Lucerna

Hanička. Proč? Co by ta lucerna.

Babička. Jen trochu skla a dříví a přece je těžkým břemenem na našem starém mlýnu. Ve vsi a všude a po panství vzdychají v poddanství a všechny tlačí hrozná můra, robota. Jen náš mlýn byl a je od nepaměti svobodný. Ale za Liborova děda, kdož ví jak, ale jistě neprávem, mu té svobody vrchnost přece uštípla. Děd i nebožtík můj muž nadarmo se bránili, aby se sprostili toho břemena.

Hanička. Jakého břemena?

Babička. Takovouhle povinnost nám ukovali: Když vrchnosti tohoto panství se zalíbí, když si usmyslí, že půjde tady od mlýna do starého lesa za vodou na zámeček u jezírka, ať o honu, neb v kterýkoliv čas, ba v pravé poledne, ať o samé půlnoci, pokaždé jí musí odtud ze mlýna posvítit.

Hanička. Kdo – A touhle lucernou?

Babička. Touhle lucernou a sám hospodář. Tu musí nést před pány, ač je na svém lánu jako zeman, a musí jít třeba s robotníky ze vsi. Svítit musí pánům až za živý mezník, za starou lípu, v palouku u lesa, tam, co někdy za dávných časů kostel stával.

Hanička (zahledí se na lucernu). Ah, ta lucerna ošklivá – (pojednou). A babičko, pod tou starou lipou je prý poklad.

Babicky Vzácný poklad, drahá koruna. (Zasmuší se.) Pro ni snad se pánům teď i staré lípy zachtělo. Dědovi brali svobodu, vnukovi chtějí vzít majetek i právo.

Hanička (s důvěrou). Libor se nedá.

Výstup 12

Klásek, předešlé.

Klásek (má klarinet pod paždí). Dej pán bůh – (Stanuv ohlíží se.)

Hanička (rychle odnáší lucernu a postaví ji na lavičce u kamen). Klásku, hledáte někoho?

Klásek. I pana spomocníka. Myslel jsem, že tu je. Řek’, abych doběh’ na zámek přeptat se.

Hanička. Byl tu, ale už odešel.

Klásek. Tak to půjdu za ním. (Obrátí se.)

Babička. A vás tu žena hledala.

Klásek (se lekne, stane.) Mne?

Babička. A nějak zle. Viděla jsem ji od srubu a už venku se po vás zlostně sháněla.

Klásek. A to snad ne, i bože ne, co by se zlobila, to ona se nezlobí! To já mám tuze hodnou ženu. Patnáct let, a kdepak, víc, jsme spolu a ještě jsme se nezlobili.

Výstup 13

Klásková, hned za ní mlynář, Braha, předešlí.

Klásková (stane nepozorovaně ve dveřích mlýnice).

Klásek. To když já řeknu: mámo, teče voda nahoru, ona přisvědčí: teče, táto, teče. To je u nás táto, mámo pořád, to kdybych já řek’.

Klásková (hněvivě vyrazí). Co – co – Co kdybys řek’, ty votipero.

Klásek (schová rychle klarinet pod kabát).

Klásková. Tak co bys řek’, tak řekni, řekni ty, kocoure roztoulaný, jen řekni, kdes byl, kdes brousil, obcházel. A co tu chceš, tady, co, co.

Klásek. Ale Kačenko, vždyť já byl u spomocníka, u Zajíčka a pak na zámku.

Klásková. U Zemánkové, viď, viď.

Klásek. Na zámku, manželko, můj klenote, nikde jinde. Ze školy rovnou tam a zase rovnou do školy a ze školy rovnou sem: na pravo, na levo ani krok, na pravo, na levo ani oka mžiknutí.

Klásková. A sem, proč sem.

Klásek. Za spomocníkem a taky – taky pro to mletí.

Klásková. To bude až doma.

Mlynář. Ale, Klásková, to spíš člověk skrotí hastrmana nežli vás. (K babičce.) Byl tu před chvílí, kolo zarazil, obcházel.

Hanička. Zas!

Babička. Viděli jste ho?

Braha Já a dobře.

Výstup 14

Zajíček, předešlí.

Zajíček (ku Kláskovi). Tu je!

Hanička (odnese nepozorovaně lucernu v pravo do komory a hned se zase vrátí).

Klásek. Honíme se.

Zajíček (k mlynáři). Pane otče, jde k vám návštěva.

Mlynář (s úsměvem). Snad ne zas mušketýr?

Zajíček. O ne. Sám pan vrchní. Došel jsem ho, pěkně pozdravím, chci dál, a tu on, pan vrchní: » Počkal, učitelský, kam jde.« Řku: »S dovolením, prosím, do mlýna.«

Mlynář (s úsměvem). A on na to: (dělá po vrchním) Do mlejna? Co tam chce učitelský; mletí nemá, tak co on s mlynářem. To je takový rabulist. Co, Zajíčku, tak to řek’.

Zajíček (překvapen). Na mou pravdu. Jak to víte, pane otče.

Výstup 15

Vrchní, předešlí.

Vrchní (stane u dveří, rozhlíží se).

Zajíček (jej úzkostně pozoruje a ustupuje do pozadí ku dveřím).

Vrchní. Byl tu mušketýr?

Mlynář. Byl a vyřídil.

Vrchní. A co vy.

Mlynář. To mušketýr snad také vyřídil.

Vrchní. Jestliže dobře vyřídil, byla by to od vás, mlynáři, rebelie. Co by řekli nahoře! Teď opakuju já, já vrchní, a poroučím, že na uvítanou Její Jasnosti vyjedete rejtharsky, a že vinšem uvítáte.

Mlynář (vpadne). Nepojedu a vinšem vítat, to teprve ne. Za to, že chcete mou starou lípu porazit a půdu její vzít, za to, že musím bránit svůj majetek a starodávné právo, za to měl bych.

Vrchní (vpadne). Právo! Právo! A starodávné právo! Právě, že je tak starodávné, proto už nic neplatí. A ostatek, právo, neprávo; shora mně přikázali a dost. A já bych vám radil, abyste nechal soudů, abyste se poddal, nebo co zmůžete, co pořídíte? Jen poddat se, a na to, co jmenujete svým právem, zapomenout.

Mlynář. Zapomenout? Na vlastní, staré, dobré právo zapomenout? Kdo zapomene ran, kterými jej ponížili, zůstává bitým psem, a kdo zapomene na své právo, ať je sluhou, ať otrokem! A vy, kdybyste nebyl zapomněl, z čeho jste pošel, že i vy jste naší krve

Vrchní. Mlčet! Jaká troufalost! Pamatujte si, že plním svou povinnost a dost. Tedy nepojedete?

Mlynář. Ne.

Vrchní. Nebudete vítat?

Mynář. Ne.

Vrchní. Ale tu ta holčina půjde za družici. Tady se nemůžete ohánět žádným právem. Je sirotek a patří vrchnosti.

Mlynář. Ale není z tohoto panství.

Braha. To není, ne. Já ji našel, já ji sem přivedl. Všude nás odbývali, jen tady ve mlýně se smilovali a přijali sirotka, ubohé dítě, jako za své,

Vrchní. Ale proto není jejich. (K Haničce.) Vystrojíš se a přijdeš.

Hanička. Ó, to se načekáte!

Mlynář. A kdyby i chtěla jít, nenechal bych ji.

Vrchní. Furiante! Nehrej si na zemana. A jsi přece poddaný a máš povinnost. A abys nezapomněl (velitelsky, přísně) lucernu dolů a ven s ní nade dvéře.

Počíná prosvitat od měsíce.

Mlynář. Rozbiju ji.

Zajíček (se lekne a vyklouzne dveřmi na síň).

Klásek (jenž to zpozoroval, ohlédne se po ženě a vyběhne tiše za Zajíčkem).

Klásková (sledujíc spor, hned si toho nevšimne).

Vrchní. Ale ne svou povinnost. To by vrchnost sama musila rozbít lucernu a, haha, to se načekáte. (Zhurta.) Lucernu ven nade dvéře!

Mlynář. Až tu bude vrchnost. Dříve ne!

Vrchní. To bude brzo. A brzo také uslyšíte víc. (Odejde.)

Klásková. Tohle je krkavec, pane otče. Takový tuhle na mého (obrátí se po muži) ah – i ten! No počkej! (Rychle odejde.)

Výstup 16

Mlynář, babička, Braha, Hanička.

Braha. Zámecká churota, ze mhy upletená, v příkopě nicoty vyválená.

Babička, Co teď?

Mlynář. Bránit se,

Babička. A ještě ten hastrman.

Braha. Dnes budu ponocovat já a odváží-li se ta churota zelená! – (Odejde do mlýnice.)

Výstup 17

Mlynář, babička, Hanička.

Mlynář (s úsměvem). Nebojíš se, Haničko?

Hanička (důvěrně). Nebojím.

Babička (stále zamyšlená). Vodní panáček pokoje nedá. Divný strach mne obchází jako někde v lese na smutném místě. (Okamžik přemýšlí, až se rozhodne.) Pro všechno přinesu Brahovi Černobýlu.

Mlynář. Není snad potřeba. Mám tu (ukáže na almarku nad stolem) provaz z lýčí.

Babička. Ten bude dobrý tu, ale do mlýnice černobýl. (Odejde do mlýnice.).

Výstup 18

Hanička, mlynář, pak vodník Míchal.

Hanička. Co se babička tak leká.

Mlynář. A dnes zrovna nebude, myslím, potřeba ani Černobýlu ani lyčáku. (Za řeči uklidil inkoust a péro do koutnice a chce odnést kroniku. Jak ji zavírá, postřehne proutky mateří doušky. Rychle položí kroniku zase na stůl a skloní se k ní.)

Hanička (vedle něho).

Vodník Míchal (stane nepozorován u otevřeného okna. pak sedí pojednou na okně hledě dychtivě po Haničce).

Mlynář (obraceje listy v kronice). Ah! Mateřídouška. Tu proutek, tu proutky, a tu a tu – Haničko.

Hanička. Teď už víš, kam jsem uschovala mateřídoušku. Dýchne na tě z kroniky, zavoní.

Mlynář. A v té vůni si vzpomenu na tebe, ty má mateřídouško. (Jak jsou nachýleni nad knihou, vloží jí ruku na rameno.) Nedám tě, ani dotknout se tě nesmějí.

Míchal (z hluboká vzdychne).

Hanička (se ohlédne a slabé vykřikne).

Mlynář. Ty! I ty zlejduchu! (Rozpřáhne se, jakoby chtěl vodníka uhodit.)

Míchal (se na něj zlostně zašklebí). Tak pojď!

Výstup 19

Babička, předešlí.

Babička (vyjde ze světničky, nesouc několik prutů černobýlu). Tu je Černobýl. Ah!

Hanička (se k ní přitulí).

Míchal (vzdorně). Jen pojď!

Mlynář