Menší prózy

“Vždyť ti to říkám: o tom, je-li Nikomachos vinen, nebo nevinen.”

“Poslyš, Filagore, kdyby se tvá žena pohádala s řezníkem, že jí nedal dobrou libru masa, co uděláš?”

“Pomohu své ženě.”

“Ba ne; podíváš se, má-li ten řezník dobré závaží.”

“To vím i bez tebe, člověče.”

“Tak vidíš. A potom se podíváš, jsou-li v pořádku váhy.”

“Ani to mně nemusíš říkat, Eupatore.”

“To jsem rád. A když jsou závaží i váhy v pořádku, podíváš se, kolik ten kus masa váží, a vidíš hned, má-li pravdu řezník, nebo tvá žena. To je zvláštní, Filagore, že lidé jsou chytřejší, jde-li o jejich kus masa, než jde-li o veřejné věci. Je Nikomachos vinen, či nevinen? To se ukáže na vahách, jsou-li váhy v pořádku. Ale má-li se dobře vážit, nesmí se foukat na misky vah, aby se naklonily na tu nebo na onu stranu. Proč tvrdíte, že úředníci, kteří mají vyšetřovat tu Nikomachovu věc, jsou podvodníci nebo co?”

“To nikdo neřekl, Eupatore.”

“Myslel jsem, že jim nevěříte; ale nemáte-li proč jim nevěřit, proč jim u všech všudy foukáte do jejich misek? Buď je to proto, že vám nezáleží na tom, aby se zjevila pravda, nebo proto, že se vám to jen hodí k tomu, abyste se mohli rozdělit na dvě strany a hádat se. Hrom do vás všech, Filagore; já nevím, je-li Nikomachos vinen, ale vy všichni jste zatraceně vinni tím, že byste rádi porušili spravedlnost. A je zvláštní, jak jsou letos pruty špatné; ohýbají se jako provázky, ale nemají žádnou pevnost. Mělo by být tepleji, Filagore; ale to je v rukou bohů, a ne nás lidí.”

EZOP ZAHRADNÍKEM

Škvor

Ty bídný, ničemný, ošklivý ohavo, který okusuješ mé mladé sazeničky, ožíráš klíčky sotva vzešlé, prolézáš každý kout domu ve svém bezcitném a protivném spěchu, schováváš se pod mým polštářem a plaveš v mé sklenici s vodou, ty svíjející se vzteklíku, cvakající po mně svými nůžkami, prosím tě, k čemu jsi na světě dobrý? Jakému účelu sloužíš? Jaký užitek přinášíš? Je-li pak pod sluncem tvor zbytečnější, než jsi ty?

“Nejsem zbytečný, člověče; udělal jsem ve svém životě něco nesmírně užitečného.”

Co jsi udělal, škvore, užitečného?

“Zplodil jsem nové škvory.”

Kočka na zahradě

Vypiplal jsi způsobnou travičku na suchopáru a keře z holých proutků; odchoval jsi na klíně domácí kočku ze zatoulaného, pištícího kotěte. A teď se tvůj macek plíží jako had mezi vysokými stébly a křovím, svítí zlatýma očima a lesklým kožíškem mu probíhají slastné záchvěvy.

“Já? Já jsem divoká šelma v divoké džungli.”

Vlastnictví

Chovám starou náklonnost k vrabcům, protože jsou veselí a chudí; protože jsou šediví jako hadříky chudých, ježatí jako tuláci, bezstarostní jako děti, žvaniví, spokojení se životem, a vůbec jaksi demokratičtí; z těch a jiných důvodů jsem je vždycky s libostí pozoroval, jak se chudě protloukají životem.

Jdeš, ty ničemo, táhneš, vrabčáku, pláchneš, ty mizerný zloději! Kde je má kočka, kde je má hůl, kde je můj revolver? Chceš mně, ty padouchu, ty bandito, sezobat mou první třešničku na mém zákrsku?

Státnický čin

Neměla se vůbec k světu, ta begónie v květináči; přes všechno úsilí dole zahnívala a nahoře vadla, až bylo ošklivo se na ni dívat. I dožral se zahradník a hodil ji do nejtemnějšího kouta ve sklepě. Pak na ni naprosto zapomněl maje na mysli lepší věci než zkaženou begónii.

Když pak za čtrnáct dní hledal ve sklepě nějaký prázdný květináč, našel tu begónii vzkříšenou, jednou tak vysokou a žíznivou jako poušť, strašně dychtivou žít.

“Jak rozumí náš zahradník své věci,” zašuměly ostatní květiny. “Jaká státnická moudrost!”

Žížala

Brrr! Honem do země! Rychle se zaryt do poctivé, vlhké půdy! Hu, sáhl na mne člověk! Jak je odporně suchý a teplý! Nesnesu toho, obrací se mi žaludek! Fí!

Květináč

To koukáš, co? Jak jsem vyrostl od jara! Co mám listí! Jak krásně kvetu a voním!

Dítě v zahradě

Otrhává poupata a zastrkuje je do pískové cestičky.

Hej, co to tropíš, ty malý ničiteli?

“Sázím květinky.”

Kaktus

Píchnu tě, a ještě mi za to řekneš, jaké mám nádherné ostny.

Plevel

Já vím, sousede jílku: proti mně je hotové spiknutí. Když sečou louku, je to jen proto, aby mne zničili. Poslali na mne krupobití; chtějí mne spálit sluncem; zjednali si proti mně krtky a žížaly. Ale já se nedám. Já vím, proč mají na mne tak spadeno. Oh, já bych mohl povídat věci!

O MOCNÉM DŽINOVI

Jeden bankovní ředitel se koupal v moři a přitom spatřil v písku uzavřenou láhev. I podivil se, co v ní asi je, a sejmul z láhve pečeť, která ji uzavírala. Tu počal z láhve vystupovati jakoby proužek dýmu, který vyrostl v černý mrak, až se zatemnila celá obloha; a ten mrak měl hlavu s ohnivýma očima a ohromné ruce i nohy, neboť to byl mocný duch. “Děkuji ti, smrtelný člověče,” zahřímal duch tak, až ten bankovní ředitel padl leknutím na zem; “tisíc let jsem byl zavřen v té láhvi, až ty jsi mne vysvobodil. Za to projev jakékoliv přání a bude ti splněno.”

Tu ten bankovní ředitel přemýšlel, oč by si mocnému duchu řekl; ale protože sám měl peněz jako šlupek a o politiku se nestaral, vzpomněl si na Prahu a řekl: “Mocný duchu, učiň tedy, aby lidé v Praze chodili po levé straně chodníku, jak mají nařízeno, a aby už do sebe nestrkali jako ovce.”

“Člověče,” řekl duch mrzutě, “řekni si raději o něco jiného.”

“Neřeknu,” pravil bankovní ředitel.

“Koukej,” řekl duch, “mně by bylo snadnější ti dát fůru perel, nebo nejkrásnější princeznu, nebo celé zbytkové království i se zámkem. Zkrátka, řekni si o něco, co ti mohu udělat.”

“Neřeknu,” odpověděl ten člověk. “Já chci zrovna to, co jsem povídal.”

Tu zahřímal mocný duch strašlivě, až se země zatřásla, a počal se proužkem dýmu soukat zpátky do té láhve. “Ty pacholku,” burácel přitom, “tak podruhé neotvírej mou láhev, když si potom neumíš vymínit než takovou nemožnost, aby lidé v Praze chodili, jak se patří!”

Řka to zmizel mocný duch v láhvi a víckrát se už neukázal.

SKANDÁLNÍ AFÉRA JOSEFA HOLOUŠKA

I

Josef Holoušek sice nečetl pravidelně deník Korouhev, ale toho dne mu jej neznámá ruka vsunula za kliku dveří. Protože se na tomto světě nic nedává zadarmo, podivil se tomu Josef Holoušek a jaksi z ohledu k neznámému dárci rozevřel rozsáhlou plachtu onoho deníku, aby do ní aspoň mrkl. Na první stránce byl článek zatržený modrou tužkou. Pan Holoušek se do něho zběžně pustil, ale najednou změnil barvu, sundal si brejle, přesedl nejistě na židli a počal číst znovu:

SKANDÁL NEBO ZLOČIN?

Těsně před uzávěrkou listu se dovídáme, že před pěti nedělemi, dne 17. prosince, se stala v našem městě věc, jejíž následky mohou býti nedozírné!

Byly tři hodiny odpoledne, když v palácovém domě čp. 171 jakási ruka stáhla v oknech záclony, nepochybně proto, aby nepovolané oko, zejména pak oko naší veřejnosti, nemohlo spatřit, co se tam odehrává! Asi po půlhodině rozlehl se v utichlé ulici strašlivý výkřik, po němž bylo slyšeti rozčilený a prudký hovor několika hlasů. Od té doby až do noci nikdo z tajemného domu nevyšel!

S nastavší tmou se pak nepochybně podařilo všem osobám, které byly přímo nebo nepřímo účastny na oné záhadné události.

Je obecně nápadno, ze policie dosud neuznala za vhodno jakkoliv vysvětliti tento skandální případ, který už po pět neděl krajně vzrušuje naši veřejnost. Či má zvláštní důvody, aby – mlčela? Ujišťujeme své čtenáře, že jim odhalíme celou pravdu, i kdyby jí měly býti dotčeny osoby sebevýše postavené! Tak daleko ještě nejsme, aby si naše občanstvo nechalo líbit zločinné řádění, takzvaných “zasloužilých mužů”, jejichž “zásluh” by si mělo konečně všimnout státní návladnictví…

Pod tím pak bylo drobnějším typem tištěno:

Jak jsme bezpečně zjistili, v domě čp. 171 obývá pan Josef Holoušek, známý straník našich úhlavních politických nepřátel… Naše veřejnost nyní vidí, od jakých individuí a jakými prostředky byla vedena pustá a ničemná volební kampaň proti naší straně a jejímu milovanému vůdci. K neslýchanému případu zastřených oken se ještě vrátíme!

Když toto přečetl, Josef Holoušek párkrát naprázdno polkl a promnul si oči, nevěda, zda sní nebo bdí; ale když po několikátém promnutí našel opět “zločinné řádění” a “strašlivý výkřik”, uznal, že nesní, a nádherným rozmachem hodil celou Korouhev do kouta; načež ji opět sebral a pečlivě uhladil. Potom, jsa povahy spíše klidné, se počal ponenáhlu rozčilovat, přecházel rázně po pokoji, shodil svého psa z pohovky, rudl víc a víc a bručel mezi zuby něco, nač pohříchu nebylo svědků. Hodinku nato vrazil k svému právnímu příteli, rudý do fialova a s očima krví podlitýma.

“Přečtěte si tohle, doktore,” zachroptěl.

Advokát si to jaksi neobyčejně pomalu přečetl a pak řekl: “No, a co s tím?”

“Žalovat,” vyhrkl Josef Holoušek. “Já ty pacholky budu žalovat!”

“Žalovat,” opakoval právní přítel snivě. “A co na tom, prosím vás, chcete žalovat?”

“Všecko,” křikl pan Holoušek. “Celý ten článek! Copak jsem někoho zabil? Nebo jsem někoho znásilnil? Co? Řekněte! Zabil jsem někoho?”

“Myslím, že ne,” řekl advokát. “Ale to tady taky nestojí. Tady jen stojí, že někdo stáhl v oknech rolety.”

“Ale vždyť já vůbec žádné rolety nemám,” křičel Holoušek.

“To je možné,” souhlasil advokát, “ale to ještě není žádná urážka. Potom tu stojí, že se rozlehl strašlivý výkřik.”

“To je lež,” vybuchl pan Holoušek. “Já o žádném výkřiku nevím! Já každý den do čtyř hodin spím, pak vypiju kafe –”

“Tak sakra, počkejte přece,” pravil advokát. “Tady nestojí, že vy jste strašlivě křičel ani že někdo strašlivě křičel ve vašem bytě. Je tu jen, že se rozlehl strašlivý výkřik. Předně to není žádná urážka a za druhé vám do toho nic není. A potom tu máme, že nikdo z tajemného domu nevyšel.”

“To je také lež,” bránil se Holoušek, “já bych na to mohl přísahat, že jsem toho dne šel o půl páté ven! Každý den chodím o půl páté na procházku! Já vám přivedu svědky –”

“Není třeba,” řekl advokát. “To přece není žádná urážka na cti, že nikdo z tajemného domu nevyšel. Pak tu stojí, že policie dosud neuznala za vhodno vysvětlit tento skandální případ. To se netýká vás, nýbrž policie.”

“A co to zločinné řádění?” zařval Holoušek.

“Tady jen stojí ,zločinné řádění takzvaných zasloužilých mužů‘. To by vás musili jmenovat, Holoušku. Povídám, jděte se vyspat; tohle se nedá žalovat.”

“Ale vždyť,” dusil se Josef Holoušek, “vždyť každý si teď může myslit, že jsem někoho zavraždil nebo co!”

“Člověče,” mírnil advokát chlácholivě, “to se přece nedá žalovat, co si někdo může myslit. Víte co? Ignorujte to. Já vám radím jako váš přítel: nezačínejte si nic s novinami. Nechte to plavat.”

Josef Holoušek se zhroutil na židli. “Ale doktore,” stenal, “víte, že jsem byl vždycky slušný chlap; jak – jak já k tomu přijdu – abych takhle –”

“Nono,” těšil ho právník, “vždyť nejste dnešní. Každá ostuda trvá jen týden, a když je moc veliká, tak deset dní. Z toho si nic nedělejte.”

Tedy po tomto hovoru si Josef Holoušek umínil, že si z toho nebude nic dělat.

II

Den nato přinesl deník Korouhev toto:

SKANDÁLNÍ AFÉRA DOMU ČP. 171

Potvrzuje se nám s naprostou určitostí, že v domě čp. 171 neobývá nikdo jiný než “vynikající” představitel našich nejničemnějších politických nepřátel pan Josef Holoušek. Ačkoliv by si tento pán mohl gratulovat, ze si ho i s jeho minulostí naše veřejnost nevšímá, má tu neslýchanou smělost, že se dere v popředí různých národních a veřejných podniků. Nedivme se, že potom slušná společnost ignoruje zábavy našich divadelních ochotníků, když jejich jednatelem může býti osoba takové pověsti! Nemůžeme se rovněž diviti, že vzdělané občanstvo se ostentativně vyhýbá přednáškovým kursům, nalézá-li mezi jejich pořadateli jméno tak pochybného zvuku! Nyní se dovídáme nové a nové podrobnosti, jež vrhají senzační světlo na událost, kterou jsme včera odhalili! Provaluje se bahno, o kterém se již dlouho šuškalo. Mlčeli jsme dosti dlouho; nyní však prohlašujeme, že neustaneme, pokud plně neodhalíme úžasnou korupci několika chuligánů, kteří otravují náš celý veřejný život. Chceme pravdu a jenom pravdu!! Zatím se přímo a veřejně tážeme pana Josefa Holouška:

Co dělal ve svém bytě 17. prosince odpoledne??

Veřejnost je právem zvědava, jak se tento pán vytočí, místo aby jasně odpověděl na naši otázku! Neboť že by měl odvahu odpovědět zpříma a určitě, – o tom vážně pochybujeme!

Téhož dne přinesla klerikální Hlídka tuto stať:

TĚŽKÉ OBVINĚNÍ JOSEFA HOLOUŠKA

Jak se dovídá včerejší Korouhev, došlo 17. prosince m. r. v bytě Josefa Holouška, známého svými zednářskými a židovskými styky, k událostem, jež budí mravní pohoršení nejširší veřejnosti. Dálo se to totiž při spuštěných záclonách, za nimiž se rozléhalo úpěnlivé volání o pomoc a zvířecký řev zhýralé společnosti. O tom, co se konalo, může podati zprávu státní návladnictví, jež zajisté s veškerou přísností vyšetří, zda nedošlo k hrubým zločinům proti mravopočestnosti, ano i proti bezpečnosti života. Jsou příklady v dějinách, že “osvícenci”, ateisté a perverzně založení rozumáři konávali a místy dosud konají takzvané černé mše, při nichž bývá způsobem blíže neoznačitelným przněno svaté náboženství a rouhavě, nestoudně, ano i nenáležitě smýkány kalem svaté nauky a obřady. Či snad už neplatí zákony stíhající takové pohlavní výstřednosti, děje-li se to pod rouškou takzvaného pokrokářství? Katolický lid krajně pobouřen očekává, že příslušné úřady budou konati svoji povinnost.

Rovněž téhož dne přinesl nezávislý Hlasatel tuto zprávu:

Z PATOLOGIE NAŠEHO VEŘEJNÉHO ŽIVOTA

Jak sděluje včerejší Korouhev, scházívá se v přepychovém bytě pana Josefa Holouška společnost jeho politických stoupenců, aby se při pečlivě zastřených oknech oddávala svým “zábavám” a – poradám! Onehdy podle Korouhve došlo tam k zvláště bouřlivým scénám, při kterých bylo prý slyšet i rány pokáceného nábytku, a dokonce snad i výstřely. Nyní chápeme, proč pánové z opozičního tábora balamutí své čtenáře podlými a zavilými útoky na všechny strany: chtějí odvrátit veřejnou pozornost od věcí, ze kterých jim bude horko, až vyjdou najevo. Ostatně by nás zajímalo, kde pan Holoušek bere peníze na tyto politické orgie. Či snad odtud, že byl před nějakým časem členem zábavního výboru své strany?!? Podotýkáme, že jsme ho kdysi viděli ve společnosti senátora V. a ministra Z.; můžeme podle toho již nyní říci, že tato aféra nezasáhne jenom pana Holouška, nýbrž že její následky, jak správně podotýká Korouhev, mohou býti nedozírné.

Když si Josef Holoušek toto vše přečetl, bylo mu, jako by něco tuze těžko polykal. Postavil se k oknu, ale zdálo se mu, že se všichni lidé nějak nápadně ohlížejí po jeho domě. I rozhodl se, že bude toho dne nemocen a vůbec nepůjde za svou prací. Odpoledne přišla jeho hospodyně celá opuchlá pláčem a prohlásila, že dává výpověď a že v domě, kde se dějí takové věci, sloužit nebude. A že hned večer jde pryč.

“Poslouchejte, Máry,” řekl pan Holoušek. “Ženská, mějte přece rozum. Řekněte, byl u mne v prosinci někdo? Pouštěla jste ke mně někoho? Byl tady někdy nějaký křik? Řekněte, osobo, byl, nebo nebyl?”

“Dyť je to v novinách,” řekla osoba vzlykajíc. “Já tu nebudu ani do večera!”

“Hrom do vás!” pravil pan Holoušek. “Máry, vy už jste u mne tři roky. Vy víte, že každý den odpoledne spím, ne? A pak jdu o půl páté na procházku, viďte? A v osm hodin se vracím k večeři, že? Vy otevíráte každému, kdo zazvoní. No tak, byl tu vůbec někdo? Slyšela jste někdy nějaký rámus? Ano, nebo ne?”

“Když je to v novinách,” zakvílela Máry. “Ježíšmarjá, já nebudu sloužit, kde se vraždí a przní! Milostpane, já nejsem taková, já jsem chudá, ale na čest já držím, to zas jo, vo mně nemůže nikdo nic říct! Dyť se mě každej ptá, jestli jsem byla při tom! Taková hanba!” zavyla křečovitě.

“Proboha, nekřičte tolik,” vyhrkl pan Holoušek úzkostlivě. “Máry, vy jste přece svědek, že tu nikdo nebyl! Vy můžete každému dokázat, že na tom není slovíčka pravdy –”

“Dyť je to ve všech novinách,” štkala Máry. “Kristepane, co by tak tomu řekla nebožka maminka! A já už tu nebudu ani minutu,” vykřikla zoufale, “jako že je Pánbůh nade mnou, radši budu žebrat, než bych sloužila v takovým pajzlu!”

“Jděte!” zařval nato pan Holoušek a ukázal na dveře. V tu chvíli se rozhodl, že už to tak nenechá; i sedl a napsal několik listů.

III

Den nato stálo v Korouhvi toto:

SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA

Josef Holoušek se ohání – paragrafem 19. Svědectví propuštěné hospodyně! – Další úžasné podrobnosti!

Pan Josef Holoušek poslal nám “opravu” podle § 19 starorakouského tiskového zákona:

“Není pravda, že v palácovém domě čp. 171 jakási ruka stáhla v oknech záclony, aby nepovolané oko nemohlo spatřit, co se tam odehrává, nýbrž pravda je, že v domě čp. 171 žádná ruka nestáhla záclon, protože v oknech domu čp. 171 žádných záclon není.

Není pravda, že se asi po půlhodině rozlehl v utichlé ulici strašlivý výkřik, nýbrž pravda jest, že se žádný strašlivý výkřik v domě čp. 171 nerozlehl. Rovněž není pravdou, že pak bylo slyšeti rozčilený a prudký hovor několika hlasů, nýbrž pravdou jest, že žádného takového hovoru v domě čp. 171 nebylo.

Není pravda, že do noci nikdo z tajemného domu nevyšel, nýbrž pravda jest, že Josef Holoušek vyšel o půl páté z domu ven. Není pravda, že s nastavší tmou se podařilo zmizeti všem osobám, které byly přímo nebo nepřímo účastny na oné záhadné události, nýbrž pravda jest, že se nikomu nepodařilo zmizeti a že se žádná záhadná událost v domě čp. 171 vůbec nestala.”

Otiskujeme tuto neslýchanou “opravu” podle zastaralého, veškeru svobodu tisku rdousícího § 19, ačkoli k tomu nejsme povinni vzhledem k tomu, že “oprava” páně Holouškova neodpovídá zákonu, vyvracejíc věci, kterých nás nenapadlo tvrditi. Netvrdili jsme, že v domě čp. 171 jsou v oknech záclony ani že se v něm rozlehl strašlivý výkřik. Mohli bychom “opravu” páně Holouškovu klidně hodit do koše, kdyby právě z ní nebylo každému na první pohled patrno, že takto by neodpovídal člověk, který – mluví pravdu a nemá co skrývat!! Pan Holoušek ovšem nepraví ani slovem, co tedy doma dělal, a chytá se křečovitě takové maličkosti, jako že v jeho oknech není vůbec záclon. Ano, neboť jsou tam – okenice!! A za takovými okenicemi lze se cítit ještě více “v závětří” než za spuštěnými záclonami! Pan Holoušek vykládá, že o půl páté odešel, ale nechce nám říci, kam s tak nápadným spěchem odešel! Soudný čtenář vidí, že si svou “opravou” pan Holoušek – neposloužil!

*

VÝPOVĚĎ KORUNNÍ SVĚDKYNĚ!

Josef Holoušek usvědčen!

Právě před uzávěrkou listu podařilo se nám zjistiti, že Josef Holoušek brutálně vyhodil na dlažbu svou dlouholetou, přes třicet let mu věrně a oddaně slouživší hospodyni slečnu Marii Malou, když přes jeho hrozby i brachiální násilí odepřela křivě svědčit, že se v domě jejího “šlechetného” chlebodárce nedály zločinné politické machinace a protipřírodní orgie! Náš zpravodaj ihned navštívil slečnu Marii Malou a našel stařičkou bělovlasou hospodyňku, jejíž tvář nese dosud stopy bývalé krásy, i když je nyní ztrhána pláčem a pokryta nesčíslnými modřinami od bestiálního týrání Holouškova. Vzlykajíc a štkajíc prohlásila našemu zpravodaji, že by už ani nohou nevkročila do takového hampejzu, jako je byt pana Holouška. S hrůzou odmítla vypovídat bližší podrobnosti o věcech, jichž byla svědkyní, a se slzami v očích děkovala našemu tisku, že ji vysvobodil z prostředí tak bohopustého. Vzhledem k jejímu vysokému vzdělání se naše redakce nešťastné stařenky ujala a zaměstná ji jako roznašečku u abonentů, kteří se nově přihlásí. Podporujte tuto oběť politické a mravní zhovadilosti našich odpůrců tím, že získáte pro náš list nové odběratele! Příspěvky šlechetných dárců přijímá redakce t. l.

*

Hlasy tisku. – Senzační odhalení Hlídky a Hlasatele.

Včerejší katolická Hlídka potvrzuje v plném rozsahu naše informace, které jsme přinesli předevčírem o skandální aféře Holouškově, a podotýká, že věcí se již zabývá státní návladnictví. Podle informací Hlídky došlo v bytě Holouškově k nejzvrhlejším zločinům proti mravopočestnosti a proti bezpečnosti života. Hlídka naznačuje, že se to dělo v rámci tzv. černé mše, v čemž ovšem nutno spatřovati zločin rouhání. – Je-li tomu tak, pak se tážeme s úžasem, jak je možno, aby takoví zpustlíci běhali svobodně po městě, cynicky se chechtajíce spravedlnosti? Či jsou chráněni svou politickou legitimací? Jak sděluje Hlídka, vzniká v nejširších vrstvách lidových elementární vření nedozírných následků.

Včerejší nezávislý Hlasatel rovněž z nejlepších pramenů potvrzuje naše první zprávy a konstatuje dále, že do politických orgií u Holouška je zapleten též senátor V. a bývalý ministr Z. Bahno k zalknutí!! Jak oznamuje Hlasatel, konaly se v bytě Holouškově tajné politické porady, při kterých se také střílelo z automatických pistolí!! Není vyloučeno, že jde o přípravy k násilnému komplotu, ano i k atentátům na nejvýznačnější osoby našeho politického života! HIasatel se táže, odkud disponuje p. Holoušek tajnými fondy k nákupu zbraní a k vydržování rozsáhlé podzemní organizace. Snad bychom mohli nalézti odpověď ve faktu, že p. Holoušek svého času spravoval jisté dobročinné peníze…

*

Satirický koutek

Milý Pepku Holoušku,

dostals jednu po oušku.

Aristofanes

*

Téhož dne přinesla Hlídka úvodník o řádění neznabohů a Mexikánů, o pronásledování sv. církve, o hanebných prostopášnostech, které se dějí takřka pod ochranou úřadů; úvodník se končil slovy:

Naše strana již učiní patřičné kroky, aby katolické náboženství nebylo zběsile uráženo a veřejná mravnost pošlapána slinami a jedem hyen. Náš poslanecký klub koná pilné porady, aby při nejbližším zasedání interpeloval vládu, co hodlá učiniti na ochranu cti a života věřících. Fiat institutia, jak praví sv. Ambrož.

Dále přinesla Hlídka lokálku:

Pan Josef Holoušek poslal nám opravu podle § 19 tisk. zák., kterou jsme hodili do koše, jednak proto, že došla po uzávěrce tohoto čísla, jednak proto, že neodpovídá ustanovením zákona. Pro své čtenáře podotýkáme, že podle § 19 lze vyvraceti a vykrucovati každou pravdu, i kdyby byla zcela prokázána. Slušný, své neviny si vědomý člověk se zajisté neuchýlí pod ochranu § 19, nýbrž požádá sám státní návladnictví, aby vyšetřilo obvinění proti němu vznesená. Toho si pan Holoušek ovšem učiniti netroufá. Naši čtenáři vědí, že svědomitý, těžce pracující novinář nemusí být poháněn § 19, aby sloužil pravdě, neboť činí tak vždy dobrovolně a obětavě. Bylo by vskutku v zájmu veřejnosti, aby pověstný § 19 byl pro orgány vládních stran prostě zrušen.

*

Konečně Hlasatel přinesl tento Dopis našeho čtenáře:

Bohudík, že naše obec postavila nové lucerny; již víme, kdo na nich bude viset. A propos, není to ten Holoušek, co kradl v Novém Bydžově kanafas? Jen řežte do té židovské homosexuality a humanity, však víme, odkud ty krvavé peníze pocházejí, a na to má poctivý český holič platit své zlodějské daně? Však vyjdou najevo ještě jiné věci, a pak některým pánům zajde chuť nadávat, ze jsem si pomohl. O tom Holouškovi jste to podali nejlíp ze všech novin. S pravdou ven!

Váš Čtenář

IV

Následující den musíme nazvat poněkud klidnějším. Korouhev přinesla na první straně tuto zprávu:

Klub poslanců a senátorů naší strany jednal včera po tři hodiny o skandální aféře Holouškově a vzhledem k tomu, že nebyla dosud úředně vyvrácena, usnesl se na jednohlasném rozhořčení nad faktem, že podle zpráv novin byl chystán atentát na naše nejvýznamnější politické osobnosti, a tedy nepochybně i na milovaného vůdce naší strany, jemuž klub projevil svůj nejoddanější hold věrnosti a lásky za služby, jež vykonal pro všecky vrstvy národa. Klub se usnesl podati interpelaci k vládě, zda byla vykonána patřičná bezpečnostní opatření k ochraně jeho osoby, a navrhne zákon, jímž bude stíhán, kdokoliv se čehokoliv dopustí nebo dopustil proti váženému předsedovi naší strany, se zpětnou platností od počátku jeho politické a celonárodní činnosti roku 1888.

*

SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA

Včerejší tisk přinesl další podrobnosti o zločinném komplotu v domě Holouškově. Jak se dovídá Hlídka, podá také poslanecký a senátorský klub katolické strany pilný dotaz v parlamentě, který patrně bude svolán k mimořádnému zasedání. Zatím je stahováno četnictvo a dojde patrně k rozsáhlému zatýkání. Podle spolehlivé zprávy mají některé pluky v kasárnách hotovost.