První parta

“Ty tam půjdeš?”

“Ne, já mám doma fakany. Pět kusů.”

“Vždyťs tam už byl!”

“Byl, co bych nebyl. Ale podruhé bych tam, člověče, nešel.”

“A kolik nám za to dají?”

“Trojnásobný plat za hodinu. A hodinky s vodotryskem, ty hade. Tak honem, mládenci, kdo tam chce jít s inženýrem Hansenem?”

Ticho, někdo odchrchlává. Leda bych byl blázen, říká někdo sám sobě. A Standa najednou cítí, jak se mu přesilně svírá hrdlo, je to strach nebo co – kristepane, co to je s těma nohama? Zčistajasna jdou samy od sebe, jdou do středu toho kruhu, živou mocí je nemůže zastavit; už stojí před poddůlním Vojtou a klátí bezradně rukama –

“Ty se hlásíš dobrovolně?”

Všichni kolem se dívají, i ti tam u vrat natahují krky; ale Standovi to všechno splývá a slyší jen, jak nějaký sevřený hlas vyhrkává “ano”.

“Jak se jmenuješ?”

“Půlpán Stanislav, vozač,” vypovídá ten cizí a mátožný hlas. Vždyť to mluvím já, uvědomuje si Standa, propána, jak to přijde! “Koukejme to mřeně,” slyší odněkud skrčka Baďuru, “ten to vytrhne!” Ale tamhle sedí pan Hansen, cucá cigaretu a maličko kývá hlavou. Standovi je teď docela jasně, cítí dokonce, jak mu vítr chladně načechrává vlasy; jen srdce mu ještě tluče, ale už je to dobré, už je to dobré, jen aby nikdo neviděl, jak se mu třesou nohy.

“Mne si tam taky zapiš,” povídá někdo, a stojí tu vyschlý stařík a cení dásně skoro bezzubé. “Jen piš, Suchánek Antonín, havíř –”

“Bodejť, děda Suchánek,” poznamenal někdo.

Stařík se zachechtl. “To víš, já tam budu chybět! Já znám Kristýnu nejlíp, holenku. Před patnácti lety jsem při tom taky byl –”

Ze zástupu se vydírá nějaký ramenatý obr, záda má jako kůň a hezkou, kulatou tvář. “Já tam třeba půjdu,” povídá nevinně. “Martínek Jan, důlní tesař.”

“Svobodný?” ptá se poddůlní Vojta nejistě.

“No jo,” řekl tesař. “Napište: svobodný.”

“Tady,” ozvalo se ze zástupu. “Falta Josef, mladolamač.”

“Tak pojďte sem!”

“Máš tam jít, Pepku!”

V zástupu se to zahemžilo. “No tak, Pepku!” Pepek se tlačí ven, ruce v kapsách. “Kolik dají mně?”

“Třikrát tři šedesát.”

“A kdybych natáhnul?”

“Funus s muzikou.”

“A co Ančka?”

“Vy jste se už vzali?”

“Nevzali. Dostala by něco?”

Poddůlní Vojta se škrabe tužkou na čele. “To já nevím. Já vás radši škrtnu, ne?”

“A to zas ne,” postavil se Pepek. “Si z toho dělám legraci, člověče. A bude remunda, když je vyndáme?”

Poddůlní pokrčil rameny. “Tady jde o lidi,” řekl suše.

Pepek mávl velkomyslně rukou. “Tak já se jich ujmu. A jede se.” Falta Josef se rozhlíží, co by ještě řekl, ale za ním už stojí někdo dlouhý a upírá zapadlé oči někam mimo lidi.

“Vy se hlásíte?”

“Adam Josef. Lamač.”

“Vy jste přece ženatý,” váhal poddůlní Vojta.

“Co?” řekl Adam.

“Ženatí se nemají hlásit.”

Adam polkl a pohnul rukou. “Já bych šel,” bručel zarytě.

“Jak chcete.” Poddůlní Vojta počítal tužkou ve svém notesu. “To vás je pět. A dozorce žádný?”

Od zástupu se odlepil maličký člověk. “Já,” řekl sebevědomě. “Andres Jan, palní dozorce.”

“Prachař pes,” hodil někdo mezi havíři.

“Třeba pes,” odsekl hbitě Andres. “Ale svou povinnost udělám.”

Poddůlní Vojta si ťukal tužkou na zuby. “Andresi, ty přece jsi taky…”

“Ženatý, já vím. A tři děti k tomu. Ale někdo tam musí jít s mužstvem,” prohlásil velkolepě a div se nepostavil na špičky. “Kvůli pořádku.”

Z davu se tlačí někdo mohutný a upírá krví podlité oči na Andresa. “Tak já jdu taky.”

“Co chcete?”

“Já jdu taky.” Z odulé tváře se upírají červené oči na psa Andresa, jako by ho sežrat chtěly. “Matula František, zedník.”

“To tam nemáte co dělat, když jste zedník,” namítal poddůlní Vojta.

“S tesařem, dřevení dělat,” chrčel ten kolos.

Poddůlní se obrátil po tesaři Martínkovi. “Ale jo,” řekl mladý obr dobromyslně. “Tam bude práce i pro dva.”

“Tak jděte všichni do kanceláře podepsat revers,” děl poddůlní Vojta. “Teď druhá parta. Kdo se hlásí?”

“Tady. Grygar Cyril, lamač.”

“Pivoda Karel, vozač.”

“Wagenbauer Jan, tesař.”

“Revírní dozorce Kazimour.”

“Vlček Jan, lamač.”

“Králík František, mladolamač.”

“Faltys Jan, lamač.”

“Rubeš Josef, lamač.”

“Sivák Josef, tesař.”

“Kratochvíl Jan, vozač.”

“Holý František, vozač.”

Černý baťák se sestupuje těsněji kolem poddůlního. “Tak už tam napiš všechny po pořádku, člověče. Budeš to mít rychlejší.”

VII.

Stanislav Půlpán se pomalu svléká s ostatními. Je mu těžko a stísněně, necítí se v té partě doma – i na takového Grygara a Baďuru si člověk zvykne. Před pěti, ne, před šesti nedělemi se tady v té umývárně svlékal poprvé; ukázali mu, tady je tvé věšadlo na šaty, tím řetízkem si je vytáhneš ke stropu a řetízek si zamkneš. Tehdy se zvědavě a vzrušeně díval, co visí těch šatů u stropu, vypadalo to jako hejno velikých netopýrů zavěšených hlavou dolů; bezmála se tehdy nemohl dočkat, až pofárá dolů. – Kterýpak z těch věšáků je asi tesaře Jana Ramase, kde .2tu visí svršky Kuldy Antonína, otce sedmi dětí? – Teď, když tu nevidí pana Hansena, připadá mu celý podnik hrozně divný, nesmyslný a téměř neskutečný; do čeho se to ten Standa hrabal! ,Koukejme poseroutku,‘ slyší z vlastního nitra výsměšný baďurovský hlas, ,to sis chtěl u Hanse šplhnout, viď?‘ – Standa se jaksi stydí, – pravda, nemusel se hlásit první; všichni na to koukali, jistě jim to nebylo milé, – takový nováček a vozač, a dere se to dopředu, jako by na něm bůhvíjak záleželo! Počkej, však dole ukážeš, co jsi zač!

Standa se kradmo a nejistě dívá na ty druhé; ale nikdo si ho zrovna nevšímá. Děda Suchánek leze vyschlýma nohama do pracovních kalhot, zastrkuje si košili a potěšeně brebentí o tom, jak to bylo tehdy před patnácti lety. Jo, tehdy jich tam zůstalo sto sedm, to byl jinačí mazec; však jsme je tahali nahoru po kusech – – Adam sedí s jedním střevícem v ruce, dívá se někam do prázdna a na dlouhém krku mu přebíhá ohryzek; teď si nad něčím mávnul rukou a obouvá si tu těžkou, zkornatělou škorni. Pepek je ještě nahý, drbe se na zádech a vykládá mladému tesaři něco o té zlodějně tady, o důvěrnické lumpárně a vůbec; svaly mu vyskakují na pažích a bedrech jako uzly, chlupatý jako černý pes, a čpí to z něho – jen co je pravda, Pepek je pořízek; tesař Martínek se na něho blankytně dívá shora a škrabe se pomalu ve zlatých rousech na klenuté hrudi – bože, to je krásný člověk, kouká Standa skoro se zatajeným dechem; takové mohutné a klidné tělo, široká ramena a hnáty jako břevna – Standa se najednou hrozně stydí za své vytáhlé a bledé tělo, dívá se na své plihé paže a úzký hrudník, – jakýpak je tohle mužský, myslí si malomyslně a honem si přetahuje přes hlavu svou pracovní košili; ale jak z ní vystrčí hlavu, vidí, že se na něho tesař Martínek dětsky usmál svou kulatou tváří. Standa se potěšil. S Martínkem budu kamarád, cítí s jistotou. Jak může být starý? Asi třicet let – Důlní zedník Matula funí potýkaje se se svou košilí; panděro na něm visí jako žok, visí mu ňadra jako ženské, těžká a mocná záda zalitá sádlem – Standa vraští nos odporem. Jako hroch, jen chrochtat. Konečně dostal ty tlusté, jakoby naduřelé paže do rukávů a přetahuje si špinavou košili přes ježatou a odulou palici; teď tu sedí a supí, vyčerpán tou námahou. Pomoz bůh, soudí Standa znechuceně, tohle ožralé prase půjde s námi! A vůbec, nevypadáme zrovna jako hrdinové; jen si čuchnout, jak to z nás smrdí potem a zatuchlinou; tohle tedy je, čemu se říká záchranné mužstvo! Taková nepatrná hrstička horníků – vždyť nás v té veliké umývárně není skoro vidět! Potom se řekne záchrana životů! Proč nás nepošlou víc – všech čtyři sta padesát kopáčů z Kristýny by mělo sfárat, aby se rvali s podzemím o své kamarády! Co tam budeme platni, cítí Standa s klesajícím srdcem, Kriste, takový žalostný hlouček nás je!

Už je tu palní dozorce Andres, řečený pes; má na sobě stejně pomačkané šaty jako ti druzí a stejně okoralý klobouk, ale naparuje se a počítá očima své mužstvo. První parta přestala hovořit, jako když utne. Zedník Matula zachrčel a obrátil krvavé oči na psa Andrese, svírá a rozvírá napuchlé pracky, jako by ho chtěl zaškrtit. Prachař Andres po něm mžikl, ale dělá dál štramáka. “Hotovi?”

“No jo,” řekl za všechny děda Suchánek a ze zdvořilosti vycenil bezzubé dásně.

“Tak kahany a jdeme.”

Řádka mužů jde rychle ke klecím a komíhá těžkými kahany. Tamhle nad lesy za haldami a ploty stojí zlaté odpolední slunce; Standa by se chtěl zastavit, vždyť je to snad naposledy, u srdce je mu krásně teskno; ale musí skoro běžet, aby dohonil ty druhé. Vyjde tlustý umaštěný strojník a dívá se za nimi. “Zdař bůh, hoši,” volá.

“Zdař bůh!”

Už čeká klec, namačkali se do ní, a už to může jet. Někdo jim ještě podává ruku. “Zdař bůh, mládenci, a vraťte se!” Klec se propadá, ale ještě je vidět, jak se tam nahoře několik modrých blůz u lan obrací a zvedá ruku k čepici. “Zdař bůh!”

“Zdař bůh!”

Psu Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek hýbe rty, jako by se modlil; a klec sjíždí dolů černou šachtou. Standovi se tlačí do očí slzy; je to všechno nějak slavné a smutné jako loučení. Sám Pepek se mračí a drží hubu; Adam někam upírá zapadlé oči, ale nevidí asi nic; Matula těžce supí, jenom tesařova široká, jasná tvář pokojně a trochu ospale září. Klec se rychle propadá, a Standovi je, jako by mu padalo srdce hlouběji a hlouběji. A pořád ubíhají nahoru ty černé stěny, pořád je tíž a dusněji; hrstička lidí s blíkajícími kahany se bez konce sváží dolů, – to není možné, děsí se Standa, tak hluboká ta šachta nikdy nebyla; vždyť už padáme takovou dobu! Snad se mi to všechno jenom zdá, napadá Standu; štípe se potají do ruky a zavře na chvíli oči; ale pořád ubíhají nahoru ty potící se stěny a matně se lesknou v mihotavém světle kahanů, pořád má Andres tak sevřené čelisti, děda Suchánek mele bezzubou hubou a Adam nevidomě vejří bůhví kam; jenom tesař Martínek na Standu mrkl jako starší kamarád a přátelsky rozpačitě se usmál, no vidíš, už tam budeme, nebo tak něco. Standa si oddychl. Klec zpomaluje a zastavuje se nárazem; někdo ji zvenčí otvírá a říká “Zdař bůh”; stojí tam dvě nosítka a hlouček lidí – “Zdař bůh, mládenci!”

“Zdař bůh!”

Tady to zní ještě nějak vážněji než nahoře, Standovi to zrovna vázne v krku; a ta nosítka tady, a ti lidé s bílou páskou a červeným křížem na rukávě – Jeden dozorce se připojuje k Andresovi a už jdou klátíce svými kahany; stojí tu řady prázdných huntů, je tu mrtvo a divně, takhle to Standa ještě nikdy neviděl. Copak tady: tady ještě svítí ze stropu žárovky a běží dopředu jako šňůra; parta vyrovnává krok a jde, jde tou nekonečnou klenutou chodbou mezi kolejkami; děda Suchánek se rozpovídal a Falta Pepek si mezi zuby hvízdá. Někdy je potká člověk s kahanem a zastaví se – “Zdař bůh!”

“Zdař bůh!”

Tady je rozcestí. Dozorce s kahanem se zastavuje. “Tak já musím zpátky. Zdař bůh, mládenci!”

“Zdař bůh!”

Pes Andres vykročil jako malý šikovatel, který vede svou četu do zákopů. Ještě by měl mít šavli v ruce, potvora. Tady už není vyzděná chodba ani šňůra žárovek; Standa nejistě šilhá po výdřevě, – strop jako hrom a stojky jako varhany; koneckonců to snad nebude tak zlé, dodává si Standa odvahy. Zase odbočka, zapažená větrními dveřmi. Nějaký bledý, dlouhý člověk otvírá vrátka. “Zdař bůh!”

“Zdař bůh!”

“Tak tohle už je osmnáctka,” vyhrkává děda Suchánek. “Tu jsme razili před dvaceti lety. Mrcha třída to byla, každou chvíli nám vyrazila počva – – A pořád tam roste spodek.” Je tu dusno a zalehle, Standu zalévá pot; taky Matulovi stékají po čele těžké kapky, Pepek si utírá nos hřbetem ruky a široká tvář tesaře Martínka se počíná bohatě lesknout jako lívanec. “Horko, že?” povídá Standovi usměvavě, jako by šli spolu polní cestou, polední slunce žhne, z obou stran vysoké žito voní suchem a chlebem; ale tam by bylo cítit na čele aspoň lehýnký vánek, kdežto tady – taková nehybná tíha. Standa si utírá čelo drsným rukávem, je mu k padnutí; zatím děda Suchánek si to šlape a pořád něco vesele brebentí, suchý a svrasklý v tvářičkách jako pytlík z měchuřiny; Adamova schýlená tvář se suše leskne jako vydělaná useň a pes Andres vypadá ještě zlostněji a vyprahleji nežli jindy. Jeho světélko se kmitá pořád víc napřed, jako by zapadal do nekonečné tmy; ale dál a dál se před ním rýsuje šikmé pažení párů, z rozpěr a stropnic visí bílé krápníky, bulvy a třásně důlních hub, a je to zase zavřená chodba, jako by to na tebe padalo; musíš jen šlapat a klopýtat dopředu za tím neklidným světýlkem.

Najednou prachař Andres napřed zakroužil kahancem, jako by dával znamení. “Koukej,” povídá pokojně tesař Martínek; ze stropu vyklesá prasklá stropnice, dlouhý Adam se musí sehnout, aby do ní nenarazil čelem; a za ní druhá, třetí, celý řad zalomených kopen. Ve Standovi hrklo; teď už snad nemůžeme dál, vždyť to na nás spadne! Čeká, že se ti druzí zastaví a řeknou, dál to nejde a šlus; ale Adam se jen ohnul víc než jindy a šlape dál, tesař nahrbil široká ramena, veliký Matula za Standou funí, tak lez, člověče, a poskakující světélko Andresovo se zavrtává pořád hlouběji do té tmy napřed. Už i Standa se musí krčit pod tím promáčknutým stropem; bojí se mrknout nahoru, jak se tam pod tíží rozlámaného nadloží prohýbají tenké švartny, vždyť to musí prasknout a ten kámen nás zasuje! A taky že zasuje; vždyť už je tu plno sutek na počvě a kolejkách, jak se tu sypou hlušiny mezi prasklými pažinami. Já už dál nejdu, chtěl by prohlásit Standa; ale Andresovo světýlko běží pořád stejně rychle dál, nejde už rovně, nýbrž kličkuje nějak a skáče, blíká tuhle a tamhle; Adamova ohnutá záda a široká ramena tesařova běží teď rychleji, těžký dech zedníka Matuly supí Standovi do zad pořád blíž; Standa už běží poklusem, přendávaje těžký kahan z ruky do ruky, chtěl by si šátkem utřít pot, který mu teče do očí, ale teď na to není kdy; honem, honem, abychom tu chodbu měli už za sebou! Krucifix, tady to už vylomilo taky stojky, vyhřezly ze stěn jako zpřelámané třísky, celý strop se naklonil a leží jenom na těch rozvalených podpěrách, – kam nás to ten Andres vede! Standa by plakal strachem, ale musí dál, musí klopýtat po hromadách kamení, aby do něho nevrazil svou chundelatou palicí Matula, co za ním funí, sehnutý jako beran. A najednou narazil sám Standa nosem do širokých plecí tesaře Martínka. “Dál už to nejde?” vyhrkl. “Ale jo,” povídá Martínek pokojně a souká se rameny a zadnicí mezi vzpříčenými dřevy. “Bude se to muset spravit.” Standa si nedovede představit, jak se tohle může dát někdy do pořádku: z obou stran vyborcené dřevení a kopny vedví, rozdrcené závalem nadloží, jež celou tíhou leží na praskajících pažinách. Vždyť už se odtud nedostaneme ven, cítí s hrůzou Standa, tohle na nás musí spadnout každou chvíli! I vtahuje hlavu mezi ramena, po zádech mu čůrkem běží pot, nohy mu divně slábnou a váznou každým krokem víc; a vpředu se pořád čile komíhá tančící světélko Andresovo. Ježíši Kriste, kdy bude konec téhle cesty!

Teď se to světélko zastavuje a dává znamení; pes Andres čeká na ty druhé. “Tak co? Jste tu všichni?” Nu, co bude? Tamhle sedí na převrženém huntu inženýr Hansen a drží si hlavu v dlaních. Andres počítá očima své muže a suše káže: “Za mnou!” A mašíruje k inženýru Hansenovi, srazí paty, v levé ruce kahan, pravou vojensky připaženou. “Zdař bůh,” hlásí služebně.

Hans zvedl hlavu, ušmouraný nos se mu leskne drobným potem, a na čele pod koženou přílbičkou má bouli, jako by se byl popral.

“Hlásí se palní dozorce Andres a jeho mužstvo. Lamač Adam, lamač Suchánek, tesař Martínek, mladolamač Falta, zedník Matula a běhač Půlpán.” – Takový fórek, cítí Standa zahanbeně.

Hans povstal a pozvedá ruku k čepici. “Gut. Gut.” Standa se napřimuje jako vojáček, děda Suchánek ani nemrká, obr Martínek rozpačitě skládá tlapy ke švům kalhot, i Pepek vypíná prsa a šklebí se; jen Adam kouká někam do kouta a Matula žere krvavýma očima štramáka Andrese. Pan Hansen by chtěl něco říci, ale neumí chudák česky; tak se jen bezradně usmívá umouněnou kušničkou, kývá hlavou a opakuje gut. “No jo, gut,” povídá děda Suchánek, a všichni kývají hlavou; Hans je pašák, mají ho rádi. Teď jim něco povídá, nejspíše je to po švédsku, a ukazuje dlouhou rukou do toho zabořeného kouta, před kterým seděl.

“A jej,” vyjelo Pepkovi.

“Těbůh,” řekl znalecky Suchánek a sedl k tomu na bobek. Vždyť je to, kouká Standa, jenom hromada trosek: přelámaná dřeva vražená do sebe a zahrnutá zříceným kamením, tuhle z toho trčí něco jako roztříštěná stojka, ze stropu visí zával na dvou zalomených stropnicích –

Děda Suchánek vstal a utahoval si řemen u kalhot. “Já se tam podívám, pane inženýr,” řekl. “Já už se v Kristýně vyznám.”

Pan Hansen mu sice nerozumí, ale ví asi, oč jde; povídá něco a ťuká mu prstem na rameno. “Nojo,” kasá se Suchánek, “vždyť já dám pozor. Kladívko, kluci; já tam na ty tři zaťukám.”

Standovi začíná svítat, že tohle snad má být ta zalámaná chodba. Může prý se tamtudy prolézt až na konec, říkal starý pán nahoře; ale teď už se to asi zmačklo nadobro, a nedá se nic dělat. Zatím děda Suchánek klečí na všech čtyřech a strká holou hlavičku do mezery pod dvěma zaklíněnými kuláči. “Ale jo,” brumlá, “půjde to.” Už je v té škvíře až po zadek, zamrskal sebou, a před užaslým Standou zmizely dědovy škorně v té změti zpřerážených dřev.

Falta Pepek si svléká kabát a košili a skládá je na ten převržený hunt; začpělo to ostře a skoro divoce jeho potem. Standa si nemůže představit, co a jak tu vlastně budou dělat; zatím jen bezradně obhlížejí tu spoušť, a už jich tu je nacpáno, že se hnout nemohou. Tesař Martínek se modře dívá na ušmudlaného Hanse. “Pane inžinýr,” povídá pomalu a ukazuje za sebe tlustým palcem, “my bysme s Matulou zatím mohli podrazit tamtu štreku, že jo.” Pan Hansen kývá hlavou, tak vida, rozumí všemu. Martínek si svléká kabát a rozepíná si pod bradou knoflíček košile, nějak mu to těmi silnými prsty nejde; a mžourá přitom nahoru na ty zalomené kopny. “Koukej, jaká síla,” diví se chlapecky a uznale a musí si na ten strop sáhnout dlaní. “To je síla, lidi,” žasne a zazáří šťastným úsměvem. “Tak pojď, Matulo, budeme stavět.” Matula se těžce odtrhl od pozorování psa Andrese, zachrčel a supě vrávoral za tesařem; je asi na maděru, myslí si Standa. Zatím prachař Andres stojí pořád v pozoru vedle pana Hansena a čeká nejspíš na rozkazy; Adam si přetahuje košili přes hlavu, Pepek už si plivl do dlaní a vytahuje kameny z té hromady trosek. – “Počkej,” hučí Adam a zkouší tam pohnout nějakým vzpříčeným dřevem.

Конец ознакомительного фрагмента.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.