Menší prózy

*

Pan Jakub Tmej nás žádá, abychom konstatovali, že tvrzení pana JanaVondráčka, jako by pan Tmej pohlavkoval a týral své učedníky, je mrzká politická insinuace a že onen učedník, který 17. prosince rozbil láhev s okurkami, byl záhy nato propuštěn pro krádež oříšků. – Tak tedy vypadá “obhajoba” Holouškových svědků ve světle pravdy!

*

V těchto dnech svého boje poznal Josef Holoušek, kdo jsou jeho skuteční přátelé. Jsou to lidé, kteří se postiženému nevyhnou, nýbrž mu dají dobrou a účastnou radu.

“Poslouchejte,” řekl mu jeden, “vy jste to vzal nadobro špatně do rukou. Vy jste to měl prostě a nadobro ignorovat, rozumíte?”

“Víte,” pravil druhý, “já bych je byl na vašem místě hned všechny žaloval. Vy jste to zvoral, že jste se s nimi hádal. To byla chyba.”

“Vy jste jim, člověče, neměl nic přiznat,” mínil třetí. “Člověk se vždycky chytne, když jim napoví, co dělal. Měl jste jim jenom říci: Dokažte to, a nic víc, rozumíte? Tak se to dělá! Nic jim nedat do rukou!”

“Já říkám, měl jste jim dát po hubě,” pravil čtvrtý. “Pár facek, a bylo by to odbyto. Co jste psal, to je limonáda. Tím jste to projel.”

“Měl jste jim odpovídat naprosto zdvořile,” děl pátý. “Pak byste měl všechny slušné lidi na své straně. Ale takhle –”

Zkrátka pan Holoušek se dozvěděl, že ať se bránil jakkoliv, činil to docela špatně a že by to každý na jeho místě dělal docela jinak. To ho zarmoutilo.

IX

Nazítří přinesl největší list největší strany toto opravdu povznášející kázání:

O ČEST NOVINÁŘŮ

Naše veřejnost byla v posledních dnech vzrušena jistou aférou, jíž jsme nevěnovali pozornosti jsouce přesvědčeni, že náš tisk má na starosti vážnější problémy než nějaké chvilkové senzace. Nemůžeme však nezaujmouti stanoviska k způsobu, jakým tato skandální aféra byla v tisku přetřásána. Snad i noviny zjišťující fakta případu Josefa Holouška tu a tam poněkud přestřelily, což každý omluví chvatem novinářské práce a nemožností opatřit si v kterémkoliv okamžiku spolehlivé informace, i když zajisté nechceme tvrditi, že by se jim k tomu nedostávalo dobré vůle. Ostatně je dosti prostředků, jak opraviti menší nepřesnosti, jez lehko proklouznou i při faktech jinak bezvadně zjištěných. Avšak v tomto případě osoba, která se považovala za uraženou, místo aby hájila své cti před soudem, napadla nezvyklým a – řekněme to přímo – surovým způsobem zúčastněné noviny, vytýkajíc jim lež a anonymitu. Tu bychom poznamenali, že se těžce pracujícímu novináři děje křivda, je-li viněn ze lži tam, kde v nejhorším případě má být šetrně upozorněn, že se dopouští omylu. Kdyby čtenář věděl, s jakými obtížemi zápasí náš novinář, aby sloužil pravdě, hleděl by s úctou na jeho obětavou a bezoddyšnou činnost a uznal by, že penzijní pojištění zestárlých novinářů je palčivou otázkou dne. Naše politické kruhy zajisté neopomenou právě při této trapné příležitosti odměniti úctyhodnou práci našich žurnalistů urychleným vydáním zákona o jejich starobním pojištění.

Stejně neprávem se vytýká našemu novináři anonymita. Je to nejenom výraz jeho skromnosti, nýbrž i důkaz toho, že s potlačením vlastní osobnosti slouží toliko svému listu, své straně, svým čtenářům, pravdě, vlasti a veškerenstvu. Ješitní lidé se honosí svým jménem, kdežto pro novináře platí heslo: Vše pro list, nic pro sebe! Proto slušná veřejnost s rozhořčením odmítne každý útok proti anonymitě jako útok proti celému novinářskému stavu!

*

Korouhev:

Satirický koutek

Apač Pepek Holoušek

nadává jak papoušek.

Aristofanes

*

Hlídka:

… usvědčený aférista a nactiutrhač, uličnicky spílající Holoušek…

*

Hlasatel:

… je nápadno, že současně s propuknutím ostudných afér panamisty Holouška se objevuje tolik padělaných dvacetikorun…

*

O den později Korouhev:

… konečně zalezl jako jedovatý plaz u vědomí, že před slušnou veřejností, sytou odporných afér, definitivně prohrál.

SENZAČNÍ AFÉRA V ŘEZBÁŘSKÉ BANCE

Tisícové schodky! Tajný fond poslance M. Těsně před uzávěrkou listu se dovídáme atd.

Hlídka:

… individua jako Holoušek, která rozviřují náš veřejný život skandálními a nechutnými aférami.

*

Hlasatel:

… jako skandální aféra Holouškova, jež zostudila nás národ před celým světem. Nač potom vydává jisté ministerstvo tolik miliónů na zahraniční propagandu? Či jdou ty peníze – na jiné účele?

KORUPCE V ÚŘADU PRO MEZIMĚSTSKÝ OBCHOD

Jak se doslýcháme, má přednosta jednoho odboru tohoto úřadu nápadně fešnou písařku; tento bobeček má zase bratrance, který byl právě v těchto dnech od téhož přednosty přijat za dočasného zástupce prozatímního výpomocného sluhy, zatímco daleko kvalifikovanějším silám byly žádosti vráceny atd.

*

Den nato nebylo v Korouhvi nic, co by se pana Holouška týkalo. V Hlídce nic. V Hlasateli nic. Neboť zatím se provalil skandál s dodávkami přezek pro vojenské řemeny.

Pan Holoušek četl noviny nevěře svým očím. Když opravdu v nich nenašel o sobě ani zmínky, zesmutněl jaksi, jako by mu něco scházelo.

Cítil se tak opuštěn, že toho večera ani nerozsvítil.

X

Toho večera stáli dva občané na ulici a povídali si o svých chřipkách.

“Koukejte,” řekl jeden, “ten Holoušek ani nesvítí. Třeba ji má taky.”

“Čertví,” pravil druhý, “co tam tak potmě dělá. Zas nějaké tento, já myslím.”

“Poslouchejte,” nato první, “já bych se na jeho místě namouduši oběsil. Než takovou vostudu, tak radši provázek na krk. To bych já udělal.”

“Ba,” mínil druhý. “Však by ho nebyla škoda.”

*

Za chvíli zadrnčel v redakci Korouhve telefon a někdo oznamoval:

“Poslouchejte, právě slyším, že se ten Holoušek oběsil.”

“Který Holoušek?” ptal se noční redaktor.

“No ten s tou aférou,” pravil hlas v telefonu.

“Aha,” řekl noční redaktor. “Tak je dobře.”

*

Nazítří byla v Korouhvi tato lokálka:

Sám se odsoudil. Josef Holoušek, který tak neblaze proslul svou skandální aférou, byl včera nalezen ve svém bytě oběšen. Na stole nechal dopis, ve kterém praví, že ho k jeho zoufalému skutku dohnaly výčitky svědomí, a kde prosí za odpuštění, že tak hrubě spílal našemu tisku, který v zájmu pravdy taktně upozornil na některé nepřístojnosti, kterými Holoušek potřísnil své kdysi dobré jméno. V dřívějších letech býval veřejně činný a požíval obecné vážnosti, pokud nevstoupil v řady našich zavilých politických nepřátel. Tam vede politické štvaní našich odpůrců! Mrtvola Holouškova byla odvezena k pitvě do umrlčí komory.

*

Hlídka napsala:

Konec neznabohův. Josef Holoušek, známý našim čtenářům ze své skandální aféry, se včera ve svém bytě v pomatenosti smyslů oběsil. Jak žil, tak zemřel. Je to nová oběť moderního liberalismu, jenž otřásaje mravními zásadami končí ve smyčce sebevrahově.

*

Hlasatel oznámil:

Tak to dopadá. Pověstný Josef Holoušek se včera ve svém bytě oběsil – nahý, s žilami podřezanými a napolo upálen ohněm, který pod sebou rozdělal, když vypil lahvičku jedu. Chtěl uniknout trestající Spravedlnosti.

*

Toho večera navštívil redakci Korouhve jeden pán a povídá nočnímu redaktorovi: “Poslyšte, ten Holoušek se myslím neoběsil. Já ho právě teď potkal, zrovna si kupoval u uzenáře bůček.”

“Jděte,” řekl redaktor, “a jaký byl?”

“Pěkný,” pravil návštěvník, “tak drobátko prorostlý, z mladého prasátka.”

“Já nemyslím bůček,” bručel redaktor. “Já myslím Holouška.”

“Ten? Trochu jako přepadlý, ale jinak… Musíte nějak odvolat tu zprávu, že se oběsil.”

“My?” řekl redaktor udiven. “Člověče, copak jste kdy viděl, že noviny něco odvolaly? Když jsme napsali, že se oběsil, tak se oběsil, a basta!”

“Ale on se neoběsil,” namítl návštěvník.

“To je jeho věc,” řekl redaktor. “Copak se máme pořád mazat s tím zatraceným aféristou? Jen ho nechte oběšeného, ať už s ním je konec. My teď máme jinačí aféry, jako s tou Řezbářskou bankou…”

“A prosím vás,” zeptal se po chvíli návštěvník, “co vlastně opravdu bylo na té Holouškově aféře?”

“To?” pravil redaktor a zvážněl. “Copak to nevíte? To bylo, panečku, moc vážné. Vždyť on ten Holoušek se měl dostat do komise pro stavbu nové školy! My tam přece musíme dostat našeho člověka, no ne? Ale tuhle si přečtěte, zítra budeme zas mít báječný útok na ministra.”

APOKRYF

I povolal Pilát Nahuma, muže znalého dějin a učeného, a řekl mu: “Nahume, tuze mne mrzí, že váš národ si umanul ukřižovat toho muže. Hrom do vás, vždyť je to bezpráví.”

“Kdyby nebylo bezpráví, nebylo by dějin,” pravil Nahum.

“Nechci mít s tou věcí co dělat,” řekl Pilát. “Řekni jim, aby si to ještě rozmyslili!”

“Už je pozdě,” děl Nahum. “Já sice sleduji události jenom z knih, a proto jsem se nešel dívat na místo popravní; ale zrovna před chvilinkou přiběhla odtamtud má posluhovačka a vykládala, že už je ukřižován a visí mezi mužem na pravici a mužem na levici.”

I zachmuřil se Pilát a zakryl si tváře dlaněmi. Po chvíli pak pravil: “Nemluvme tedy o tom. Ale co, prosím tě, spáchal ten muž na pravici a ten muž na levici?”

“Ani ti nepovím,” vece Nahum; “jedni říkají, že to jsou zločinci, a jiní, že to jsou jacísi hlasatelé. Pokud mohu soudit podle dějin, dělali asi nějakou politiku; ale nejde mně do hlavy, že je národ ukřižoval oba najednou.”

“Nerozumím ti,” řekl Pilát.

“To je tak,” pravil Nahum. “Někdy lidé křižují toho na pravici a někdy toho na levici; vždycky to tak v dějinách bývalo. Každá doba má jiné mučedníky. Jsou doby, kdy je vězněn nebo křižován ten, kdo bojuje za svůj národ; a jindy zase je řada na tom, kdo říká, že se musí bojovat za chudáky a otroky. Obojí se střídá a každý má svůj čas.”

“Aha,” řekl Pilát. “Tak vy tedy křižujete každého, kdo se zasazuje o něco pořádného.”

“Skoro,” řekl Nahum. “Ale ono to má svůj háček. Někdy bys řekl, že se ti lidé zasazují víc o nenávist k těm druhým než o to pořádné, co hlásají. Lidé jsou vždycky křižováni za něco krásného a velkého. Ten, kdo je zrovna na kříži, obětuje svůj život za velikou věc; ale ten, kdo ho na kříž vleče a přitlouká, ten, Piláte, je zlý a divoký a tuze ošklivý napohled. Piláte, národ je veliká a krásná věc.”

“Aspoň náš římský,” řekl Pilát.

“I ten náš,” pravil Nahum. “Ale i spravedlnost k chudým je veliká a krásná věc. Jenže ti lidé se mohou udusit nenávistí a zlobou pro ty veliké a krásné věci; a ti ostatní jdou jednou s tím a podruhé s oním a vždycky pomáhají ukřižovat toho, na kom je zrovna řada; nebo se na to jen dívají a říkají si: Dobře mu tak, měl jít s naší stranou.”

“Proč tedy,” pravil Pilát, “křižují toho uprostřed?”

“To máš tak,” řekl na to Nahum. “Kdyby to vyhrál ten na levici, ukřižuje toho vpravo, ale ještě dřív toho uprostřed. Kdyby to vyhrál ten na pravici, ukřižuje toho, co je vlevo, ale toho uprostřed ještě dřív. Ovšem je také možno, že nastanou zmatky a boje; pak ten vpravo a ten vlevo společně ukřižují toho, co je uprostřed, protože se nerozhodl, proti kterému z těch dvou půjde. Kdybys vystoupil na střechu svého domu, viděl bys pole Hakeldama: nenávist na levici, nenávist na pravici a mezi nimi ten, který to chtěl spravit láskou a rozumem, jak se o něm říká. A krom toho bys viděl spoustu lidí, kteří se na to jen dívají pojídajíce přitom oběd, který si s sebou přinesli. Nějak se stmívá; teď všichni poběží kalupem domů, aby jim nezmokly šaty.”

A když byla hodina šestá, stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté. V hodinu devátou zavolal ten uprostřed hlasem velikým řka: “Elói, Elói, lama zabachtani?” A aj, opona chrámová se roztrhla na dví, od vrchu až dolů, a země se třásla a skály pukaly.

PROSTOPÁŠNÍK

“Prosím vás,” řekl pan Smítek, “copak vy ženatí víte o životě? Sedíte doma v papučích, pijete svůj půllitr piva a v deset hodin dobrou noc, přitáhnete si peřinu k bradě a chrníte. Tomu vy říkáte život.”

“Vám se to mluví, pane Smítku,” namítl pan Rous, “vy si můžete žít ze své gáže jako vévoda. Ale kdybyste měl živit ženu a pár těch harantů –”

“Jděte,” zabručel pan Smítek znechuceně, “ze své gáže! Kdepak bych já mohl žít ze své gáže? Ta mně nestačí ani na diškerece. Jsou lokály, kde nemůžete dát pikolovi míň než padesátikorunu. A hudbě? pane, to položíte na talíř tisícikorunu a nikdo ani nemrkne.”

“No to zas neříkejte, pane Smítek,” řekl pan Kroll; “tisícikorunu muzikantům, to jsem ještě neslyšel; to byste byl křen, kdybyste jim tolik dával za trochu toho fidlání.”

“Poslouchejte,” pravil pan Smítek, “tomu vy zase nerozumíte. Takový muzikant dělá, jako by koukal do partesů, a zatím dává pozor, s kým sedíte, co děláte, o čem se mluví, kolik je v pinku a tak. Když udělá palcem takhle, to znamená: Plať, a já budu mlčet. Tak je to, pane.”

“Jsou to potvory,” řekl pan Kroll s podivem.

“Jsou. Koukejte se, pane Rous, dnes byste ze mne nevytřepal ani korunu; a večer mám na čestné slovo zaplatit dvanáct tisíc. A vy ženatí si myslíte, že máte bůhví jaké starosti, když jste dlužni sto dvacet korun u hokynáře.”

“Dvanáct tisíc?” mínil pan Rous, “člověče, to bych nechtěl být ve vaší kůži.”

“Ah co,” zívl pan Smítek rozkošnicky, “aspoň člověk něco užije. Pane, taková včerejší noc – Co bych vám to povídal! Mládenci, to je život –”

“Ale dluhy,” děl přísně pan Kroll, “dluhy byste dělat neměl; dostanou vás do rukou lichváři a je s vámi amen. Tak to chodí.”

“Dluhy,” řekl pan Smítek bezstarostně, “to nic nevadí; jen když má člověk styky. Tuhle mně řekl jeden bankéř z Amsterodamu – to vám byly báječné ženské! hergot, ta jedna mulatka, lidi, to nemáte ponětí – ja, tak ten bankéř mně povídal: Kupte si mexické papíry; do týdne vyděláte na jednom osmdesát dolarů. Víte, člověk musí mít styky; a ty v posteli nenajde.”

“A koupil jste ty papíry?” ptal se pan Rous se zájmem.

“To už jsem dávno utratil,” uhýbal pan Smítek. “Nějak bylo, nějak bude. Víte, já mám rád vzrušení. A i když taková noc stojí pár tisíc, dobrá, poznal jsem kus života.”

“Však podle toho vypadáte,” bručel pan Kroll. “Počkejte, jak budete za pár let cejtit ledviny nebo játra.”

“Co na tom,” řekl pan Smítek s hříšnou lehkomyslností. “Jen když jsem vyžil svůj život.”

*

Toho večera si koupil pan Smítek kus paštiky a deset deka eidamu, načež šel domů a uvařil si čaj. Kus paštiky a okraje od sýra dostala jeho kočka Lízinka, potom si tlapkou omyla tvář a chtěla jít ven.

“Ty darebnice, ty lehkomyslná osobo,” káral ji pan Smítek, “už zas bys chtěla jít na toulky? Jen seď pěkně doma; co ti tu schází? Už jsi dost stará, abys měla rozum, ty couro,” řekl něžně pan Smítek a vzal si Lízinku na klín; pak si dal na uši sluchátka, nařídil krystal a poslouchal, co je dnes v rádiu. Někdo tam recitoval nějaké básně; pan Smítek zkoušel dávat k tomu nohou takt, ale když se mu to dobře neshodovalo, počal se nudit, i zatahal Lízinku za ocas. Lízinka se jen tak lehce otočila a sekla ho po ruce; pak pro jistotu seskočila z klína a blýskala očima zpod postele.

Ty básně a Lízinčina špatná nálada nějak rozladily pana Smítka; i přečetl ještě kus novin, ve kterých si přinesl domů sýr, a o desáté už ležel v posteli; o půl jedenácté vyskočila na postel Lízinka a uvelebila se mu na nohou, ale to už pan Smítek spal.

*

“Ah áhahah,” zíval pan Smítek druhého dne, “zatracený život! Lidi, to zas byla noc! Koukejte,” řekl ukazuje svou ruku, “tady ten drápanec; to vám bylo děvče – nějaká Ruska, Lízinka se jmenovala – jako divoká kočka; ta vám vyváděla –” Pan Smítek beznadějně mávl rukou. “Co vám to budu povídat! Vy bačkoráři, copak vy víte, jaký je život? Ech, ať hrozí člověku kriminál nebo smrt: jen když poznal život! Ale vy – dejte mi svatý pokoj s tou vaší měšťáckou morálkou!”

POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA

Tramvaj řinčí a rachotí nahoru k Olšanským hřbitovům.

“Koukej,” povídá malý mužík k mládenci v králičím kožiše, “tady se zas něco staví; to bude nějaká škola nebo biograf. Víš, já jsem moc rád, že jsem ho eště jednou viděl. ,A to seš ty,‘ řekl. Ono není o to, že by mu to nějak pomohlo, ale člověk musí ukázat přátelství. ,Tak já zas přijdu,‘ povídal jsem mu, ,ale to už budeš běhat,‘ povídám; a zatím –”

Mládenec v králičím kožiše truchlivě zakýval hlavou.

“Já jsem si vzal metál, aby měl radost,” pokračoval mužík, “a on řek: ,Těbůh, to seš ty?‘ Vidíš, že mě poznal. A já mu povídám: ,Josef, to ti přejde.‘ A on povídá: ,Máničko, dej mi kousek těch drůbků.‘ Pak ona mu dala, a on jenom dvakrát kousnul; jen tak do toho kous, ale nesněd nic. ,Máničko, dej mi kousek těch drůbků,‘” opakoval mužík dojatě.

Mládenec v králičím kožiše trochu potáhl nosem.

“No jo,” těšil ho mužík, “dyť to byl tvůj bratr. Ona říkala, že už o sobě neví, ale on se na mě tak podíval a řekl: ,Toníku, to seš ty?‘ Počkej,” spustil mužík mna si radostně ruce, “co bude mít chudák věnců! Já jsem se byl ptát, co stojí věnec se stuhou, a oni řekli, že pětaosmdesát korun. Pak jsem řek, žádnou stuhu, a já k tomu dám vizitku; napsal jsem na ni: Spi sladce, tvůj Toník. To je přece to samé, no ne? Člověk musí ukázat přátelství; ale abych dal dvacet korun za stuhu, to zas ne; beztoho ji někdo na hřbitově potom ukradne.”

“Mně řekli,” ozval se mládenec v kožiše slabým hlasem, “že věnec s pentlí stojí devadesát korun; a já jsem řek, ať stojí co chce, ať stojí třeba sto korun, jen když bude pořádnej.”

“Šak to je pro bratra,” řekl mužík, “ale zato je nádhernej. Na pentli je ve zlatých písmenách ,Poslední sbohem, Jenda a Liduška,‘” opakoval vychutnávaje celou tu krásu. “Eště tam nejsme, eště dvě stanice. Ale že se nám na ten funus vydařil čas, no ne? Bude to mít hezký.”

Mládenec chabě zakýval hlavou.

“Ale jí nic nenechávej,” radil mu mužík. “Co by s tím, potvora, dělala; beztoho tu sama dlouho nebude. Ať ti dá ten stolek po něm, a co mu zbyly šaty. A o ty hodiny si taky řekni. Já bych jí, mrše, nedal nic. Víš, tu skříň ti musí taky dát; řekni, že je po rodičích.”

“Eště tam nejsme?” ptal se mládenec tesklivě.

“Eště jedna stanice,” povídal mužík, “a pak je to kousek pěšky ke kapli. Já myslím, že přijde taky Franta a jiný kamarádi, no, pěkný to bude. Když se s ní nedal oddat, tak ona nemá na nic právo. To bys byl blázen, abys jí něco nechával. A doktorovi neplať, on na to třeba zapomene. Když tu skříň nepotřebuješ, tak ji prodej. Ale ten věnec, to je něco nádhernýho. Tu pentli si pak vem domů, tu je škoda tam nechávat; můžeš si ji pověsit takhle kolem zrcadla, víš? A kdyby vám umřel Ladislav, tak se vám ta pentle zas může hodit. Jen když jsem ho eště jednou viděl; ten ti měl, chudák, takovou radost –”

Tramvaj zpomaluje před vraty na hřbitov.

“Počkej, počkej, až zastaví,” zadržoval mužík mládence. “Eště bys moh upadnout a máš dnes takový pěkný šaty. To by ti zkazilo celej pohřeb.”

Načež podpíraje starostlivě mládence v králičím kožiše, mířil truchlící mužíček ke hřbitovním vratům.

ŘÍMSKÉ LEGIE

Čtyři z Caesarových veteránů, kteří prodělavše galské i britské tažení, se vrátili pokryti slávou a s největším triumfem, jaký kdy svět viděl, tedy tito čtyři hrdinové, a sice Bullio, bývalý desátník, Lucius zvaný pro svou hubenost Macer, Sartor zvaný Hilla, veterinář druhé legie, a konečně Strobus z Gaety se sešli ve vinárně sicilského Řeka a velkého taškáře Onokrata, aby společně vzpomínali na velké a památné vojenské události, jichž byli svědky. Protože bylo trochu horko, postavil jim Onokrates stůl na ulici a tam ti čtyři vojáci popíjeli hlasitě hovoříce. Kdo by se divil, že záhy se kolem nich nakupili lidé z té ulice, řemeslníci, oslaři, děti a ženy s nemluvňaty na rukou, aby naslouchali jejich slovům? Vězte, že slavné činy velikého Caesara tehdy ještě vzbuzovaly zájem všech římských občanů.

“Tak poslouchejte,” řekl Strobus z Gaety, “co se stalo, když tam na té řece proti nám stálo třicet tisíc Senonů.”

“Počkej,” opravil ho Bullio, “předně těch Senonů tam nebylo třicet tisíc, nýbrž stěží osmnáct tisíc, a za druhé ty jsi byl v deváté legii, která nikdy nestála proti Senonům. Vy jste tehdy leželi v táboře v Akvitánii a spravovali jste nám boty, protože u vás sloužili samí prťáci a příštipkáři. Tak, a teď povídej dál.”

“To si to pleteš,” namítl Strobus. “Abys věděl, my jsme tenkrát leželi v Lutecii. A boty jsme vám spravovali tenkrát, když jste si je prodřeli, jak jste utíkali od Gergovie. Tehdy jste dostali pořádný mazec, vy a pátá legie, a patřilo vám to.”

“Tak to nebylo,” pravil Lucius zvaný Macer. “Pátá legie nikdy nebyla u Gergovie. Pátá legie dostala na kalhoty hned u Bibracte, a od té doby ji už nemohli nikam dostat, leda na vyžírku. To byla pěkná legie,” řekl Macer daleko odplivuje.

“Však kdopak tím byl vinen,” pravil Bullio, “že se pátá legie dostala u Bibracte do kaše. Měla forykovat šestá, aby ji vystřídala, ale šestým se nechtělo, těm ulejvákům. Zrovna přišli z Massilie od holek –”

“Co tě nemá,” namítl Sartor zvaný Hilla, “šestá legie u Bibracte ani nebyla; ta se dostala na frontu teprve na Axoně, když měl komando Galba.”

“Ty tomu rozumíš, ty nunváři,” vece Bullio; “na Axoně byla druhá, třetí a sedmá legie. Šestou dávno poslali Eburoni k maminkám.”

“To je všecko samá lež,” pravil Lucius Macer. “Pravda jenom je, že druhá legie, ve které jsem sloužil, bojovala na Axoně; to ostatní jsi si vymyslel.”

“Kdybys nepovídal,” řekl Strobus z Gaety. “Vy jste na Axoně chrápali v záloze, a když jste se probudili, bylo po bitvě. Spálit Cenabun, to jste dovedli, a rozsekat pár set civilistů za to, že pověsili tři lichváře, to jste také dokázali.”

“To nám poručil Caesar,” řekl Macer krče rameny.

“To není pravda,” zvolal Hilla; “to neporučil Caesar, ale Labienus. Kdepak Caesar, ten byl na to příliš politik; ale Labienus byl voják.”

“Galba byl voják,” pravil Bullio, “protože se nebál; ale Labienus byl vždycky půl míle za frontou, aby se mu nic nestalo. Kdepak byl Labienus, když nás obklíčili Nerviové, he? Tehdy padl náš centurio a já jako nejstarší desátník jsem převzal komando. Mládenci, řekl jsem, kdo mně couvne o krok –”

“S Nervii,” přerušil ho Strobus, “to nic nebylo; ti na vás stříleli šiškami a žaludy. Ale horší to bylo s Arverny.”

“Jdi do háje,” namítl Macer. “Arverny jsme vůbec nemohli dohonit. Lidičky, to bylo jako chytat zajíce.”

“V Akvitánii,” řekl Hilla, “jsem vám jednou zastřelil jelena; ale to vám byl takový chlapík, parohy měl jako strom – dva koně vám ho museli táhnout do lágru.”

“To nic není,” prohlásil Strobus, “ale v Británii, tam byli jeleni!”

“To mě podržte,” zvolal Bullio, “tuhle Strobus by nám chtěl napovídat, že byl v Británii!”

“Však tys tam také nebyl,” opáčil Macer. “Hej, Onokrate, víno! Já vám řeknu, už jsem poznal dost lhářů, kteří říkali, že byli v Británii, ale nevěřil jsem žádnému.”

“Já tam byl,” řekl Hilla. “Vezl jsem tam prasata. Byla tam sedmá, osmá a desátá legie.”

“Nebav, člověče,” mínil Strobus. “Desátá nebyla nikdy dál nežli v sekvanském táboře. Měli jste ji vidět, jak přišla vyleštěná k Alesii. Ale tam to dostali, ti cucáci.”

“Tam jsme to dostali všichni,” řekl Bullio. “Byli jsme biti jako žito, a přece jsme to vyhráli.”

“Tak to nebylo,” namítal Macer. “To vůbec nebyla tak veliká bitva. Když jsem ráno vylezl ze stanu –”

“Tak to nebylo,” pravil Hilla. “U Alesie to začalo už v noci.”

“Jdi někam,” řekl Bullio; “to začalo, když jsme byli na obědě; měli jsme zrovna skopové –”

“To není pravda,” pravil Hilla tluka do stolu. “U Alesie jsme měli hovězí, protože nám stonaly krávy. Už to nikdo žrát nechtěl.”

“Já říkám, že bylo skopové,” trval na svém Bullio. “Tehdy k nám přišel od páté legie setník Longus –”

“Člověče,” řekl Macer. “Longus byl přece u nás, u druhých, a u Alesie byl už dávno mrtev. U pátých byl Hirtus.”

“To není pravda,” pravil Hilla. “U pátých byl ten – jak se jmenoval? – aha, Corda.”

“Kdepak,” tvrdil Bullio. “Corda byl v Massilii. Longus to byl, a dost; přišel a povídá, zatracený déšť –”

“To zas prr,” zvolal Strobus. “Tak to nebylo. U Alesie tenkrát vůbec nepršelo. Bylo děsné horko, já vím, jak smrdělo to vepřové.”

“Skopové bylo,” křikl Bullio, “a pršelo! A tak k nám přišel ten Hirtus a povídá: Hoši, mně se zdá, že nám poteče do bot. A měl pravdu. Dvacet hodin trval boj –”

“Tak to nebylo,” řekl Macer. “Za tři hodiny bylo po všem.”

“To si moc pleteš,” pravil Strobus. “Trvalo to tři dny, ale s přestávkami. Druhý den jsme to projeli –”

“To není pravda,” prohlásil Hilla. “Projeli jsme to první den, ale druhý den jsme zase vyhráli.”