Hordubal

Tu již vychází Manya ze stáje a nese dvě plátěná vědra na vodu. “Osm tisíc za něj bude, hospodáři,” praví s jistotou. “A ta klisnička by se měla na podzim krýt. Mám pro ni slíbeného hřebečka, ej, jaký satanáš!”

“Brutus nebo Hegüs?” obrací se Polana v polou cesty.

“Hegüs. Brutus je těžký.” Manya ukazuje zuby pod černými vousisky. “Já nevím, jak vy, hospodáři, ale já mnoho nedám na těžké koně. Sílu mají, ale žádnou krev, pane. Žádnou krev.”

“Nu ano,” praví Hordubal nejistě. “S krví je to tak. A což kravky, Štěpáne?”

“Krávy?” diví se Štěpán. “Aha, vy myslíte krávy. A – áno, hospodyně má dvě krávy, prý pro mléko, říká. Vy jste ještě nebyl ve stáji, pane?”

“Ne, já – víš, já jsem se před chvilkou vrátil,” dí Hordubal a upadá do rozpaků: inu, ta hromada pořezaného dříví se nedá zapřít; ale zároveň má radost, že tak šťastně začal Štěpánovi tykat jako gazda čeledínovi. “Áno,” povídá, “právě jsem se tam chystal.”

Štěpán ho úslužně vede nesa vědérce s vodou. “Máme tam – — hospodyně tam má nové hříbátko, třínedělní, a jednu plnou klisnu; dva měsíce tomu, co byla u krytí. Tudy, pane. Tady ten valach už je napolo prodán, dvaapůl tisíce, pane. Dobrý kůň, ale já musím zapřahovat tříročka, aby se vyběhal. Nechce stát.” Manya zas cení zuby. “Valach půjde na vojnu. Všichni koně od nás šli na vojnu.”

“Tak, tak,” povídá Juraj. “Nu, máš tu čisto. A byl jsi ty, Štěpáne, na vojně?”

“U jízdy, pane,” zubí se Manya a napájí tříročka. “Pozírejte, hospodáři, jaká suchá hlava, jaký zadek – ejda! no tak, c – c – c, – pozor, pane! och, jaký zbojník, povídá a uhodí koně pěstí po šíji. “Ach, pane, to je kůň!”

Hordubal se necítí doma v ostrém výparu konírny; brachu, to jinak je cítit kravín, mrvou a mlékem, pastvou a domovem – — “Kde máš to hříbátko?” ptá se.

Hříbátko je ještě kudrnaté a právě saje, jsou to samé nohy; kobyla se otáčí hlavou a moudrýma očima po Hordubalovi: Nu, co ty jsi zač? Juraj jihne a hladí klisnu po kýtě; je teplá a hladká jako samet.

“Dobrá klisna,” praví Štěpán, “ale těžká. Hospodyně ji chce prodat – to víte, hospodáři, sedlák koně nezaplatí, a na vojně chtějí jen horkou krev. Neosvědčují se chladní koně. Lepší je stejnorodá stáj,” míní Štěpán. “Já nevím, jak se na to díváte vy, pane —”

“Nu, Polana tomu rozumí,” bručí Hordubal váhavě. “A což voly, voly Polana nemá?”

“Nač voly, pane?” šklebí se Manya. “Na pole stačí klisna a valach – Maso špatně platí, hospodáři. Ještě tak chov bagounů – Viděl jste, jakého má hospodyně kance? Šest bahnic, pane, a čtyřicet selat. Selata se dobře prodávají, z daleka sem docházejí prasátníci. Svině jako sloni, černý rypák, kopyta černá —”

Hordubal kývá povážlivě hlavou: “A což mléko – kde pro ně berete mléko?”

“Od sedláků, pěkně prosím,” směje se Manya. “Ech ty, ty že chceš našeho kance na tvou špinavou svini? Takového spolehlivého kanečka není v celém kraji. Kolik konví mléka, kolik pytlů brambor za to dáš? – Inu, pane, zbytečně se tady dřít. Daleko do města, špatně se prodává. Hloupý lid, pane. Pěstuje všechno jen do huby. Ať dává, když neumí prodat.”

Hordubal neurčitě pokyvuje. Pravda, pravda, málo se tady prodávalo, ještě tak husy a kury. Inu, toto je nějaký jiný svět: Polana si ví rady, jen co je pravda.

“Daleko prodat,” rozumuje Štěpán, “a jen to, co stojí za to. Kdo by chodil na trh s hrudkou másla? Je ti na nose vidět, že nic nemáš, nu tak slev, nebo jdi k čertu!”

“A odkud jsi ty?” diví se Juraj.

“Tady dole, z Rybárů, znáte, pane?”

Nezná Hordubal, ale kývá: tak, tak, z Rybárů; co by neznal gazda?

“Jiný kraj, pane, bohatý, a jaká rovina! Například rybárský močál – celý zdejší kraj by se do něho vešel jako křivák do kapsy; a tráva, pane, tráva až po prsa.” Manya mávl rukou. “Ech, všivý kraj tady, zaořeš, a jen kamení obracíš. U nás kopeš studnu, a pořád černá půda.”

Hordubal se zasmušil. Co ty víš, ty Tatare, – já, já jsem tu oral a obracel kamení; ale zato ty lesy, Hospodine, a ty pastviny! Rozmrzen vychází Juraj ze stáje. Všivý kraj prý – tak co sem, čerte, lezeš? Špatně-li je tu stádům? Nu, chvála Bohu, však toto je hodina stád; už klinkají v dolině a vyzvánějí na kraji dědiny; zvonce křaplavé, hluboké a pomalé, pomalé jako krok krávy; jen vysoké zvonečky telátek běží překotem – nu, nu, i ty budeš kravou a půjdeš vážně a těžce jako stádo, jako i my. Zvonění stád se blíží, a Juraj by smekl klobouk jako při klekání, Otče náš, jenž jsi na nebesích; jako řeka se blíží zvonění, dělí se v těžké krůpěje, rozlévá se po celé dědině; kráva za kravou se odděluje od stáda a bimbam bimbam míří do svého chléva, vůně prachu a mléka, bimbam ve vratech, a kývajíce hlavami stoupají dvě kravky do dvora Hordubalů, zvířata moudrá a mírná, a míří do dveří chléva. Hordubal si hluboce oddechl: Nu, i já už jsem doma, sláva ti, Bože; toto je návrat domů. Klekání stád se rozptyluje dědinou a dozvání, netopýr klikatým letem se vydává za mouchami po stopách stáda, dobrý večer, gazdo; z chléva se táhlým bučením ozývá kravička. Nu, nu, už jdu. Potmě vchází Juraj do chléva, ohmatává rohy, tvrdé a chundelaté čelo, mokrou papulu a nozdry, měkce zřasenou kůži na krku; nahmatává plecháč a trojnožku, usedá k plnému vemeni a dojí po struku struk, až mléko crčí do plecháče; a tence, polohlasem počíná Juraj zpívat.

Ve dveřích chléva se rýsuje temná postava. Hordubal nedozpíval. “To jsem já, Polano,” bručí omluvně. “Aby si na mne dobytek zvykl.”

“Půjdeš už k večeři?” ptá se Polana.

“Až podojím,” mluví Hordubal ze tmy: “Štěpán bude jíst s námi.”

V

Juraj Hordubal usedá v čelo stolu, spíná ruce a říká modlitbu. Tak to má být, když jsi teď gazdou. Polana svírá rty, ruce sepnuty, Hafie vyvaluje oči a neví co dělat, Štěpán se mračně a zarytě dívá k zemi – ech, vy, což jste se nemodlívali, Polano? Inu, od jiné víry je asi Štěpán, ale u stolu se sluší modlitba. Vida je, rozmrzeli se, jedí rychle a mlčky, Hafie se taktak dloubá v talíři, – “Jez, Hafie,” káže suše Polana, ale sama dá stěží co do úst; jen Štěpán hlasitě srká, skloněn nad talířem.

Po jídle kouká Manya jak a kudy ven. “Počkej ještě, Štěpáne,” pobídl ho Hordubal. “Co jsem chtěl říci – Ano, a jaká je letos úroda?”

“Otava byla dobrá,” uhýbá Manya.

“A žita?”

Polana rychle pohlédne na Štěpána. “Žita,” souká ze sebe Manya. “Ano, hospodyně totiž prodala ta pole nahoře. Nestálo to za práci, pane. Samý kámen.”

V Hordubalovi hrklo. “Samý kámen,” bručel, “pravdaže samý kámen; ale pole, Polano, je základ – —”

Štěpán sebejistě ukazuje zuby. “Nic to neneslo, hospodáři. Lepší jsou louky u řeky. Kukuřice tam narostla co chlap vysoká.”

“U řeky,” diví se Hordubal, “tys koupila, Polano, půdu v rovině?”

Polana chce něco říci, ale spolkne to. “Panské louky, hospodáři,” vysvětluje Manva. “Půda jako mlat, hluboká, řepná. Ale řepa se špatně platí Všechno se špatně platí, pane. Raději vsadit na koně: vydaří se kůň, a dostane se víc peněz než za rok selské roboty. Mít ještě kus roviny a postavit stáje tam dole —” Štěpánovi blýskají oči. “Kůň patří do roviny, pane. Kůň není koza.”

“Statkář by prodal ty louky,” podotýká Polana zamyšleně a počítá nahlas, co by stály; ale Hordubal neposlouchá, Hordubal myslí na pole žitná a bramborová, jež Polana prodala. Pravda, samy kámen, ale nebyl-liž tam kámen odjakživa? To už, kamaráde, patří k té práci. Dva roky předtím, než jsem odejel, jsem obrátil kus úhoru v pole – ech, co ty víš o selské robotě!

Hafie se přikradla k Štěpánovi a opírá se mu loktem o rameno. “Strýčku Štěpáne,” šeptá.

“Co je?” směje se Manya.

Malá se ostýchavě vrtí. “Já jen tak.”

Štěpán ji bere mezi kolena a kolébá jí: “Nu tak, Hafie, co jsi chtěla říci?”

Hafie mu šeptá do ucha: “Strýčku Štěpáne, já ti dnes viděla krásné štěňátko!”

“Ale jdi,” diví se důležitě Manya. “A já jsem ti viděl zaječici s třemi mladými zajíčky.”

“Jé,” žasne Hafie, “a kde?”

“V jeteli.”

“A budeš je na podzim střílet?”

Štěpán úkosem na Hordubala: “Nu, nevím.”

Hodný člověk, myslí si Juraj s úlevou, dítě ho má rádo;. ke mně by tak nepřišla. Což, zvykne si dítě; ale že se ani nezmínila o těch obrázcích, co jsem jí dovezl a Ameriky. Měl bych něco dát Štěpánovi, napadá Hordubala, a hledá očima svůj dřevěný kufřík.

“Máš své věci srovnané na lavici,” praví Polana – vždycky byla tak pečlivá, myslí si Juraj a jde vážně k té hromádce Ameriky. “Tak toto je pro tebe, Hafie, ty obrázky a tady ten teddy-bear —”

“Co to je, strýčku?” vydechne Hafie.

“To je medvěd,” vysvětluje Manya. “Vidělas už někdy živého medvěda? Tam vzadu v horách jsou.”

“A tys je viděl?” naléhá Hafie.

“Nu, viděl. Dělají brumbrum.”

“Toto je, Polano, tobě,” mumlá nesměle Hordubal. “Jsou to hlouposti, nu, ale nevěděl jsem co…” Juraj se odvrací a přehrabuje, co by ze svého vybral Manyovi. “A toto, Štěpáne,” praví rozpačitě, “by se snad hodilo tobě: americký nůž a faječka americká —”

“Ach, ty,” vyhrkla zdušeně Polana, oči se jí zalily slzami a vyběhla ven – nu, Polano, co je?

“Děkuju uctivě, hospodáři,” klaní se Manya, ukazuje všechny zuby a podává Jurajovi ruku. Ej ty, jakou ty máš sílu v ruce! s tebou by stálo za to se měřit. Nu, chvála Bohu, oddychl si Hordubal, toto by bylo odbyto.

“Ukaž mi ten křivák, strýčku,” žadoní Hafie.

“Hleď,” honosí se Štěpán, “to je nůž až z Ameriky, tím ti vyřežu americkou panenku, nechceš?”

“Jé, strýčku,” piští Hafie, “ale jistě!”

Juraj se široce a blaženě usmívá.

VI

Ale ještě není vše vyřízeno, Juraj ví, co se sluší. Když se člověk vrací z Ameriky, musí se ukázat v krčmě, se sousedy se přivítat a nabídnout pálenky. Ať každý vidí, že ne s prázdnou a ne s hanbou se vrací. Hej, hospodo! Každému sklenku a chytro nalévej, což neznáš Hordubala a nejsem já majner z Ameriky? Ať se rozkřikne po dědině, kdože se to vrátil, ej, půjdeme se podívat na Hordubala, ženo, halenu sem a širák – “Já se vrátím brzo, Polano, však jdi spat a nečekej,” domlouvá Juraj a zeširoka, okázale se hrne černou dědinou do krčmy. Čím vším to voní dědina: dřevem a kravami, slamou a senem, a toto je pach husí, a toto čpí rmenem a kopřivami. Není už v krčmě starý Salo Berkovič, jakýsi žid zrzavý vstává od stolu a nedůvěřivě se ptá: “Přeje si pán?”

V koutě sedí jeden, kdo by to mohl být, mohl by to být Pjosa, pravdaže, Andrej Pjosa řečený Husár, zírá na Juraje, jako by chtěl křiknout: Jsi ty to, Juraji? I jsem to já, Andreji Husáre, jak mě tu vidíš. – Nu, nezakřikl Pjosa a zírá; a Hordubal, aby ukázal, že je zdejší: “Živ-li starý Berkovič, krčmáři?”

Pihovatý žid staví na stůl sklenku kořalky. “Šest let tomu, co je pochován.” Šest let? ech, Pjoso, dlouhá to doba; co zbude z člověka po šesti letech – a co po osmi? Osm let, krčmáři, jsem nepil pálenky; jej Bohu, byl bych ji někdy pil – hoře zapít, naplivat na cizotu, víš? ale zakázali pálenku v Americe. Aspoň jsem poslal víc dolarů Polaně; a vidíš, koně koupila a prodala pole. Prý samé kamení. A ty, Husáre, tys pole neprodal? Inu, vidět, žes nebyl v Americe.

Žid stojí u pultu a zírá na Juraje. Mám se s ním dát do řeči? myslí si žid. Hovorný asi není, hledí jaksi taksi, raději ho nechat; kterýpak ze zdejších by to mohl být? Matěj Pagurko má syna kdesi, třeba je to syn Matějův; čiže by to byl Hordubal, muž Polany Hordubalové, ten, co je v Americe —

Juraj zamžoural očima. Žid se odvrací, musí rovnat sklenky na pultě; a co ty, Pjoso, co schováváš oči pod obočím? Mám tě zavolat jménem? To máš tak, Andreji Pjoso: člověk si odvykne mluvit, huba mu zdřevění, ale – inu, i kůň, i kráva chce slyšet lidské slovo. Pravda, vždycky bývala Polana tichá, a osm let nepřidá řeči, samota mluvit nenaučí; sám nevím kde začít: neptá se ona – nepovídám, nepovídá ona – nechci se ptát. Ech co, Štěpán je dobrý čeledín, i mluvení obstará za hospodyni. Pole prodala hospodyně, koupila pustu v rovině, a máš to.

Hordubal upíjí a pokyvuje hlavou. Pálí ta potvora, ale člověk si zvykne. Štěpán – hodný chlap, zdá se; rozumí koním a má rád Hafii; a co se týče Polany – i zvykne si ženská, a samo přijde, co přijít má. Ech, Pjoso, a co tvá žena – divná-li je někdy? Nu, nabiješ jí, ale Polana je – jako zemanka, Andreji. Tak je to. Moudrá je, pilná a čistá – chvála ti, Bože. Pravdaže divná. A nese se, brachu, jako žádná druhá bába na dědině. Neumím s ní, Husáre. Jako vítr jsem měl vtrhnout domů a zatočit s ní, až by ztratila dech. Tak se to dělá, Andreji. Ale já – vidíš, nešlo to; poděsila se, jako bych byl strašidlo. I Hafie se nějak poděsila. I ty, Pjoso. Nu, tady mne máte, co dělat? Když nepuknou ledy, sejdou pomalu. Na zdraví, Andreji!

Andrej Pjosa, řečený Husár, vstává a jde ke dveřím, jako by neviděl; ve dveřích se obrací, střelí očima zpátky a vyhrkne: “Zdrávi došli, Juraji!” Jsi ty podivín, Husáre; jako bys nemohl přisednout – nemysli si, že jsem se vrátil jako žebrák: mám pěkných pár set dolarů, ani Polana to ještě neví. Hle, poznal mne Pjosa; tak vida, samo to přišlo, samo přijde i ostatní, zaradoval se Hordubal. Žide, nalej mi ještě jednu!

Dveře se rozletí a hrne se do nich chlap, hrne se jako velká voda – ale vždyť je to Vasil Gerič Vasilů, kamarád nejlepší; jen pozří, a už ke stolu, Vasile! Juraji! Škrábe takové chlapské pocelování a smrdí tabákem, ale dobré je, ech, ty Vasile! “Vítám tě, Juraji,” povídá nějak starostlivě, “a cože jsi přijel?” “A co, ty somáre, měl jsem tam umřít?” směje se Hordubal. “Inu,” povídá Gerič vyhýbavě, “není teď sedlákům dobře. Zdráv, pravda? Chvála Bohu aspoň za to.” Divný jsi, Vasile, sedáš jen na půl zadku a sklenku do sebe hore dnem převracíš. Co nového? Nu, starý Kekerčuk zemřel, ten týden po velké noci, dej mu Bůh věčnou slávu, a v neděli si bral mladý Horolenko Michalčukovu holku; loni nám čert nadělil slintavku – Ja, Juraji, udělali mne tu starostou, bíro jsem, to víš, jen pro zlost – Hovor se trhá, Vasil Vasilů neví jaksi, co by povídal; vstává a podává tlapu Jurajovi: “Bůh tě potěš, Juraji; musím už jít.”

Juraj se usmívá a otáčí sklenku v těžkých prstech. Není už Vasil, jako býval, ach, Pane na nebi, jak ten dovedl pít, až okna řinčela; ale přišel a poceloval – kamarád. Bůh tě potěš, Juraji; co ty tak, mám snad napsáno na nose, že se mi nepovedl návrat? Hej že nepovedl, ale to ještě přijde; pomalu, pomalu se budu navracet, každý den o kousek, a vidíš, najednou budu doma. Mám peníze, Vasile; i pole mohu koupit, i krávy, dvanáct krav, když budu chtít; sám je vyženu na pastvu, třebas až na Volov Chrbát, dvanácti zvonci budou večer zvonit, a Polana bystře poběží otvírat vrata, jako dívčí – —

V krčmě ticho, žid dříme za pultem, což, dobrá je člověku taková samota; točí se mu hlava, točí, ale tím se, kamaráde, srovnají myšlenky. Vracet se krokem a pomalu, jako se vrací stádo; ale což, přihnat se jako spřežení, šturmem vtrhnout do dvora, až trysknou jiskry – vysoko stát, vysoko držet opratě a seskočit – tu jsem, Polano, a teď tě nepustím; vysoko na rukou tě donesu domů a přitisknu tě, až ti dech zajde. Hebká jsi, Polano. Osm let, osm let jsem na tebe myslel; a teď teprve půjdu k tobě. Hordubal zatíná zuby, až mu nabíhají svaly ve tváři. Hý, koně divoké, hý! Ať vidí Polana – kolena se jí zachvějí lekem a radostí, ať vidí: muž se vrací.

VII

Opilý jde Hordubal měsíční nocí; opilý, neboť odvykl pálence, neboť odvykl takovým myšlenkám, neboť jde k ženě. Co mrazíš, měsíci, – což nejdu dost ticho, tak lehce, tak lehce, že bych ani rosu na trávě nesetřel? Ej, psiska po celé dědině, to jde Juraj Hordubal, po osmi letech se vrací chlap a ruce nese obloukem, aby vzal do nich ženu: tak, teď tě mám plnou náruč, a ještě to je málo, bral bych tě do úst a koleny svíral, mezi prsty bych tě chtěl cítit, Polano, Polano! A co mrazíš, ty jeden? Pravdaže jsem opilý, protože jsem pil na kuráž, protože se chci po hlavě vrhnout domů; zavřít oči, zamávat rukama a skočit po hlavě – — tu mě máš, Polano, tu a tu a tu, všude, kde jsou tvé ruce, tvé nohy, tvá ústa; ech, jak jsi veliká, co tě je od hlavy k patě, kdy já tě poberu celou.

Hordubal jde měsíční nocí a chvěje se po celém těle. Nezavolal bys, nepromluvil bys v noci měsíční, neuděláš kol na této hladině; ticho, ticho, ten světlý stín jsi ty, nejmenuj mne, to jsem já; tak tiše tě držím, jako když roste strom, a neudělám kol na této hladině, nepromluvím, nevydechnu; ach, Polano, bylo by slyšet, jak padá hvězda.

Ale ne, k nám měsíc nesvítí, u nás nemrazí měsíc; svítí nad černým lesem, a u nás je tma, taková tma, co dýchá; musíš potmě šátrat rukama a najdeš ženu, spí – nespí, nevidíš ji a je jí tu plno, tiše se ti směje a dělá ti místo; jaképak místo pro takového kolohnáta, nevejdeš se, musíš se vtisknout mezi její paže; a ona ti šeptá do ucha, nevíš co – řeč je chladná, ale teplý je šepot a temný, hned je tu ještě hustší tma, tak hustá a těžká, že ji hmatáš, a je to zena, tu vlasy, tu ramena, a dýchá, syká mezi zuby, dýchá ti temně do tváře – Ech, Polano, vyhrkl Hordubal, ach ty!

Tiše otvírá Juraj branku do dvora a chvěje se. Na zápraží sedí Polana v světle měsíčním a čeká. “Ty, Polano,” bručí Hordubal a srdce mu klesá. “Proč nespíš?”

Polana se zatřásla chladem. “Čekám na tebe. Chtěla jsem se tě zeptat – Loňského roku jsme dostali za pár koní sedm tisíc; tak co ty – co myslíš —”

“A – áno,” míní Hordubal váhavě. “Dobré je to, což, zítra si o tom povíme —”

“Já chci teď,” praví Polana tvrdě. “Proto čekám. Já už nechci sloužit kravám… robotit na poli… nu, nechci!”

“Nebudeš,” povídá Hordubal a dívá se na její ruce, bílé ve světle měsíčním. “Teď jsem tu já, abych robil.”

“A co Štěpán?”

Juraj mlčí, vzdychá, proč zrovna teď o tom mluvit? “Nu,” bručí, “nebude tu dost práce pro dva.”

“A co koně?” namítá Polana rychle. “Musí být někdo u koní, a ty koním nerozumíš —”

“Pravda,” uhýbá Hordubal. “A co, nějak bude.”

“Já to chci vědět,” naléhá Polana a zatíná pěsti. Ech ty, jaká jsi prudká!

“Jak ty chceš, Polano, jak ty chceš,” slyší Juraj svůj vlastní hlas. “Zůstane Štěpán, dušinko… Abys věděla, nesu peníze… Všechno ti udělám.”

“Štěpán rozumí koním,” slyší Hordubal, “nenašel bys takového. Pět let tu slouží —” Polana vstává, divná a bledá v světle měsíčním. “Dobrou noc. Jdi tiše, Hafie spí.”

“Co – co ty – kam jdeš?” udivil se Hordubal.

“Na půdu spat. Ty spíš v jizbě, ty jsi – gazda.” Něco tvrdého, něco zlého je v Polanině tváři. “Štěpán – spí v konírně.”

Bez hnutí sedí Hordubal na zápraží a zírá do měsíční noci. Tak, tak. Hlava nechce myslet, zdřevěněla; a co mi to sedí v krku, že se to nedá spolknout? Ty spíš v jizbě, ty jsi gazda. Tak je to.

Někde v dálce štěká psisko, ve chlévě zařinčel řetěz krávy. Ty spíš v jizbě. Ech, hlava pitomá! můžeš jí kroutit, a nic, nic – trne jen. Prý gazda. To všecko je tvé, gazdo, ty bílé stěny, dvůr, všecko: jaký jsi ty pán, celou jizbu máš pro sebe, sám se rozvalíš na posteli – inu, gazda! A cože nemohu vstát, cože mám hlavu tak tupou – to snad ta pálenka, dřevěný líh mně nalil žid zrzavý, ale nešel-li jsem z krčmy, jako bych tančil? Tož tak, v jizbě. To chce Polana uctít gazdu, jako host bude spát – Nesmírná únava padá na Hordubala. Nu ano, chce ona, abych si odpočinul, abych si pohověl po cestě; ba, vždyť nemohu ani vstát, hloupé, mít nohy jako z rosolu. A měsíc už zalezl za střechu.

“Odbila jedenáctá ho-di-na, chval každý duch Hospo-di-na —” To vyvolává ponocný – v Americe se nevolá, divná je Amerika. Ať mne tu nevidí, hanba by byla, lekl se Hordubal a tiše, jako zloděj se krade do jizby. Svléká kabát a slyší slabounký dech – sláva ti, Bože, Polana jen žertovala a spí tady; ach, já hlupák, a já zatím jako pařez na dvorku! Juraj se ticho, ticho krade k posteli a hmatá: to jsou vlásky, to paže tenoučká a chabá – Hafie. Dítě zavrnělo a zarylo se tváří do podušky. Pravda, Hafie. Juraj si ticho sedl na kraj postele, přikreju nožičky dítěti: ech, Bože, jak si mám lehnout? dítě bych leda vzbudil. To asi Polana chtěla, aby si dítě zvykalo na tátu. Tož tak, tatko a dítě v jizbě a ona na půdě.

Něco zasvitlo v Jurajovi a – nu, nedá to pokoj. Řekla: Jdu spat na půdu. A třeba to řekla naschvál: ty hloupý, můžeš přijít za mnou, víš, kde jsem: jdu na půdu spat. Na půdě není Hafie. Hordubal stojí ve tmě jako sloup a srdce mu buchá. Polana je hrdá, neřekne: tady mě máš; sám musíš za ní jako za dívčí, potmě budeš šátrat, a ona se potichu zasměje, ach, Juro, ty hloupý, osm let na tebe myslím.

Ticho, ticho leze Juraj na půdu. Ach, jaká tma, Polano, kde jsi, slyším ti buchat srdce. “Polano, Polano,” šeptá Hordubal a hmatá do černa. “Jdi, jdi pryč,” zasténalo, zajektalo to ze tmy, “já tě nechci! Prosím tě, prosím tě, Juraji, prosím tě —”

“Já nic, Polano,” bručí Hordubal nesmírně zmaten. “Já jen… zeptat se, dobře-li tu spíš —”

“Prosím tě, jdi pryč, jdi,” jektá to ze tmy hrůzou.

“Chtěl jsem ti jen říci,” koktá Hordubal, “… všecko zůstane, dušinko, jak budeš chtít… i roviny můžeš přikoupit —”

“Jdi, jdi pryč,” křičí Polana beze smyslů —

– a Juraj neví, jak se dostal dolů, tak nějak, jako by střemhlav padal do propasti. Ale kdež, nepadá, sedí na posledním schodku a padá do propasti. Tak hluboko, Kriste Ježíši, tak hluboko padat! A kdo to tu jíká? To ty, to ty. Já nehekám, já se jen pokouším dýchat a nemohu za to, že to tak zaúpí, a zas, a zas! Nu jen si hekej, jsi doma, jsi gazda —

Hordubal se zastavil ve svém pádu, sedí na schodku a civí do tmy. Ty spíš v jizbě, řekla, jsi gazda. Tedy tak ty, Polano: osm let jsi byla svou paní, a teď se zlobíš, že máš mít gazdu nad sebou. Ech, dušinko, podívej se, jaký to gazda: sedí na schodku a fňuká, nos bys mu utřela zástěrou, takový je to hospodář. Hordubal cítí něco na hubě, sahá na to, i můj ty Bože, vždyť je to úsměv. Hordubal se usmívá do tmy: jakýpak gazda, čeledín. Přišel čeledín ke kravám, paní, a ty, Polano, budeš jako statkářka. Nu, vidíš, všecko se to dá srovnat: koně i krávy, Štěpán i Juraj. Krávy ti vypěstuju, Polano, radost se na ně podívat – a ovce; všeho budeš mít, nad vším budeš gazdovat.

Конец ознакомительного фрагмента.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.