Radúz a Mahulena

RADÚZ: Ó, matko moje ubohá!

RUNA: Chce se ti plakat, sketo?

RADÚZ: Ty nejsi žena, ač tvá postava a tvář tě za ni vydávají, tys vlčice! Ó, králi Stojmíre, jsi muž, proč trpíš pohanění svého zajatce?

STOJMÍR: Těch hádek, Runo, dost. Pověz mi, Radúze, kdo je ten muž zde s tebou!

RADOVID: Jsem starý jeho sluha Radovid. Zab mě, jej ale pusť! Výkup nesmírný ti král můj vyplatí.

STOJMÍR: Tvé jméno jsem jen slyšet chtěl, ne radu tvou. Pustím tě, bys dones do Magury zvěst o smutném královice osudu. O výkupu ani nemluv. Snad zachce se mi pozděj krve toho jinocha, snad jeho smrt mi zlata dražší bude.

RUNA: Tak mluvíš jako král a muž! Snad měli bychom kupčit o toho otroka?

RADÚZ: Kdo otrokem zde, pověz, královno!

RUNA: Ty, ty! Neboť uvrhnu tě v pouta železná a umořím tě prací nejtěžší! Ó, jako vlk se budeš rvát se svým řetězem a zoufale jej hryzat zuby!

RADOVID: Ty zmije! Že ruce moje spoutány! Před svatým sluncem aspoň úctu měj, před svatým oblakem, plujícím ti nad hlavou, když nemáš úcty k vlastní koruně a k svému ženství, které šlapeš v prach!

RUNA (udeří jej): Bídný rabe! Mluvit smíš?

RADOVID: Bud kleta!

RADÚZ: Ó, nebe, slunce! Větry dující! Jste svědci našich neslýchaných křivd! Můj Radovide, běda mně, že trpíš vinou mou! A vy, co kolem stojíte, což nikdo, nikdo z vás nezná lítosti?

ŽIVA: Proč na mě hledíš? Mám snad plakati a prosit, by tě pustili? Mně, věru, zdá se, že jsi pláči blíž, než bývám já, i když mi nejhůře je. Proč doma nezůstal jsi, smutný hrdino? Chceš přeslici?

RADÚZ: Jsi krásná, ale krutá. Mně tebe líto je, že srdce tvoje je tak kamenné. Pro Radovida o slitování prosím, ne pro sebe.

PRIJA: Chceš zdát se statečným? Proč tedy dýcháš těžce tak, to nesvědčí o klidu chrabrosti.

RADÚZ: Žízním, věz to, proto těžce dýchám!

RUNA: Svou žízeň ukoj svými slzami.

STOJMÍR: Dost nyní posměchu! Přibino, pod tvou stráží Radúza ponechám. Radovida pusťte na samé hranici, by dones domů svoji novinu. Jdu domů teď. Zajatce veďte a uvrhněte jej co nejhloub do věže té staré, jež stojí v temném lese pod skalou a která zakletou se nazývá.

RUNA: Tam do tmy, mezi havěť hoďte jej!

RADOVID: Ó, Radúze, ó, královici můj, že tak se s tebou loučím!

RADÚZ: Radovide, jdi a netruď srdce moje nářkem svým. Chceš, aby pohnutí mé nový vzbouzelo posměch? Mé matce rci – Ó, Radovide!

RADOVID: Ni slova víc! Já vím, co říci chceš! (Odejde s některými z družiny královské)

STOJMÍR: Teď vzhůru, pojďte. Přibino, ty plň můj rozkaz přísně.

Odchází s Runou, všickni za ním, jen Mahulena zůstala pozadu. Blíží se Radúzovi, který stojí nedaleko od studánky. Přibina a dva muži něco opodál za ním.

RADÚZ (Přibinovi): Veďte mne. (Uvidí Mahulenu, stojící teď vedle něho) Ty posud, panno, mlčelas a nerouhala jsi se mému neštěstí. Teď vynahradíš, co jsi zmeškala?

MAHULENA: Ty žízníš?

RADÚZ: Proč se tážeš?

MAHULENA (nabere vody do dlaně): Pij! (Zvedne dlaň až k jeho rtům)

RADÚZ: Já nemohu… Mně rty se chvějou jako srdce moje… nad tvojí dobrotou. Já jako mlhou viděl tě, jak stálas opodál, a úzkostí jsem zmíral, že budeš také zlá… jak byly ony dvě… Ó, vysměj se mi!

MAHULENA: Radúze smát se – když pláču!

RADÚZ: Proč pláčeš, rci…

MAHULENA: Že více nemohu než plakati!…

RADÚZ: Ó, nikdy rosa světější nepršela s nebes, než ta, co padá nyní s blankytu tvých očí! Kdo jsi?

MAHULENA: Jsem Mahulena… Král je můj otec… Ó, Radúze, neměj ho příliš v nenávisti… můžeš-li!

RUNA (za scénou): Kde meškáš, Mahuleno?

MAHULENA (se lekne): Hlas matčin! (Radúzovi) Ó, netrap se mi příliš… duše moje! (Odejde)

PŘIBINA: Pojď, pane! Splním, co mi král můj kázal, ač nerad, věř!

RADÚZ: Mahulena! (Odchází zamyšlen s Přibinou a s ostatními)

Opona

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Velká, stará zahrada u zámku krále Stojmíra. Je plná stromovitě vysokých a košatých rostlin, tvořících různé krásné skupiny mezi stromy. Na jedné straně vodojem, vroubený omšenými kameny, stíněný klonícími se břízami a visutými vrbami. Ranní červánky svítí stromovím. V pozadí je vidět část zámku. Vratko nedaleko něho zaměstnán uřezáváním květin a kvetoucích ratolestí z keřů, jež skládá do koše.

Prija, Živa a Mahulena přicházejí od zámku. Prija a Živa pozdvihují teď proti slunci ruce, držíce v nich šňůry perel a lesklé šperky.

PRIJA: Ty jasné, čisté, svaté slunce, ty vidíš vše a házíš hrstky zlata štědře na hory, doly, nivy, jezera!

Конец ознакомительного фрагмента.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.