Menší prózy

S těžkým srdcem se loudal do redakce a usedl za svým milovaným psacím stolem. O čem bych měl psát, přemítal unaveně. Řekněme něco o zachmuřené mezinárodní situaci nebo něco takového. Těžké mraky se zvedají na obzoru naší vlasti – –

Pan Koubek se zamračil, zmačkal čtvrtku papíru a počal psát znovu. Je nám třeba svornosti, řekl si. Ergo je třeba potřít na hlavu především domácí odpůrce. Jsou rozvratní živlové v lůně národa, kteří zlovolně, ano zlotřile rozsévají nesvár a podobně. Cui prodest? tážeme se –

Pan Koubek vzdychl a rozmačkal i tuto čtvrtku. Pan faktor Strnad jej po chvíli našel s hlavou složenou v dlaních.

“Měl by se pomalu sázet úvodník,” povídal zasmušile pan Strnad.

“Hned,” děl pan redaktor Koubek, “za malou hodinku.” A namočiv pero počal psát úvodník o místním blátě. Boj proti blátu… mobilizujme všechny síly… naše krásné město… národní povinnost… voláme k odpovědným činitelům: Hic Rhodus!

“Tak, pane Strnad,” zahlaholil pan redaktor Koubek uspokojeně, “dejte to do sazby.”

SVATÁ NOC

“Já se ti divím,” křičela paní Dinah. “Kdyby to byli pořádní lidé, šli by k starostovi, a ne takhle žebrotou! Proč si je nevzali do domu Šimonovic? Proč se jich máme ujímat ausgerechnet my? Copak jsme něco horšího než Šimonovic? Já vím, Šimonova žena by si takovou holotu do domu nepustila! Já se ti divím, člověče, že se tak zahazuješ s já nevím kým!”

“Nekřič,” bručel starý Isachar, “vždyť to budou slyšet!”

“Ať to slyší,” pravila paní Dinah pozvedajíc hlas ještě víc. “Nevídáno! To by tak hrálo, abych nesměla doma ani pípnout kvůli nějakým tulákům! Znáš je? Zná je někdo? On říká, to je má žena. Povídali, jeho žena! Já vím, jak to u takových poběhlíků chodí! Že se nestydíš pustit něco takového do domu!”

Isachar chtěl namítnout, že je pustil jen do chléva, ale nechal to pro sebe; měl totiž rád svůj pokoj.

“A ona,” pokračovala paní Dinah pohoršeně, “ona je v jiném stavu, abys to věděl. Prokristapána, ještě to nám tak chybělo! Jezus Maria, abychom tak přišli do lidských řečí! Prosím tě, kdes nechal hlavu?” Paní Dinah nabrala dechu. “To se rozumí, nějaké mladici ty neumíš říct ne. Když na tebe udělala ten svůj kukuč, tak ses mohl přetrhnout samou ochotou. Mně bys to neudělal, Isachare! Jen si ustelte, lidičky, je tam ve chlévě slámy habaděj – Jako bychom byli v celém Betlémě jenom my, kdo mají chlívek! Proč jim Šimonovic nedali otep slámy? Protože Šimonka by si to nedala od svého muže líbit, rozumíš? Jen já jsem takový ošlapek, že na všechno mlčím –”

Starý Isachar se obrátil ke zdi. Snad přestane, mínil; ona má trochu pravdu, ale dělat tolik řečí pro jednou –

“Brát cizí lidi do domu,” rozjímala paní Dinah ve spravedlivém hněvu. “Kdoví co je to zač? Teď abych celou noc strachem nezamhouřila oka! Ale to ti je jedno, viď? Pro lidi ty všecko, ale pro mne nic! Abys ty vzal jednou jedinkrát ohled na svou udřenou a churavou ženu! A ráno abych po nich ještě uklízela! Když ten člověk je tesař, proč není někde na práci? A proč zrovna já mám mít tolik trápení? Slyšíš, Isachare?”

Ale Isachar tváří ke zdi dělal, jako by spal.

“Panenko Maria,” vzdychla paní Dinah, “mám já to život! Celou noc abych nespala starostí… A on si spí jako dřevo! Mohli by nám odnést celé stavení, a on si chrní… Bože, mám já to svízel!”

A bylo ticho, jen starý Isachar pozorně členil tmu svým chrupáním.

*

K půlnoci ho vzbudilo z dřímoty potlačované ženské zasténání. I safra, lekl se, to bude něco vedle v chlívku! Jen aby to nevzbudilo Dinu… To by zas bylo řečí!

I ležel nehnutě, jako by spal.

Po chvíli bylo slyšet nový ston. Bože, smiluj se! Bože, dej, ať se Dinah neprobudí, modlil se v úzkostech starý Isachar, ale vtom už cítil, že se Dinah vedle něho vrtí, zvedá se a napjatě naslouchá. Bude zle, řekl si zdrceně Isachar, ale zůstal pěkně zticha.

Paní Dinah bez hlesu vstala, přehodila přes sebe vlňák a vyšla na dvůr. Asi je vyhodí, řekl si bezmocně Isachar. Já se jí do toho míchat nebudu, ať už si dělá, co chce…

Po jakési podivně dlouhé a tlumené chvíli se paní Dinah vrátila opatrně našlapujíc. Isacharovi se ospale zdálo, že chrastí a praská nějaké dříví, ale rozhodl se, že se ani nehne. Snad je Dině zima, mínil, a dělá si oheň.

Pak se Dinah znovu potichu vykradla. Isachar pootevřel oči a viděl nad planoucím ohněm kotlík s vodou. Nač to je, řekl si s podivem a hned zase usnul. Probudil se teprve, když paní Dinah takovými zvláštními, horlivými a důležitými krůčky běžela s dýmajícím kotlíkem na dvůr.

I podivil se Isachar, vstal a trochu se ustrojil. Musím se podívat, co je, řekl si energicky, ale ve dveřích se srazil s Dinou.

Prosím tě, co tak běháš, chtěl vyhrknout, ale ani se k tomu nedostal. “Co ty tu máš co okounět,” utrhla se na něho paní Dinah a zas běžela na dvůr s nějakými klůcky a plátýnky v náručí. Na prahu se obrátila. “Jdi do postele,” rozkřikla se přísně, “a… a nepleť se nám tady, slyšíš?”

Starý Isachar se vyštrachal na dvorek. Před chlívkem viděl bezradně trčet ramenatou mužskou postavu, i zamířil k ní. “Jojo,” bručel chlácholivě. “Vyndala tě, že? To víš, Josef, ty ženské…” A aby zamluvil jejich mužskou bezmoc, ukazoval honem: “Koukej, hvězda! Viděls už někdy takovou hvězdu?”

HAMLET, PRINC DÁNSKÝ

Referát parlamentního zpravodaje

Včera za neobvyklého zájmu a před hustě obsazenými lavicemi přišla na pořad jednání Shakespearova hra Hamlet. Za generálního řečníka této tragédie se ovšem se svou známou mnohomluvností přihlásil princ Hamlet, ale veškerý zájem se soustředil v očekávání, že do debaty zasáhne Polonius, stejně významný dánský státník, jako strhující řečník. Vskutku jeho projevy nabyla včerejší hra mimořádného významu a byla vyslechnuta s nebývalou pozorností. Krátký obsah celé hry následuje.

Po zahajovacích formalitách s duchem promluvil jako první řečník dánský král; po něm se přihlásil k slovu Hamlet svým známým nevěcným povídáním, načež vystoupil Polonius a za hlubokého ticha pronesl řeč oslňující bystrými postřehy i širokým rozhledem. Z jeho vývodů vyjímáme:

“Ještě jsi tady, Laerte? Honem na loď, na loď!

Jak krásný vítr nám sed do plachet,

a ty tu civíš. Počkej, zde si vem

mé požehnání a pár poučení

na cestu světem: Nemluv, co si myslíš,

a nedělej, cos dobře nezvážil!

Jenom si nedej tisknout dlaň kdekým,

co se jen vylíhl a zchmejřil. Pak, chraň se

začínat spory; ale jsi-li v nich,

pak jednej, ať se druhý chrání tebe.

Jinak si choď, jak na to budeš mít,

ovšemže s mírou: pěkně, nevýstředně.

Nevypůjčuj si ani nepůjčuj.

Buď zdráv a vzkvétej pod mým požehnáním.”

Nato obrácen k Ofelii pronesl skvělou řeč, ze které uvádíme:

“Copak, Ofelie? Copak ti to říkal?

Pravda! Právě vhod!

Povídá se, že se prý velmi často

teď s tebou scházívá.

A ty těm citům, hloupé dítě, věříš?

Tedy zkrátka:

já prostě nechci, aby ode dneška

kdokoli mluvil, že své chvíle trávíš

jen rozhovory s princem Hamletem.

To je můj rozkaz: teď si jdi!”

V dalším průběhu jednání se pokusil princ Hamlet oslabit mohutný dojem řeči Poloniovy svým nejapným a zmateným klábosením; neměl úspěchu on ani jeho druhové, ba i vystoupení ducha jeho otce, vypočítané na zevní efekt, nezmate zajisté naši uvědomělou veřejnost. Po tomto nechutném výstupu ujal se slova opět Polonius, aby v rozpravě s Reynaldem pronesl pozoruhodné náměty o občanské výchově mladých mužů:

“Tak, Reynalde:

tady máš pro něj peníze a dopis.

A Reynalde, bylo by velmi moudré,

než k němu zajdeš, trochu vyzvědět,

jak se tam chová.

Víš, jen tak bujné, všední kousky, no,

ty už jsou známy jako společníci

svobody mládí.

Hraní a klení, pitky, rvačky,

hádky i kurvičky – to taky konečně.

A podle těchto návrhů a rad

si veď i ty!

A jinak mu přej volnost.”

Obraceje se k Ofelii pokračoval:

“Copak, Ofelie, co se děje?

A čímpak, proboha?

On zšílel z lásky k tobě.

Co povídal?

Pojď se mnou, dítě: vyhledáme krále.

To není láska, to je blouznění.

Pojď, půjdem ke králi.”

K následující rozpravě, které se účastnil i král a královna, přihlásil se Polonius bystrým postřehem:

“Poslové z Norska, Výsosti,

se šťastně vrátili.”

Poté došlo k vrcholné události večera, kdy Polonius pevnou rukou strhl roušku z podivného jednání prince Hamleta. Mužně a bezohledně, vědom si své odpovědnosti, prohlásil do napjatého ticha:

“Já budu stručný. Princ Hamlet zešílel!

Zešílel, ano! Co je šílenství,

ne-li jen prostě to, že někdo šílí?

Že zešílel, je pravda; pravda, je to škoda,

a škoda že je to pravda: bláznivé kolo!

Ale s tím nic, chci mluvit zcela prostě.

Tak tedy zšílel, budiž. A. teď zbývá

najít jen zdroj té celé příhody,

či lépe řečeno, té nehody,

poněvadž každá příhoda má zdroj.

Uvažte, prosím!

Hm, já mám dceru

a ta mi dala ve své poslušnosti

tady to, prosím. Vizte a pak suďte.”

Za bezdeché pozornosti přečetl těžce kompromitující dopis prince Hamleta a pokračoval:

“Čím bych vám byl? Ne, já šel k věci zpříma

a mladé slečně řek jsem asi tak:

Princ Hamlet je vždy princ, výš než tvůj cíl;

to nesmí být! – A pak jsem jí dal příkaz,

že se má před ním zamykat,

odmítat poselství a nebrat žádné dary.

Ona mne ovšem poslechla, a on –

abych řek zkrátka –, když byl odmrštěn,

propadl smutku, potom blouznění

až k šílenství, ve kterém dnes tak třeští.

Já bych rád věděl, stalo-li se někdy,

když já jsem jasně řek: Je to tak

– že to pak není tak?”

Za obecného vzrušení došlo k prudké kontroverzi mezi Hamletem a Poloniem, který drtil svého blekotajícího partnera břitkými a pohotovými slovy:

“Jak se má milý princ Hamlet?

Znáte mne, princi?

To snad ne, princi.

Poctivec, princi?

Svatá pravda, princi.

Mám, princi.

Copak to čtete, princi?

Ale oč jde, princi?

Co nejskromněji se s vámi loučím, princi.

Buďte zdráv, princi.

Hledáte prince Hamleta? Tady je.”

Hamlet po zásluze odbyt jeho pádnými a trefnými slovy, rozpačitě něco blábolil za obecné nepozornosti; svým známým nevěcným způsobem, pleta páté přes deváté, snažil se odvést rozpravu na jakési herce, ale Polonius, vrátiv se právě včas ze zákulisí, jej parátně usadil několika slovy:

“Mám pro vás novinu, princi.

Přišli k nám herci, můj princi!

Na mou čest!

To je nějak dlouhé.

Bude se s nimi jednat, jak zaslouží, princi.

Pojďte, páni!”

Není divu, že pan Hamlet se po těchto věcných slovech odvážil pronést jenom samomluvu, bál se zřejmě odpůrce tak pohotového.

Po přestávce, věnované zákulisnímu jednání, zasáhl Polonius do děje několika závažnými radami:

“Ofelie, ty tu choď! My, Vzácnosti,

se tady skryjem. Čti si tuhle knížku.”

Následovala soukromá rozprava prince Hamleta s Ofelií, po níž Polonius výstižně pravil zejména toto:

“Jdi si, Ofelie!

Nemusíš říkat, co tu mluvil princ:

my víme všecko!”

Zatím princ Hamlet nastrojil – ovšem krajně nemístně – jakousi hereckou produkci: během této trapné epizody se Polonius právem vyjádřil:

“Vidíte?”

V souvislosti s tímto nešťastným počinem Hamletovým došlo k bouřlivému konfliktu mezi Poloniem a Hamletem. Jako rána za ranou dopadaly na prince břitké šlehy Poloniovy:

“Královna chce s vámi mluvit, princi, a ihned.

Ať mne čert, opravdu: docela velbloud.

Hřbet má jak kolčava.

Úplně velryba.

Já vyřídím.”

Zahanbený Hamlet si nemohl po tomto morálním výprasku ulevit nežli samomluvou, jak už je jeho nechvalným a málo statečným zvykem.

V dalším průběhu hry dlužno zaznamenati cenný a obezřelý námět Poloniův:

“Můj pane, už jde k matce do komnaty:

já musím rychle někam za čaloun,

abych je vyslechl. Teď sbohem, Výsosti;

však ještě přijdu, než půjdete spat,

a řeknu vám, co poznám.”

Ke královně pak trefně pravil:

“Hned tady bude. Já si vlezu sem.

Jen, prosím, hezky rázně!”

V dalším průběhu jej Hamlet zákeřně probodl; a tu Polonius podotkl se svou obvyklou pohotovostí a přímostí:

“Oh, jsem zavražděn!”

Smrtí Poloniovou by se měla hra skončit; co následuje, jsou beztoho jen jalové řeči bez hlavy a paty; zejména princ Hamlet obtěžoval rozčarované posluchačstvo svými nevhodnými a příliš osobními samomluvami, jako má-li být, či nebýt. Dobrá polovina hry mohla klidně odpadnout. Nebýt skvělých projevů Poloniových, byl to ztracený večer.

Vylíčili jsme děj Hamleta co nejpodrobněji, aby si uvědomělý čtenář sám učinil obraz o celé hře. Obecenstvo, když bylo s nejhlubší pozorností vyslechlo mohutné řeči Poloniovy, jevilo o konec hry zřejmý nezájem. Jen mizivý hlouček nekritických straníků aplaudoval na konci prázdnému mlácení slámy a demagogickým frázím Hamletovým. Soudná veřejnost se takovým laciným úspěchem ovšem oklamat nedá.

Z TISÍCE A JEDNÉ NOCI

I vyvstal muž jeden a vyzýval Aliho, bývalého vezíra, na soud. “Ali,” pravil, “ledacos se o tobě praví, i žádá si čest světa islámského, aby aneb tvá vina, aneb tvá nevina byla dokázána před kádím.”

“I zajisté,” pravil Ali, “tuze rád, ó muži, se postavím před soud, ale jen s tou podmínkou, že dříve budou co do své viny či neviny – já nedím jaké – vyslechnuti všichni ostatní vezíři, což jich koli bylo, jakož i všichni nynější i bývalí pašové, limbašové a ostatní hodnostáři; pak i já se dostavím na soud.”

*

Jednoho dne pak se rozlehl na tržišti křik a lidé chytili mezkaře jménem Mahmud. “Ukaž své kapsy,” volali lidé, “nebo ztratil se na tržišti váček denárů.”

“Jsem ochoten obrátit své kapsy,” děl Mahmud, “abych ukázal celému světu svou poctivost; ale dříve ať všichni lidé na tržišti obrátí své kapsy a vypovědí před soudem, odkud mají své denáry. Pak i já tak učiním.”

I divili se lidé řkouce: “Chytrý je Mahmud. Zdali nás by co podobného napadlo?”

O DESÍTI SPRAVEDLIVÝCH

I řekl Hospodin: Protože rozmnožen jest křik Sodomských a Gomorských a hřích jejich že obtížen je náramně:

Sstoupím již a ohledím, jestliže podle křiku jejich, kterýž přišel ke mně, činili, důjde na ně setření; a pakli toho není, zvím.

Vtom přistoupiv Abrahám řekl: Zdali také zahladíš spravedlivého s bezbožným?

Bude-li padesáte spravedlivých v tom městě, zdali předce zahubíš a neodpustíš místu pro padesáte spravedlivých, kteříž jsou v něm?

I řekl Hospodin: Jestliže naleznu v Sodomě, v městě tom, padesáte spravedlivých, odpustím všemu tomu místu pro ně.

A odpovídaje Abrahám řekl: Co pak, nedostane-li se ku padesáti spravedlivým pěti, zdali zkazíš pro těch pět všecko město? I řekl: Nezahladím, jestliže najdu tam čtyřidceti pěti.

Opět mluvil Abrahám a řekl: Snad nalezeno bude čtyřidceti? A odpověděl: Neučiním pro těch čtyřidceti.

I řekl Abrahám: Prosím, nechť se nehněvá Pán můj, že mluviti budu: Snad nalezeno bude tam třidceti? Odpověděl: Neučiním pro těch třidceti.

A opět řekl: Aj, nyní počal jsem mluviti k Pánu svému: Snad se nalezne tam dvadceti? Odpověděl: Nezahladím i pro těch dvadceti.

Řekl ještě: Prosím, ať se nehněvá Pán můj, jestliže jednou ještě mluviti budu: Snad se jich najde tam deset? Odpověděl: Nezahladím i pro těch deset.

I odšel Hospodin, když dokonal řeč k Abrahámovi; Abrahám pak navrátil se k místu svému.

Genesis 18,20–33

I když se navrátil k místu svému, zavolal Abrahám svou ženu Sáru a řekl jí: “Poslyš, mám to z nejlepšího pramene, ale nikdo to nesmí vědět. Hospodin se rozhodl zahubiti Sodomské a Gomorské pro jejich hříchy. On sám mi to řekl.”

I pravila Sára: “Vidíš, neříkala jsem to už dávno? A když jsem ti povídala, co se tam děje, ty jsi je ještě hájil a mne jsi okřikoval: Mlč, nepleť se do toho, co je ti po tom? Teď to vidíš, já to dávno říkala, to se dalo čekat. Když jsem o tom onehdy mluvila s Lotovou ženou, povídám jí: Paní, kam tohle povede? Co myslíš, zahubí Hospodin také Lotovu ženu?”

A odpovídaje Abrahám řekl: “O to právě jde. Abych tak řekl, na můj nátlak Hospodin svolil, že ušetří Sodomy a Gomory, najde-li tam padesát spravedlivých. Ale já to usmlouval na deset. Proto jsem tě zavolal, abychom spolu vybrali pro Hospodina deset spravedlivých.”

I pravila Sára: “To jsi dobře udělal. Lotova žena je má přítelka a Lot je syn tvého bratra Hárana. Já neříkám, že Lot je spravedlivý, to víš, jak štval svou čeleď proti tobě, to zas neříkej, Abraháme, to nebylo v pořádku, on to s tebou nemyslí upřímně, ale je to tvůj synovec, třebaže Háran se k tobě nechoval, jak by se měl chovat rodný bratr, ale to už patří k rodině.”

A dále pravila řkouc: “Řekni Hospodinovi, ať ušetří Sodomy. Já už jsem taková, že nepřeju nikomu nic zlého. Mně se třesou nohy, když si pomyslím, že by tolik lidí mělo přijít o život. Jdi a přimluv se u Hospodina, aby se nad nimi slitoval.”

A odpověděl Abrahám: “Slituje se Hospodin, najde-li deset spravedlivých. Myslím, že bychom mu mohli poradit, kteří to jsou. Známeť všechny lidi, kteříkoli bydlí v Sodomě a Gomoře. Proč bychom nepomohli Hospodinu vyhledat deseti spravedlivých?”

I řekla Sára: “Nic není snazšího než to. I dvacet i padesát i sto spravedlivých mu označím. Hospodin ví, že nikomu neublížím. Tak to máme Lotovu ženu a Lota, synovce tvého, třebaže je falešný a závistivý, ale patří k rodině. To už jsou dva.”

Nato řekl Abrahám: “A jejich dvě dcery.”

Sára pak pravila: “Nemysli si, ta starší, Jescha, je nestyda. Nevšiml sis, jak před tebou kroutila zadnicí? Sama Lotova žena mně řekla: Jescha mně dělá starosti, budu ráda, až se vdá. Ta mladší se zdá skromnější. Ale když myslíš, tedy počítej s oběma.”

I řekl Abrahám: “Tak to už máme čtyři spravedlivé. Koho bychom vybrali dále?”

A Sára odpověděla: “Když počítáš ta dvě děvčata, pak musíš přibrat i jejich ženichy, Jobaba a Seboima.”

Abrahám však řekl: “Co tě nemá, Seboim přece je syn starého Dodanima. Což může syn zloděje a lichváře býti spravedlivý?”

I řekla Sára: “Abraháme, udělej to, prosím, kvůli rodině. Proč by Melcha neměla mít stejně řádného ženicha jako ta fiflena Jescha? Je to slušné děvče a nekroutí aspoň boky před starými příbuznými, kterých si má vážit.”

I odpověděl Abrahám: “Budiž, jak pravíš. Tak tedy s Jobabem a Seboimem máme už šest spravedlivých. Teď nám zbývá nalézt jenom čtyři.”

A Sára řekla: “To už bude snadné. Počkej, kdo ještě v Sodomě je spravedlivý?”

Abrahám pak odpověděl: “Řekl bych, že starý Náchor.”

I řekla Sára: “Divím se ti, že můžeš o něm vůbec mluvit. Což nespí s pohanskými děvkami, ačkoli je stařec? To spíše už nežli Náchor je spravedlivý Sabatach.”

Tu rozpálil se Abrahám hněvem a řekl: “Sabatach je křivopřísežník a modloslužebník. Nežádej ode mne, abych ho navrhl Hospodinu mezi spravedlivými. To spíš už by padal na váhu Elmodad nebo Eliab.”

Nato řekla Sára: “Abys tedy věděl, Eliab zcizoložil s ženou Elmodadovou. Kdyby Elmodad za něco stál, vyhnal by svou ženu, tu couru, kam patří. Ale snad bys mohl navrhnout Námana, který za nic nemůže, protože je blázen.”

A odpověděl Abrahám: “Námana nenavrhnu, ale navrhnu Melchiela.”

I řekla Sára: “Navrhneš-li Melchiela, nemluv se mnou. Což neposmíval se ti Melchiel, že nemáš se mnou syna, ale s děvkou Agar ano?”

Abrahám pak řekl: “Nenavrhnu Melchiela. Co myslíš, měl bych snad přibrat mezi spravedlivé Ezrona či Jahelela?”

Sára pak odpověděla řkouc: “Jahelel je prostopášník a Ezron obcuje s nevěstkami achadskými.”

I řekl Abrahám: “Navrhnu Efraima.”

A Sára řekla: “Efraim říká, že jeho je rovina Mamre, na které se pasou naše stáda.”

Abrahám pak řekl: “Nespravedlivý jest Efraim. Navrhnu Ahirama, syna Jasfelova.”

I pravila Sára: “Ahiram je přítel Melchielův. Chceš-li navrhnout někoho, navrhni Nádaba.”

Odpověděl Abrahám: “Nádab je lakomec. Navrhnu Amrama.”

A Sára řekla. “Amram chtěl spát s tvou děvkou Agar. Nevím, co na ní tak zvláštního viděl. Lepší je Asriel.”

I řekl Abrahám: “Asriel je hejsek. Nemohu navrhnout Hospodinu žádného šaška. Což abych mu jmenoval Namuela? Ne, ani Namuel nestojí za to. Nevím, proč by to měl být zrovna Namuel.”

Sára pak pravila: “Co máš proti Namuelovi? Je sice hloupý, ale je zbožný.”

I řekl Abrahám: “Budiž, Namuel je sedmý.”

Sára nato pravila: “Počkej, Namuela vynechej, neboť pěstuje hřích sodomský. Kdo ještě je v Sodomě? Dovol, abych si vzpomněla: Kahat, Salfad, Itamar…”

Abrahám pak odpověděl: “Odstup tato myšlenka od tebe. Itamar je lhář, a pokud se týče Kahata a Salfada, což nehlásí se oba ke straně zlořečeného Pelega? Ale snad znáš nějakou ženu spravedlivou v Sodomě. Prosím, vzpomeň si.”

I řekla Sára: “Není žádné.”

Tu zarmoutil se Abrahám řka: “Což není deseti spravedlivých v Sodomě a Gomoře, aby pro ně Hospodin ušetřil oněch krásných měst?”

Sára pak řekla: “Jdi, Abraháme, jdi ještě jednou k Hospodinu, padni na kolena před tváří jeho, roztrhni roucho své a rci: Pane, Pane, já i Sára, žena má, tě plačíce prosíme, abys nezahubil Sodomy a Gomory pro hříchy jejich.

A řekni mu: Smiluj se nad hříšným tím lidem a poshověj jim ještě. Měj slitování, Pane, a nech je žít. Avšak od nás, Hospodine, od nás lidí nežádej, abychom ti navrhli deset spravedlivých z veškerého lidu tvého.”

THERSITES

Byla noc a mužové achajští sesedli se blíže k ohňům.

“Ta skopová zas nebyla k žrádlu,” ozval se Thersites dloubaje se v zubech. “Já se vám divím, Achajci, že si to necháte líbit. Vsadil bych se, že oni měli k večeři nejmíň beránky zimrlíky; ale to se ví, pro nás, staré vojáky, je smradlavý kozel dost dobrý. Lidi, když si vzpomenu na to skopové u nás v Řecku –”

“Nech toho, Thersite,” bručel tatík Eupator. “Válka je válka.”

“Válka,” děl Thersites. “Prosím tě, čemu říkáš válka? Tomu, že se tady pomalu desátý rok flákáme pro nic za nic? Já vám řeknu, mládenci, co to je: to není žádná válka, to si jen ti páni vojevůdci a hodnostáři udělali na státní útraty výlet; a my, staří vojáci, my máme otvírat hubu na to, jak nějaký floutek, utřinos a mámin synáček běhá po táboře a naparuje se svým štítem. Tak je to, holenku.”

“To myslíš Achilla Péleovce,” řekl mladý Laomedon.

“Toho nebo jiného,” prohlásil Thersites. “Kdo má oči v hlavě, ví, na koho to padá. Páni, to nám přece nikdo nenamluví: kdyby šlo opravdu o to, dobýt té pitomé Tróje, tak jsme ji už dávno měli. Jen pořádně kýchnout a byla by na hromadě. Pročpak se nepodnikne útok proti hlavní bráně? Víte, takový důkladný impozantní šturm s křikem, hrozbami a zpěvem válečných písní – a hned by byl konec vojny.”

“Hm,” brumlal rozvážný Eupator, “křikem Trója nepadne.”

“A to se moc mejlíš,” hlaholil Thersites. “To ví každé dítě, že Trojští jsou zbabělci, skety, svrabaři a chamraď. Jen jim jednou pěkně od plic ukázat, kdo jsme my, Řekové! To byste koukali, jak by zalezli a škemrali o milost! Stačilo by sem tam přepadnout trojské ženské, když jdou večer pro vodu –”

“Přepadat ženské,” krčil rameny megarský Hippodamos, “to se, Thersite, nedělá.”

“Válka je válka,” zvolal Thersites udatně. “Ty jsi mi, Hippodame, pěkný vlastenec! Myslíš, že vyhrajeme válku tím, že milostpán Achilles jednou za čtvrt roku uspořádá veřejné potýkání s tím vozembouchem Hektorem? Člověče, ti dva to mají smluvené a sehrané jedna radost; jejich souboje, to je sólo numero, aby si jelimánci mysleli, že ti dva za ně bojují! Hej, Trójo, hej, Helado, pojďte čumět na pány hrdiny! A my ostatní, my nejsme nic, naše utrpení je pro kočku, o nás ani pes neštěkne. Já vám něco povím, Achajci: Achilles dělá hrdinu jen proto, aby sebral všechnu smetanu a nás připravil o válečnické zásluhy; chce, aby se mluvilo jen o něm, jako by on všecko, a ti druzí jakobysmet. Tak je to, mládenci. A ta válka se tak courá jen proto, aby se pan Achilles mohl nafukovat jako bůhví jaký rek. Se vám divím, že to nevidíte.”

“Prosím tě, Thersite,” ozval se mladý Laomedon, “co ti vlastně Achilles udělal?”

“Mně? Ani to nejmenší,” děl rozhořčeně Thersites. “Co mně je po něm? Abys věděl, já s ním ani nemluvím; ale všechen lid už má plné zuby toho, jak se ten chlap dělá důležitý. Například to jeho trucování ve stanu. Žijeme v takové dějinné chvíli, kdy jde o čest naší Helady; celý svět se na nás dívá – a co dělá pan hrdina? Válí se ve stanu, a že prý nebude bojovat. Máme snad my za něj odřít dějinnou chvíli a čest celé Helady? Ale to máte tak: když to má jít do tuhého, zaleze Achilles do stanu a hraje uraženého. Pff, komedie! To máte ty národní hrdiny! Zbabělci jsou to.”