Svítání na západě

Otokar Březina

SVĺTÁNĺ NA ZÁPADĚ

* * *

Ples věčných svítání do soumraků mých zpíval,v nach růží západních se třásl rosou jitřní.Den času nového mé slunce rudě stmíval,však šerem duše mé lil tajnou záři vnitřní.Most bledých paprsků má píseň zdvihla v pýšenad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal;mé touhy, kající, šly po něm v rodné výšea mrtvých předků sen mé snění na něm potkal.Včel rojem před bouří když myšlénka má vřelaa ticha věčný hlas v ní těžkým echem zmíral,když radost života mi dvéře uzavřelaa pokyn bolesti je dálkám otevíral,své stíny žhavý den na cestu noci metala z květů jabloní mi leden dýchal v sněhu:ze zrní vteřin mých sad jiných vůní zkvétala šelest rákosí mi pěl o druhém břehu.V hod věčných vzkříšení tvůj kvas jsem toužil píti,však žhavých účinků jsem neznal zrání tvého;teď mdlý a opojen v své krvi slyším hřmítilet vichrů z vinic tvých, žár léta tajemného.U zdrojů nafty tvé, jež zapáleny chvějíse dechem staletí a svítí věčným zořím,jsem lampu doléval; však plnou číši jejíjsem převrh na sebe a v plamenech teď hořím.

Ranní modlitba

Stan černý smrti, jejž rozpíná duše na cestě své, aby odpočinula,jsem svinul dle rozkazu tvého a obrácen k východu světla,řekl jsem myšlénkám, klečícím na růžových kobercích jitra: Modlete se!O Nejvyšší!Tvůj úsměv mystický zatřásl zemí šlehnutím úrodné mdloby,nedočkavé hlasy všech vůní zmateně vyvalily se z nížin,žíznivé klasy prohnuly se s bolestnou rozkoší pod sesutím světlaa zdravé vtáhnutí dechu radostně rozesmálo žijící formy. —Ale zraky milenců snu se zatměly bázní, vyhýbavé a kleslépod jiskřivým pohledem dne, v němž svítí divoká žádost nezrozeného.Jako hněvivý zrak dozorce davů a sil přelétl krajiny země,zachvěl se před ním život, zabouřily dílny všech krví.Oblaky s drápy ohnivými vyhnal z vod (schoulené v moří zářící hnízda),vpadl do stáda opilých vůní a hlas jejich zakřikl hněvem bílého žáru,ve varu světel rozkypěl barvy, žhavé je nastříkal v duše,a palčivým popelem okamžiků posypal hlavy litujících.Hodinami zazvonil všem duším počátek žně o Majiteli rolí a stád!Všichni viditelní a neviditelní služebníci vyšli na souvratě tvé,ale rachot tvých vozů, naplněných úrodou, zahřmí jen do snění básníků.Tvá bude úroda na polích lásky a v zahradách, kde jaro omdlelo vůní,úroda chudých, zmořená suchem v den setí a deštěm v den metání klasů,úroda těch, kteří pohledy síly určují hranice majetku svého,úroda bolesti, s květy, jež hoří všemi barvami dušía jako příliš vytažené lampy, jež kouří dusnými vůněmi smrti.Úroda setby, jež čeká pod sněhem času na dobu staletých tánía královská úroda zrní nezasetého.I já, jeden z nejchudších, vycházím poslušen na hlas tvého zvonu,na zděděnou líchu mých mrtvých, kde klekání ztichlá mi hlaholí z hučení větrů,a oněmlé hlasy z šepotu stvolů mne sílí povzdechem dávna.O Věčný! Až žárem se rozpuká země, dej ať sednouti mohu do tvých stínů!Až umdlím, přej, aby mé naděje se napily vína šumného budoucí září!Až prací zrudnou mi tváře, nech je zlíbati pohledy mrtvýcha pot mého čela ať ovívají etherné ruce těch, kteří mne milovali!Dej požehnání mým zrakům, když utkví na bujném obilí šťastných,a pevnost pohledu mému, když uzří mystické znamení smrti na květech zahrad a duší!Hlasu mému dej hudbu lahodnou žencům, jak zvonění o polednách,a písni mé stříbrné kadence potoků uprostřed polí, v čas žízně!Dej, aby mé kroky vzbudily z umdlení radostné čekání bratří,a na můj pozdrav aby vlídně odpověděli pospíchající!Dej, ať v hněvivých pohledech nepřátel dovedu uctíti záření tajemství tvého,a chvílím, které proti mně vyšlou, ať řeknu s úsměvem: Dělníci moji!A nezasloužím-li, aby má křídla se vznášela silou mého zraku,ať lítost má vznáší se silou, po níž teskní má slabost!Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními,a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců!Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební,aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extasi zardívá bratrya květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání!Dej, ať v paprscích úsměvu mého pel z polí mých padá na sousední líchy,a dech bolesti mé ať sráží se v krystaly léků těm, kteří hledáním onemocněli!Ticho mé samoty naplň šuměním křídel zbratřených duší,a okamžiky radosti mé ať vonným deštěm se nad loži beze snů třesou,jako zpívání harfy k útěše zarmouceného.Dej, aby mé myšlenky byly jak větry jarní, jež přinášejí rytmus budoucím písním,a jako vichřice, které nutí k návratu chodce před cestami smrti!A umírajíce ať podobny jsou těm květům (symbolům setby z jiného světa),které, když vadnou úpalem denním, ještě po jahodách voní.Unaven prací a láskou a bolestí zlomen ať usednu v kvetoucí mezea zbytek dne ať ztrávím pohroužen, němý, ve věčnou hudbu tvých světel.Až večer se nakloní k zemi a zakřiknuté vůně se vrátí,i já půjdu, pracovník osamělý, k příbytkům kouře stoupajícího.Pod tvým stromem usednu, jež všemi prostory korunu košatou zdviháa v jehož černém, ledovém listí zvoní tichem hvězdy, jak včely všech úlů;má hrdost, zamlklá za dne, k mojí písni se vrátí,políbením, jež nekonečnými činí paprsky zraků, na oči mne zlíbá,a těm, kteří poslechnou, s hlavou pyšně v zad skloněnou zpívati budu.Zpívati budu tvé dějiny, jež v duších mrtvých národů jásaly zářením dneška,a v duších živých neznámým jazykem budoucna mluví.V epickém toku všech barev, v tisících tonů, v bizarních rozkvětech hmoty,v prostoru smrtelných tiších, v nichž buší kladiva skrytých tvých dílen,kde formuješ budoucí slunce pod klenbami načernalými,až jiskrami z kovadlin tvých do závratných výší tříští se světy!V lyrismech tušení, v šílenstvích hrůzy, v sinavém třesení září,škálami vášní, v notách dle klíčů a předznamenání smrti.I rozpustí se má slova jak sůl v žíravém dešti tvé vláhya krystalovati budou v sršení jisker a v praskotu neznámé síly.Barvami neviditelného vidma mé obrazy se vzejmou, hýřící slávou,stíny jejich budou položeny oslňujícím zářením pozemských světel,však jejich světla tvým stínem; a do tvých úběžných bodůpaprsky jejich perspektiv se v ohniska sletí.I pozdvihne se sen můj s křídly zachycujícími reflexy věčného jitraa jako gigantský fantom orla zem ponese v žhavých svých spárech,na dvě strany rozhrne černé oblaky noci a lehne k tvým nohám,a zrak své pýchy nastaví pokorně proklání pohledu tvéhov syčícím výtrysku krve osleplý září.

Tys nešla

Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítía vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech’:koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sáláproudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění!Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splálav ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzyšlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či lekátě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih’ a nad mým domem se prostřel?Či smrt, která zabíjí v křižovatkách mé hosty a čeká,až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výšíma od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;neznámý hlas tvůj chladivým nárazem etheru slyšímz té písně věčné se třásti tony přitlumenými.V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští.Věř, my se to líbáme tisící retů, objetím tisíců paží,ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce dušía pohledem letícím věky na tváři zpřízněné hoří.

Vteřiny

Dýcháním věčna rosíš mé květy, když nivy mé práhnou,jím lípy mé před okny chví se a větvemi zvoní mi sklem;z moří poslední noci mé noci jak oblaky táhnoutížené třesením zarudlých hvězd a odvěkým snem.Mé vteřiny tekou jak prosakující krůpěje teskného mženídnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumraků mystický plod;šelestí v duši mé jak raněných listů krvavé chvění,bodají zraky mé reflexem západu v hladinách neznámých vod.Pozdravy z druhého břehu, jež ke mně vichry tajemství svály!Sesutí budoucích cest, jež křísí v hlubinách zalkání ech!Údery tichem, jak znamení v noci, když přítel umírá v dália jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech!Škytnutí nárazu, z nějž prýští zvonění hudebních strojůnesené rythmy staletých hodin, duše minulých let

Конец ознакомительного фрагмента.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.