F. L. Věk (Díl pátý)

„Natrhaly jsnu— ji s Jeanettou před samým odjezdem.“

„Ve chvíli odjezdu jste si vzpomněla.“

Upřela na něj mlčky oči. „Teprve v tu chvíli —“ V hlase i úsměvu byla tichá výčitka. Hned však začala o letním pobytu, o zámečku hraběnky Bubnové, o pěkném parku, jak tam krásně, krajina že je půvabná.

„Ale rozvaliny starého hradu jste tam neměla.“

„Jako když jsem bývala u nebožky tety. Pamatoval jste si —“

„Psala jste o nich blouznivě. I na vesnický hřbitov jste tenkrát chodila.“

„Sterbegedankenvoll,“ vpadla a s úsměvem citovala: „Und wählet zum Sitz ein Grab, und beschauet die Kreutze mit dem wehenden Totenkranz. Tenkráte jsem byla okouzlena Höltym, tenkrát, osamělé děvče marně toužící.“ A kvapně dodala: „Teď už žádné myšlení na smrt. Mám Jeanettu – S tou jsem byla nejvíc, skoro celý den. Tak jí tam svědčilo, byla tam blažena; i mně se tam líbilo, ale po Praze se mně často zastesklo. Vzpomínala jsem v samotě, pod stromy, v parku, v tom zrovna svatém tichu letní krajiny a lesa; také co vy tu zkusíte —“ Pozarděla se a kvapně optala se: „Hrával jste —“

„Hrával, každý večer; vám jsem hrál, Mozarta, Beethovena,“ bezděky tlumil hlas, „vaše zamilované skladby, vám —“

„A já poslouchala, sama, v parku nebo na terase. Věděla jsem, že v ty chvíle hrajete.“

„A nevěděla jste, že na vás vzpomínám.“

Vzal ji za ruku. Zalekla se, nevyvinula však své ruky z jeho.

„Tak dlouho jste nejela.“

„Měla jsem tam ještě zůstat, hraběnka mne nechtěla pustit.“ Mluvila ve zjevném neklidu. „Ale rozhodla jsem se pojednou. Musila jsem opět do Prahy —“

„Přec!“ řekl radostně.

Vstala kvapně a řekla tiše, prosebně:

„Pamatujte —“

„Přijela jste a kdy vás opět uvidím?“ povzdechl, jako by její prosby byl neslyšel. „Už snad ani ne na zahradě. Byla tak dlouho opuštěna —“ Nedbal, že se podřekl.

„Zahrada? Na zahradě?“ žasla. „Vždyť vy —“

Z předsíně sem zalehl jadrný hlas. Paní Hanoldová zchmuřila na okamžik čelo.

„Smím vás navštívit?“ zeptal se Held rychle a vida, že se žádosti lekla, dodal: „Rád bych malou Jeanettu uviděl.“

„Přijďte se na ni podívat.“

Komorná vstoupila, hlásíc barona Jeníka z Bratřic. Vešel v tmavém fraku, v přiléhavých nohavicích světlejší barvy, v botách s kopnami, vzpřímeně, ač ne strnulého držení těla.

„Přicházím vysoce váženou sousedku uvítat,“ začal položertem, polovážně, volně, jak bylo dovoleno dávnému příteli domu. „Ach, doktore, vy! Myslil jsem, že budu první, a jak vidím, přicházím pozdě s novinami. S hudebními najisto, to si teprve netroufám: tuto náš znamenitý muzikus doktor —“

„Nevím o žádné zvláštní novině, pane barone.“

„Tak! A – opravdu? O Tomáškovi nic?“

„Že skládá operu. Ale to je už —“

„Známo, dřív, ano, ale že už složil, dokončil tu operu, to je jistě novinkou, i to, že bude ještě letos v prosinci provozována,“ oznamoval horlivě Jeník, jenž se zval paní Hanoldové sousedem, poněvadž bydlil v téže ulici, třebaže dál, blíže k Dobytčímu trhu. Byl potěšen, že svou novinou překvapil i doktora Helda.

„Jak se jmenuje nová opera?“ zeptala se paní Hanoldová.

„Serafina. Ale jen to vím a více nic. Tomášek dělá s tím drahotu, nic nepoví. No, dočkáme se; v prosinci najisto.“

Doktor Held se poručil. Druhého dne touže dobou přišel opět. Malá Jeanetta byla doma. Ale jen se s ní uvítal, jen přisedl proti ní a proti paní Hanoldové, hlásila komorná návštěvu, doktora Blumentritta. Held se dlouho nezdržel tuše najisto, že advokát přišel v záležitosti rozvodu. Odcházel nespokojen. Tak se těšil; nadál se chvíle přátelského hovoru, takové chvíle, jaké bývaly, kdy Lory poprvé ujela z Votavan a meškala u tety, baronky Skronské, v jejím domě v Ječné ulici, kdy kouzlo šetrné, diskrétní intimnosti prohřívalo jejich hovory, kdy nevzpomínali šerých stínů minulosti a nemyslili na budoucnost.

Held nemluvil s paní Hanoldovou po těchto dvou návštěvách několik dní, jen ji uviděl, dvakráte, v zahradě za vyjasněných odpolední říjnových. Pak uhodil nečas, pršelo, zahrada opuštěná pustla; vítr rval poslední listí jejích stromů a zavál zase stezku i vybledlý trávník.

Samý konec října setkal se Held s paní Hanoldovou ve společnosti u rady Slívky ze Slivic, jenž měl byt v Nových alejích. Přátelská ta společnost, jež se před lety scházívala také v salónu baronky Skronské, bavila se tu jako tenkráte hudbou, hovorem i hrou v karty. Této se obyčejně účastnil rytíř Jeník, baron Stentsch, hraběnka Bubnová, baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein.

Novým členem společnosti byl kanovník Arnold, vážný starý pán silně prošedlých vlasů, duchaplných očí, na věk nápadně svěžích tváří, prokvet-lých pletivem jemných, zardělých žilek, někdy vychovatel nejvyššího purkrabí hraběte Kolovrata, bratra hraběnky Bubnové. Byl milého, uhlazeného chování, učený, měl pěknou výřečnost; mluvil vážně, s jistou však koketní lahodou, debatoval živě, ale vždy s velikou šetrností a zdvořilostí vůči svému protivníkovi.

Rytíř Jeník rád vídal elegantního a k dámám vždy galantního starého kanovníka, poněvadž o něm věděl, že není žádný „liščí jezuvit“, anobrž že je svobodného smýšlení. Ano, přišeptávali si o něm, že byl nebo dosud je členem iluminátského spolku, že jezdíval do Němec do tajných jeho schůzí a tam že se v těch schůzích stýkával s Herderem i s Goethem.

Záhy se dostal do politiky; z jeho hovoru jevil se rozhled velice zkušeného a vzdělaného muže a sálala zášť k Napoleonovi. Nenáviděl ho jako despotu, jenž jmenovitě Německo uvedl v porobu. Uznával jeho génia a vážil i nesmírnou moc, ale vážil i vše, co proti Napoleonovi. Mluvil o boji, který proti němu v Německu vybuchne jistotně, o agitačním díle pruského ministra Steina a pruských emigrantů v Praze.

„Pánové,“ řekl, „pruská vláda musila z rozkazu Napoleonova zrušiti Tugendbund, ale on pro to je a působí, třeba tajně; ale tím víc a vydatněji. Vím to, mám to z jistého pramene, jednoho z nejhorlivějších jeho členů, je tady v Praze, uvedu jej jednou s dovolením, abyste poznali skutečné smýšlení německé a zvláště pruské. Věřte, pánové,“ dodal vroucně, nikoliv však orátorsky, „že okovy nejsou navěky, že nad meč a pouta despotů je silnější právo národa a láska k svobodě —“

Nikdo neodpíral, všichni souhlasili; zvláště baron Stentsch přisvědčoval posledním větám a ještě víc, s radostnou horlivostí bělovlasý rada Slívka, vždy optimista v politických a válečných záležitostech.

Při tabuli osvědčil se starý kanovník jako znalec a labužník; tu starý rytíř Eisenstein zvláště přichvaloval, když kanovník znalecky vykládal o letošním víně, to že je neobyčejná sklizeň, letošní víno, Kometenwein, za světla veliké komety uzrálé, že na léta bude velikou, hledanou vzácností a že hrabě Kaunic, Adolf, Excelence, se již na ně těší.

Jeník z Bratříc se zasmál; mihlť se mu starý hrabě, příbuzný nebožtíka starého kancléře, břichatý, krátkých nohou, hladce oholený, pověstný svými malými ústy, takže stěží mohl vypláznouti jazyk, mihl se mu, jak se mlsně, ale ztěžka oblizuje. Pak, bylo po jídle, se i ostatní zasmáli, když starý kanovník vesele líčil disputaci, kterouž onehdy měl s hrabětem o Schillera.

„‚Amplissime,‘ ptala se mne Excelence, Je-li vám znám ten škribent, jakýsi Schiller?‘

‚Škribent!‘ Hrozím se. Jak můžete, Excelence, zváti tohoto velkého básníka, chloubu Německa, škribentem? Máme od něho klasická dramata, překrásné básně, vypsal třicetiletou válku, i jako historik vyniká.‘ ‚A to je mně čistý historik,‘ vpadl hrabě, ‚když se dopouští takových anachronismů jako v tom Vilému Tellu. Vystupují tam milosrdní bratří a tenkráte žádných nebylo. A jména falšuje! Wallenstein místo Valdstein!‘ A já na to:,Pictoribus, atque poëtis‘ – Hrabě však se nedal, dorážel dál a vytýkal; obzvláště Thekla byla mu velkým proviněním, a koneckonců našeho sporu, že Jeho Excelence rozsoudil: ‚Schiller! Ano, kdyby psal jako Voltaire!‘ A tu jsem už Schillera dále nehájil.“

Held v tu chvíli stál stranou u okna s paní z Hanoldů, toho večera poprvé s ní sám. Dříve nemohli sami spolu promluvit pro společnost a také jako by se ostýchali a sebe se báli. Teď mluvili o Jeanettě a kdy bude zase společnost, tu u rady Slívky a později u hraběnky Bubnové. Počítali, aniž se přiznali, kdy se zas uvidí. Chtěli se navzájem sobě vyhýbat a těšili se, že se opět sejdou, chtěli sobě se vzdalovat, a přece se k sobě blížili..

Na okamžik se paní z Hanoldů zamlčela a hleděla na Helda. Zdálo se mu, že se o něco rozhoduje, jako by mu chtěla něco říci, a začala na jeho překvapení:

„Onehdy mne navštívil doktor Blumentritt.“

„Nepřinesl asi nic milého.“

„Přišel v záležitosti rozvodu.“

Naráz se odmlčela a nedomluvila, neboť mířili k nim starý baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein, oba v černých punčochách a střevících. Zastavili se u nich, protože baron Ehrenburg přišel pro svědectví doktora Helda, aby dotvrdil, že ve Spálené ulici se usadili tajemní obyvatelé, pán s dámou, cizinci, a s děťátkem chlapečkem; ten pán že jest jen jako strážce a jako němý, že slova nepromluví, že hlídá tu malou rodinu, že všecko sic obstarává a platí, ale nic nemluví, a ta paní že je Francouzka, ví-li o nich doktor, a že tomu jistě tak —

„Ano,“ přisvědčil Held, „Francouzka, madame Dupasquierová.“

„Viděl jste ji? Viděl? Mluvil jste s ní?“ ptali se dychtivě staří páni jeden přes druhého.

„Viděl, ano, a mluvil jsem s ní. Zavolali mne k tomu dítěti, když ochura-vělo.“

„Tak, tak – a kde bydlí?“ ptal se rytíř Eisenstein. „Nad trinitárským kostelem, ten starý dům.“

„Vždyť jsem povídal,“ baron Ehrenburg do toho. „A pane doktore, není-li to lékařské tajemství, a proč by bylo – Co ten chlapeček, jak se jmenuje —“

„Leon, pane barone.“

„Leon!“ opakoval baron, „Leon, ach!“ Trhl sebou, jak mu pojednou myslí zablesklo. „Leon, to by snad bylo —“

„Tuším, co myslíte, pane barone,“ vpadl Held usmívaje se. „Ano, ano, alespoň poloviční Napoleon.“

„Jak to, jak to?“ ptal se dychtivě rytíř Eisenstein hned nechápaje a baron mu horlivě vykládal:

„Jak to pan doktor povídá. Napoleon – a poloviční je Leon. Slyšíte? Co jsem řekl? A nechtěl jste věřit; co jsem řekl! Povídá se, a je v tom vůbec něco záhadného. To všecko je tajemství. Francouzka, nemluvný muž, ne, muž ne, ale strážce, němý hlídač. Ten není otcem toho dítěte, toho Leona, viďte, pane doktore.“

„Manželé to jistě nejsou.“

„Je ta madame hezká?“ ptal se mlsně rytíř Eisenstein.

„Velmi hezká.“

„Mladá?“

„Nejlepších let.“

„A ten —“

„Ten její společník? Asi čtyřicátník nebo něco starší. Víc o něm nevím; jenom to, že pořád stál v pozadí, mlčky, to se ví, a pak že mně platil, a to samými louisdory.“

Starší páni, jejichž zvědavost ještě víc podrážděna, žasli. Baron Ehrenburg obracel se k rytíři Eisensteinovi opakuje: „Vidíte?“ a pojednou.se optal Helda, komu je ten chlapeček podoben.

„Tomu nemluvnému strážci, od něhož jsem neuslyšel ani slova, jistě ne.

docela ne. Ale,“ doktor mluvil naoko vážně, „mně by se zdálo, že jako Leon a Napoleon —“

„Vidíte? Hlele, co jsem říkal,“ vpadl vítězně baron Ehrenburg, „to jsem také slyšel. To že je podoba, ale nápadná podoba – celý Napoleon! Tadyhle doktor je téhož mínění.“

„Ale pane barone,“ ohrazoval se Held vida, že se baron bude dovolávati jeho žertem prohozeného mínění, a chtěl obrátit řeč. Nebylo však možná. Ano musil znovu vypravovat o svých vizitách v tajemné domácnosti u madame Dupasquierové, neboť ostatní společnost, přivábená živým hovorem starých pánů, seskupila se kolem nich.

Helda to netěšilo. Hovor s Lory tak přerušen a již nadobro, neboť čilé jednání o tajemném dítěti, o němž baron Ehrenburg najisto tvrdil, ačkoliv ho nikdy neviděl, že je podobno Napoleonovi, se protáhlo. Held byl z toho až mrzut a v duchu se zlobil na oba staré, zvědavé šlechtice. Je oba vzrušovala neobyčejná zvědavost, jej živé účastenství. Lory začala o doktoru Blumentrittovi, zmínila se o rozvodu; chtěla se mu s něčím svěřit. Něco se stalo, něco ji asi tíží. Snad už nebude možná, aby mu to tady řekla. A jiti s tou nejistotou domů —

Hleděl se vybavit z kroužku, hledal příležitost, aby s Lory samotnou mohl promluví ti. Podařilo se mu konečně, když páni se chystali ke stolku na karty; v tu chvíli byla paní Hanoldová na odchodu. Chvatně k ní přistoupil, když zahlédl, že na okamžik osaměla.

„Něco se stalo?“ zeptal se rychle, s účastenstvím.

„Přijede z Votavan.“

Nejmenovala kdo; nechtěla ani vyslovit, že její muž. „Sem do Prahy k soudu?“

„Ne, chce jednat soukromě, aby nedošlo na soudní řízení.“

„Vy se s ním sejdete! A co – oč chce jednat —“ Held se lekl, jak se mu kmitlo, že Hanold snad by chtěl, aby se Lory k němu vrátila. „Snad o smíru —“

„Ne, jaký smír!“ – Její něžný obličej se zchmuřil a oči ztemněly tvrdostí a pohrdáním, že Held až užasl. „Nesejdu se s ním, nechci. Doktor Blumen-tritt jedná za mne. Hanold nebrání se rozvodu, jak mi doktor řekl. Ale – jde o Jeanettu.“

„Jak!“

„Kdyby ji chtěl —“

„Nemůže.“

„Teď nemůže, ale až by jí bylo sedm let, měl by na ni právo.“

„Jak by se mohl odvážit?“

„On, on! Ale ať ji žádá, nedám jí, nedám. Ale již to pomyšlení, že by ji požadoval, že by si ji vymiňoval, že by Jeanetta měla jít k němu – k němu – Ne!“ okamžik se odmlčela. Pak začala temněji: „Mám starost – Oh, od té chvíle, ty dni, co vím o nastávajícím jednání, nemám klidu —“

„Do sedmého roku Jeanettina ještě dost dlouho a pak by soud měl také slovo. Nestrachujte se,“ těšil, vřele povzbuzoval Held; a pojednou žádal: „Povíte mně, prosím vás, hned jak bude rozhodnuto —“

„Ano, povím. Děkuju vám. Ale již musím, hraběnka jde.“ Podala mu ruku, kterouž vřele políbil. Obrátil se do pokoje, kdež hráli v karty, přistoupil ke stolu, díval se jakoby na hru, ale neviděl nic; hleděl zamyšlený, roztržitě.

Slyšel smích, tlumené povzdechy nad nedobrou kartou; baron Ehrenburg prohrávaje ulehčoval si svým obvyklým: „Wervmöcht das glauben —“ a starý jeho druh, rytíř Eisenstein, po česku, jako vždycky v takové situaci: „Šibeniční karta!“

Rytíř Jeník se smál, že ta osma, ta osma – Held ani retem nehnul, ani slova nepromluvil. Tíseň jej tu svírala a byl by nejraději hned odešel.

Chvíle se jen plížily. Myslil, kdožvíjak tu dlouho, a všichni se divili, že chce již odejít.

Novými alejemi pospíchal, ale ve Spálené ulici před domem U zlaté hvězdy se zastavil, hledě do oken Lořina bytu, do jeho části obrácené do ulice. V jednom okně mátožná zář, z hloubi pokoje; jistě tam sedí Lory u spící Jeanetty —

Hospodyně ráno oznámila Heldovi, že tu byl včera odpoledne zase ten student, ten, kterýž se dopoledne ptal po milostpánovi. Held mávl mrzutě rukou; tušil najisto, že to zase nějaká prosba. Když se vrátil po poledni, hlásila hospodyně, že tu ten student opět byl a že se po panu doktorovi sháněl a vyptával, kdy přijde domů.

„Měla jste říci, že nevíte —“

„Taky jsem, prosím, řekla. Tak odešel, ale nějak zarmouceně, ale vrátil se a žádal, abych odevzdala tu to psaní.“

Held psaní vzal, nemínil však je ihned čisti; jen na adresu pohleděl. Byla francouzská a psaná rukou nějak povědomou. Proto rozlomil pečeť. Psaní české – Podepsán: F. L. Věk. Ach, že ten student jest jeho syn. Četl. Ano, jeho syn. Ale petice přec, a ne snadná v tento čas, a ne vzácná. Co už jich slyšel, co jich přečetl! Psaní však neodhodil; zavolal hospodyni a poručil jí:

„Přijde-li ten student, ten, co to psaní přinesl, pusťte ho. Musím s ním mluvit.“

VII. MLADÝ VĚK SE V PRAZE UCHYTÍ

Mladý Věk, vypravuje se z domova, mínil, že pojede jenom až do Hradec Králové, odtud že se vypraví pěšky do Prahy. Než v Hradci naskytla se mu volná příležitost, jejíž vozataj vzal jej za malé spropitné k sobě na kozlík. V Chlumci zůstal na noc v laciné hospůdce. Spal na podlaze, na slámě, zato však zaplatil jen dva krejcary.

Časně ráno vydal se na další cestu pěšky s holí v jedné, s uzlíkem v druhé ruce. Bylo chladno. Šlo se mu dobře, zvláště když také hlavní silnice poskytovala mnoho nového jeho očím, nového a rozmanitého, nekonečná, široká silnice, ozývající se rachotem nejrozmanitějších povozů, pošty, diligencí, dostavníků, vysoko naložených vozů formanských, oživovaná jezdci, pocestnými, pěšími, kramáři, krosnaři, olejkáři, trakařníky, rozmanitá velkými zájezdními hospodami, z nichž se ozývaly housle, harfa nebo cimbál potulných šumařů.

Docházeje k Brodu, již skoro za tmy, a pak v Brodě samém živě vzpomínal na dobřanského faráře, jak se tu před lety jako chudý student také do Prahy mířící setkal s páterem Vrbou a jak tady v Brodě dostalo se mu první podpory a pomoci. Mladému Věkovi nic zvláštního se tu nepřihodilo.

Přenocoval v nevelké hospodě na náměstí. Ráno nevyrazil příliš záhy, poněvadž už neměl tak hrubý kus cesty před sebou a poněvadž po včerejší dlouhé pouti jej bolely nohy.

Pohoda toho dne mu již tak nepřála. Bylo sychravo, pod mrakem a vítr ostře pohvizdoval. Šlo se tíž, a pustá pole, ouhory, všecka jednotvárná krajina neobveselila. Tíživě dojímala mysl teskností sklíčenou. To teskno přišlo pojednou a nespustilo se studenta osaměle kráčejícího. Poprvé pocítil starost a divný strach z Prahy, jak tam pochodí. Málo odpočíval, hospody míjel, aby zachránil svůj pokládek co možná celý.

Po dosavadní jednotvárné pouti rád uviděl za Brodem les Fidrholec. Zbarvené stromy, zlaté břízy, bronzové duby, třeba nezjasněné sluncem, byly pestrou oázou v bezbarevnosti vymořené krajiny pod šedými, jednotvárnými nebesy. Ale v tom lese jej pokropily první krůpěje dešťové; když se dostal z lesa na volnou silnici, už hustě mžilo.

Hůl strčil pod paždí, uzlík schoval pod plášť, jejž přidržoval k tělu, a kráčel rychleji, aby se dostal někam do vsi nebo do zájezdné hospody prve, nežli se prudko rozprší. Sotvakoho potkal; před ním, za ním nešel nikdo. Až pak zaslechl rachot kol.

Zastavil se, ohlédl; připadlo mu, že by se mohl svézt. Uviděl fasuněk rychle se blížící. Spřežení bujných, mladých hnědáků běželo klusem ve voze s bělavou plachtou. Hlasy se ozývaly z vozu, veselé hlasy. Mladý Věk zahlédl jen kočího; jak dojeli, vychýlila se za kočím hlava mladého muže. Jen vyhlédl a zas už zmizel. Jeli, rychle přejeli, takže mladý Věk nemohl na ně ani zavolat, zeptat se, zdali by si nemohl k nim přisednout. Mrzel se. Co by jim bylo ublížilo, kdyby jej byli vzali na vůz; místa tam je jistě dost. Neochotní, nechají jej klusat v dešti.

Hleděl za vozem, jehož bělavá plachta, měnící barvu mokrem, rychle mizela v Šedu. Pojednou však povoz zarazil a stál. Kdosi se z něho vychyloval a kýval na Václava rukou, jakož kočí tak činil bičem. Václav se dal do klusu. Zardělý, v mokrém plášti stanul u vozu. Za kočím vychýlil se zase ten mladý muž v kastorovém klobouku, v modrém polizonu a řekl:

„Jsou student?“

Václav zkrátka pověděl, kdo je, kam jde.

„Tak honem, pane kolego, na vůz, svezou se s námi, honem.“

Mžiknutím ocitl se mladý Věk ve voze. Pod plachtou bylo za deště dosti šero, ale na první pohled seznal, že je v studentské výpravě do Prahy. Vůz studenty skoro plný a plno truhel a peřin v mohutných uzlech. Výprava jela z Chlumce; povoz panský, ze dvora. Chlumecký vrchní jej půjčil, aby chlumečtí studiózové dostali se pohodlně do Prahy.

Nejstarší z nich, ten v kastorovém klobouce a modrém polizonu, medik Klicpera, vesele je představoval:

„Tenhle tu,“ ukázal na drobného mladíka kvetoucích tváří a čilých, hnědých oček, v nichž jen hrálo veselostí, „to je Francek Pacáků, filosofus, a tihle dva knoti,“ ukázal na dva studentíky v kabátech hodně venkovského střihu a v stejných čepicích se štítem vespod zeleným, „jsou fratres germani, vlastní bratři, oba primae clasis kandidáti, Josefus Nejedlý a tenhle Johanes Nejedlý, Nejedlý Jan; ale ještě nespisuje,“ dodal žertovně, „a tenhleten,“ ukázal do pozadí na mladíka, jenž sedě na prkénku napříč fasuňku provazy upevněném, zády se opíral o uzle strakatých peřin, „to je nastávající poeta, můj bratr Václav.“

Mladý Věk se skoro lekl, když mladší Klicpera vstal. Nastávající poeta a takový habán! Jonák jako hora, ramenatý, s ouplňkovými tvářemi pěkně růžovými, modrých očí a tmavých, hustých vlasů.

Všichni ve voze viděli se poprvé, ale za chvíli se sblížili, jako by se již dávno znali. Byli mladí, byli studenti, jeli za stejným cílem. Věk pověděl o sobě a pověděl také, že jede poprvé do Prahy, že má starost především o byt. Chlumečtí už byt měli na Linhartském plácku, ale tam už nebylo místa. Radili Václavovi, aby si něco našel poblíže Karolina, aby neměl daleko do koleje, a tam že najde, tam že je kvartýrů dost.

„Tam budou mít taky blízko do divadla,“ přidal filosof Pacák.

V divadle uvázli. Chlumečtí všichni zrovna oživli až na ty dva malé, kteří seděli jako bukáči a před se hleděli.

Medik Klicpera těšil se už zase na Bayera, to že je podívaná, jeho Max Piccolomini nebo Hamlet.

„A jeho Tell!“ vpadl Pacák nadšeně.

Mladší Klicpera se usmíval, ale ne tomu, o čem mluvili, nýbrž něčemu, nač asi myslil, až pojednou řekl klidně, ale s tím úsměvem:

„Copak to, ale Liebich! Ten to umí, to je opravdivé, ten umí figury postavit —“

Pražští studenti se rozhovořili o slavném herci a toho času řediteli Stavovského divadla a o divadle. Věk jen poslouchal; ale aby pořád nemlčel, prohodil za vhodné chvíle, že viděl Tháma hrát a že s ním také mluvil.

Hned měl všechny tři, a nejvíce Klicperu medika, hned nechali pražského divadla a dotazovali se na nešťastného spisovatele a herce, jejž znali z pověsti i z tištěných jeho knih, z divadelních kusů i ze sbírky veršovnické.

Věk pověděl, jak se s Thámem setkal v Litomyšli, že je Thám dobrý přítel jeho otce, ten že mnoho o něm vypravoval a o českém divadle v Boudě na Koňském trhu, když tam byl Thám ještě v plném květu, tam že se s ním pantáta seznámil a s jinými českými herci.

„S Majobrem taky?“ zeptal se mladší Klicpera.

„Taky.“

„Toho taky dobře znám, ó pane, dobře —“ dodal mladý Klicpera s humorem. „U toho jsem zas já vystoupil, letos, když jsem dělal examen.“

„On je profesorem?“

„Je, už léta; když nechal divadla, šel ke škole.“

„A toho měli?“

„Letošní druhý semestr, v syntaxi. Já v prvním semestru jsem byl v gramatice privatista, no a na konci toho semestru jsem dělal zkoušku do syntaxe.“

„Tedy hned dvě třídy zajeden rok!“ zvolal Věk s uznáním.

„Ale na Majobrovi už není vidět, že vystupoval na divadle,“ zamlouval mladší Klicpera, „že taky zpíval a hrával veselé role. Teď jen gramatičku, pořád gramatičku. Ale ta mu neslouží; chudák, nějak schází —“

Medik Klicpera vytáhl dýmku a filosof Pacák také. Nacpali, zakřesali, a usadivše se vpředu, začali chutě dýmat… Déšť padal už jen drobně, ale hustě a tiše bubnoval o prosáklou plachtu nad nimi. Byli v suchu, za větrem; dobře se jim sedělo a povídalo.

Mladý Věk, který zpočátku skoro jen poslouchal, měl nyní na chvíli sólo, jak z Tháma, Majobra a „boudy“ došla také zmínka o Zieglerovi. Nadhodil, pověděl něco z toho, co od něho slyšel za svých dobřanských návštěv, o Dobrovském, o nebožtíku Krameriovi, jeho Expedici, o Pelclovi. Pražští studenti nevěděli o nich tolik jako on: rádi poslouchali a dotazovali se.

Ten hovor jako by všechny zahřál a rozehřál, potěšil a přiblížil. Seznali, že jsou všichni čtenáři českých knih a vlastenci; chlumečtí vzpomněli také kolegů stejného smýšlení. Věk několikrát uslyšel jména: Svoboda, Chmela, Hanka. O tomto mluvil medik Klicpera s jakýmsi obdivem, co bylo v Hradci, on že Hanku zná už z Hradce, kdež byli v stejnou dobu na gymnasiu, co bylo hluku a povídání, že Hanka odvádí jen české úkoly, česky psané, a že to po něm i jiní zkusili, a první on, Klicpera, medik.

„On pravda,“ dodal, „nebyl už žádné klouče, když přišel na gymnasium. To mu bylo šestnáct let. Do té doby pomáhal doma a stádo pásl —“

„A proto jsme ho vzali v Praze do řemeslnického cechu,“ vesele vpadl mladší Klicpera.

Teprve teď vyrozuměl Václav, proč tento dlouhý poeta, kvintán, s ním stejného věku, je tak pozadu ve studiích, že byl doma na krejčovině, pak že se učil řeznictví; ještě o jiném „řemeslníku“ uslyšel, o Chmelovi, vyučeném tkalci, nyní studentovi, ten že je také náramný český čtenář, až mu to někdy notně oslazuje strýc kapucín, ten že je v Praze kuchařem u kapucínů na Hradčanech.

Mladému Věkovi přibývalo tak hned kolik známostí, prve nežli zhlédl Prahu. Za těch hovorů pořád měl dvě otázky na jazyku; přednesl je však teprve, když už skoro dojížděl. Nejprve na profesora Nejedlého, Jana, se optal.

„O to je velký pán, jemnostpán, bohatý člověk!“ zvolal Pacák filosof.

„Mám k němu psaní, rekomandací —“

„Dostanou-li se k němu.“

Václav se zarazil a zeptal se nejisté:

„A což doktor Held —“

„Held?“ zvolal Klicpera medik. „Ó ten je, pane, in arte medicína chlapík. Také má praxi po celé Praze, a jakou! Samé panstvo. Ale na chudé je prý hodný, oučinlivý.“