Psohlavci

Naproti v nedalekém Trhanově vybíhali lidé před stavení a každý z nich překvapen, s úžasem hleděl na to, co se s Kozinovskou lipou děje. Toť nové násilí pánů! Kdož by se vůbec odvážil na strom tak starý, věky tu stojící, kdyby ani nebyl posvátný tím, že dělí majetek, že je mezníkem odedávna právem uznaným!

Než ti tam toho nedbají, neštítí se kříže do kmene vťatého, jenž tu hlásá: »Nepokradeš! Nepožádáš, cožkoliv jest bližního tvého!«

Ale náhle se všichni zarazili a správce zchmuřil čelo. Pila umlkla; všichni se obrátili v tu stranu, odkud zaznělo mohutné na ně vzkřiknutí. Jako divý vichr hnal se svahem dolů mladý Kozina a za ním Jiskra Řehůřek.

Všecek udýchán, zardělý stanul pod stromem. Na okamžik zavládlo hluboké ticho. Jen lípa temně šuměla. Čeládka hleděla ze správce na Kozinu. Ten na okamžik nemohl ani promluvit pobouřením. Třásl se, oči mu hořely, až zahřměl:

»Hdo vám tuto dovolil?«

»Žádný. Vrchnost to poručila.« Odbyl ho správce, vyslovuje důrazně slovo »poručila«; pak obrátiv se k pacholkům, zkrátka kázal:

»Řezejte dál.«

»Hani nehnete!« rozkřikl se Kozina. Postava jeho vzpřímivši se jako by vyrostla. »Já jsem tu vrchnost, já jsem tu pán. Toto je můj strom, moje půda. Tu míli můj táta ha děd i praděd.«

»A ty ji mít nebudeš! Našlo se v písmách, že to pole patří vrchnosti!«

»Ta váše písma! V nich teky stálo, že náše majestáty, náše stary práva nic neplatí, haha. Všecko jste nám vzeli, robotníků z nás nadělali, ha ešče byste chtíli tuten kúsek půdy, co nás živí! Zloději! Hani tu toho kříže svatýho se nebojíte!«

»Mlčiž!« rozkřikl se správce.

»Habych ešče mlčíl! My máme svy práva ha majestáty! Jakým právem vy.«

»Panským právem, chlape bláznová! Ty tvé majestáty ti tolik spomohou, že kdyby ti na hlavě vyrostl strom a my řekli: „Rozřežeme ho,“ musíš držet jako dub, ani se nehneš, ani nehlesneš!«

»Ha tuto huvidíme!« A již byl u samého kmene, a vzkřiknuv na pacholky, jednoho rázem od pily odstrčil. Jiskra Řehůřek za ním, volaje, aby se pamatoval. Ale vtom už také správce jako vyšívaný přiskočiv, sáhl na sedláka, aby jím odsmykl. Kozina, tím rozlícen, odrazil ho tak, že zavrávoral.

»Pryč, panskej kocúre, haby tě nezadávil!« křičel mladý sedlák; než vtom už sypali se pacholci na něj, jak jim správce poroučel. Teď také Jiskra, vida, že jde do tuha, přestal chlácholiti; skočiv ku příteli, pomáhal mu statečně proti přesile šesti mužů. Pod naříznutou lipou strhla se tuhá bitka. Oba Chodové, ač byli beze zbraně, bránili se znamenitě, a zvláštně se svalovitým Kozinou bylo těm hranatým drvoštěpům zle se potýkati. Zmoci ho nemohli. Než to trvalo chvíli. Nad lidskou sílu byl ten zápas. Jiskra sklesl už k zemi. Leže ještě bránil se pacholkovi, jenž mu na prsa klekl. Kozina dosud stál, ač už se mu krev proudem řinula po tváři.

Vtom z výšiny, z oujezdské strany ozval se hromový hlas: »Hustaňte chutě, hať nejsú mordy!«

Obrovská postava Matěje Přibka se tam zjevila.

Vážně, velkým krokem, jako vždy, bral se svahem dolů, maje čekanu dopředu skloněnou, jako k ráně připravenu. Vida, že tam dole neslyší, nebo slyšet nechtějí, přidal do kroku a dalekozvučným hlasem svým volal:

»Kozinovo chlapče, ešče chvilku, huž du!«

Boj pod lipou v ten okamžik nanovo se rozbouřil. Chodové napjali poslední síly. Jiskrovi se podařilo, že se vymknul svému vítězi; vyskočiv na nohy, dral se, rány rozdávaje, k příteli, kolem něhož zmítalo se živé klubko útočníků a vířila směsice výkřiků, klení.

Jižjiž Kozina kolísal; tu se mu rázem uvolnilo. Hlas z výšiny zahřměl zrovna u nich, dva pacholci i správce sám uskočili, jak Přibka zahlédli, ostatní pak hned, jak dubová jeho čekana začala jim po hlavě a hřbetě jezdit.

»Panská čeládko! Ešče hdyž čouka vokrade, ešče by ho zabjíla!« křičel Přibek a mlátil čekanem kolem sebe tak, že správce i se svou družinou rychle ubíhali, aby těm ranám jeho ušli.

Za chvilku bylo volno a klidno pod lipou. Když se Přibek tam zase navrátil, »vyprovodiv« kus panskou chasu i správce, obvazoval už Jiskra, sám těla svého dobře necítě, příteli svému ránu na hlavě. Kozina byl bled jako stěna. Jak starý Přibek k němu přistoupil, podal mu ruku a pravil:

»Pozdrav tě pánbůh! Škoda že jsem spíše nepřišel,« a upřel svůj zrak na lípu na smrt zraněnou.

»Bulo by jedno,« odvětil Přibek. »Ha nynčko poj chutě dym, hušlo ti moc krve.«

»Ta huž tekla,« řekl Kozina jako pro sebe, ale nahlas a díval se zamyšleně na pravici, která byla rudě potřísněna, jak jí krev zachycoval z rány se řinoucí. Dudák mu dobře rozuměl. Když odcházeli, sedlák se ještě jednou ohlédl po lípě. Předkové jeho ve stínu jejím odpočívali, on sám se stařičkým dědem a v létě o žatvě se ženci nejednou tu poseděl; několik pokolení hostila svým stínem, rodině i všem v okolí byla milá a známá, nejedna pověst o ní vypravovala, a tak s ní naložil panský pych!

»Huž jsem šel dym, hale přišlo mi pak: Kozinovo chlapec je prudkej ha tich hin je moc. Snad bude zle. Ha tak jsem se vrátil,« vykládal Přibek, jda po pravici mladého hospodáře, vedle něhož nalevo Jiskra kráčel.

U vsi se rozešli. Přibek kráčel přímo domů, Kozina pak zašel k dudákovi na samotu, aby si tam krev umyl. Nechtěl své Hančí poděsit. Nicméně vykřikla leknutím, když vstoupil znenadání do světnice, maje hlavu zavázanou. Usmívaje se, chlácholil starostnou ženu. Záhy však přestal, a usednuv na lože, pochýlil hlavu. Žena, shánějíc vodu a obvazek, nedivila se tentokráte, že se muž tak pojednou zamlčel a zachmuřil. Myslilať, že to od rány. Ale nebylo. Myšlenky to udělaly. »Toť huž de vo živobytí ha nejen vo práva. Huž není vyhnutí!« a »Tuto tě vod pánaboha súzeno!« znovu a živěji se mladému sedláku v duši ozvalo.

V ten okamžik bylo slyšeti drobné, rychlé, cupavé krůčky; malý Pavlík přiběhl od babičky a za ním se batolila plavovlasá Hanálka. Jak děti otce zahlédly, s křikem k němu se hnaly a chytly se jeho kolenou. Vyzdvihnuv je, usadil je na klínu a vinul je k sobě.

Vtom také stará matka jeho vstoupila. Dovědělať se právě té noviny, že páni prý starou Kozinovskou lípu porazili. Více nevěděla. Všecka tou zprávou pobouřená, zamračila se, vidouc syna s dětmi si hrajícího.

»Starú lípu na Hlinovatkách tě páni porazili!« zvolala přísně.

Syn pozvedl hlavu: »Jau, vím.«

Teď teprve zahlédla jeho obvazek.

»Máš hlavu vobvázanú.«

»To hin hu lípy mne sekli,« klidně odtušil.

»Tys jí bránil?!«

»Hale nehubránil.«

Stará selka, kráčejíc ode dveří k posteli, na ta slova se zastavila a zrak její pln údivu utkvěl na synovi. Pak přerušivši mlčení, ptala se ne již tak drsným hlasem:

»Máš zlú ránu?«

Zakroutil hlavou.

V tu chvíli již stará lípa na Hlinovatkách nestála. Panská čeleď, vrátivši se, když Chodové odešli, porazila ji. Že pak se už soumrak ukládal, nechali věkovitý strom na zemi. Ležel tu jako poražený obr a po celou noc bylo slyšet jeho hluboké vzdychání a lkání.

V

Přibkové nebyli co do majetku v Oujezdě mezi prvními. Také jejich statek výstavností nijak nevynikal. Byl ode dřeva, starý a již valně sešlý. Kamenná zeď s dvírci hradila jeho dvorec v čele. Hned vedle dvírcí vypínala se klenutá vrata, krytá šindelovou stříškou, spočívající na dřevěných, hrubých nosičích. Dole ve bráně zazděna byla stará, opotřebovaná stoupa. Na dvorci, jakož i na návsi ticho. Nikde ani člověka. Byloť v neděli, záhy odpoledne. Také každý dnes raději zůstával doma, v teplé světnici za toho sychravého počasí.

Jen Přibkova Manka strojila se na cestu do města. Stála ve své komůrce u otevřené, květované truhly, jejíž šaty, šátky a plény živých barev ozařovalo světlo, vnikající nevelikým okénkem. Také na dívku samu padalo, na její krásné, rozčesané vlasy. Byly jako len, barvy do zlatova, hebounké jako hedvábí, ke konci jemně zkadeřené a tak dlouhé, div že na paty nesahaly. Manka byla hezké děvče, tmavých, jiskrných očí, a když se usmála, každý se podivil jejím bělostným zubům; ale nade všecko byly její vlasy, jež nyní zlatým, hustým proudem po ramenou k nohám splývaly. Rozčesané v prameny dělila, a je ve vrkoče spojujíc, červenou haraskou proplétala; nad čelem pak si uvázala světlou náčelku.

Děvče se tak horlivě strojilo, že nevšimlo si ani, jak venku na holý keř před okénkem usedl si vrabčík, jak kolébaje se na haluzce větrem rozhoupané hlasně zacvrlikal. Zato hned zpozorovala, že naproti přes síň dveře vrzly, že někdo vyšel z hlavní světnice. Právě byla červenou sukni v četné varhánky složenou přes sebe přehodila. Teď ji tím kvapněji uvazovala. Ten tam na síni přechází. Kroky jeho utichly. Snad stanul, čeká.

Manka se bezděky usmála. Mělať radost, těšila se na cestu, která jí dnes zvláště milá. Přišelť dopoledne k nim návštěvou strýc Pajdar z Pocínovic, otcův bratranec, s ním pak mladý Šerlovský, také z Pocínovic.

Toho poznala také v té vsi, když tam byla s nebožkou matkou u přátel. Už tomu bylo více než rok, a přece tu návštěvu nezapomněla; nemohla. Tenkráte tam mladého Šerlovského poprvé viděla a poprvé s ním mluvila. Pak setkala se s ním několikráte v městě po kostele; vždycky se s ní zastavil a rozmlouval. Dnes přišel k nim, a tak znenadání! Až ji píchlo, když ho zahlédla, a nechtěla svému zraku ani věřit. Bylo to milé leknutí. Tušila, že to není náhodou, proč sem přišel, ale kvůli ní a za ní.

A té šťastné náhody! Dnes půjde do kostela a on, vraceje se domů se strýcem jejím, sprovodí ji až do města. Přechází po síni, čeká na ni, až vyjde, je mu tu mileji než ve světnici u mužských, pomýšlelo si rozradované děvče. Písničku, kterou si prve polonahlas prozpěvovala, přestala nyní zpívat, jak se venku kroky ozvaly. Zato tím chvatněji svou strůj ukončovala. Přes pěkná, plná ňadra »živý« šátek křížem uvázala a boky přepásala pěkným pasem se zelenými vyšívanými květy, mezi nimiž se malé » zdrcky« blyštěly a míhaly jako lesklá hladina studánky ve tmavé zeleni.

Manka se nemýlila.

Na síni stál mladý Šerlovský, »chlapec« jako panna, urostlý a statný. Několikráte sem tam přešel, až stanul u domovních dveří, jsa obrácen do síně. Zraky jeho tkvěly na nízkých nebarvených dveřích, do nichž nahoře byly vřezány tři kříže. Ty dveře ho pokoušely. Táhlo ho cosi, aby na ně zaťukal, aby je otevřel. Snad už je Manka oblečena. Jak se dlouho strojí! Mohl by s ní teď sám promluvit, jak si už dávno přál, jak se na to těšil. Bude—li dlouho otálet, vyjde někdo ze dveří, nebo ho zavolají. Popošel, netrpěliv, dále do síně.

»Manko,« zvolal tiše, »Manko!« Spánky mu do temna zčervenaly. Vtom sebou trhl. Dveře se náhle otevřely a v nich stanula ona, již právě volal hlasem vroucnosti plným, vystrojena rouchem nedělním, svěží, libě zardělá, usmívajíc se.

Zdálo se mu, jako by kolem prosvitlo.

»Huž du,« pravila vesele.

»Jen počkej, nechvátej! Do kostela ešče čas, ha my dym teky dojdeme.«

»Hale tuti v senci.« a pohlédla k dveřím do světnice vedoucím.

»Nech je, nevšimnú si. Postuj!« děl prosebně. »Těšil jsem se zrovna dost na tu chvilku.«

Nevzpírala se, zůstala, přitáhla však za sebou vorbičku nízkých dveří, takže se zavřely. Stála před nimi.

Mladý Šerlovský upřel zářící oči na sličnou dívku, a máchnuv rukou, zvolal živě a upřímně:

»Huž slyším, Manka, kerak budú volat, haž pudeš do kostela: Uj, panenka Marja! Te pěkná dívčka!«

Děvče se zasmálo.

»Hu nás nemusíš růžičky sázet. Nech si je pro Pocínovský.«

»Co vidím, vidím. Oči mě přece nepřelžú. Hale ty mi nevěříš. Hani snad tuto, kerak jsem na tě nejednu vzpomíl.«

Za té řeči sklopila bezděky zrak, a když k němu opět vzhlédla, oči její zářily.

»Manka,« pokračoval chlapec, blíže k ní přistoupiv, »pravdu pravdúcí mluvím. Teky ty mi pověz pravdu, habych mohl votaď spokojeně vodejít. Túžíš—li za některým chlapcem?«

»Kerak ty humíš svědomí rozebrát ha domlúvat, jako pan falář,« odvětila vesele.

»Manka, něhdo přijde, ha pak bude hamen, ha nehuslyším, co bych rád slyšel, co muším vědět. Pro tuto jsem k vám přišel, Manka!« zvolal doléhavě i prosebně.

Děvče se usmívalo, jako by nechtělo se vyznat, jako by se rozmýšlelo. Srdce jí však bušilo radostí nad touto řečí. A také jí začínalo být líto statného chlapce; když ještě jednou ji naléhavě za odpověď žádal, odvětila mu rozhodným »ne«, zahrnujícím v sobě, že žádného chlapce nemá, že za nikým netouží. Ale jak to řekla, zarděla se jako planý mák a sklopila zrak jako přemožená, když chlapec rozradován v ten okamžik chopil se její ruky. On už chvíli nedbal dveří vedoucích do velké světnice; také Manka na ně zapomněla a na ty, kteří tam meškali.

Štěstí však mladým lidem přálo. Nikdo ven nevyšel.

Ti tam ve světnici také nedbali, že není mladých lidí mezi nimi. Jenže v té prostranné jizbě, prosté a bez ozdoby, nebylo tak veselo a jasno jako těm mladým venku na síni. Seděli tam samí mužové starší a staří, chmurní a vážní povahou i hovorem, který vedli. Byl tu Matěj Přibek bez »županu«, ve spodkách jen a »lajbu«; vedle hospodáře bratranec jeho Pajdar z Pocínovic, Chod ramenatý a statný, jenž postavou i tváří nezapřel, že pochází z Přibkova rodu. Proti němu postřekovský Psůtka, který jda z města, s Pajdarem se tu zastavil.

Ti všichni seděli na hrubých židlích kolem ohromného špalku lipového, jenž od nepaměti u Přibků za stůl sloužil. Samorostlý ten stůl stál tu již za děda Matěje Přibkova, jak otec Matějův to dosvědčoval. Nyní stařec ten u něho neseděl, ale proti mužům, na lávce u kamen, oděn ovčím kožichem. Byloť mu ho již třeba, nebo v jeho letech krev stydne. Pamatovaltě pár pátků; jak dlouho na světě už chodil, sám dobře nevěděl, ale čítali tak a jistě ne příliš, že přes osmdesát let. Sám na roky neměřil a nepočítal, nýbrž pamětí svou. Udával, že dobře pamatuje tu velikou vojnu; chlapci, kteří se na jejím počátku rodili, musili ještě na ni, vždyť dobrých třicet let trvala. Starý Přibek také ještě starou chodskou slávu pamatoval, kdy ještě byli volni, kdy měli svůj hrad a práva, a viděl otce ve zbrani a pod praporem na hranice do lesů táhnout. To bylo tenkráte, když ta veliká vojna se začala. Tenkráte nesl jeho otec chodský praporec, jakož to odedávna Přibkům příslušelo.

Rád o tom starý Přibek vypravoval i líčil, jak se záseky dělaly, jak mužové z každé vsi »po střídách« na plných čtyřiadvacet hodin do lesa na službu chodili, chléb a sušené maso s sebou brali, jak on sám tenkráte, ještě výrostek asi patnáctiletý, z domova do lesa k zásekám mezi muže utekl a tam s nimi ve dne i v noci při ohních trávil. Těch časů, té změny! Co již viděl a přečkal, a čeho se ještě dočká! Teď zrovna naslouchal divným novinám, věštícím nějakou bouřku. Vypravovaliť i postřekovský Psůtka i sestřin »chlapec« Pajdar z Pocínovic, že ve všech vesnicích chodských vrchnost

prohledávala, aby se dopátrala starých majestátů psaných, a že také včera Syku zavolali do Trhanova na zámek, kdež mu zle vyhrožovali jako všude, nepoví—li o starých těch listinách.

»Hale míl hústa na zamčení jako všichni,« dodal Psůtka, jenž o Sykovi vypravoval.

Matěj Přibek zachmuřen pořád mlčel a jen poslouchal, až pojednou, vztyčiv hlavu, promluvil:

»Mlčíl! My teky mlčíme! Tuto humíme. Robot nám víc hukládají ha všichni mlčíme, bijú nás, mlčíme, lesy nám vzeli, mlčíme, mezníky nám kácí ha pole nám kradú, ha my teky mlčíme.«

»Tys nemlčíl hani Kozina,« vpadl mu Psůtka do řeči. »Ha co bulo, ha co ešče bude!«

»Co by bulo?« ptal se Matěj úsečně.

»Myslíš, že páni tuto tobě a Kozinovi prominú?«

»Prominú, neprominú. Hale huž míli času dost na nás, ha ešče nepřišli, ha myslím, že si tuto rozmyslí!«

Od kamen vstal starý jeho otec a volným krokem blížil se ke stolu. Stařec byl tak veliký jako jeho syn Matěj, jenže věk mu hlavu dopředu pochýlil i ramena srazil. Čelo měl lysé, zato od temene splývaly mu dlouhé vlasy, bělostné jako sníh, až k rozhalenému kožichu, který si levou rukou u pasu přidržoval. Chmuřil husté šedivé obočí; v očích mu zasvitlo, jak vztáhnuv pravici, promluvil hlasem na jeho věk ještě zvučným:

»Dobřes prál, chlapče. Zastara by tuto nebulo. Všechna ves ha všichni by buli vzhůru, hdyby něhdo mezník porazil, ha by bul sám kníže, neřkuli tuten Němec!«

Stařec rázem umlkl. Psůtka a Pajdar vyskočili ze svých židlí k oknu. Ječivý hlahol polní trouby zalehl do světnice, zkrátka, ostře, ale pak zvučel poznovu, volněji a déle. Matěj Přibek volně přistoupil k oknu a hleděl tak jako hosté jeho ven do návsi. V ten okamžik také vběhla Manka do světnice a za ní vstoupil mladý Šerlovský. Neobyčejný ten a děsivý zvuk polní trubky rázem ukončil blažený hovor před Mančinou komůrkou. Chlapec byl by tu v milostém rozruchu svém snad do šírání stál, než tu milou naději si mohl teď

přece s sebou na cestu vzíti, že Manka prve nemluvila pravdu, že přece na někoho myslí a tím že jest on sám.

Přiskočila k dědovi, vyptávajíc se, co je, co se děje.

Stařec, stoje poblíže stolu, probral se z bedlivého naslouchání a zkrátka odvětil:

»Vojsko.«

Manka se lekla. Pohled její na to slovo utkvěl na otci. Stál dosud nehnutě u okna, zachmuřeně, klidně však pozoruje.

Hluk venku se vzmáhal. Tichá, pustá ves rázem oživla. Lidé vybíhali ze stavení, volali na sebe, dotazujíce se, co se událo. Tu tam někdo přeběhl přes cestu, jiní dolů běželi tím směrem, odkud jek trouby se ozval. Ale rázem všichni, kdož šli nebo běželi, se zastavili a všichni na chvíli umlkli. Mezi ploty ukázala se koňská hlava, za ní druhá, třetí, a již vyjeli klusem mezi staveními čtyři jezdci. Tři byli císařští kyrysníci, čtvrtý v obleku občanském. Na hlavách leskly se vojínům helmice s hřebenem. Na prsou přes bělavý kabátec s červenými, širokými výložky černal se jim vpřed i vzad železný pancíř, přes nějž visela na žlutém řemeni jízdecká karabina. Červené spodky těžkých těch jezdců zabíhaly do vysokých bot.

V rukou se jim blyštěly obnažené palaše.

»Haby černý chodil!« zvolal Psůtka.. »Te tranovskej správčí!«

»Ha sem hukazuje,« dodal Pajdar chvatně. »Matěji, hutec, ešče je čas, jedů pro tebe!«

Manka vykřiknuvši skočila k otci, prosíc ho, aby poslechl a zadem uprchl do polí. Odstrčil ji zlehka, jako by ji ani neslyšel.

»Nač bych hutíkal!« pravil obrácen jsa k mužům. »Jsem mordýř?«

»Jau, chlapče, teky tak myslím,« přisvědčil starý jeho otec. Koňský dusot ozval se před samým statkem a správcův hlas, aby vrata otevřeli.

Mužové hosté na sebe starostně pohlédli. Manka na otce, jenž vyšel odhodlaně ven, aby vrata otevřel. Zaskřípěla a kyrysnický kůň jeden na dvoře samém zařehtal. Pochvy palašů zazvonily, jak dva z kyrysníků slezli z koní. Správce s nimi.

»Tu je on sám,« zvolal na Přibka. »Půjdeš s námi, a hned!«.

»Kam?« ozval se Chod, stoje přímo proti správci, vynikaje postavou i nad oba veliké kyrysníky, jemu po bok se postavivší.

»Neptej se a pojď. Nepůjdeš—li.«správce se obořil.

»Jen nehrozte, víte, že se nebojím,« odvětil Přibek a posměšný úsměv zjevil se mu na rtech.

»Rychle – a kde je tvůj tatík?«

Na ta slova správcova Přibek sebou trhl.

»Co chcete se starým tátou?!«

»Půjde také, a teď rychle, nemáme čas!«

»Habych vidíl, jací jste kati!« ozval se na síni hlas, a na prahu stanul Matějův starý otec. Studený vítr rozvál kmetovy bílé vlasy; stál tu vzpřímeně, jak jen mohl, hledě pevně na vojáky i správce.

Pak obrátil se ke své vnučce, jak všecka ustrašená za ruku ho chopila. Vtom jeho syn správci rozhodně oznamoval, že nepůjde dříve, pokud se nedoví, kam je chtějí vésti.

»Abys se najednou tolik nelekl, nejprve na rychtu a pak k nám,« správce ho posměšně odbyl.

»Ha náš táta?«

»Také.«

»Ha co von hin.«

»Co bys s tutím mluvil, Matěji!« ozval se stařec. »Pudeme. Manka, přines tátovi župan.«

Když otci bílou šerku podávala, pravil:

»Hlúpá dívčí, neběduj, šak se záhy vrátíme; zatím stavení dobře vopatruj!«

Před statkem shromáždilo se sousedstvo. Všichni plni úžasu hleděli na divný průvod, beroucí se ze Přibkova statku. Napřed jel trhanovský správce na koni, za ním tři kyrysníci, mezi nimiž kráčeli, každý zvláště, oba Přibkové: starý v kožichu, opíraje se o čekanu, syn jeho bez ní, s hlavou vzhůru vzpřímenou. Manka s mladým Šerlovským, se strýcem Pajdarem a Psůtkou šli za nimi.

Když docházeli k rychtě, zahlédli tam před ní jiné dva kyrysníky, mezi nimiž stál mladý Kozina, maje hlavu obvázánu.

Blíže něho jeho žena, bledá, uplakaná, chovajíc na rukou Hanálku. Vedle mladé selky držela stará Kozinová malého Pavlíka za ruku. Stará Kozinová neplakala: na chmurné však tváři, na zraku tkvícím na synovi bylo znáti, že nitro její klidno není.

Před rychtu sehnal se již dav lidu, mladí, staří, muži i ženy. Všichni hleděli Přibkům vstříc; ale hned se odvrátili, neboť kde se vzal tu se vzal dudák Řehůřek, Jiskra, jenž protlačiv se ke správci, smekl před ním a polosměšně, polovážně promluvil: »Pane správčí, já jsem bul teky hu tutý muziky pod lipú!«

Hlahol souhlasu uvítal tu průpověd dudákovu; vtom však někde dál ozval se výkřik:

»Panenko Marja, ešče jde jiný vojsko!«

VI

Nebylo to vojsko, jak hlas oznamoval, ale jen houf jezdců, kyrysníků. V čele jejich jelo několik pánů, patrně důstojníků, v bělavých pláštích. Na hlavách neměli jako mužstvo hřebenaté přilbice, než černé klobouky třírohé, zlatem premované. Přijížděli od Domažlic. Že tam však žádné posádky nebylo, každý snadno uhodl, že jsou z posádky plzeňské.

Hned jak houf do vesnice vjížděl, oddělovali se jezdci jednotlivě i po dvou od něho a zajížděli do průhonů i mezi stavení, obsazujíce každý východ ze vsi. Ostatní pak zarazili na návsi nedaleko rychty. Již prve poplašilo těch několik kyrysníků všechen Oujezd, teď pohnutí všech vzrostlo valem novou, nečekanou návštěvou. Šum a hluk četného zástupu před rychtou umlkl náhle, když přibylí jezdi na daný povel najednou a rázem vytasili své palaše. Jak kovové pochvy zařinčely, jak nahá zbraň vzduchem se zaleskla, v zástupu jako by uťal. Ženy hleděly ustrašeně, muži zamlkli pochmurně.

Jak přední dva důstojníci z koňů slézali, ozval se v lidu výkřik, živý výraz úžasu: »Uj, hin teky tranovský pán!«

Sotvaže se zraky všech na ten hlas udaným směrem obrátily, někdo jiný zvolal: »Ha ten správčí Koš zez Kúta!«

Věru sám Maxmilián Lamminger, svobodný pán z Albenreuthu, toho času hejtman kraje Plzeňského. Dva vyšší důstojníci ubírali se po jeho boku a za nimi správce Koš. Pán Chodů, muž postavy prostřední, asi padesátiletý, kráčel s hlavou vztyčenou, jistě a pevně; bledě modré, chladné oči jeho hleděly jako lhostejně, ale pozorně na shromážděný lid. Chladný vítr povíval zlehka jeho pláštěm z ramenou volně visícím i hojnými kadeřemi zarudlé barvy v jeho alonžové paruce.

Trhanovský správce chvatně a přísně poroučel davu, aby se rozestoupili a cestu uvolnili. Lamminger kráčel zamlklým lidem, hledě před se; u samých dveří setkal se jeho zrak s pohledem

jiskrným, ale zamračeným, jenž na jeho přibledlé, pihovaté tváři pevně utkvěl.

Mladý sedlák statné postavy, maje hlavu bílým šátkem zavázanou, na něj se tak podíval. To nebyl zrak bojácného, ustrašeného robotníka, ale hrdý pohled svobodného, sebevědomého muže. Lammingerovy běložluté řasy bezděky prudce zamrkaly.

V ten okamžik, jak šlechtic s důstojníky vstupoval do síně, dudák Jiskra Řehůřek, přitočiv se k Přibkovi, jenž stál vedle mezi dvěma kyrysníky, ukázal po zarudlých kadeřích trhanovského pána, ušklíbl se a pravil:

»Pánbůh ho nadarmo neznamenal.«

»Každá šelma svůj cejch má,« odvětil Přibek zkrátka a suše. Vtom poroučel trhanovský správce surovým hlasem oběma Přibkům, mladému Kozinovi a několika sedlákům, nejstarším ze vsi, kteří tu stáli již vybráni, aby vstoupili do světnice. Kozina, než vešel, se ohlédl; zrak jeho hledal ženu a děti. Spatřil ji bledou, uplakanou.

Tlačila se za ním, a div, ten trhanovský správce, jenž zůstal u dveří, ji pustil i starou matku s dětmi, i ženy všech těch, kteří zavedeni byli právě do rychtářovy veliké světnice, i mladou Přibkovu Manku, směle až sem se protlačivší.

Zraky všech utkvěly na pánech, kteří stanuli, pláště odloživše, v rohu u velikého rychtářského stolu vyřezávaných trnožů a vespolek živě přitlumeným hlasem hovořili.

Mezi důstojníky v bílých kabátech a v červených spodkách lišil se Lamminger v rudém kabátě širokých tuhých šosů, lesknoucím se vpředu portami i zlatým vyšíváním. Vpravo od pánů, kteří všichni měli vysoké jízdecké boty, stanul koutský správce Koš, jenž tu kvůli vrchnosti sňal svůj klobouk z hlavy. Na správcově postavě i na všem jeho chování bylo vidět, že to starý voják. Tomu také nasvědčovala tmavorudá široká jizva nad pravým okem, kterou si odnesl památkou na bitvu pod Vídní, když tam před devíti lety pomáhal ve vojsku Leopoldově porážet sílu tureckou.

Poblíže zavedených sem Chodů, o samotě však, stál Jiří Syka, rychtář, »prokurátor«, jak mu říkali; pozoroval chytře pány po očku