F. L. Věk (Díl třetí)

A pak, to už kráčeli pod ševelícími korunami staré aleje na Příkopech, dala se náhle do pláče, když uslyšela, že je Thám propuštěn, že je po jejích snech a plánech. Plakala celou cestu, nemohla se přemoci – Thámovi bylo jí líto a zpočátku ji konejšil. Ale když neustala, když pak doma, to ještě bydleli v Řetězové ulici, začala mu vyčítat, popudil se a rozdráždil, když také Betyna se ozvala a ostře.

Kolik dní byla domácnost jeho chmurami zaklopena. A chlad z ní foukal. – Zatím byl už opět přijat k divadlu U hybernů, když správu převzal nový ředitel, komik Fasbach. A ženě své Thám podruhé povolil. Vystupovala zas, ač opět jen v menších úlohách.

Paní Butteauová povzdechovala, co by nebožtík tatínek říkal, toho že by rmoutilo, jaké neštěstí mají dcery u divadla, jaké nesnáze a jak divné intriky proti nim pracují. Věřila tomu, jako před lety, když tu měla ještě nejstarší, Loty, u divadla, stýskala tak upřímně, jsouc v tom ohlasem svých dcer, zvláště nejmladší, i v tom, že se Thám o ně nestará, že se jich nikde nezastane, ani Pauly ne.

Proto toužily z Prahy pryč, zvláště Paula, jinde že by měly víc uznání.

Pojednou však přestala mluvit o umělecké pouti. Byla klidnější a v Praze spokojenější. Thám se divil a domníval, že je to jistě kvůli matce. Byl tomu rád, ač to nebylo bez pelyňku. Kvůli němu by tak žena neudělala, na něj neměla žádných ohledů, až když začala matka churavět.

Ale proto přec, když se tchyně vážně roznemohla, měl o ni vážnou starost. Kdyby zemřela, strhly by se boje o Prahu a nové působiště znovu. A on nechtěl z Prahy, nechtěl se odtrhnout od českého divadla, kjterému tolik už obětoval.

Proto také, když vyprovázeje Helda přerušil mlčení, bylo jeho první, že se znovu zeptal na tchyni. Mladý doktor se až po něm obrátil, cože má takovou starost, a znovu potvrdil, že stará paní má zdravé jádro a že pevně doufá.

Šli Koňským trhem dolů.

Doktor začal o divadle, jednak že ho zajímalo a že se od Tháma nějakých novinek nadál, jednak že chtěl hovor kvůli Thámovi jinam obrátit. Zeptal se, jak je teď s divadlem U hybernů, je-li už líp. Thám mávl rukou.

„Ani o znání. Ještě hůř. Ta nešťastná vojna! My míváme dost prázdno a v národním ne míň. A taky nač by chodili.“ Dodal s úsměškem. „Na ‚Honzu z Přelouče‘, aby viděli, jak přijede na kobyle, a jak kobyla dělá extempore?“

Held se smál. Thám však chmuře čelo se rozhorloval:

„Co je pořádného, co má jen trochu jiskru, to se nesmí teď hrát. Don Carlos, Maria Stuart, Loupežníci a takové, to ne. Vědí, kde se jedná nějak o potentáty nebo o prožluklou svobodu. Ani muk o ní, ani zmínky, z té mají strach. To vědí, Francouzové jim nahánějí. A z nynějších příběhů se teprve nesmí nic vzít.“

Held přisvědčil a mínil, v muzice, s operou, že to je přece lepší.

„Aspoň nemají takové návštěvy jako my. Dřív k nám také nechodily, za císaře Josefa, ó to byly jiné časy!“

Held pohlédl naň tázavě, jaké to návštěvy – „Páni cenzoři nás teď pilně navštěvují.“ Thám se hlavou nachýlil k doktorovi a vyrazil ta slova tlumeným hlasem. „Všichni tři mají nařízeno, aby divadlo pilně pozorovali. Musí hlídat, mluví-li se tak, jak to přeškrtali.“ Usmál se trpce, a dotknuv se doktorova rukávu, řekl jako s úžasem i politováním:

„I náš znamenitý vlastenec, pan Procházka – No poroučejí, a tak musí, co naplat. Teď on také na Josefovu dobu vzpomíná. Teď by nesměl vydat Dalimilovu kroniku s tou staročeskou předmluvou od Pavla Ješína. Četli jí? Ne? A tu si přečtou, ta stojí za to, ta to povídá!“

Zatím se dostali na dolejší část Koňského trhu. Minuli zděné kotce a krámy v dřevěných boudách. Bylo tam živo, zvláště kolem krámců, kde prodávali jaternice a uzeniny. Z Ovocné ulice, z Příkopů ozýval se rachot kočárů a temný šum z proudů lidí, jak se hrnuli nahoru směrem k Prašné bráně i dolů k vodě.

Nebe bez mráčku bylo ještě jasné, po ulici však, mezi domy ulehly stíny podvečera; toliko okna nejvyšších pater proti západu leskla se zhasínajícím zlatým zásvitem. V měkkém prvním soumraku temněl proud lidí. Jen jasnější barvy, pestrá pštrosí péra a pentle dámských kloboučků, běl vlá-senek a účesů, cihlové, světlomodré kabáty a fraky a mezi nimi bělostné uniformy vojenské i pestré šátky dam přes ramena volně přehozené, jejich špencry živých barev, prosté nebo á collet s krátkými límci, a mantlety světle odrážely se z proudu a nesly se jím v stálé proměně jako pestré vlny.

Thám s Heldem zapadli do něho a chvilku nemohli spolu mluvit, jak je proud sevřel a šum jeho jim sluch zalehl.

Hokyně skládaly už své krámečky, ale kluci preclikáři s preclíky nastrčenými na vysoké tyči přes tu chvíli zahvízdali na píšťaly, hned tu, hned tam.

Thám s Heldem dostali se až k samému zábradlí pod stromy Staré aleje. Held začal opět hovor, tj. pokračoval v něm, o divadle.

„Pojede vaše společnost na léto zase do Karlových Varů?“

„Ne, letos pojedeme do Teplic.“

„Ták?“ divil se Held. „Já myslil, když teď baron Stenzsch převzal vaše divadlo – Ten může přece něco na to dát, léto by tu snad vydržel; ať připlácí, když je toho takový milovník.“

„Je.“ Thám se usmál. „A baletu ještě víc. A připlácí už beztoho, až se ohýbá. Ale přes léto musí také ven.“

„Jak s českými hrami, přeje jim?“

„Není proti nim, ale ani večeru jim nepřidá. To je ta svízel, milý doktore,“ povzdechl Thám upřímně, kdežto do té chvíle lhostejněji odpovídal, hledě před se. „My jsme pořád jen v podruží, pořád jen z milosti, my čeští sprosťáčkové. A když také ani u svých, u našinců, nemáme dost podpory. Lepší nás opouštějí, vědí, jako Majober. Toho je škoda, to byl tuze šikovný režisér našich českých představení.“

„Chyť se profesury —“

„Na Akademickém gymnasiu je mu ovšem líp, pěkně v suchu. Ale kdyby tak každý – Mne by snad taky zas vzali do ouřadu, ale – To by byl konec těch chudých začátků. Kdybychom aspoň při té trampotě se mohli víc hýbat. Kdybychom měli takhle své divadlo!“ Mluvil už vřele. „Divěji se? Ó já bych je chtěl udržet, třebaže se nám teď posmívají, našim hrám, a všemu – No, ale teď, když je zle,“ tón hořkl a osten úsměšku bylo z něho cítit, ,,á to je něco jiného! To volají: Čechové! Čechové! To jsme národ, to jsme tady, ale jinač? Velké divadlo má des Volkes edeler Teil – my nic, nás nechají si jen v neděli, ve svátek a jen v té ratejně zahrát. Tam nechodí der Mann von besserem Gefühl, v lepším kabátě se nemluví česky – Vidějí, jak se po nás ohlížejí, že doktoři —,“ dodal žíhavě, schválně, jak se trpce rozehřál, a když postřehl, že průvodce jeho v záchvatu náhlého ostychu a studu nějak poplašeně se ohlížel.

Thám nedomluvil a Held neodpověděl. Před nimi, to docházeli na konec aleje, v níž právě rozsvěcovali olejové lampy na červenobílých kolech, strhl se náhlý šum a ruch. Všechen proud se rázem ucpal. Nikdo nemohl dál, kolem nastala pojednou tlačenice. Pokřikovali, dotazovali se, co se děje, co se stalo, natahovali krky, všecko se obracelo kupředu, směrem ku Prašné bráně. Mnozí se začali tlačit, prodírat se bokem, lokty.

Ti, které prudký náraz tlačícího se davu tiskl k zábradlí nebo je již tam přirazil, bránili se, křičeli, láli. Tu ten přelízal, jiní sbíhali z chodníku. A z protějšího také. Dav se rozlil ulicí, ale dál naproti na rohu u obezděné zahrady vedle Prašné brány shlukoval se zase v mrak a rostl. Černalo se tam lidmi.

Held s Thámem nemohli chvilku ani vpřed ani dozadu. Pak je hlučící proud strhl a nesl je. Jak se tak dostali bfíže ku Prašné bráně, zaslechli z hučení a z pokřiků zástupu hlučný dusot koní na dlažbě, pak signál vojenské trouby zalehl podvečerem, a vtom zahlédli přes spoustu hlav jako přes zčeřenou černou hladinu řadu helmic s černými hřebeny, bílé pláště, tasené palaše, které se mdle leskly.

Oddělení kyrysníků jelo k otlučené Prašné bráně, jejíž nízká cihlová střecha již ztemněla. Koním bylo sotva hlavy vidět pro množství, ale jezdcové nad ně vynikali, všichni v bílých pláštích, všichni velké postavy. Jako zjevení se nesli nad zástupem, mlčky, vážně, s tasenou zbraní, a zanikali v temném klenutí Prašné brány, před níž hořící lucerna šlehala po jejich bílých pláštích zarudlými pruhy.

V dusot koní zarachotila lomozně kola. Hned za jezdci ukázaly se vozy, čtyřmi tažené, dva, pět, šest, celá řada jich; konce neměly, samé nákladní vozy, a v každém po čtyřech, v některých až po šesti koních. Pacholci v tmavých pláštích seděli v sedlech na podsedních a po stranách ve větších mezerách jel kyrysník za kyrysníkem.

Dláždění se ozývalo cvakotem podkov, zpod nichž chvílemi jiskry prostřikly, a rachotem kol; ti, kteří blíže stáli, slyšeli řinkot držení a řetězů. Všecko jelo nekonečnou řadou od Poříčské brány, vynořujíc se z temna ulice Hyberňáckým náměstím ku Prašné bráně, v červenavých zákmitech několika olejových svítilen na zdech.

Lid stál vpravo vlevo, jako hradba, ale rozčiloval se. Pohnutí ho zchvátilo jako vítr klasný lán; ne pro ten nekonečný řad koní, vozů a jezdců (nejeden podobný jel tudy poslední čas), ale ti tu všichni přijížděli z Vídně a přiváželi majetek dvoru.

Přijížděli! Utíkali. Dvůr se stěhuje, prchá před nepřítelem. Francouz je na cestě do Rakous —

Kde se vzalo, žádný nevěděl, letělo však zástupy, tohleto že jest jenom začátek, za těmi že přijde ještě množství povozů, a také arciknížata a arci-kněžny s německou gardou, všeckno že je na útěku, ve Vídni strach a zmatek, všecko že prchá, na vídeňské silnici že není hnutí pro spoustu kočárů a vozů. A to rozechvělo a děsilo, a strach, jejž od loňska ještě měli v kostech, ozval se prudce, že tentokráte Francouzů nikdo nezadrží, to že již vtrhnou až sem —

Thám se zpočátku po Heldovi ohlížel, aby se mu neztratil. Také ho měl chvíli pořád po boku, pak se mu jen ozval, když ho volal. Hned potom však schvátil proud mladého doktora.

Thám se dostal až poblíž k bývalému hybernskému klášteru, nyní jejich divadlu, kam se chtěl protlačit. A skoro u samého uvázl a musil zůstat. Stržen výjevem, zapomněl na Helda; jejich divadlo mu však připadlo, to že dnes bude zase prázdno, jako by vymet, že snad ani nezačali.

Trvalo dlouho, nežli proud vozů a jezdců přejel houstnoucím šerem a zarudlými prošlehy svítilen, nežli za vozy se objevil zbytný houf, nové oddělení kyrysníků v bílých pláštích, a nežli zajeli do Prašné brány. Tu teprve se dostal Thám do divadla. Bylo tam, jak tušil, jako by vyplákl. Zastavil se za jevištěm přeptat se, jak bude se zkouškami k české hře (chystali Bruncvíkovu cestu do Prahy), a vrátil se hned, jakmile svou věc vyřídil. Zamířil zase zpátky a mínil rovnou domů.

Šel opět Starou alejí. Před hospodou U černé růže vedle Nosticova paláce musil se zastaviti. U průjezdu pod svítilnou stál herec Svoboda, kolega Thámův, vytáhlý, suchý, ve fraku cihlové barvy a v květované vestě. V německých představeních hrával sluhy, v českých druhé milovníky a intriganty.

Pohvizdoval si a na dlani své pravice balancoval těžkou, krátkou holí, která byla po nejnovější módě. Jak Tháma zočil, jako ostříž po něm vykročil.

„Herr von Tham! Herr von Tham!“ Dvěma kroky dlouhých, tenkých nohou byl u něho. Chytl ho za rukáv. „Kam tak pospíchají? Počkají, a slyšeli tu novinu – kdopak mně to povídal – rychtych – madam Šiketanc, včera odpoledne, už zdaleka na mne křičela, to vědí, selka na tyátru i doma: Herr von Svoboda, wissen Sie schon, madame Strunz ist wieder da. Na, der Mihule ist fort, die Luft ist wieder rein —“

Herec v cihlovém fraku, oholený, dost vynikajícího nosu, napodobil širokou, pohodlnou výslovnost paní Šiketancové a dal se do smíchu, když pověděl novinu o madam Lichtenfeldové, vulgo Štruncové, která před pěti lety utekla řediteli Mihulovi se zálohou, nadělavši kromě toho mnoho dluhů.

„Chce zas hrát?“ ptal se Thám.

„A ne, hat einen Liebhaber, s nějakým starým majorem přijela. Kam jdou?“

„Domů.“

„A jdou s námi, jdeme se starým Meruňkou na Starou rychtu; tam jim teď mají pivo jako křen. Na – wo ist der Alte,“ a ohlédl se po průjezdu. Zrovna jím vycházel neveliký mužík v límcovém plášti, s třírohým kloboukem na hlavě, nemladýjuž, kolega obou, jenž hrál komické starce, notáře, kantory a židy v českých i německých představeních a také zpíval jako Thám.

„Ach, Meruňka!“ zvolal Thám, a bezděky se usmáv, optal se Svobody, ví-li to o Štruncové.

„A ví,“ Svoboda se smíchem a schválně nahlas mluvil, „však má taky radost – bude ji moct zase entfůhren jako před pěti lety, vědí, Meruňka. To se měli —“

Mužík přimhouřil očka a usmál se.

„To měl, ale brzo dost až po krk, ale bitte schón, já nic, já ji neunes, sie hat mich —“

„Verführt und entführt,“ Svoboda se zasmál. „A co nejdou —“

„A když jsem nemoh. Chyt mne Partš, a to vědí, ten hned někoho nepustí.“

„Nadával Guardasonimu,“ podotkl Thám.

„Jako vždycky; pořád do mne cpal, jaká je to špína ten Talián a že jen Taliáni mu udělají recht a žádný jiný.“

„Ale tomu on rozumí.“

Meruňka se zkrátka zasmál, jak to Thám řekl.

„Na, tohle měl Partš slyšet, Tháme! Ten by tě dal taky do novin; Guardasonimu hrozí, však že si někoho najde a ten že to o něm všecko napíše do Leipziger Musikzeitung, jaká je špína, že strhuje chóristům —“

„A co nám do toho. Pojďte, na Rychtě čekají,“ vpadl Svoboda a pobízel Tháma, když řekl, že musí domů. Pak i Meruňka lákal, že tam bude také Šedivý; Thám se však ubránil. Jako by se sám sebe bál, podával chvatně oběma ruku na rozloučenou, a když jí nepřijali a dál lákali, vytrhl se a pryč. Záhy jim zmizel, jak zahnul za roh u Špinku.

Minuv zavřené a ztichlé kotce i boudy, bral se vzhůru Koňským trhem, jejž na konci nahoře zavírala Koňská brána a vysoké hradby vpravo vlevo napříč se táhnoucí. Tměly se, vystupovaly do šera jako veliké stíny rovné linie. U černého jícnu klenuté brány mrkaly dvě svítilny. V nevysokých domech vpravo vlevo, většinou patrových, svítili. Na prostranství samém bylo ticho, skoro pusto.

Thám uvolňoval krok. Byl rád, že kamarádům nepovolil, ač by si byl chutě s nimi zašel na Starou rychtu. Nebylť celý den z domu a psal při všem tom novém neklidu, který přišel s nemocí do jeho bytu. Vydržel však – kvůli Paule. Ale domů nechvátal jako jindy a netěšil se. Oči mu maně utkvěly na kašně v náměstí (docházel k nárožnímu domu U císařských), opodál kteréž stávala nevzhledná ta Bouda dřevěná, jemu osudná.

Tenkrát, když tam hrál, když tam dávali první jeho kusy, když Paula je tak ráda opisovala, když mu psala ceduličky, ty rozmilé ceduličky!

Co od těch čas – co zklamání!

S pochýlenou hlavou, ruce v kapsách kabátu zahnul napříč náměstím ke svému bytu. V domě u nich nahoře svítili, v přístavku dole, v barvířských dílnách byla tma. Ale nad nimi, z nízkého patra, padaly zarudlé pruhy do tmy úzkého, špinavého dvora.

V kuchyni zastal Betynu, poloodstrojenou, v kabátku, v účesu již uvolněném. Ukusujíc z namazaného krajíce, stavěla na lavičku u kamen dva talíře od polévky a kuthan, na němž bylo znáti stopy po smažených vejcích a žebírka z uzeného masa. Betyna upřela na švagra oči překvapením rozšířené a s podivným úsměvem, skoro úsměškem ho vítala:

„Ale – pan švagr! Copak —“

Thám ani nehlesl. S kloboukem na hlavě šel kolem ní do druhého pokoje. Na stole hořela lojová, mrkavá svíčka, vedle níž se rdělo pivo v skleněné pintě mohutného ucha. Thám hodil klobouk na postel a chtěl jiti dál. Vtom Paula vystoupila ze zadního pokoje. Vyšla kvapně, ale hned u prahu se zastavila. Viděl, že je překvapena. A tak divně na něj pohlédla; zdálo se mu, že skoro nejisté.

„Jak je mamince?“ V hlase znělo účastenství.

„Stejně.“ Z tónu nebylo však znáti žádného povděku nad otázkou.

„Medicínu jsi jí dala?“

„Dala. Bety pro ni byla.“ Pak začala volněji, ale ne váhavě a také ne prosebně: „Poslouchej, dnes bys moh spát v kuchyni.“

„Proč?!“

„Že by mně Bety pomohla maminku hlídat. Já bych to celou noc nevydržela.“

V druhém pokoji měli dvě postele. Na jeho ležela teď nemocná tchyně, druhá byla Paulina. V předním pokoji stála postel staré paní. Co stonala, měl to lůžko Thám. Přání ženino uznal, svolil, a to tak, aby viděla, že ochotně, a dodal: „Papíry si vezmu hned do kuchyně. Budu ještě psát. Ale – Paulo, já nevečeřel.“

„Ne?“ divila se lhostejně. „A já nic nemám, leda kousek sýra.“

„Ale Betyna —“

Paula stáhla obočí. „Měla se mnou trochu polévky.“

„A vejce a maso.“

„Dala jsem jí. Myslila jsem, že nepřijdeš.“

„Ale vždyťjsem povídal, že přijdu hned.“ Řekl to prudčeji.

„Tos řekl víckrát a nepřišels.“

Zčervenal, upřel na ni oči, v nichž zablesklo. Žena se ani neusmála, ani se nezarazila nad tím, co řekla. Stála nehnuté a výraz její tváře byl chladný, až tvrdý.

„Dnes jsi mě mohla čekat.“ Řekl to prudce, s výčitkou, „copak jsem —“

„Chceš-li sýra —,“ odvětila lhostejně.

To dorazilo. Zableskl po ní očima; zdálo se, že vybuchne. Vtom ode dveří do kuchyně připomenula mu káravě a štiplavě mladá švagrová: „Snad se nebudete hádat, když maminka —“

Otočil se po Betyně. Nozdry se mu hněvem rozšířily a chvějícím se hlasem ji odrazil:

„Vy – dobrá, starostlivá dceruško!“

Po Paule se již neohlédl a vyšel z kuchyně.

Betyna pohodila za ním hlavou a ušklíbla se: „No, teď má aspoň zas záminku.“

Paula neřekla nic, ale naslouchala. Čekala, že muž ze zlosti odejde. Přecházel, jak bylo slyšeti, prudce; kroky se však neutišily, dvéře neza-vrzaly. Zato se pak ozvalo žbluňkání vody, jako když ze džbánu nalévá.

„Podívejme se, co se děje!“ zvolala Bety tlumeně, s posměškem, v strojeném úžasu. „Ostane doma a pije vodu!“

Paula se obrátila a mlčky odešla k nemocné matce.

III. O ROZLIČNÝCH BOJÍCH, TÉŽ O MÚZÁCH I MÍRU

Held přišel k Thámovým nazejtří hned dopoledne. Tháma zastal v prvním pokoji a zase u práce. Doktorovi hned bodlo do očí, že je ve tváři požloutlý a ne dost svůj. Pohled jevil únavu a jakýsi nelad. Doktor v duchu ihned usoudil, že se Thám včera, když se rozešli, jistě někde stavil a hodně se tam omeškal. Sám o sobě pověděl, jak se včera ztratil, že ho ten proud zanesl až k samé Prašné bráně a že pak Tháma marně i u Modrého hroznu hledal.

„A ne, já nikde nebyl. Zvali mne sic na Starou rychtu, ale já šel rovnou domů. Když tady tchyně —“

„Jak spala?“

Doktor postřehl, že ta otázka překvapila. Odpověď nezněla zcela jistě. „Kašlala v noci, slyšel jsem —“

Vtom vešla paní Thámová, jež podala určitější zprávu, že maminka měla neklidnou noc, ale teď že se jí zdá, jako by se jí maličko ulevilo.

Held vešel s paní Thámovou do druhého pokoje. Thám zůstal. U lože nemocné paní Butteauové setkal se mladý doktor s Betynou, vkusně, po domácku oblečenou, v módním účesu. Když ho s ní paní Thámová seznamovala, neřekl, že ji zná; hned se k nemocné obrátil.

Zjistil, že není hůř, potěšil nemocnou a nařídil, aby jí dávali lék, jak včera poradil; pokloniv se dámám, vyšel hned do předního pokoje a zastavil se opět u stolku, kde Thám seděl o lenoch opřen, maje ruce spuštěny a oči někam před sebe upřeny. Hned se vzpružil, když zahlédl doktora. Ten mu oznámil, co shledal, a začal pak o včerejšku, o příjezdu dvorských vozů a vojenského průvodu. Jednal hlavně s Thámem, s patrnou pozorností. Paní Thámová záhy se poroučela a odešla k nemocné.

Betyna zůstala; mladý doktor si jí však všímal jenom tolik, co nejnutnější zdvořilost žádala. Než ona byla vytrvalejší nežli sestra. Chytila okamžik a začala o hudbě. Věděla, jaký je doktor zpěvák, jak výborně hrá na housle, zvláště však na kytaru, a jaký je hudební entuziast. Ptala se na představení u apelačního rady Kaňky (kdysi nalhala F. Věkovi, že při těch představeních účinkuje), s nadšením o nich mluvila a ptala se, jakou vlašskou operu tam letos chystají.

„Gli Orazi e i Curiazi,“ odpověděl doktor a hned se opět k Thámovi se vší pozorností obrátil. Tomu se zjasnila tvář a po rtech jako by úsměv se mu kmitl, když panna švagrová tak pochodila a když se pak dost úsečně poroučela. Bylo mu to zadostiučiněním.

Doktor i Thám pohlédli si do očí. Ani nehlesli, ale jako by si oba řekli: ,,Dobře tak.“

Brzo poté doktor odešel a Thám s ním. Před domem se však rozloučil. Měl zkoušku a doktor v sousedstvu návštěvu. Odpoledne pak zašel na Dobytčí trh, k páteru Vrbovi, svému bývalému dobrodinci, v jehož seznamu chudých studentů býval na prvním místě. Zastal ho v posteli. Starý kaplan dost pronaříkal ohavné „mravence“, že ho jmenovitě v noci tuze zlobili, teď že jako by si dali říct, jako by doktora čili, že si po obědě pěkně zdřiml, ale to že nic, copak, to že ví, najednou že jich nezazené ani celá celeberrima facultas medica – bolesti, no, co naplat – ale kdyby se mohl alespoň hnout, ale takhle. Se starou Hanělkou že nic není, ta že všechno splete, všecko že už mu donesla, kdo přijel, celý dvůr, a teď že přijede sám císař, všecko že utíká – ach bože, bože – ti jakubíni – a most se prý až třásl, co vozů přes něj jelo, a celou prý noc. V noci že vezli poklady, a všecko na Hrad, do skrýší, u Svatého Víta že bylo celou noc světlo.

„No, bába, vědí, všemu věří, všecko splete, a já nevím, na čem jsem.“

Held ho vyvedl. Pověděl mu, co sám včera viděl, a že dnes, před chvílí zrovna, přijelo zas oddělení kyrysníků a mnoho kočárů a vozů, a všecko nahoru na Hrad, a také oddělení jízdné gardy; na Hradčanech že je plno, pro vozy a koňstvo ani hnutí, všecky dvory že jsou plné. ,,A v těch kočárech —,“ ptal se P. Vrba.

„Přijeli arciknížata a arcikněžny, dřív nežli je tu čekali, dřív než jak byli ohlášeni.“

„A ta královská francouzská princezna taky?“

„Taky.“

„Přijela! Už!“ P. Vrba usedl dost hbitě na loži. „A chudáček, ach kvíteček! Viděli ji, viděli? Povídají —“

„Ba ne, velebný pane. Kočáry byly zavřitý a všude kolem tolik lidstva, že nebylo možná se blíž dotlačit. A na Hradčany také ne.“

„Snad s někým mluvili, kdo ji viděl.“

„Taky ne, ale jak se dovím, tak jim povím; a snad ji sám uvidějí, vždyť nebudou pořád ležet a ta princezna tak hned neodjede.“

„A kdoví; ta má chudák neštěstí. Pořád aby utíkala, a před svými, před krajany! Jen si to rozvážejí. Jak ti jakubíni se do Vídně dostanou, je zle —je zle,“ a třepal rukama a třásl šedou hlavou.

„Ale vždyť loni, povážejí – to byli už blíž, u bavorských hranic – a pak najednou —“

„Z božího dopuštění to vítězství u Švarcenfeldu. To je pravda, to by —“

Nedomluvil; mladý doktor totiž, jak o tom vítězství se zmínil, náhle vstal, a rozepjav svůj kabát, vyňal z náprsní kapsy složený papír.

„Tady to je, velebný pane, jak jsem včera povídal, to skládání.“ Rozbalil arch, jenž byl plný veršů švabachem psaných, a obrátil ho k nemocnému.

„Co je to, co —,“ ptal se P. Vrba dychtivě.

„Poslechnou, já jim to přečtu.“

Obrátiv se více tváří k nemocnému, začal, jak stál, čisti svým zvučným hlasem:

Nadmutí Frankové, svobodou zpití,

po krvi žízníc co vlkové lítí,

králům se rouhali v zpustlosti slov,

svobodu hlásali nad zlatý kov.

P. Vrba sedě přihrbeně, s rukama na svrchnici položenýma, rychle obrátil hlavu. V užaslém jeho pohledu pak svítalo souhlasem, uspokojením, když doktor četl verše líčící hrůzy, kterých se Francouzové dopouštěli.

Oubrkem jako mrak pádili dále,

Čechy by vydrali, zhubili krále —

P. Vrba potáhl ruce, sedl rovněji a krátkým, prudkým pohybem obrátil víc hlavu po doktorovi, jenž četl živěji a s větším důrazem, jak vtom

Čechové jako blesk povstali nyní,

na slavné předků si vzpomněli činy;

vzhůru v tom český jak jindy vstal lev,

aby svůj na Franky vysoptil hnčv —

Vzhůru, Češi! Vzhůru, bratři!

Pán Bůh z nebe na nás patří,

žehná vojska českého —

P. Vrbovi zasvítilo v očích; zavrtěl sebou a divže nevytrhl Heldovi papír z ruky. Když pak dočetl líčení francouzské porážky a že

Čechové bránili milé své země,

slovutných dedů jsouc udatné plémě —

neudržel se a vykřikl:

„Heldičku! Co to je! Je to tam tak?“

Arch spočinul před ním na svrchnici. Starý kaplan, těkaje zraky po jeho verších, mručel se zálibou, co oči ve chvatu chytly:

„Řehtali koňové, břinkaly meče – jejej Heldičku, opravdu! Popředu, pozadu lítala smrt —“ A vtom zvedl hlavu.

„Od koho to mají? Kdo to složil?“ A zase bloudil po verších a říkal polonahlas:

Čechové bránili milé své zemč,

slovutných dčdů jsouc udatné plémč.

„To sepsal můj dobrý známý, Nejedlý.“

„Nejedlý?! Ten teolog? Viděl jsem ho v Expedici.“

„Ne, ten ne, ale jeho mladší bratr, Jan, jurista.“

„Toho ještě neznám.“

„Velebný pane, to je jim chlapík. Nejpilnější a nejlepší žák Pelclův.

Nevynechá ani jedno jeho čtení o českém jazyku. A taky se v češtině vyzná, v těch starých spisech. Když mu sám Dobrovský přeje! A Ungar, ten ho má ňáko rád. Když dává musikalische Akademie, vědí, vždycky ho pozve. A tam se zas Nejedlý seznámil s jinými. Už ho zvou i u Lobkoviců, u Šternberků; u Nosticů také bývá, u hraběte Vratislava —“