Knihy veršů

Jan Neruda

KNIHY VERŠŮ

Kniha veršů výpravných

Divoký zvuk

I.

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,či jak by všechny struny náhle pukly,neb někdo nůž si vrazil do prsou —cigáni ukončili hudbu svou.Hoch jednou ještě v cimbál udeřía cimbál ozvěna jak zahučí,jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —cigáni jinam zase zaměří.„Hej, hoši, počkejte!—jen ještě jednou!”a než cigáni ku oknům pohlednoua než se po hlase kdo otočí,muž mladý, bledý z domu vyskočí.„Kdo to?“ muž vysoký se ptá.„To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál,jejž každý mistrem houslí býti prál —“cigánka mladá zašeptá.On oddechne si zhluboka —„Poslední csárdás zahraj ještě jednou,cigánská chaso divoká!“A ruce s houslemi se zase zvednoua ruka pevněj struny obejme,že každou strunu nové chvění jme,a černá šíj se v lásce k houslím kloní —a zas už divý csárdás vzduchem zvoní.Tak zvolna píseň bolná započala,jak by bol její teprv vyzrával,tak mocný žal tou písní zahrával,jak píseň by všech srdcí žalost znalaa po kapkách krev horkou z nich si ssála.Hned zklamaného srdce doufání,hned šťastných lidí náhlé zoufání,hned zmučené bolestným smíchem tvářea lásky smrť – poslední žití záře;hned jak se sama šťastná láska mučía zas jak slavík mladé písním učí —tak vše to plně, silně písní plyne,až náhlý vzdech – as vzdechem píseň zhyne.Okamžik pomlčí – a náhlý vzkřeka píseň divoce zas vzduchem letí,jak po léta když zadržený vzteksvé orgie, svou pomstu strašnou světí.Myšlének běsných v písni celý svět! —Hoj divokého koně vzteklý let,jenž pohrdá tou pevnou puszty zemía jemuž oblak dát jen může lemy!Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,či jak by všechny struny náhle pukly,neb někdo nůž si vrazil do prsou —cigáni ukončili hudbu svou.Hoch jednou ještě v cimbál udeřía cimbál ozvěna jak zahučí,jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —cigáni jinam zase zaměří.A za nimi ten bledý, mladý muž,jak by ho tóny divným kouzlem vedly –a tváře bledé jak by více bledlya oči slabé jak by mřely už.A když se tlupa zastaví,hrou zase až se unaví,tu slyšet smutné volání —„Ten csárdás ještě, cigáni!“A den se chýlí, žití pán,cigáni spějou ve svůj stan,mladíka kouzlo pohání –„Můj csárdás ještě, cigání!“

II.

Cigán a puszta – oba stejně němi,jak skamenělý král ve živé zemi,a v bujném kraji dva by strmé ledy!Cigán a puszta, oba pohozeni,i jejich radosť – květ jen smutný, hnědý,a v těžké bolesti předc narozený!Co jediná jen známka životadivoký oheň okem šlehotá,a jak se jiskry v oku kmitají,cigánův ohně pusztou lítají.Jak tmavé listí oranžův žár svírá,noc v pusztě svírá oheň cigánův,jenž lehounkých a hnědých ze stanůvv noc černou plamenné jak oko zírá.Viz, jak tam divoce ten plamen žíří,své rudé světlo kolem sebe šířía ve vzduch hází jisker záplavy;kol ohně vysoké cigánův postavy,své truchlé pusztě nad psa věrnější,podivný stín ve šerou pusztu hází;stín ten jak hádě po zemí se plazí,až s čirou tmou – svou matkou – v jedno splynejen malý skok – a světlo tmou zas hyne,a noc se stává ještě černější.A jaký život, jaká bujná řava!Zde bystrá noha v tanci divém skáčea zvučná struna k tomu písně pláče,tam zemi holou holá kryje hlava;zde zase kolem ohně starci sedía zamyšleni v plamen tiše hledí;tam opět děti s tváří živou, hnědousvá bujná kola mrtvou pusztou vedoua noze po trávě si skočit velí,pod níž snad kosti zvražděných se bělí! —„Hej, Čechu, zanech hry a pojď k nám v kolo!Co hraješ, může být, že všechno pěkné,však každý cigán upřímně ti řekne,že tvoje hra je dobrou hrou jen v polo.Tvá hra – vždyť člověk by se rozplakal,jen samý bol a při tom beze vzteku;to cigán jiných má pro smutek léků,když bol ho trýznil, tanec zaskákal.Zpomínej na matku a na otce,jak nouzí, bídou byli stísněni,že k chudobě je svedly nemoce,že pro chudobu byli plísněni,pak divoce tvá píseň zavěstí —jak? – nepoznal’s jich? – holé neštěstí!Snad jsi měl bratra, jenž ti zemřel záhy,snad sestru, kteréž mladosť ukradli,snad světem štván jsi byl co hošík nahý,snad záhy lásky doby ovadly —to všechno ne ? – Nuž, zůstaň mezi námi,buď bídným člověkem, buď cigánem,buď cigánem, hoď holí za pánema staň se věrných bratrů soudruh chámý!Až seznáš krásnou naši svobodua pro ni mnohou těžkou nehodukonečně lehce snést se naučíš,až poznáš vše, co lidské srdce bolí,až jako zvěř štván budeš parným polem,až každou bolesť nad tím umučíš,že žiješ mezi žalářem a kolem,až smyčec bude žebráckou ti holí,pak housle tvoje písně zapějou,že srdce v prsou lidem rozchvějoua každý bezdech hře tvé slouchat bude!Svou píseň cigán z pomsty jiným hude,a darmo se jí, kdo ji slyší, vzpírá!Tak mocně píseň naše dojímá,že každý za cigána zapláče,když chvějící se ruka struny svírá,že pán jak cigán sprostý zaskáčea žebráka cigána objímá!“

III.

Zavál teď vichr, až se plamen sehnula povyskočiv v divoké ty tvářemoc celou vrhnul plamenné své záře; —však víc v ty tváře oheň nenakreslí,než divoké sny puszty v ně už vnesly,ba ani plamen ten, jenž v nich už stuhnul! —Zas zavál vichr mrazný, ledový,jak z mrtvých pole byl by k pusztě vzletí,by náhle ruch a píseň v stanech zhnětl! —vše umlklo a vše se mrazem třesea vichr mrazný dál se pusztou nese —snad jinde zvěsť svou smutnou dopoví!„Toť jak by smrť zde byla na nás sáhla!Což všechna píseň náni už v hrdle zpráhla?Hej, Janko, udeř znovu na cimbál —“Zvuk zahučel a letěl v tichou dáltak chvatně, jak by prodlít zde se bál —a za ním druhý v chvatném dospěchu.Cigán se starý mladě vypíná,divokou píseň kvapem počíná,divokou píseň – sobě k posměchu!„Hochu, starý hochu,kde jsou vlasy černé,proč se třesou, hochu,staré ruce věrné?Hochu, starý hochu,slepý jsi a hluchý,sešel jsi už, hochu,jsi jak ptáče suchý!“ —,Jakž by vlasy černébarvu dochovaly,když je dobří lidéslinou poplivali!Tolik v životě mémztraceného blaha,že se ruka třese,když po něčem sahá;tolikkrát se lidéjinak ukázali,že se konečně méoči podvázaly.Přezdívek tak mnoholidmi hromaděno,že přeslechnu teď užvlastní svoje jmeno.Bojím se už všeho,uzavřel se v sobě,seschnul, jako ptáčeseschne v zimní době! —„Tak, Janko! – udeř v cimbál ještě jednou,nechť hoši kolem ohně sobě ssednou,ty vypravuj nějakou pověsť krásnou,by letěl čas, než naše ohně zhasnou!“A znovu zas se cimbál rozzvučía tajuplně pusztou zahučí,snad zalehal kdes do klenutých hrobůa mrtvou budil, dávno mrtvou dobu.„„Žil jednou cigán – však za dávných časů,snad tenkrát nebyl ještě cigánem,nebloudil světem lehkým se stanem,nepouštěl cizinou svých truchlých hlasů.On ještě rodnou, krásnou zemí stoupal,on ještě ve svatých se vodách koupala v žilách proudila mu klidná krev —neb život jeho byl jen klidný zpěv.Ba tenkrát cigán jasně v svět se díval,a když svou píseň z prsou plných zpíval,nebylo v písni jara bolestného,nebylo podzimku v ní žalostného.Aj tenkrát cigán směl i umírat,vždyť neodešli bratři ode hrobua nemusili hrob ten zapírata ulehli si podlé v slední dobu.Ba směli z hrobu pracím nalákat „‘„Dost, Janko, dost! chceš děti rozplakat?Dost, milý Janko, dnes to věru nejde —Žeť pak nám radosť vždycky mžikem přejde!“—Ba přešla radosť! – Vše už ulehloi plamen už se v popel uschoval,na nebi měsíc k horám vesloval,jen nebe hvězd svých.více rozžehlo.Ve stanech mnohé mužné, tmavé okose zahledělo v nebe převysoko,jak čísti by v něm chtělo smutný sen,pouť jakou novou dá as nový den.

IV.

Zas slunce v posled zemi políbiloa zaplálo ve záři jasné, svaté,jak před oltářem by se zaslíbilo;po modrém, hlubném nebi světlo hynea jasný obláček jak z vlny zlatéza sluncem ku západu zlehka plyne.Zem těžce vzdychá! větřík poskočila k houštinám se lesním zatočil,kde ve větvích se rozložil na chvíli;teď šeptá list a teď už větev celá,už celá houština se rozechvělaa večerní svou píseň zapět pílí.Však slyš! v to krásné, milé šuměníteď náhle tón za tónem cizí plynea tóny podivná se píseň vine —toť musí člověka být umění! —Na kraji puszty tiché, přerozsáhlé,jak v mírné písni vykřiknutí náhlése náhle zraku strmá výše jeví;po skále mechy, známky starých časů,a tmavá houšť co síla mladých vlasů.Na skalním kraji bledý jinoch sedí,a zamyšlen v tu dálnou pusztu hledí —kam zadíval se, sám snad ani neví!Své housle rukou obejmuty majenaslouchá večernímu šepotánía v šepot větví milou píseň hraje,že zazní v houšť jak ptačí klokotání.Ba zdá se věru, vánky lehounkéže vložily se v struny tenounké,že větřík šeptný strunou zahráváa její píseň s větrem dozrávájak radostí, že vše v té příroděje s lidským srdcem divné ve shodě.Teď umlkává už ten větřík milýa také píseň ku konci už pílí —a větřík dále pusztou pospíšila zpěv se houslí vzdechem utišil.Muž mladý housle lokty obemknul,jak by to dívka milovaná byla,a struny ke rtům vřele přitisknul,jak ve strunách by také srdce bila.„Ó housle mé, ty vaše milé zvukymých citů stříbrné jsou, jasné zvony,a nejtajnější mého srdce tlukynaleznou ve vás sbratřené své tóny!Třesoucích prstů slabé přitisknutí —a bolestná se píseň vzduchem třese,zas silné ruky náhlé obemknutí —a vítězná se píseň vzduchem nese!Když přitisknu vás k tváři, housle milé,zdá se, že myšlénky si sám ukrádám,že ducha svého v píseň dumnou vpřádám,že přišla svaté zpovědi už chvíle.Jak divně vždy to na mne působí,kdy zpěvným slovem se tak zpovídáma myšlénky své jako osobymně divné mimo sebe uhlídám!Tu měří oči moje nedůvěrné,jak dlouhé jsou těch osob stíny černé,a srdce cítí, co vystouplo z něho,že vykoupeno, že víc není jeho.A štěstí ještě, že v té příroděje s lidským srdcem všechno ve shodě,že příroda se nám zas zpovídá,v nás myšlének svých obraz uhlídá.Když slavík v háji píseň klokotá,má zpěvná struna za ním šepotá;když proudy vod svou píseň zahučí,má zpěvná struna se jí naučí;když vichr píseň mocnou zašumí,ptám se své struny, zdaž jí neumí;když bouř svou písní hory roztřese,ptám se své struny, zdaž jí nesnese.“

V.

Noc kráčí pusztou, puszta sotva dýšea divoké své sny si spřádá tiše.Ve hloubi tmavých nebes, převysokoměsíc se houpá jako oko bílé,jak by se spánek kradl v nebes oko;a že je hlídač měsíc ospalý,i hvězdičky se mlhou zakalía měří v dřímotě své dlouhé míle.Jen obláčkové, bůh ví odkud hnánia dlouhou poutí k sněhu vybledlí,si kolem měsíce tam usedli;po chvilkách některý z nich vyskočía kolem měsíce se zatočía tvář mu lehkou rouškou pozaclání.Na pusztě bílá zář jak jíní leží,jak bílý plášť, v němž ani záhyba —jen když se oblak nebem kolíbá,lehounký stín po spící pusztě běží. —Jaký to stín, jenž tamo pusztou kráčí,že sotva zrak mu, nocí klamán, stačí?Jak sloupec mlhy letí v hravém spěchu –už zanesen až k patě strmé skály;a spěchá k výši, spěchá bez oddechu —sem tam se mezi stromy zakmitá,jak by si stíny stromů spících hrály —už dospěl výš – tam světlá záplava —a v světle stane dívčí postava,jak v skalách růže přes noc rozvitá.Ba je to růže, puszty krásná růže!Měsíce lhostejná ta bledá zářese dívá v cigánčiny mladé tváře,tak krásné, jak jen puszta rodit může.Jak puszty hnědý květ jsou tmavé lícea hebké, jak by byly sammetové,jak jižní rudá krev jsou mladí rtové,jak černý měsíc tmavé oko planea v něm jak hvězd zas jisker na tisíce —bůh chraň to srdce, v něž jen jedna skane!V měsíce plné záři tiše stojí —vše mrtvo, ba i zář se zatřást bojí.A asi o krok dál na kraji skalnémmuž mladý v zamyšlení dumném sedí,ku výši tmavomodré tiše hledí,jak myšlénkou by kotvil v světě dálném.Cigánka mladá přistupuje blížea celá postava se kloní níže,až rudý ret a tváře tmavé, hnědése přitiskly ku muže tváři bledé.Ona:„Ty’s ještě zde, a hvězd už mnoho zašloa měsíc svými stříbrnými veslypostoupil v dál – už naše ohně sklesly —tys’ zde, což srdce novou bolesť našlo?“On:„Já zahleděl se maně do nebea myslil, drahá, právě na tebe!O skloň se, Almo, blíž si přisednu,a místo abych hleděl do nebe,do hloubi očí tvých si nahlédnu —já žiju sen, když žiju bez tebe.Tvé velké, černé oko s mocným plamem svýmjsouc nyní blaho mé – dřív bylo žalem mým,v noc proměnilo často mnohý mladý dena v noci v prsa kladlo těžký černý sen!Z těch snů jsem jeden, druhých živějšía nad vše hrůzy mnohem divějšísi pamatoval – ku strasti snad sobě! —Tvé oko bylo černým jezerem,v němž slunce kmit bojuje se šerem,až přemožen se zemdlen zkonejšía v hloubi zhyne v bezedném jak hrobě.Kol břehu vlnky mocně šplouchaly,jak srdcem krev, když černá vznikla zášť,a ku výši svou pěnu stříkaly,že břeh jak ve pohřební vhalen plášť.As na krok od břehu, jak k posměchuslunéčko hrálo lesklém ve mechu,mech vroubil porozkvětlý krásný kraj,tak krásný jak by zaslíbencův ráj!Po břehu jsem se truchliv procházela vlnek kmit svým zrakem sprovázela zahleděl se v černých vod těch smutný klín. —V tom vlny ztichly —jsou jak hladká zrcadla,jsou tichy —jak by v srdci zášť už uvadla —a na dně jejich spatřím bledý muže stín!Hned spřádám z myšlének svých tenkou nita vrhnu do vln umělou svou síť.Než třikrát jsem si z hloubi oddechnul,stín bledý v náruč svou jsem obemknul.Měl jsem hned hrob, v něm složen muž ten bledý,však než jsem zase hlavu pozvednul.už z jezera ni slabé, malé sledy —však nad hrobem, v němž stín můj bledý spočívá,tvé oko plálo jako lampa zářivá.Teď ovšem oko tvé mně jinak zářívá,jak slunce, když své děti v sadech zahřívá,a v oku světlo plesá, hvězd svit neznaných,k novému plesu rej jat hostí sezvaných —ach nejsou hosté hvězdy, ni máť zářivá,toť blaho lásky mně teď srdce rozhřívá,a pakli písně mé k němotě umučí,zas němé srdce moje zpívat naučí.“Ona:„Tvá bledá tvář a truchlivý tvůj hlasi v prsou mých vzbudily nový čas!Dřív noha má si pusztou lítala,a ruka hravá věnce splítala,teď noha často po pokoji prahnea ruka často na srdce si sáhne.Dřív šírý svět jsem měli za nebea vše v něm sloužilo míč ku radosti,radosti vždy jsem měla do sytosti,vždyť jsem ji měla sama ze sebe —teď často bolesť vlastní bez vinyjak tráva z rána rosu setřásám,a zas jak dítě bez vší příčinysi divoké své písně zajásám!Ty’s zanechal svých přátel, domovua vyměniťs to s naší svobodoua počaľs nyní žíti poznovu,o s puszty syny, s puszty přírodou.Ty’s přišel k nám a přišel’s s milenkouu nás jsi jinak strunu naladil,a struna tvá se stala cigánkoua cigánku jsi sobě přivnadil.Máš milenky, jsou cigánky to dvěa obě vroucně ku svým prsoum vineš,ty líbáš, tiskneš obě střídavé —opustí-li tě jedna, bídně zhyneš!Kéž mohu všechny tóny přivolat,jež ve přírodě krásné, zvučné leží,jež se slavíkem po planině běží,jež orel z prsou vyrve hrdinských,když těžko černým mrakům odolat;kéž mohu zlovit v světě celém zvuky,šum lesů, bouře hlas i srdcí tluky,hlas mužů, zvuky prsou dětinských,a všechnu radosť, ba i všechnu tíseň —bych ve překrásnou spojila to páskua věnčila tím milenku tvou – píseň!Pak odměnila by tvou vroucí láskua píseň milenka by byla věrnáa vděčná – já jak – puszty dcera černá.“

VI.

Po náměstí lid se kroužíjako v mořských skalách vlny,a nad lidem vzduch zahučíjako dravcův křiku plný.Po náměstí černý lid sekrouží jako v moři víry —všudy v kole černé oči,černý vlas a černé kníry.Nejbujněji ale lid tenkolem středu místa jasá,ku csárdási kde zahráladivoká cigánská chasa.„Zahráli jste dobře, starý,zde máš zlato, poděl chasu,a ty děvo, pohleď v oči,pozdvihni tu dlouhou řasu.Csárdásem jsou moje žílyjako vínem v rozechvění,nuže – pojď sem, růže černá,dám ti za to políbení!“Velká česť to od magnáta,vždyť cigánka polonahá,velká česť, že magnát v zlatěpo té plané růži sahá.Magnát děvče k sobě vine,jeho dech jí v tváře pálí —náhlý vzkřek a magnát zlatýuž se sražen v prachu válí.Rychle ze země se vzchopíjak oř skleslý zase vzskočí,divě zajiskřejí kolemrozohněné černé oči.„Chopte se mně toho chlapa,jenžto bije pána svého,svažte ruce, rozbijte muo hlavu ty housle jeho!Svažta také cigánku tu,vezte oba k mému zámku,však tam jeho žárlivostivykopáme divnou jamku!“

VII.

V městě Pešti před divadlemjako k velké poraděstojí muži, ženy, děti,rob i šlechtic v hromadě.Je zde ticho, města hluk sedál a dále vzdaluje,a tím tichem teskná strunacigánova žaluje.„Hej to csárdás, jaký sotvaz nás zas někdo uslyší —“zašeptnou si nahlas ženy —„Ticho!“ —vše se utiší.Je to csárdás?– vždyť to zní jakzoufalého stýskání!Je to píseň? – což je písníšíleného výskání?Zdá se věru, že ty houslejsou spíš srdce uvadlé,na nich struny – prsou žílypřervané a vychladlé,že je mozek k dávným písnímv šílenosti napíná,a když nechtí mladé zaznít,že až hrůza proklíná.Každý tón se zdá být hrobem —v jednom lůžko mladosti,v druhém láska, rozum – v třetímšíleného radosti!Divná píseň, divný hudec,divný šat ten servaný,divný obličej ten mrtvý,tajnou runou prorvaný! —Zvuky houslí táhlejší vždyjako k věčné žalobě,tišší vždy a mřely – mřely,skonaly jak v chorobě.Kolem ticho, tón dozníváv každých prsou potají,náhlý jásot – dary k nohoumcigánovým lítají.Vida cigán! – hrdý žebrák!proč těch darů nezdvihá? —Skok a skok a davem lidstvažebrák cigán ubíhá!

VIII.

Nad Neziderským jezeremje nebe jako černý zvon,z nějž jako umíráčka ston:že den počíná večerem.To Neziderské jezerouž den a noc burácí —bouř hrozí nové ve šero —zdaž se dnes vykrvácí!Snad nikdy nezřel’s v pusztě takou bouř! —Mrak za mrakem se k vodě snižuje,blesk za bleskem se v vlnách křižujea vichr vztekle do vln bílých pere,že vlna po skalách se k výši derea k mrakům letí – bílý, lehký kouř!Teď vložil vichr se v ty strmé skálya hýká tam, jak by se skály smály:teď zase šlehá dešť v ty vlny zemdlenétak chladný, že by zimničné i čelose jeho mrtvým ledem bídně chvěloa oheň smyl se s tváře šílené.Ba šílené! – Zdaž není šílení,když bouře taká mezi skalou pláčea kámen, vlna v divém kvílení,že v bouři muž ten po břehu si skáče?Své housle v ruce v kostru vyzáblé —divější písně než ta bouře hrajea k skokům nutí tělo zeslablé.Vlas hustý šílených co prapor vlajea oko s bleskem po vlnách se kmitáa s vlnou po skalách ta noha lítá.Ba zdá se věru, že se vložilabouř celá do houslí těch zvučících,že každá struna štěstí přežilaa zlost svou hlásá v tónech skučících! —Ty Neziderské vody zemdlenétři dni, tři noci bouřily,a nešťastné ty oči šílenése ještě nezamhouřily.Když na chvíli se bouř snad utiší —„Můj csárdás ještě!“ —bouř ho vyslyší.A noha v ustavičném plesání,jak neznala by, co je klesání,a housle v ustavičné smutné hře,jak neznaly by, že též smutek mře!Už třetí noc se k svému konci chýlía bouř se zponenáhla utišujea chladný vítr skály osušujea vlna bílá uspati se pílí.„Snad myslíš, že si tiše nyní sednu?Můj csárdás ještě! – tichým nebudu,a takovou ti píseň zahudu,že jistě tebe k tanci zase zvednu!“Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,a ticho zas – tři struny hudci pukly.Smích divoký a housle k skále letí —a náhlý ston a píseň mír svůj světí,už poslední i její povzdech zesne.Teď rychlý nazpět jeden kroka zase náhlý k předu skoka vzkřiknutí a tělo k zemi sklesne! —Tak tiše vlnky malé šplouchalya bublinky se šerem mihaly,a když zasvitla první rána záře,zasvitla v umrlcovy siné tváře.

Kolovrátek

Noc jasná přikrývá kraj tichý, němý,a měsíc plný lije pršek skvělýna sníh, jenž tuhým mrazem zkamenělýteď zkamenělou v spánku kryje zemi.Tak tiše mrzne, že tě sluch tvůj klamea mníš, že kolem bájné slyšíš znění,mníš slyšet, sníh jak světla pršky láme,mníš slyšet spících stromů klidné snění.Už dávno stromy větve stinné odstrojily,podzimních větrů písní v spánek ukojilya ku výši teď trčí větve nahéjak žebřící o jaro nové, blahé.A na větvích se sněhy hvězdné zavěsily,snad oblakům by – kolébce své – blíže byly!Tak tuho mrzne, vzduch že pružný, plynný,se svraštil v drobné, leskné křišťály,jež v lehkém letu táhlou píseň zvoní;tak tuho mrzne, krok že spěšný zlíní,a hlava dřímajíc se k prsoum klonía sstydlá krev se spánkem ošálí.Však den má černé, noc pak stíny jasnéa jako léto luznou květnici,má zase zima teplou světnicia uzounké v ní žití milokrásné.Dům v sněhu, v domě okna září,jak náhlá radosť v umučené tváři,či jak by tichou nocí zářícesvit zahanbiti chtěla měsíce.A v teplé světnici krb černý stojí,v něm plamen vesele si zašlehá,snad radostí, žeť s tuhým mrazem v boji,jenž tuze v okna malá nalehá.A jak teď mráz ve okna mocně dýše,dech ostrý něžné květy v okno píše.Ba kde jen člověk s přírodou je v boji,tam vzrostou květy, třeba květy ledné,a sotva v boji člověk poustojí,květ za květem zas zachází a bledne! —Jak živo zde! Koléčka lítajía tenká niť se kolovratem točía skrytě zalítnou si mladé oči,když mladá ústa leccos šeptají.A jako v okně květ své minutya venku nahý dub své čítá věky,tak jsou zde ve kruh milý sepnutyvybledlá kadeř s mladistvými vděky.A vše se rozesmálo v bujném veselí —ba vše, až na tu babičku snad v posteli . . .Ba věru nevím, až nám přejde zima,až jara dech zas všechno ozlatí,zdaž se ten starý kmen, jenž ztuhlý dřímá,zas mladým, novým listím ošatí! —„Jak je mi volno, jako v velký svátek,ach prosím, jinam mne teď přeložte —či raděj posaďte a dobře obložtea přineste mně ten můj kolovrátek. —Jak? Teprv osmá by to měla býti? —Jak daleko je ještě do devíti! —Nuž, pojď sem, milý, starý kolovrátku,už, starý, také lecjak bídně stojíša skoro zatočiti se už bojíš —vždyť oba odpočneme si po krátku!Tak divně vypadá to prázdné vřeteno —nuž dodrž ještě na několik nití,ať mají nití aspoň na zašití,mám na rubáš už dávno spředeno.Kde na hřbitově pradědové moji leží,tam kořeny se lípy rozložily,peň vyhnaly ku výši silný, svěží;však když se mrtví kolem rozmnožili,tu hrobník podsekával kořeny,že k uvadnutí byly zmořeny,a z dřeva lípy mně pak na památkutéž vzali dřevo k tomu kolovrátku.Já byla tenkrát skoro děťátkoa když jsem první nitě dovedla,co osiřelé malé děvčátkojsem otci v rubáš nitky zapředla.Ach smutku bylo tenkrát ovšem dosti,však dětský smutek! – déšť to májovýa pojednou se změní na radosti,jež každým ránem zas se obnoví.A mně se zdá, jen dítě nevinnéže každou radosť z plna užívá,kdo starším, tomu vždy se rozplyne,když v pravo v levo se tak zadívá. —Mou radosť sotva někdo vypovítu velkou radosť, když má hravá pílei bratříčkovi spředla na košile!vždyť radosť má jen v bratru zkvítala —on byl jak slaďounký květ červnový,já jako včelka za ním lítala.Ba naše srdce stříbrné jak zvonky,jak by je v jedno spjaly drahé sponky!My žili jak dvě zrnka v jednom kláskua jak dva skřivánkové v jednom poli —ach, bože, ještě jednou takou lásku! —O neblahý ten, jenž se z mládí musíodloučit od těch, které miloval,jak dlouho, než-li přežije svůj žal,než cizí svět a cizí srdce zkusí!Můj bratr písně svoje zakopalpo místech, kde si se sestřičkou hrál,pak v cizině si po nich zatoužil —ach jaký div, že se mně usoužil!On byl jak z klece uprchlé to ptáče,jež truchlivě kdes po polích si skáčea z hladu neznaného hlínu zobe,jak by si zaklepalo na svém hrobě.Už na podzim se zase ke mně vrátil —chod nejistý a bledé vpadlé tváře,zrak jak by nikdy nebyl poznal záře,tak chřadnul, vadnul jako strůmek v sadě,když větší stromy nechají jej v chladě —a dobré bylo, bůh že život zkrátil.Má radosť mně tak náhle vybledla —já jsem ji bratru v rubáš zapředla.Vy víte, kde teď nebožátko leží,vždyť vaše bába v každý den tam běží!Ba bylo jiné kvítko než můj vnouček,jenž v ústech dýmku celý den mít musía předce ví ten nedorostlý klouček,že mne to starou bábu vždycky dusí.Nuž, kuř si na poli, můj milý hochu,to víš, že stará ráda bručí trochu!Já jako z vody tenkrát vyrůstalaa loučila se s hrou a dítětem,pojednou seznámena se světemuž z dítěte se pěkná panna stala.Ach jsou to divné doby, předivné,svět zcela nový v srdci oživne!Ač panna dítěte je moudřejší,přede každé slovo slyší příkřejšía dřív-li smělá, je pak nesměláa čítá noci, které probděla. —My tenkrát přástky svoje počínalyu staré kovářky tam pod rybníkem —té stařenky jste více nepoznaly —a jejím bylo to už starým zvykem,že při přástkách nám pilně povídalaa povídáním si nás vyhlídala.K počátku vypravovala, jak za nedávných časůzde u nás panna žila, známa pro svou krásu,však – bohužel! – že krásnou vědělaa víc než přástvy – hochů hleděla.Tu přišel jakýs mladík z cizinya všímal si té pěkné dívčiny,a nechodila dlouho pod věncem,svést dala se tím cizím mládencem.Tam venku před okny, kde bílá zářeměsíce chvilkou po rybníce běží,tam umyla prý svoje hříšné tvářea posud prý tam někde na dnu leží.Když vypravovala, my blíž si sesedlya věru div byl, co jsme v strachu napředly.Teď ovšem děvčata méň znají přástia více nožkama při tanci třásti,při přástkách jazyk mladý pilně brousía v cizím prádle vlastní vyperou si.Děd můj měl pravdu, když nám prorokoval(on přes sto let se zdráv a silen choval),až budou nejvíc straky po kostele lítat,že pánbůh na nás nejhorší bič bude splítat!On myslil strakou pestré oděvya pravil, z nás že toho žádný nedožije —a v skutku každý, jenž ho znal, už hnije,jen já jsem až k té bídě dožila,já, která nejméň po tom toužilaa dávno přála si už úlevy.Ba zdaž by modliti se každá neměla,by stromy stojící kol kostela,své větve sehnuly až ku zemia zakryly je těmi větvemi!Jen se, ty vnučko, mně tak neusmíveja lepší úctu k slovům starých mívej!Ta radost, až předc bába v zemi bude!Teď věčné kázaní a chyby všude —no neplač neplač, když ti povídám! —Tu holku já jen proto ráda mám,že celý den si zpívá jak to ptáče,jež z jara poprvé ve větvích skáče.Važ si svých písní a když nakládášvždy dobře s nimi, tož si uspřádášz nich mnohou radosť pro celinké živobytí;chraň si je v srdci jako v skřínce léčné kvítí,vždyť muži jimi smutek vyhojíša dítě své si k spánku ukojíš.Jak mnohý zpívá ne snad radostí,ba by umenšil svojí žalosti! —Jen radu ještě! – Lehké mužské cháscese vyhýbej – i hravé, liché lásce!Tu pravou lásku větřík přivěje,ba právě tak, jako to tvá píseň učí,že travička se sama naseje.Nemožno každému snad ptáku zpívat,nemožno při každém snad v lásce dlívat —a lichá láska – ta tě věru zmučí!Snad vyplakala bys svých očí zářia krása odmokla by z tvojich tváří.Až matka tvá se s tebou rozžehná,ať pod věncem tě ještě zažehná! —Při přástkách jsem já hocha poznala,on nosíval mně pěkně svité kytkya krásné pentle, na nich průpovídky,bych si je dala kolem kužele —já jsem mu srdce svoje zadalaa měla hodného tak manžele,že láska naše nikdy nevybledla.Vám všem, mé děti, plínky jsem pak předla —i dvěma rubáš – ach ba také jemu —až umru, položte mne, děti, k němu,ať dostane se lásky bílé lebce!Snad už mám nití pro svůj rubáš dosti —kde jste, mé děti? Do uší smrť šepce!Nuž modlete se – bába vám už zesne —ach – modlete se, bůh mne hříchů sprostí —staň, bože, vůle tvá se přesvatá!—“A nazpět bába na své lože sklesne —hodiny hrknou – bije devátá.