Ve stínu lípy

Svatopluk Čech

VE STĺNU LĺPY

Jak vlny osením, po tobě hrajímé vzpomínky a touhy, rodný kraji!Když za večera v dusných města zdích,kol čela starostí se věsí příze,jak často náhle písmeny v mé knizese měnívají v roje kvítků tvých!Jak často, v podušku když sirou klesápod nízký strop má hlava zemdlená,mně zdává se, že větev zelenázas nade mnou se sklání tvého lesa,že nade mnou zas hudba jeho dumnásvůj vede nápěv – mlkne – z vršků dálnýchblíž opět šumí, vod jak příboj valných —tajemná hvozdu báje, nevýzkumná.I snívám, zkolébán té písně vděkem,jak druhdy pod břízami, v mechu měkkém.Mně nevolno je v mravenčím tom ruchu,v té hluchá vřavě požitků a muk.Mě neláká v ten šumný turnaj duchůdiváků potlesk, trub a kotlů zvuk.Pryč, písni má! Zde mdloby tíha sklánítvá křídla povypjatá k zemi zpět.Snad osvěží je vánků lesních vlání,snad rozepnou se lehce v nový let,až perlami v nich ranní rosa vzplanea kadeř ovinou ti růže plané.Buď zdrávo, údolí mé tiché, skromné!Můj ráji dávno ztracený, buď zdráv!Jak hejno křepelek tu vzlétá pro mnez každičké brázdy upomínek dav.Ty jabloně nad mořem zlatých klasůmi šeptají o blahu zašlých časů,ta bílá stezka, vinoucí se v bor,mne vábí k místu, kde tak často vítalmladého samotáře jedlí sbora z nízkých větví poustevnu mu splítal.Tam jiná cesta pod horou se vine —teď mizí kdes – a z dálky znovu kyne —Ó, nekývej! Vždyť onen dvorec bílý,kam bývala´s mi dlouhou, ach! tak dlouhou,již nevábí mne okem sladké víly,a první láska – báchorkou mi pouhou.Z oblaků vížka třpytivá se vinejak z minulosti šerých závojů;zřím broskví špalír, žaluzie stinné,a duch můj řadou známých pokojůs pocitem blaha teskného se chvěje;leč darmo hledá milé obličejea známý nábytek – nic nezří tam,co družilo se k dětským snům a hrám,ni skříně, o jichž tajemství jsem sníval,ni Číňana, jenž na nich čelem kýval.Vše jiné kol a cizích lidí patasen mého mládí šlape přeblahý,jenž v každé pídi této podlahyhrá jako slunce arabeska zlatá.Ven z těchto míst! Zde ducha mého tísnístesk nevýslovný – jinam zaleť, písni!Jak vábně hledí onde na stráništít šedý z révy malebného krojea kyne věncem opentlené chvoje!Košatá lípa před ním rozklánístín větví kolébavých na stůl prostý —dnes nedělními obklopen je hosty.Šedivou hlavu soused bohabojnýtu na dlaň ukládá. Zdroj potu hojný,letního slunce vzbuzen plápolem,pod mocným prstem ruky zmozolenéosmáhlé tváře mnohým výmolemse perlí k bradě, hladce oholené.Však přece vesta, plná libých kvítků,upjata k hrdlu, kabát důkladnýv záhybech těžkých uklání se k lýtku,a «nebes klíč», jenž dobývá se z šosu,vám svědectvím, že muž ten bezvadnýpřed zemskou vláhou rajskou čerpal rosu.Po boku jeho krejčík pohyblivý,politik obce, sporým vrtí tělem;pod bradou suchou vous mu vlaje divýjak pocuchaná přástva pod kuželem.A kabát zelený, jejž mistr nosí,s životem krátkým, předlouhými šosy,kobylky luční podoben jsa hávu,výmluvně hlásá tvůrce svého slávu.Obstárlý kantor následuje v ředě.Ten k tabatěrce zřetel všelikýobrací na pohled, tu víčko hladě,v němž vyobrazen Mozart veliký,jak napolo již objat spánkem věčnýmsvé skladby kouzlo vnímá naposledy, —tu noře prsty v obsah její hnědý,tu s klepnutím ji zavíraje vděčným.Však péro vzletnější ať raděj líčíteď bohatýrskou hlavu v divné čapce,s níž visí zdoba kosmatého střapce,ten bílý knír, jenž bojovně se týčína svrasklé tváři, k obočí až vzhůru,jež k očí bleskům sivou sklání chmuru,tu starou dýmku, jejíž valný dýmskráň lysou halí věncem oblačným,tu nohu dřevěnou a berli k tomu,tu celou postať, sešlou v bitev hromu!Pan pojezdný svůj rozložitý břichv ten spolek nižších blahosklonně mísí.Od brady laloch růžový mu visí,nos rudý trůní v lících plamenných.Jak hrbolatý vrch, když oko dnezhasíná za ním, nádherně se nítí,že rubínem se sterý balvan třpytína sklonech jeho v záři purpurné,a fialový stín je obetkává —:tak na pohled je nosu jeho sláva.I zdá se, ve rtů plných úsměvuže tisíc vilných diblíků se míhá,že satyr s dechem utajeným číháv bělavé řasy každém záchvěvu.Hle! právě lehounkou s ním končí půtkuvládkyně krčmy, ctihodná to vdova,leč satyr se smíchem zlou přijal důtku,a než se nadá, obejme ji znova.A mlynář u něho, muž v plné síle,náleží hochů oněch do rodu,s mohutným vousem, pyšnou hřívou v týle,jichž ruka za osvětu, svobodua jiné krásky, nedosti tam známé,nám po venkově břitký oštěp láme.Jak do prstenu kámen lahodný,tak nakonec ve kruh ten ctihodnýmyslivce mladého má píseň šine.Jak ladně k tělu svižnému se vineta štíhlá puška, malebný ten šat,v němž lesa barvy rozkošně se snoubí —šeď jeho kmenů, zeleň jeho loubí!Za šňůrou zelenou, jíž klobouk spjat,z níž zlatý žalud padá do kadeří,jak hrdě pestré vypíná se peří!U nohou jeho v písek žhavý skláníokraje svislých pysků Flóra sniváa za ním volně koroptev se kývána hnědé brašny zdobném vyšívání.Ta svislá střecha klobouku ať mýlízrak nezkušený! Vímť já dobře, vím,po jaké kořisti syn lesa střílíz té stinné skrýše okem plamenným.Však důstojna je věru všimnutíta dcerka paní hospodské – ba právě!Teď šátek hedvábný na rusé hlavěji odpoutalo vánku zadutí,že jako pláštík purpurový bájese volně vzduchem rozstýlá a vlajenad jasným vlasem, šíjí labutía mladá Hebe nevěrný cíp loví,jej vrací v ňader sladké vězenía v rozpacích se směje; červánkovýdech studu líčko lehce rumění.Tak pintu staví před houslistu stranou,na víčku oblém pestře malovanou.Však divno mi, že pohled její slunnýšumaři chmury na čele jen zmnožil.On mlčky housle na lavici složila kostnatými prsty přejel struny,že zasténaly jako divým bolem.Po stole chvíli rázný prstů tepruch duše věstil – plaše pohléď kolema do vyzáblých rukou sklání leb.Toť výčet povinný mých prostých reků.Nuž, větvemi teď, lípo, zakýveja družný jejich hovor, chudých vděků,svým tichým, sladkým dechem provívej!

I

Řeč první soused, hladě vlasy šedé,s kužele paměti své volně přede:Když pohlížím v tu letní krásu kol,na zlaté snopy, v polích narovnané,jež bohdá zítra svezem do stodol,minulý příběh na mysli mně tane.Z vás nikomu as není zcela novým;než v lidských řečech vše se divněj’ tváří,než lesní stromy při měsíční záři:jak věc se sběhla, teď vám věrně povím.Pět roků tomu. Právě jako dnes.kraj celý smál se v žatvy zlatém šatě.Jak našinci se dává srdce v ples,když těká okem po tom šumném zlatě,když před ním zevšad usmívá se, klaníplnými klasy boží požehnání!Vím, že v tom světě božím širokémbezpočtu vábných rozkoší se skrývá,o nichž nám prosťákům se jedva snívá,že Adamovo celé nesem´ hoře,an pot nám řine s čela potokemv tu černou brázdu, jež nás živí spoře:však, milí páni, když z té tvrdé zeměnám zlatým zrním vzejde každé sémě,a každá krůpěj prolitého potuse třpytí rosou na bohatém klase, —tu zapomínám všechnu na lopotua jako král ty drobné stébel vojeobhlížím s pýchou. Rád pak vlažím zasesvým potem horkým rodnou tuto půdu,z níž děd i praděd živili se v trudu,v níž s jejich popelem i můj se smíchá!Nad palác je mi světnička ta tichá,ten milý kout, s obrazy svatých v kole,s žehnaným chlebem na prostičkém stole,kde zvečera mne pilná žena vítáa z očí dcer mi nové jaro svítá.Ač jsou ty naše radosti snad chudé,jak mezi klasy onde na polichrp očka modrá, máku líce rudé,přec duch můj, věru, za ně nevolíten panský los, byť rozkoší jen šuměl,a cizí kraj, byť zlato rostit uměl!(Již vězte však, že rek ten zpěvu méhorád předivo své řeči rozvláčía kolem cívky rozumu je svéhorád navinuje, volně zatáčí,že leccos v šedivé si mate hlavě, —nuž prosím, páni, suďte shovívavě!)Nuž, – ano – tedy – právě jako dnesúrodou zlatou kraj se pyšnil celý.Za hájem dovázal jsem před nedělía chasu poseď obžinkový běs.Co při tom činit? Těš se nebo zlob,povříslem svážou tě po dávném právě.Již poslední si ověnčili snopkoukolem, chrpou, mákem v plné slávěa v jeho stínu, namanuv se v čas,toulavý šumař k houslím bradu kloní —již jako větrem kol se párky honí.Kam hledíš krajem, všude zlatý klasvláčejí zuby hrabic – srpů blýskot —vrzání vozů, hudba, tanec, výskot!Vtom skvostný povoz silnicí se blížía staví teď. Na pole mého mezpán jakýs nohu se stupátka nížía hledí vážně na mé chasy ples.Šat jeho nápadný má střih i tvara v houšti kadeří a vousů tmavých,předčasným bělem hustě prokvětavých,tvář zatmělá, již rozryl času spár,dalekých končin prudší věstí žár.Víc k podivu mne její výraz nutía cizincovo konání. Jak duchtam zakletý dlel stále bez pohnutía hleděl mlčky v obžinkový ruch,dřív jakby upjatě v něm hledal, bádal,pak jakby myšlének síť nad ním spřádal,pak jakby ssál ten obraz v duši chtivě,a posléz vážně, smutně, zádumčivě.Zvědavě kráčím k podivnému hosti.On vznesl ke mně zraky zadumané.»To pole Bártovo?« děl. – »Moje, pane,já s Bártovou je koupil usedlostí.«Tvář svěsil s dumou ve sklopeném zraku.Snad – myslím si – pán s mapou, zákonem,z té družiny, co železnému drakus křídloma páry, vozů ohonem,přes hory, doly krajem cestu razía pánům formanům jen živnost kazí.»A pravda-li, že pochovali Bártu?«»Tři leta již ho černá země kryje.«»A Bártová?« – zrak jeho lpí mi na rtu.»Ta u mne, pane, na výminku žije.«Zrak jeho zasviť, rozjasnil se skorem.Že pěšky půjde – znám-li stezku borem?Svůj průvod pánu nabídl jsem paka záhy větví zastínil nás mrak.Po chvilce stanul. Naslouchá – tak zdá sezrak jeho sklopen, skráně plny dum.Sluch bystřím též. Však slyším pouze šum,šept vrcholků, v nichž vánek kolébá se,bzučení v mechu, listí veselé – a ticho jinak jako v kostele.Než on tu stojí, v mech se mlčky dívá,jak naslouchal by hlasům s vysoka,neb hudbě jakés divné – hlavou kývá,dlaň k srdci vine, vzdychá zhluboka.Ba, hádankou čím dále byl mi víc.Hle, zbytečným jsem vůdcem v šeru háje,co stezek tam a skrýší – všechny zná je.Zná jeho tajemství všech rub a líc:ví o balvanu, pod jasany skrytém,ví o stoletém dubu rozložitém,ví o místě, jež krásné chová ryzce,ví o potůčku, jenž se tají v blízce,zná samovrahův smutný, pustý hrob,kde větev jedle pošmourná se sklánía jako krev se kopec jahod chrání,pomíjen lidmi, ptáčků jenom zob …Zná lidi ve vsi živé, dávno tlící,jak byl by rodákem. A přece jenčeštinu bídnou mluví, divně znící,vždy brkotá, z paměti slovce loví —hůř´ nežli okresní náš hejtman nový.K mým otázkám vždy mlčí zamyšlen.Tu na mysl mi přišel Bártův syn.Dán do škol z prvu po vědách se honil,však pozděj´ duši k ničemnostem sklonil,čím dále horších dopouštěl se vina hlouběj´ klesal do hříchů a dluhů —že s hněvem Bárta povolal jej k pluhu.Leč Václav s hrůzou, pohrdáním hledělna život ve vsi hluchý, lopotnýa poslušenství otci vypověděl.I vzlét´, kam chtíč ho vábil nezkrotný —v široký svět, kde tolik štěstí květůmu kynulo, by uchvátil je v letu.Po čase z Ameriky matce psal —list putoval vám tehdáž z ruky v ruku —jak lehce s Evropou se rozžehnal,o plavbě na korábě, mořském hluku,o žití za mořem, že líp tam rýtihrud zlatých lán, než doma orat, síti,o mravu tamějším a zákonu,o stromech, vyšších téměř našich věží,jež deset lidí opnout může stěží,o hruškách zvíci našich melonů,o Číňanu, jenž pere mu a vaří —nu, zkrátka: čtení jako v kalendáři.Aj, vida! Není zle v tom světě novém!jsme říkali. Jen Bárta mlčel zcela —onť syna nikdy nedotkl se slovem.Po letech Bártová sousedkám řadoulist nový k nahlédnuti přinášela,že Václav zbohat, žínku pojal mladou,i podobiznou snachy pyšnila se.Však byla divné krásy! Pod závojem,jenž v lehkých záhybech po temném vlasepol průzračný, jak mlha sněhobílá,jí kanul v čelo, líc tak vábně miláa velké oko s takým žáru znojemnám kynuly, že každý divák němv ten obraz hleděl s čirým obdivem.Dva listy ještě došly staré matky,i peníze v nich – více ani řádky.Nadarmo psala, ždala za odvět,sám starý Bárta stránku připsal plnou —list každý nerozbalen letěl zpět —syn zmizel, zanik´, jakby spláchnut vlnou.Ach bože! – přemýšlel jsem – zdaž to nynís pokleslou šíjí, v prvním vlasů jínípo letech dvaceti svou vrací dráhusyn pobloudilý k otcovskému práhu?!Vtom rozhrnul pán větví clonu stinnou,jež s obou stran se spjala nad pěšinou,a stanul, podepřev se o kmen šedý.Dol tento rodný s tichou dědinouobjaly z nenadání naše hledy.I byl v tu chvíli krásou jedinou —mně nikdy v také nezjevil se vnadě!Plamenný kotouč slunce na západěohnivé šípy svoje po něm metal,že vznímala se v plápol stromů čelaa mech na nízkých střechách zlatem zkvétal.Zámečku okna plamenem se skvělaa kolem báně kostela rej ptáčkův kruh míhal se jak věnec ohniváčků.Pod mlýnem rybník v rákosí se blýskáa nad ním každý lístek topolůse v třepetavém kmitá plápolu.V dým večera se tichá halí vískaa z polí polosžatých, z luk a borůvše k sobě vábí. Plným za vozempři hlučných písních, šumném rozhovorudav ženců chvátá stinným úvozem;kytice klasů dítek zástup vláčítam po mezi; za stádem pastýř kráčív kosmaté houně těžkém příkrovu —vše navrací se, spěchá k domovu.Na věži kostelní v tom zazněl zvon.A rázem ve vsi, na polích se tajízvuk srpů, výskot, šumný ruch i shon.Již proudy slavnými se rozlévajípo snivých stráních, zmlklém údoluposvátné zvuky v mocném hlaholu.Tu náhle cizinec, obnaživ hlavu,rozpřáhl ruce, na kolena kles´a zaryl divě prsty v lesní trávua vtiskl obličej u vonný vřes.I mněl jsem, že se pomátly mu smysly,jak počínal si: líbal zemi, štkal,a volat chtěl, však hlahol nesouvislýse z prsou jeho pouze dobýval.Když posléz obličej od země zdvih´,tu hrály perly v lících zbrázděných,a tam, kde tváře své byl tiskl na ni,též tráva leskla se jak rosou ranní.I pravil ke mně pak:»Jsem Bártův syn!Kdys opustil jsem této vísky klín,a za přeludem štěstí jsem se honil.Čas mnohý v klamných paprscích jsem slonilskráň bujnou, hrdou – pak ji objal stín.Překrásné oko, jež mi lásku lhalo,jak dýka skvoucí hruď mi probodalo,ochladli druzi, minul štěstí klama v mrazu cizoty jsem zůstal sám.Tu poznal jsem, že chudá rodná ves,otcovská střecha vetchá, šindelová,jasnější blaho, sladší kryje ples,než celý svět ho v loktech šírých chová.Tu poznal jsem, podušky zlatý lema hedvábí že žalost neodnímá;jen na tom drahém srdci mateřskémi neštěstí a vina sladce dřímá.«Tak vzdychal, volal; já pak neodhalilv té chvíli trpké neštěstí mu všecko,že matčin zrak i duch se stářím zkalil,že nespatří a nepozná své děcko.Jdem´ ke vsi. Ó, jak zdravil šedou střechuv úponkách révy, v zelenavém mechu,ty steré známé milé předměty,jež dvorcem, chatou byly rozsety!A hle i tam na lavičce podle stěny,berličkou ruce majíc podepřeny,uprostřed slunečnic a slezu květůstařenka sedí, odumřelá světu.A je tak malá, schoulená a sivá —víc páry stín, než lidská bytost živá.Den hasnoucí jí zlatí tváře vráskya zraků navždy uzamčená víčka —tak sedává tu z lidí cizích láskybez duše příbuzné, bez přítelíčka.Však nyní před ní klesá drahý syn,skráň chorou ukládá na její klín,na její roucho lkavé tiskne retya rosí okem bledé jeho květy.Tu třesavé, hle! ruce vine onakol kadeří, jež první sníh mu schvátil,i protrhla se šerá ducha clona:»Můj Václav!« šepce, »Václav můj se vrátil.«Což vypravovat dále? Krátce chovalji v loktech syn, co klenot opatroval,až pohrobil ji v lůno rodné půdya sám k ní zemdlené pak složil údy.Hrob jediný, jak víte, oba jímáa lehka dojista mu černá zem;vždyť na tom drahém srdci mateřskémi neštěstí a vina sladce dřímá!

II

Po chvíli mlčení teď řeči nitěvyzáblý krejčík uchopil se hbitě:A přece dím, že v cizím jenom krajipoznání vzácná jablka nám zrají.Kdo za pecí se dočkal šedé hlavy,jen polovičním zůstal člověkem;jemnější mrav a názor žití pravýlze ve světě jen získat dalekém.Květ mnohý doba v novot ostrém vánís haluzí krejčoviny odnesla;však nejvíc, páni, želím cestování —té krásné, vonné růže řemesla.Jak vesele se tovaryš bral z domus ranečkem lehkým, lehkou myslí k tomu!Jak nad ním obláček po nebes báni,putoval volně luhem, doubravou;kam pohlédl, svět šírý v usmívánívstříc rozpínal mu náruč modravou.Tak putovat – rty časem sklonit žhavéna džbánu lem, jejž bílá dlaň ti skýtá,a s díky vzhlédnout ve dvě hvězdy tmavé,nad nimiž mák se v černou kadeř vplítá,pak ulehnout si v trávu pod jabloní,jež stinnou větev s vonným poupětemna víčka lehce přivřená ti kloní,a čekati, až v písku rozjetéms plechovou zdobou, pestrým řešetemvůz formanův se přikolébá líněa pohostí tě v šíré plachty stíně,navečer posléz branou zčernalouv cizího města pestrou, šumnou vřavuse pohřížiti, k tovaryšů davubez péče sklonit hlavu ospalouna kůpu odstřižků, za družných řečí – —nad cesty takové zda rozkoš větší?Když vzpomínám na mladá svoje léta —co zemí viděl jsem, kus jaký světa!Byl ve Vídni jsem. – Tam jen život pravý!Kostelů mračno, lázně, divadla,že Praha celá v paláců těch davyco krůpěj do moře by zapadla,a deset chrámů svatovítských stěžíby štěpánské jen po šíj´ sáhlo věži.Mnich uherský mne blíže Tokajenáprstkem vína prastarého hostil —sám svatý Štěpán révy k němu rostil —na šírém světě také nezraje!Toť byla vůně jako z nebes květůa prška perel nádherného vznětu,kypící oheň, purpurové blesky —a každá krůpěj v ceně granát český.Ba, v Benátkách až byl jsem, páni, v díle.Ó, což bych mohl vyprávěti vámo svatém Marku, slavné Campanile!To město plyne na moři jak prám,jsouc k Italie břehům připoutánořetězy tlustšími než lodní lano.Tak dláždění si spoří vláda obce;v ulicích čluny, gondolemi zvané,dvojzubé na sáh vypínají zobcejak černé noty, dvakrát čárkované.Uprostřed města dávné slávy zjev,ohromný palác dožů, k nebi strmí,kde křídlatý svatého Marka levna zbožné obce útraty se krmí.A vzdechů most – leč týden sotva dostna vypsání všech města pamětností.Než jeden příběh snad vás pobaví.Byl tehda hoch jsem švarné postavy,líc broskve nach, na bradě lehké chmýří,a s očima, z nichž lásky bůže mířínechybným šípem v dívčí útrobu, —nu, slovem; krasavec.(Tu s paty k hlavěkruh posluchačů jeho podobupohledem plachým přelét´ ostýchavě.)Když při okně jsem sedal na stoles těkavou jehlou, křížem štíhlé nohy,tu stíhával mne sladký pohled mnohýz hedvábných záclon pyšné gondole.Však pohled můj, nedbaje skvostných člunů,dvou jenom záclon hlídal řasný běl,jenž v okně za lagunou propouštěltvář časem sladkou, jako oblak lunu.Ba, slunka jarního byl bratrem spíšten svěží obličej, pln záře smavé,v němž pod lehkým jen křídlem řasy tmavé,skloněným snivě, stinnou měli skrýša v důlku brady, důlkách smavých lícíbůžkové lásky, něžně laškující.Zakrátko seznal jsem, že oko jejítéž na mně dlívá plno záliby,že drobné prsty častěj´ odslánějíbělostných záclon skoupé záhyby,a brzy mluvou zraků blahou, bolnoujsme vyznali si lásku obapolnou.Však princeznu mou čaroděje zléhohlídaly mračné, bdělé pohledy;byl strýc to přísný, vzrůstu obrovského,pochmurný titan, morous škaredý.Jak rozvalená mračna v horském kraji,v nichž stále bouřka hrozebná se tají,obočí husté v krabatou mu tvářposupně visí; – než se zasní komu,

Конец ознакомительного фрагмента.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.