš, co ho čeká i vás všechny.«

Na okamžik ticho; zraky všech utkvěly na stařeně, stojící prostřed světnice. Pohlédla napravo na Syku rychtáře, nalevo na krvácejícího syna, mlčela, jako by se rozmýšlela.

»Mámo, víte, co nebožtík —,« začal Kozina, vida matku váhající; ale než dopověděl, pevně odvětila, zachmuřený zrak na správce upírajíc:

»Nevím nic, kerak bych vedíla?«

»Mamičko!« vykřikla Hančí.

»Že nevíš, selka?!« rozkřikl se Koš.

»Nevím,« opakovala temněji.

Správce nepromluviv, vyšel ven a vyhledal trhanovského svého kolegu, který právě s několika vojáky všecko přehraboval v komoře rychtářově. Oba správcové chvilku spolu hovořili ztlumeným hlasem, až pak Koš opět do světnice se navrátil; hned poté vyšel srpávce trhanovský z rychty ven a zamířil ke statku Kozinovu. Několik jiných kyrysníků bralo se zároveň do dvorce Přibkova.

Tou dobou také ostatní vojáci, kteří před rychtou čekali s tasenými palaši, rozjeli se po statcích, aby tu zůstali posádkou.

Den pohasínal a soumrak ukládal se na nešťastnou ves. Chvíle jindy tak klidná a tichá byla nyní plná zmatku, hoře a strachu. Ze statků ozývaly se hlasy kyrysníků i řehtot jejich koní. Početný houf lidu vesnického před rychtou zeřídl. Většina se rozběhla domů ze strachu i chránit majetku svého před hořkými, nevázanými hosty. Pustou návsí zabělal se jenom chvílemi plášť některého kyrysníka, jenž těžkopádným krokem přecházel, a zvučelo řinčení jeho mocného palaše.

Setmělo se, po nebi hnala se černá mračna v divém chvatu. Chvílemi zableskl se jimi měsíc a na okamžik prosvitlo na návsi.

V takový také okamžik vyrazil houfec kyrysníků s hlučným pokřikem ze dvorce Kozinova a bral se rychlým krokem k rychtě.

V čele jeho trhanovský správce.

Za chvíli pak opět bylo před rychtou živo. Kyrysníci vyváděli odtud sedláky. V čele spoutaného Matěje Přibka a mladého Kozinu s obvázanou hlavou. Rychtář Syka kráčel hned za nimi vedle starého Přibka, jejž jeden z Chodů vedl. Všichni mlčeli, jen jejich ozbrojený průvod hlučel. Z ryku jeho a řinčení zbraně i dusotu přiváděných koní vyniklo bědování ženského hlasu a pláč. Daliť se kyrysníci v pochod a odváděli s sebou zajaté Chody. Zář měsíce jasněji prokmitla a v ní zableskly se hřebeny helmic i obnažené palaše, zabělaly se pláště vojenské i bílé šerkové župany Chodů, kráčejících mezi koňmi kyrysnickými. Průvod mířil k nedalekému Trhanovu. —

Od rychty kráčela mladá Kozinová s dětmi, všecka vyděšena; plačíc; vedle ní stará její tchyně mlčící, s hlavou pochýlenou. Za nimi Manka Přibkova a vedle ní pocínovský strýc Pajdar, mladý Šerlovský i postřekovský Psůtka, provázejíce opuštěné ženské na statek Kozinův. Nemohlať se Manka sama vrátit do otcova dvorce, kdež bylo v tu chvíli tolik nevázaných hostí.

Jak jen vkročili do dvora na zásep, již bylo vidět, jak tu prve hospodařili. Ve světnici bylo všecko zpřevráceno, truhly vypáčeny, dveře u komor vyvráceny, posekány. V tom zmatku sobě mužové ani nevšimli, že stará Kozinová vytratila se ze světnice. Přeběhla dvorem do svého výměnku. Tam ve světnici bylo zrovna tak jako ve stavení hospodářově. Než stařena toho všeho nedbajíc, vkročila chvatně, dychtivě do vedlejší komory a tu na prahu rázem stanula.

V zásvitu měsíčném, jenž pronikal sem nízkým, malým oknem, bylo vidět i zde spoustu kyrysníky spáchanou. Stařenu však nehleděla na rozbité nářadí; zraky její upíraly se najedno místo v podlaze.

Dvě prkna ležela tu v třískách, vylomena, stranou pohozena, na jejich pak místě zel hluboký otvor, vyzděná jáma, patrně útulek z dávných, bouřlivých časů. Byla černá, prázdná.

Truhlice »věcí chodovských«, chodský poklad drahocenných majestátů z ní zmizel. Kyrysníci jej vybrali, odnesli.

Stará Kozinová stála s hlavou pochýlenou, s rukama sepjatýma jako nad otevřeným hrobem. Hluboký povzdech vydral se jí z prsou, pak oběma rukama sáhla si na ňadra. V ten okamžik jí svitlo v zamračené tváři a její rty pevně sevřené pohnuly se úsměvem hořkým, pohrdlivým.

VII

Mračna na nebesích prořidla; zmizelať většinou za Čerchovem a za hřebenem hor, jimž vévodí. Jen tu tam některé pochmurné, hrozivé hnalo se za nimi jako opozdilý, osamělý dravec, jenž černé perutě své chvatně napíná a rozhání, aby dohonil družné hejno, zaniklé v nedozírném, vzdušném prostrantsví. Zář měsíčná volněji se linula na všechen pošumavský kraj, na lesnaté stráně Českého lesa, na výšiny u Klenče, Chodova i nad trhanovským zámkem.

Zdi budovy té, nedávno dostavěné, probělávaly se holým stromovím. Zvečera rděla se jimi také zář osvětlených oknem. Mělť trhanovský pán dnes hosty, oba důstojníky, kteří s ním z Plzně přijeli; plukovníka hraběte Stampacha a mladičkého rytmistra hraběte z Vrtby a z Freudenthalu, o němž si služebnictvo pošeptávalo, že přijel za mladší dcerou milostivého pána, Marií. Starší, Barbora, byla již zaslíbena Václavu Hroznatě hraběti z Gutštejna, císařskému plukovníku.

Společnost panská dlouho se bavila. Táhlo již na jedenáctou, když zář v oknech velikého salónu pohasla. Pak ještě chvíli kmitala se v sousedních, hostinských pokojích, až i tu jako v celém zámku pohasla.

Jen tam dvě okna se ještě do šera nočního holým stromovím zardívají. V pracovně pán Lamminger tam sedí ve křesle u krbu, v němž oheň plápolá. Vedle stojí stůl pěkně vyřezávaný a na něm truhlice dubová, dobře kovaná. Pán, upíraje své chladné, bledě modré oči na správce Koše, jenž před ním stojí po vojensku, naslouchá bedlivě jeho zprávám. Vypravujeť správce, co se na Oujezdě dálo, když urozený pán odjel. Vypravuje, jak dal z opatrnosti nejprve Matěje Přibka svázat, jak především Syku a Kozinu nutil, aby nezapírali a vyznali.

»Který z nich byl zarputilejší?«

»Kozina, urozený pane. Když žena jeho přede mnou klekla, poroučel jí, aby vstala, aby raději domů odešla.«

»Hm.«

»Zatím u Syků prohledávali, ale nadarmo. Také jsem na přítomné ženské naléhal a hrozil, jak budou jejich mužové trestáni. Proto jsme je tam nechali. Ale neřekly. Zdá se, že nevěděly.«

»Myslíte?«

»Až tu přišla Kozinova matka. Ta jistě něco věděla.«

Správce dále o ní vypravoval, jak jednala, jak pak kolegu trhanovského poslal ke Kozinům hledat.

»Zatím než přišel, dost jsem jí hrozil. Ale ta bába je jako skála. To mladá, Kozinova žena, ta by byla řekla, jak plakala a byla vyděšena. Ale myslím, že není v tajemství zasvěcena.«

»Dobře. A co říkali, když jste přinesli tu truhlici?« Pánův pohled utkvěl na dubové skříni na stole.

»Jako když hrom zčistajasna udeří, urozený pane. Syka svěsil hlavu.«

»A Kozina?«

»Ten byl tužší. Pohodil hlavou, a ten divoký Přibek okřikl ještě svého otce, když nad tou skříní zabědoval. „Mlčte, táto, majestáty nám vzeli, hale pěstě ne!“«

»Tak. Šli pak pokojně?«

»Ano, urozený pane. Nic se už nebránili, ani Kozina, ani Přibek.«

»Kam jste je dali?«

»Kozinu a Příbka do černé šatlavy, každého zvláště. Ostatní jsem dal zavřít do bírdovny. Ráčíte—li jinak poroučeti.«

»Dobře tak.«

»Také jsem zavřel toho dudáka z Oujezda. Z rychty nejprve zmizel, ale pak, když jsme sedláky odváděli, sám se tam namanul.« Lamminger jen pokynul lehko hlavou.

»Ráčíte—li, urozený pane, ještě něco poroučeti?«

»Nic. Dobře!«

Správce, ukloniv se hluboko, odešel. Ještě bylo slyšet odměřené pádné kroky i řinčení ostruh, pak i zvuky ty zalehly. V komnatě uhostilo se hluboké ticho. Lamminger vstav, otevřel víko dubové

truhlice, jejíž zámek byl uražen. Chvíli hleděl na zahnědlé pergameny rukou správcovou prve přehrabané, pak nazdařbůh vyňal vrchní listinu se starou pečetí, a rozhrnuv pergamen, upřel oči na první řádky.

»Nos Carolus, domini regis Boemiae primogenitus, marchio Moraviae, notum facimus, quod quia paterni nostrique fideles dilecti Chodones in Domazlicz – » Četl dále. Oheň v krbu praskal a v příjemný jeho zvuk vmísilo se chvílemi zarachocení tabulek okenních, když jimi noční vítr zatřásl.

Lamminger sáhl po jiném listu s velikou pečetí. Byl český. »My Rudolf, z boží milosti císař svaté římské říše a král český.« Nežli několik řádků kvapně přelétl, byl vyrušen. Dveře z vedlejší komnaty se otevřely a jimi vstoupila jeho manželka, vážná paní přibledlé tváře, mírného výrazu. Byla ještě v bohatých, vpředu vyšívaných šatech, ve kterých uvítala hosty. V záři dvou voskovic na stole planoucích zasvítily se perly a drahé kamení agraf prostřed atlasových kokard nad ňadry i na ramenou nad širokými, zdrhovanými rukávy, mezi jejichž bělostnými náduvkami živě se odrážely četné stuhy veselých barev, v různé kličky uvázané i svinuté. Krásné, tmavé vlasy její byly nad ušima i vzadu v četné kadeře svinuty a drobné kučerky spočívaly jí také na bělostném čele.

Svobodná paní vstoupila ostýchavě a zrak její pátravě utkvěl na líci manželově.

»Nevyrušuji?« tázala se mírně.

»Ó nikoliv, ačkoliv tu mám čtení překrásné a velice zajímavé.« Tvář šlechtičny se vyjasnila. Tak vesele manžel její už dávno neodvětil.

»Přišla jsem vás, milý, upomenout, abyste se šetřil a šel si odpočinout. Unavil jste se jízdou.«

»Dnes necítím unavení. Hle, mé dávné přání! ukázal na rozevřený majestát Rudolfův. Šlechtična se k němu nahnula.

»Ach, hle,« zvolala, »můj předek!« a ukázala na místo, kdež na listině byl podpis kancléře Království českého: »Ladislav z Lobkovic.«

»Ano, váš předek. Jistě si pan kancléř nepomyslil, když tuto listinu stvrzoval, že jednomu z jeho potomků nadělá tolik starostí a že ji zruší. Již je mám.«

»Slyšela jsem, jak se bránili, jak jich nechtěli vydat, ano že i krev tekla.«

»Ano, ano. Co naplat.«

»A musil jste je míti?« ptala se mírně, šetrně.

Svobodný pán zachmuřil své zarudlé obočí.

»Rozumim, je vám těch buřičů líto.«

»Tyto listy jsou již neplatny.«

»To já také říkám, a přece jsem se jich bál, má milá. Já být prokurátorem, chtěl bych jich dobře hájit, a pak vítr u dvora není věčně stejný a nám příznivý. Pamatujte jen, jak bylo za nebožtíka císaře, když ten pan z Grefenberka se těch chámů ujal, a pak za knížete Auersperga, co mne to stálo, abych jeho návrhy zmařil. Být po jeho, dnes by všecko toto panství nebylo mé, a tenkráte tyto listiny byly zrovna tak neplatny jako dnes. Na jich základě mohli začít proces každého dne. Ale teď už ne,« Lamminger se usmál; zato na tvář jeho manželky jako by stín padl. Mlčela, jen tajený vzdech jí zavanul přes rty. Manžel, upíraje na ni pátravě zrak, promluvil kvapně:

»Vy byste si, má milá, ještě něčeho přála.«

»Ano, ale obávám se. Zaslechla jsem, že ti lidé z Oujezda budou trestáni, biti, a že dnes nic nedostanou jíst.«

»Aj, milosrdná i na ty, kteří jsou proti vám. Trestáni budou.«

»Je tam jeden raněný a jeden stařec slabý.«

»O tom raněném ani nemluvte. Starce ušetřím, i těch ostatních, kteří nebyli tak vzdorovití – vám k vůli. Ale již je pozdě, má milá. Dobrou noc! Dnes můžete spokojeně spát, tento dům a vše zůstane již našim potomkům; popel těchto pergamenů všecko zajistí.«

Chladně políbil manželku, jež se více orodovat již neodvážila. Prve se jí uvolnilo, když viděla přísného manžela tak veselé míry, teď odcházela zase zaražena, zamyšlena. Lamminger osamotněv, přešel komnatou, pak se opět zastavil u listin a hleděl na ně

zamyšleným okem. Nečetl však. Pojednou vzal jednu z nich a přistoupil s ní ke krbu. Již zvedl pravici, aby toho starobylého svědka svobod chodských uvrhl do ohně; ale pojednou, zadržen náhlou myšlenkou, spustil ruku, a vrátiv se opět ke stolu, uložil listinu a s ní všechny ostatní do chodské skříně. Pak spustil na ně víko.

VIII

Mráz té noci uhodil. Nejvíce ho cítili v zámku trhanovském chodští vězňové. V pusté bírdovně beze všeho nábytku choulili se staří z Oujezda, s nimi rychtář a mladý dudák Řehůřek, Jiskra. Kupili se na černé podlaze kolem starého Přibka, jemuž na klíně ležela lesklá jeho čekana, pěkně kovaná. Zvečera ještě, jak je sem zavedli, dost hovořili. Mluvili o Matěji Přibkovi, a ještě více o mladém Kozinovi, o jeho smělosti, statečné řeči, o všem jeho dnešním jednání, které každého překvapilo. Jen Jiskra Řehůřek se přitom divně usmál a pravil:

»Ha žádný mi napřed nechtíl věřit, že je dobrý chlap.«

Než nejsmutnější bylo, že pravdu děl starý Váchal:

»Ha nač tuto všechno platno, nač trpíl Kozina, ty, lychtáři, ha tu Přibkovo Matěj, hdyž tuten znamenaný vlk vzel náše mejestáty.«

Cítili všichni slov těch tíhu. Zamlčeli se pak a každý se oddal myšlenkám. I dudákovi nebylo do hovoru jako jindy. – Pozdě zvečera otevřely se dveře znenadání. Vešel dráb, nesa velikou svítilnu, a za ním dva pacholci. Jeden z nich nastlal na podlahu slámy, druhý přinesl chléb a vodu. Pak. zase odešli. Vězňové, usednuvše na stlaní, dali se do večeře; jedině rychtář Syka a starý Přibek svého dílu se ani netkli. Nebylo jim do jídla a zůstali také oba vzhůru, když pak ostatní se natáhli, aby spali.

Noc byla tichá a jasněla. Do bírdovny padal její zásvit dvěma nevelikými okny, jimiž bylo viděti ven na tmavé, dřímající lesy. Na nich tkvěli zrakové obou Chodů. Rychtář Syka se ozval tlumeným hlasem:

»Tuty buly všechny náše.«

»Jau,« přisvědčil stařec. »Ešče dědek v nich chodil kerak ve svým, ha bul tu pánem, ha my nynčko se na ně díváme z harestu.«

Opět se zamlčeli, až po chvíli rychtář, zase k lesům pohlédnuv, vztáhl kvapně pravici a ven ukazuje pravil:

»Hele, Přibku, hin zrovna nad lesem, tuta hvězda!«

Přibek tam upřel své zraky a pokřižoval se.

»Chometa,« pravil zvolna, »nějaký boží znamení!«

Nad táhlým hřebenem černého lesa zářila na tmavomodrém nebi vlasatice dlouhého ohonu k vrcholu nebes obráceného.

»Kerak je veliká!« opakoval Syka.

Tu již všichni na ni hleděli; někteří klečíce, jiní povstavše. Vstali, všechno slyšeli, neboť nezamhouřili ani oka.

»Každá chometa něco znamená,« pravil Přibek. »Vidíl jsem jich huž několik, ha dycky pak bula vojna nebo hlad a mor. Hale tuta! Tak velkú jsem ešče nevidíl jak tenkráte – to ešče jsem bul pohůnek – tenkráte před tú vojnú, co třicet let trvala. Pomatuju to, kerak dnes by bulo. Sedili jsme vně před okny ha dívali se na nebe. Můj nebožtík dědek dobře prorokoval, že bude zle, tuze zle. Von bul ešče z tich dobrých časů ha nosil ešče zlatý prymky na županu i lajbu, nám zbuly jen tuty černý. Ha pak, chudák stará, sám se toho dočkal, haby vidíl, že pravdu prál. Ešče na svý oči vidíl, kerak císařský vojsko nám všechno pobralo, haž nebulo hani kůzlete v mařtali, hani škejby chleba v domě. Von ešče zamlada v zlatejch prymách, ha pak na starý kolena kerak žebrák votrhanej, hladovej! Ha nezbulo mu nic než tuta čakana!

Ó vím, kerak vždycky sluzíl, jak si jen na tu vězdu vzpomíl, ha hdyž se řečílo vo tutich starejch časích. Hale co von! Bulo mu zle, hale co by tepřiva nynčko říkal?! Tenkráte ešče jsme míli náději, hale nynčko – Tuta vězda.« a starci se hlas silně zachvěl, »co tuta nese.«