Menší prózy

“Není,” řekl pan faktor nevlídně. “Je to holt zas nějaká politika.”

Pan Koubek vrtěl udiveně hlavou: “Já nevím. Zcela volnou ruku. Národ feláhů si nedá líbit, aby proradní a zbabělí Súdánci –” Pan Koubek se chytil za hlavu. “Čest Egypta je šlapána v prach… životní zájmy Súdánu… Podplacený zrádce Ali Baba se svým nohsledou Aladdinem – Pane Strnad, pane Strnad!”

“No jo,” bručel faktor. “Tak aby to šlo do sazby.”

“Pane Strnad,” křičel pan Koubek zoufale, “vždyť tohle musí být zas jenom sen! Řekněte, že je to jenom sen!”

“Kdepak,” řekl pan Strnad. “To se vám něco zdá.”

Vše se rozplynulo; náhlým trhnutím se pan redaktor Koubek probudil a posadil se na posteli. Sáně borový, řekl si, raději už nebudu spát.

Pan Koubek si rozsvítil lampu a přemítal. Kde se to ve mně bere, divil se. I když to jsou jenom sny, jeví se v nich přece jen taková jakási znalost místních poměrů a takových věcí. To se hned pozná rozený novinář. Kdybych byl vržen na neznámý ostrov, sedl bych si a napsal bych úvodník o tamní politické situaci. Schopný člověk se nikde neztratí; a má-li své pevné zásady, uplatní se s nimi všude.

Ali Baba, vzpomněl si. To bych rád věděl, je-li dnes v Egyptě nějaký politický vůdce jménem Ali Baba. Skoro bych se vsadil, že je. I když se mi to jenom zdálo, musí na tom něco být. Kde bych se to dozvěděl? Měl bych se podívat na Egypt do Ottova naučného slovníku. To je pro nás novináře ten nejlepší pramen.

Pan Koubek si nelenoval vstát a vytáhl Slovník naučný, svazek VIII, Dřevěné stavby až Falšování. Dobře, liboval si, že to mám doma. Egypt. Tady je Egypt. Pro Kristovy rány, tady toho o Egyptě je! – Přečetl si poctivě všechno, co tam je o Egyptě psáno: od zavodňování až po mameluky a od první dynastie až po povstání mahdistů. Nikde ani slova o Ali Babovi. Pan Koubek vrtěl hlavou. Že by žádný Ali Baba nebyl?

Pak teprve ho napadlo podívat se, kterého roku byl ten svazek vydán. No proto, řekl si s úlevou. Vždyť ten svazek je z roku 1894, to tam nemůže o Ali Babovi nic být! Když já něco píšu, tak to přece musí být správné…

A s osmým svazkem Ottova naučného slovníku po boku usnul pan redaktor Koubek libě a beze snů.

*

Příštího dne shledal pan Koubek, že je sobota; i konal vše, co je třeba v sobotu konati, neboť každý den má svou povahu i své potřeby, kterými se liší ode dnů ostatních. Dav tedy sobotě, co sobotě náleží, přemýšlel pan Koubek, co by měl činiti dál, a učinil tak; ale protože sobota ještě nebyla u konce, dal se zvečera zlákat třepetavým zvukem hasičské trubky a šel se podívat na noční cvičení místních hasičů pod vedením velitele pana Havrdy.

Nuže, nebudeme popisovat podívanou, která se před panem Koubkem rozvíjela: ne proto, že by toho nebyla hodna, ale proto, že si pan redaktor Koubek mínil příležitostně ji poetickým způsobem vylíčit sám. To bude dobrý fejtonek, řekl si, a počal si v hlavě zaznamenávat hlavní myšlenky. Třepotavý zvuk hasičské trubky. Ukázněné šiky. Úsečné rozkazy velitele pana Havrdy. Sekyrky třpytící se v rudé záři ohňů. Hasičské přilby, vyvolávající představu římských legií nebo něco takového. Čačtí hasiči rychle stoupají po žebři, jako by dobývali nepřátelské pevnosti (dobývati s genitivem). Skromní hrdinové, odhodlaní sloužiti vlasti v každém nebezpečí, v dobách míru i války. Jako bych ten fejton našel, zaradoval se pan Koubek a šel na večeři do Dolní hospody, jako se náleží v den sobotní.

Zakrátko se dostavil i pan Havrda, doprovázen panem Andrlíkem, Dybychou, Plecitým, Rykrem, Kořánem, Trčkou a Samohorským. Všichni měli ještě hasičské plátěné nohavice a sekyrky i provazy po boku; s mužským halasem pověsili na věšák své přilby a usedli ke stolu. Pivo, hospodo! Pivo! Jednu tvrdou. Tak co tam máte? Já bych si dal dvě jitrnice a jelito. Je ta roštěná dobrá? Tak tu roštěnou, ale brzo. Nazdar, redaktorský, nazdárek! To se rozumí, se zelím. Sakra, to jsem si měl taky dát! Hej, mně taky jednu! Na zdraví, mládenci!

Pan redaktor Koubek okříval v tom hluku a řinčení sekyrek. Je to jako vojenský tábor, řekl si. Mužové zocelení zápasem s ohněm, a takové věci. To dám také do toho článku. “Na zdraví, mládenci! Ať žije náš dobrovolný hasičský sbor!”

Pan Havrda se zasmušil: “Koukejte se, pane Koubek,” řekl, “měl byste to dát do novin. Já už jsem čtrnáct let velitelem našich hasičů, a přijde takový vošoust až ze Slezska, žádný náš rodák, ale přivandrovalec, a bude mne chtít poučovat! Že by se měla koupit nová stříkačka, nový žebř a já nevím co ještě. Samé takové novoty,” pravil pan Havrda s odporem. “Na to ten intrikán, ten Lacina, lehko nachytá ty mladší živly, a že prý by mělo přijít velení do mladších rukou. Taková lumpárna,” rozkřikl se pan Havrda. “Za těch čtrnáct let, co jsem velitelem, hořelo u nás jen třikrát! Dybychu, ty jseš náš nejstarší; řekni, kolikrát u nás hořelo?”

“Čtyřikrát,” řekl pan Dybycha. “To bylo u Kastnera, ta chalupa na Poříčí, u Zelinků a potom Rosendorfova fabrika.”

“Když vyhořela Rosendorfova fabrika,” děl přísně pan Havrda, “to jsem byl v Praze na veletrhu a nemohl jsem tady velet: tak to neplatí a neberu za to odpovědnost. Za čtrnáct let hořelo jenom třikrát; tomu se, pane, říká osvědčené vedení, nebo ať nejsem Havrda. A tohle máme my starousedlíci za to,” zvolal pan Havrda hořce. “Nová stříkačka a jiné takové intriky! A já vím,” dodával tajemně, “co za tím vězí. Ten nejhanebnější komplot, pane! Ten Lacina by chtěl být velitelem, to je to.” A napiv se, potřásl hlavou nad zkažeností světa.

“Škoda,” vzdychl pan Koubek. “To je, co všude podlamuje naši sílu: nesvornost a rozbroje mezi bratry. V tak vážné době by nás měla vést jediná myšlenka.”

“Tak jest,” provolal pan Havrda. “Jediná myšlenka, a hlavně osvědčené vedení. Jak praví náš Palacký nebo kdo, svornost jenom moci dá. A takový agent s motocykly chce u nás zavádět novoty a jiné rozbroje! Tuhle řečičtí hasiči si koupili novou stříkačku; jsou za ni ještě dlužni a od té doby tam hořelo šestkrát. A nám bude takový Lacina mluvit o nové stříkačce! Vrazte to do novin, pane Koubek! To vidí každý, kam vedou ty cizácké novoty v politice, v umění a ve všem. Já říkám, pane Koubek, jenom ke zkáze národa. My nedopustíme, aby se plivalo na naši slavnou minulost a naše staré stříkačky. Nazdar, mládenci!”

*

V takových a podobných hovorech strávil pan Koubek sobotní večer. V náležitou dobu odebral se domů, uspokojen celodenním dílem. Pět piv, řekl si, to budu spát jako dudek. Hasiče pochválím, ale do jejich vnitřních sporů se plést nebudu. Je ovšem pravda, že s těmi novými stříkačkami se nadělá zbytečně mnoho řečí. Samé novoty a žádná úcta k tomu, co už je vykonáno. To se ví, musíme míti kus zdravého konzervatismu a takové věci. O tom bych měl napsat článek, mínil pan Koubek a jal se uvažovati o zdravém konzervatismu; ale než mohl toto dlouhé slovo domyslit, usnul, jako by ho do vody hodil.

Shledal, že sedí v táboře bradatých mužů, oděných bronzovými přilbami a krunýři, ozbrojených válečnými sekerami a provazy (patrně na spoutání poražených nepřátel). Všichni měli bílé plátěné nohavice. Aha – pochopil pan Koubek – tak to je Gallia bracata čili Galie kalhoty nosící, jak říkali staří Římané.

“Ticho!” ozvalo se z mužného hluku, “pan Havrda chce něco říct!”

Pan Havrda pohladil si bradku a pravil: “Teda, páni, tady pan redaktor Koubek napsal o naší věci článek neboli úvodník. Já bych navrhoval, abychom ho požádali, aby nám to teda přečetl.”

“Slyšte, slyšte!” provolalo několik hlasů.

Pan Koubek křepce povstal. “Gens Gassiciorum,” spustil, “čili čacký národe Hasičů, skláním se s nejhlubší úctou před mužem, který je, abych tak řekl, svým rozhledem a charakterem ozdobou celé Galie a nehynoucím příkladem obětavé práce pro vlast, veškerenstvo a podobně. Pročež volám: Salve, Gavarda, Gassiciorum dux! Na zdraví pana Havrdy, zasloužilého velitele Hasičů!”

“Živio!” provokoval sbor mužů.

“Přiznávám se,” pokračoval pan Koubek, “že na jeho šlechetnou výzvu jsem napsal jakýsi článek, barditus neboli válečnou píseň, jak dux Gavarda ráčil správně poznamenat. Avšak jsem nucen opravit váženého pana předřečníka. Nepsal jsem barditus o věci vaší, nýbrž o věci naší, týkající se hluboce nás všech. Pánové, my bardové a druidové, my novináři nepatříme žádné straně, nýbrž celé Galii.”

“Bravo,” hučeli Gassiciové.

Pak Koubek odkašlal a začal: “Gallia omnis est divisa in partes tres, jak praví již Julius Caesar. Galie jako celek je rozdělena ve tři partaje. Podle jmen, pánové, je těch partají víc: jsou Sekvanové, Lusitánci, Allobrogové, Arvernové, Andové, Ligurové a tak dále – nomina sunt odiosa. Avšak z hlediska celonárodního se dělí Galie jen na tři části: jedni jsme my, druzí jsou naši odpůrci a třetí jsou naši nepřátelé. Žalno pohledět, že my Galové máme odpůrce a nepřátele hlavně mezi Galy!”

“Tak jest,” pravili Gassiciové. “Je to lumpárna.”

“A zatímco zrada a nesvornost, korupce a sobectví hubí Galii uvnitř, co vidíme u svých sousedů? Pode jménem římské kultury se pokoušejí propašovat k nám rozkladné myšlenky a cizácké mravy. Tvrdí, že již pominul bronzový věk a nadešel věk železa; říkají, že jejich Minerva je totéž jako naše Belisama a náš Taranis totéž jako jejich Jupiter. Je to neslýchaná urážka víry našich předků, a přece se mezi námi najdou lidé –”

“Hanba jim,” volali Gassiciové.

“Ano, hanba jim, zaprodancům! – lidé, kteří kydají hanu na svůj vlastní národ řkouce, že takový železný meč je stejně dobrý, ne-li lepší než poctivý bronzový meč galský!”

“Slyšte! Lumpové! Jsou podplaceni! Mažte je!” Tak a podobně počali křičeti pobouření válečníci.

“Pánové,” pokračoval pan Koubek, “již Caesar praví, Gallos esse rerum novarum studiosos. Galové prý baží po novotách. Ano, klasik má pravdu! Což nevidíme, kterak Galové holdují všemožným cizáckým ismům a nezdravým módám, kterak šlapou po slavných odkazech naší minulosti a hlásají, že musíme držet krok s Evropou? O tempora, o mores! Kam to spějeme? Cui prodest?”

“Tak jest,” volali Gassiciové. “Hanba Laciniovi!”

“O Gassicii,” mluvil pan Koubek rozechvěně, “timeo Danaos et dona ferentes. Jsou to danajské dary, co nám cizina vnucuje pod falešnými hesly internacionalismu, humanity, pokroku a jiných ismů. Je to jed, kterým naši odvěcí nepřátelé hledí rozhlodati naše galské sebevědomí, naši galskou svébytnost, naši ryzí a domácí galskou kulturu. Quo usque tandem, Catilina!”

“Hanba mu,” hlučeli válečníci. “Pereat!”

“Odmítáme,” volal pan Koubek slavnostně, “ve jménu všeho, co je naše, všechny ty latinské ismy. Nám Galům je třeba zdravého konzervatismu, patriotismu, nacionalismu, radikalismu, svatého egoismu, tradicionalismu, antagonismu, neochvějného truismu a obětavého fanatismu. Pryč s cizáctvím! Hic Rhodus! Bije hodina dvanáctá a my voláme: Caveant consules!”

Pan Koubek se probudil. Na radniční věži bila právě hodina dvanáctá. I spočítal dvanáct úderů a opět usnul, uspokojen, že jde s dobou a že ví, kolik uhodilo.

*

Den nato, byla to neděle, tísnila pana Věnceslava Koubka od rána utkvělá představa, že se mu příští noci bude zdát něco z římských dějin. Musím se na to připravit, řekl si; to by tak hrálo, abych si v římské historii uřízl ostudu!

Byl tím zaujat, že si nepřečetl ani žádný z nedělních úvodníků: zabořil se do Dějin starověku, které mu půjčil synek jeho paní bytné, a s hlavou v dlaních je dřel až do noci. Nu, mínil potom, když už se svlékal do postele, v dějinách i řádech republikánského Říma byl bych jak doma; ale ty hromské císaře aby si čert pamatoval. Safra, kdo byl po Galbovi? To už je jedno; ale kdyby se mně zdálo o punských válkách, to bych uměl, jako když bičem mrská. Jen aby se mne nikdo neptal na Galbu nebo Caracallu!

Uprostřed těchto nadějí a obav usnul; a když se ráno probudil, shledal, že se mu po celou noc nezdálo zhola nic. Měl trochu pocit zklamání, jako když si na gymnáziu nadřel lekci na výbornou a pak byl místo něho vyvolán Kadlec nebo Kulhánek; je to živý pocit křivdy a zmařené práce. Ale zároveň pocítil úlevu, že už mu ty sny patrně dají pokoj. Byly asi z přepracování a takového nějakého duševního přepětí, řekl si, a vykročil s novou chutí po své životní dráze.

*

Následující noci pak usnul hluboce a téměř beze snů; jen docela nejasně se mu zdálo, že se prodírá nějakým roštím nebo čím s pocitem, že někoho stíhá nebo je sám stíhán. Aha, to bude něco z dětství, řekl si i ve spaní a spal klidně dál. Vtom ho probudil temný rachot.

Posadil se na posteli a naslouchal. Ale ono to vlastně nebylo na posteli, nýbrž na jakémsi pahorku nad širým stepním krajem; a mezi koleny měl buben, do kterého ze vší síly a s jakousi rozkoší tloukl palicemi. To to burácí, liboval si pan Koubek naslouchaje svému vlastnímu bubnu. Bum tatata bum bum ta bumtata ta ta bum. Stop.

Pan Koubek přestal bubnovat s paličkami vztyčenými a pátral po stepi. Tamhle se vlní vysoká tráva, je vidět růžky prchajících antilop; v dáli pod mohutným baobabem se po něm udiveně ohlížejí dvě žirafí hlavy. A tu z dalekých chlumů až na obzoru zaslechl tlumené rány bubnu. Ta ta tatabum bumtarara tata bum bum.

Pan Koubek ovšem rozuměl, co praví nepřátelský buben, a energicky se ohradil. Bum tatata tabum tabum, počal burácet na svém bubnu. Vy psi, psi z kmene M’bwa, špinaví niggři, pancharti z ropuch a hyen, zbabělci, žrouti žížal, slyšte! Bum, tečka.

Ta ta tatabum, odpovídal výsměšně buben na obzoru. Slyšíme, ó N’gwe! Prasklá tykev se vydává za válečný buben. Volá nás chcíplá krysa. Ať mluví! Bum. Stop.

Bumbum tarara, vybubnovával pan Koubek svou rozhořčenou odpověď. Slyš, ty chlupatá housenko, vyřiď mužům kmene M’bwa: N’gwe jsou silni. N’gwe jsou bez počtu jako listí baobabu. N’gwe jsou vykrmeni jako kanci po deštích. Mají tolik kopí, jako je rákosí u řeky. Mladí lidé kmene N’gwe praví starším: My chceme kořist. Jsme silni a bez počtu jako listí baobabu. Starší praví, ngololo uah. Dobře, my vás povedeme. Bum.

Tatata ta ta, posmíval se buben za chlumy. Pošlete nám své mladé muže. Válečníci kmene M’bwa praví: Není už legrace. Chceme tančit válečný tanec. Potřebujeme nových náhrdelníků. Děvčata z kmene M’bwa říkají: Přineste nám náhrdelníky z uřezaných uší, náhrdelníky z vytahaných zubů, náhrdelníky z vlasů nepřátel. Krsss, krsss, mladí mužové z kmene M’bwa brousí své oštěpy. Krss, krss, můžete přijít. Bum.

Pan Koubek se mocně rozpřáhl nad svým bubnem. Tambabam tambabam tatabum, vysílal do dálky své burácející signály. Ó M’bwa, prašiví šakalové, toto vzkazuje nepřemožitelný národ N’gwe. Vaše vesnice je nám dlužna za jednoho mrtvého. Před mnoha a mnoha lety, před desetkrát deseti lety, před tisíckrát tisíci lety zabili vaši lovci našeho lovce. N’gwe nezapomíná. Každý náčelník praví před smrtí: M’bwa zabili našeho lovce. Nemůžeme žít, pokud nepomstíme jeho smrt. Ó M’bwa, náš hněv je nesmírný. Pošlete nám tisíc krav telných a tisíc volů. Jinak nemůžeme zapomenout, že nejsme vyrovnáni. Bum. Tečka.

Ratata bum bumta bum, odpovídal nepřátelský buben. To je řeč mužů, ó N’gwe. Přijďte si pro výkupné. Běžíme vám naproti. Hodíme vám pošlého psa, vy smradlaví niggři. Bum.

Bum bummini bummini bum, bušil pan Koubek ze všech sil do velkého bubnu. M’bwa, M’bwa, urazil jsi veliký národ N’gwe. Naše nenávist je hluboká jako řeka Mambara. Ó slyš zákon národa N’gwe: Nenávidět, nenávidět, nenávidět! Nenávidět muže, ženy i děti národa M’bwa. Nenávidět jejich pole. Nenávidět jejich vodu. Nenávidět jejich lesy. Slyš příkaz našich bohů: nenávidět! Slyš kouzlo našich kouzelníků: nenávidět! Slyš hlas našich předků: nenávidět! My přijdeme, M’bwa! My přijdeme s ohněm a mečem, ó M’bwa, jenž jsi urazil veliký národ! Stop.

Tata bumtarata tatamta, odpovídal vzdálený buben. Bere se na vědomí. Bum.

Pan Koubek odložil paličky a buben a libě se protáhl. To má něco do sebe, řekl si, být takhle na přední stráži a vyhlašovat válku a takové věci: Toho pošlého psa si přece nemůžeme nechat líbit. Jde o čest národa a podobně. Počkejte, vy černí holomci, já vám to ještě vybubnuju!

Safra, napadlo pana Koubka, tihle negři to mají dobré. Žádné dlouhé škrabání, žádné cavyky a jít na to s velkým bubnem. Vyřizovat si své polemiky na velkém bubnu. Říci druhým národům nahlas a rovnou, že jsou zbabělci, špinaví psi a podobně. Panečku, takovému novináři v Africe se to pracuje! Kdepak u nás! U nás člověk píše patnáct let, patnáct let tluče na buben za svůj národ, a ono nic. Ach bože, mít takový pořádný buben u nás…

A tam za tou stepí, řekl si pan Koubek s jistou měkkostí, na nepřátelské půdě sedí druhý takový kolega Koubek a bubnuje stejně poctivě jako já. Měli bychom založit stavovskou organizaci nebo něco takového. I když si na bubnech vynadáme, máme přece své společné zájmy. Bubnovat od národa k národu, to je, pane, odpovědná práce. Těžká, ale krásná.

– Skoro bez soumraku se snesla tropická noc. Kdepak je Jižní kříž, přemítal pan Koubek a obrátil tvář k hvězdám. Bože, to je hvězd, řekl si. Člověk by skoro řekl, že sedí uprostřed vesmíru. Brr! To je divné, ve vesmíru bych se nemohl cítit doma.

Náhle zvedl hlavu. Noční van od východu přinášel vzdálené údery bubnu. Pan Koubek se bystře chopil svých paliček.

Halo, halo, signalizoval daleký buben. Zde bubnová stanice N’ga. Halo, zde N’ga. Halo!

Zdemístně se potvrzuje příjem stanice N’ga, bubnoval rychle pan Koubek. Co si přejete?

Halo, halo, volal buben od východu. Řekněte svým lidem, aby nám sem nechodili na ryby. To přece nejde!

Pan Koubek oživl. Halo, bubnoval prudce. Zdemístně se odpovídá: Nemáte nám co poroučet, co svým lidem máme říkat. Zasahujete neslýchaným způsobem do našich vnitřních záležitostí. Národ N’gwe nestrpí, aby jeho prestiž byla urážena tak hrubými provokacemi. Ohražujeme se jménem naší nejširší veřejnosti. Bum!

Halo, odpovídal daleký buben. To je omyl. Stanice N’gwe není volána. Voláme stanici M’bwa. Šifrujeme: M jako Marta, B jako Beata, W jako Waldemar, A jako Alois. M’bwa.

Stanice N’gwe trvá na formální omluvě, bubnoval břitce pan Koubek. V nejširších vrstvách našeho lidu panuje živelné rozechvění. Bum!

Tak se nám nepleťte do spojení, bručel netrpělivě daleký buben.

Oho, oho, bubnoval vehementně pan Koubek. Budiž vzato na vědomost, že na svém území budeme bubnovat, kdy a jak je nám libo. Odmítáme důstojně a co nejostřeji urážlivý tón tamního oficiálního bubnu. Zároveň prohlašujeme, že nestrpíme, aby kmen N’ga hledal přes naše hlavy jakékoliv spojení s kmenem M’bwa, se kterým jsme ve válečném stavu. Náš národ jako jeden muž stojí na stráži proti ničemným úmyslům našich sveřepých a odvěkých nepřátel – Halo, slyšíte? Halo!

Bylo ticho, odnikud se neozval ani šelest, ani pípnutí ptáčka; takové nesmírné ticho, že se pan Koubek probudil bušením vlastního srdce. “Halo,” opakoval, ale odpovědělo mu jen konejšivé vrznutí postele.

*

“Pane doktore,” řekl nato pan Koubek ustaraně, “já mám poslední dobou takové divné spaní.”

“Jaké?” ptal se pan doktor Kostelecký.

“Takové hrozné sny,” stěžoval si pan Koubek. “A co chvíli se probudím tlučením srdce. Co to je?”

“Nervy,” řekl doktor. “Jste asi přepracován. Nesmíte se rozčilovat, víme? Já vám dám trochu bromu. Na špičku nože před spaním, a budete spát jako jezevec.”

Tedy toho večera vzal pan Koubek bromu na špičku nože a vlezl do postele, připraven spát jako jezevec.

I počalo se mu zdát, že sedí v redakci Stráže našeho kraje s perem v ruce a chystá se psát úvodník. Úvodník, bručel, zas úvodník! A já nemám ponětí, o čem by měl být!

Jal se usilovně přemýšlet, o čem by se měl rozepsat. Počkejme, pomáhal si, tak dejme tomu o – hm; nebo řekněme o – o – o čem vlastně?

Pro větší soustředění začal hrýzt držátko svého osvědčeného pera; ale nic, nic, nic ho nenapadlo. Naprostý pocit prázdnoty v hlavě. To není možné, zhrozil se pan Koubek, chytaje se za hlavu, snad se mi to jenom zdá! Je přece tolik věcí, o kterých se dá napsat úvodník, například o – o – rány boží, kdybych věděl o čem!

Aha, vzpomněl si, to dělá ten brom! Já vůl, já vzal brom před psaním místo před spaním! Proto jsem ospalý jako… safra, jako co? Měl bych se na to někoho zeptat, bručel, jda po nekonečné chodbě, až přišel k pootevřeným dveřím. I vešel do nich a viděl s rozpačitým podivem, že tam sedí u psacího stolu on sám a píše úvodník.

Nevěděl honem, jak by měl sebe sama oslovit, a rozhodl se pro prostou kolegialitu. “Pane kolego Koubku,” vyhrkl honem, “nevíte náhodou, o čem by se měl dnes psát úvodník?”

Pan kolega Koubek položil pero a řekl nikoliv nepřívětivě: “Nu, to víte, já píšu proti trianonskému míru. My Maďaři se nikdy nesmíříme a tak dále. Člověče, o tom se dá toho napsat!”

“Děkuju,” zamumlal pan Koubek zmateně a stáhl se zpátky na chodbu. Prokrindapána, řekl si, byl jsem to já, nebo ne? Že bych měl tak vysedlé lopatky a takové chlupy v týle?

Běžel po té nekonečné chodbě podle řady dveří: kde vlastně je má redakce? Bože, já zapomněl ty dveře počítat! Aha, tady to bude! – A vklouzl do nejbližších dveří.

Jenže tam seděl u psacího stolu on sám a psal úvodník. “Co byste rád, pane kolego,” děl nezvedaje hlavy od práce.

“Já…, já…,” koktal pan Koubek. “O čem dnes píšete úvodník, pane kolego Koubku?”

“Proti versailleskému míru,” pravil vážně pan kolega Koubek. “Právě odmítám s rozhořčením zbabělý pacifismus, kterým chtějí rozvratné živly infikovat naši zdravou německou náturu, mein lieber Koubek.”

“Aha,” vypravil ze sebe pan Koubek. “Tak já vás nebudu rušit, pane kolego.” – A vrazil do nejbližších dveří.

Tam seděl zas takový pan Koubek a pilně psal broukaje pro sebe: “…ruský proletariát nestrpí… tak!… voláme do boje… podlé intriky ničemných sousedů… charašo!… utopíme v krvi… mor na ně!”

Pan Koubek se tiše stáhl na chodbu a vrhl se do nejbližších dveří. “Hned, pane Koubku,” ozval se u stolu jeho vlastní hlas, “jen co rozdrtím patou tu slovanskou hydru. All’armi, Italia, all’armi!”

Pan Koubek prchal po chodbě. “Bože,” šeptal si s hrůzou, “kdybych našel nějaký prázdný psací stůl!” – Nahlédl do dalších dveří. “Počkejte, caballero Koubek,” zavolal tamní pan Koubek, “pojďte si poslechnout, jak jsem to nandal těm venezolánským banditům! Halt! Avanza, puerco,” zařval za prchajícím panem Koubkem.

Pan redaktor Koubek se ukryl za nejbližší dveře; vtom ho popadla za límec nějaká ruka. “Tak tady tě mám, ty zbabělý lháři,” skřípal mu do uší jeho vlastní hlas. “Teď ti vyrvu tvůj zlolajný jazyk, ty pse!”

Pan Koubek se s hrůzou obrátil a zíral do své vlastní, křečovitě stažené tváře. “Ale pane kolego, pusťte, vždyť já jsem taky pan Koubek!”

“My Koubkové se navzájem neznáme,” zahřímal ten druhý. “Člověče, nikdo nemůže nenávidět víc než Koubek Koubka! Smrt, smrt každému Koubkovi jiného jazyka!”

Pan Koubek se vyrval svému nepříteli a prchl na chodbu. A hle, ze všech těch nesčetných dveří vykoukly hlavy Koubků a měřily ho zlýma očima. Pan Koubek počal ze vší síly pádit po té nekonečné chodbě, pronásledován dupotem několika set Koubků. Vrhl se po točitých schodech nahoru a běžel po jiné chodbě. Z každých dveří se vyřítil nový Koubek a přidal se k pronásledovatelům. Opět nové schody a nová chodba. Ale tato chodba se končila plošinou nad bezednou propastí.

Pan Koubek se zděšeně zastavil a obrátil se k davu nepřátel. Byli to samí Koubkové skřípající zuby a chraptivě oddychující. Bože, kdybych se mohl schovat za svým psacím stolem, vzpomněl si pan Koubek zoufale. Tam jsem tak silný a tak v bezpečí!

“Pánové,” zvolal udýchaně, “kolegové, Koubkové, proč mě honíte? Vždyť nás všechny, nás Koubky všech národů, vede jediná myšlenka: vlastenectví čili nenávist k nepřátelům! Co proti mně máte? Copak netáhneme za jeden provaz? Nejsme všude titíž? Nepracují naše osvědčená pera všude na týchž národních ideálech? Ó přátelé –”

Nepřátelští Koubkové se divoce zachechtali: “Ty vole, my nejsme žádní přátelé! My jsme úhlavní nepřátelé! Mažte ho! Ve jménu národa, na něj!”

Pan Koubek ucouvl na kraj propasti. “Ale kamarádi,” vyhrkl, “vždyť… Koukejte se, vždyť my to nebereme tak doopravdy, my Koubkové… A vůbec, když jsme jednou tak pohromadě, tak bychom, páni, mohli těch zlostí nechat, nemyslíte? A snad, helejte, snad se tu vůbec dohodneme a… Koukejte, vždyť je tolik jiných látek, o kterých se dají psát úvodníky! Nač my se máme pořád navzájem dožírat a –”

“Oho, oho,” začali křičet Koubkové. “Shoďte ho! Chce nás připravit o chleba! Zrádce! Bere nám naše ideály! Bere nám naši nejvděčnější látku! Kazí nám řemeslo! Zabte ho!”

Před očima pana Koubka se zatmělo. Rozpřáhnuv ruce padal naznak do nesmírné hloubky a ztratil vědomí.

*

Den nato měl pan redaktor Koubek opravdu drobátko zaujatou hlavu. “To dělá ten brom,” bručel rozladěně a vyhýbal se lidem.

A pro Kristovy rány, vzpomněl si odpoledne, vždyť já dnes musím psát úvodník! Bodejť, dnes je středa a – o čem vlastně bych měl psát?